Renata Štulcová's Blog, page 9

#4 Rediguju... Čekám na déšť

Jak může vypadat štěstí v těchto dnech? Sedíte u otevřeného okna, které stíní vzrostlé lípy, javory a jeden starý ořešák, a přitom dočítáte druhé redakční kolečko pátého dílu Rafaelovy školy - Vlasů dryád. Za stromy, o nichž jsem se zmínila, se samozřejmě vlní vedro jako na Sahaře, ale tady v chládku s kávou a čokoládou je tak akorát, abych mohla po redigování plánovat, co bude dál.

Nyní totiž v mezidobí při čekání na korektury, kdy budeme kontrolovat knihu už v takové podobě, v jaké si ji na podzim přečtete, se začínám věnovat na plné obrátky její propagaci a zároveň se připravuju na psaní šestého dílu o sirénách. Ale teď zpátky k našim milým dryádám, tedy k páté knize Rafaelovy školy.

Jaký asi na vás čeká příběh, když Marina dovrší svých sladkých šestnáct let? Je jasné, že nepůjde jen o to...

Osud někdy bývá krutý, ale Marina je silná. A Lev? Od něj zbabělé chování neočekáváme... I když se ukáže, že není Lev jako Lev.

 ✸
"Tak to bychom měli. Lvy už máme. A dokonce dva," pokyvuje hlavou profesor Pana významně se usmívá...(Rafaelova škola, Vlasy dryád)
 ✸
Rukopis Vlasů dryád, jak už jsem někde dříve prozradila, má neuvěřitelných víc jak 500 normostran. Jedná se o nejdelší knihu, kterou jsem kdy napsala. Tím je zřejmé, že Marinu v Římské Rafaelově škole čeká mnohem více událostí, než jsem vám v předchozích odstavcích naznačila.



 


Jenže než budete moci do páté velice objemné papírové Rafaelky nahlédnout, přivonět si k ní a dát se do čtení, rozhodla jsem se být "in" a namísto úryvků zveřejňuju už týden citáty (viz obrázek nad tímto odstavcem) a fotografie modelky Rafaelky (fotka hned v úvodu). A to jak na Instagramu TADY nebo na Facebooku ve skupině Rafaelova škola ZDE.

A ještě na závěr: Marininých sladkých šestnáct let znamená, že nám dospívá a podobá se své matce Aine nejen vzhledem. Ano, Marina prostě musí díky okolnostem zvážit, co se sebou, a vylézá ze své pohodlné bezpečné ulity.

Řekla bych, že si nejen s ní docela užijeme. 

#3 Rediguju... A došla čokoláda

Sice ne ta atlantská čokoláda, kterou tak miluje Marina, ale opravdu došla.
Došla mi při dlouhé redakční práci na pátém dílu Rafaelovy školy. Ano, Vlasy dryád budou moci za to, že nějaké to kilo čokolády ve mně už zmizelo a ještě zmizí. Miluju ji stejně jako Marina,, nebo opačně - Marina ji miluje stejně jako já. Ale aby bylo jasno, mluvím o velmi hořké čokoládě. 81% kakaa a více...

Koho z vás zajímá, jak to vypadá s dryádami, tak váms radostí oznamuji, že jme právě dokončili první redakci a už jedeme druhou. Ono zredigovat 532 normostran, to je pěkná dřina. To tedy jo. Navíc se občas zapomenu a začtu se. Potom nerediguju, ale nechám se unášet příběhem. A tak se posléze musím hezky vrátit a číst znovu. Pomalu a pozorně.

Asi byste nevěřili, ale...

Dneska jsem se též, abych udělala Rafaelku tak trochu světovou, věnovala slovutnému Instagramu. Nejdřív jsem zkrátila skoro dvouminutové video, které mám na youtube, na ani ne minutové. Jen tak krátké totiž dovolí Instagram nahrát. A už je samozřejmě na mém instagramovém účtu. Po videu jsem se dala do fotek, abych zdůraznila krásné barvy obálek.

Ha - právě nyní, když jsem vám sem chtěla umístit odkaz, jsem zjistila, že mám ty účty na Instagramu dva!!!

Používat budu však jen jeden, ten druhý si tam nechám jen tak. Takže pokud byste mě a Rafaelku na Instagramu hledali, naťukejte si dohromady "stulcovarenata".  A možná se tam potkáme.

#2 Rediguju... Amor a Psýché

Ano, čtete správně - za chvíli bude řeč o Amorovi a Psýché. Vždyť i fotografii jsem vybrala právě k textu, který budete o Amorovi a Psýché v článku číst. Jedná se o sousoší od Antonia Canovy z roku 1878 a našli byste ho v Louvre v Paříži. Ale nejdřív...

Týden prázdnin za námi. Jako čtenářka jsem dospěla do desáté kapitoly knihy Origin (Počátek) od Dana Browna a jako spisovatelka jsem v redakci Vlasů dryád dorazila na stranu 320 a stále si uvědomuju, jak se od roku 2 000 změnila práce na knihách. Tehdy před vydáním první knihy v Albatrosu jsme si posílaly s paní redaktorkou rukopis v obrovské bublinkové obálce a pomocí redakčních značek ho pilovaly, aby vše krásně při čtení znělo.
Dnes si posíláme rukopis e-mailem a úpravy se vkládají elektronicky. Žádné tištění textu. Sice bych dala přednost práci s papírem, ale na druhou stranu: nakonec by stejně stoh 530 listů letěl do sběru. Škoda...

A abych to dovedla do ještě větší dokonalosti nebo jak se dnes říká - na vyšší level, dělám nyní tohle už třetí čtení ne v noťasu, ale na tabletu. Tam zase stránky na člověka jinak působí a vidím poťouchlé chyby, které se v noťasu schovaly.

A nyní již k Amorovi a Psýché. Už se dočkáte. Přes den jsem hodně váhala, který úryvek pro vás dneska zveřejním, až jsem došla k následujícímu. Nic nevyspoileruju, ale doufám, že vás pobavím a romanticky naladím.

Rediguju, rediguju, rediguju... #1

Ano, ano, za poslední dva týdny čtu podruhé těch 534 normostran Vlasů dryád. Délka je to šílená, ale zkrátit děj nemohu. Co tam mělo být, v knize je...

Nyní jsem na straně 143 a začínám kapitolu, které jsem dala název Šípková Růženka. A hned pod název jsem vložila citát z filmu Šípková Růženka. Moc krásně zní. No, řekněte sami, jak se vám zdá tato věta:

"Láska si vždy najde cestu."

Jen můžete tušit a dohadovat se, co se na vás chystá.

Romantické prázdniny ve světě Rafaelovy školy

Prolévám se zeleným čajem a užívám si pocitu, který mi přináší dnešní den. Začíná čas, na který čeká v naší zemi víc jak milion školou povinných. Přicházejí prázdniny a já se mohu naplno přenést do světa Rafaelovy školy.

A vy samozřejmě se mnou. I když jen v úryvcích, protože obsah pátého dílu je nyní znám pouze několika lidem, kteří na něm se mnou usilovně pracují. Jen oni vědí, co se vám příběh chystá sdělit o světě dryád a o Marinině lásce.

Zelenou relaxační fotku srdce v zeleni jsem vybrala právě proto, že bych vám ráda zpříjemnila dnešní slavnostní den a začátek prázdnin. A jako spisovatelka se vám ho mohu pokusit zpříjemnit úryvkem z Vlasů dryád...


Vykročili od paláce skrytého a prorostlého stromy, aby po několika krocích zmizeli v oblouku pod hustým porostem větví a lián. Ocitli se na stezce.
Když mu něco chci říct, musím ho chytit za ruku. Kdy já se tu telepatii naučím používat jako třeba mamka? stiskla Marina naštvaně zuby a než se odhodlala k činu, vyřešil to za ni Rowan. Popadl ji svou tlapou a slyšela jeho hlas v myšlenkách: „My Sleeping Beauty, I hope… doufám, že ten bezový keř nebude na opačné straně stezky někde za kopcem.“„Že by nás prohnali jako při tělocviku?“ napadlo ji. „Rowane, proč mi nejde telepatie sama o sobě, ale jenom takhle?“„To be honest… I think… to přijde později.“„Jenže takhle je to nešikovné.“„Mně se to zdá dost šikovné,“ usmál se na ni. „Víš, jaký je to nádherný pocit, když tě držím za ruku? Kdy se mi to jindy podaří?“Marina znachověla a úsměv mu oplatila úsměvem. Spěchali, mezi stromy si tu a tam všimli nějaké stavby, jejíž účel nedokázali určit. Pak zpomalili, protože stezka náhle vedla do kopce, a při tom zpomalení si uvědomili, že kolem panuje nezvyklý ospalý klid. I ten zbytek času, který ve svém těle nesli, se zastavil. Pak je omámila vůně bezových květů ještě dříve, než spatřili záplavu krajky květů, bílou klenbu gigantického černého bezu, který díky svému dávnému jménu ruis stojí za písmenem R.Jakmile pod klenbu květů vstoupili, pomalu se kolem nich snesla níže, doslova je zajala a přinutila usednout. Lehce překřížili nohy, jak se to při prvních mantrách v Silvě Marina naučila, a napřímili záda. Rowan vzal Marinu za ruku. „Co teď?“„Teď se zaposloucháme do mantry bezu. Nepustí nás dál, dokud se ji nenaučíme,“ odvětila vážně.„A když se ji nenaučíme, zůstaneme tady navždy?“ povytáhl obočí. „Frankly… Vážně… mně se tady líbí,“ stiskl jí ruku. „Musíme zavřít oči a nerozptylovat se. Rowane,“ řekla důrazně, protože ji začal palcem lechtat v dlani.„What… Děje se něco?“ mrkl na ni.„Děje. Teď zavřeme oči a ty přestaneš dělat nesmysly?“ přikázala a slyšela ve svém hlase stejný tón, kterým se zlobí Aine. Rowan už měl oči zavřené, takže neviděl, jaký obličej Marina nad svým zjištěním udělala.Víčka jim lechtala světýlka ze slunce, které se míhalo mezi hustou klenbou květů, jejich vůně omamovala a postupně je obklopovala hudba. A potom zaslechli i slova prajazyka, která se kolem vznášela.Slova byla tak stará, tak nepoužívaná, že se s nimi Marina v letním kurzu v Římě nesetkala a nyní jim vůbec nerozuměla. Ale snažila se je zpívat, při každém opakování si byla jistější a jistější. A stejně tak Rowan. Marině přitom v mysli tančily víly z jejího lidu, jejich křídla a jemné sukně se před ní míhaly jako polární záře. Viděla i obrazy Aine ve slunečních paprscích se závoji z bezových květů. Jak dál pokračovali ve zpěvu, proud vůní se měnil ve vítr a unášel je bránami skrze světy. Točila se jí hlava, věděla, že sní, ale nemohla se probudit. Jen stále zpívala a spoléhala na Rowanovu ruku, kterou ji svíral.Mantra pak dlouho proudila jejich aurami, těly, dechem i myslí.Když potom počala tichnout, vraceli se zpátky do reality, probírali se z bezových iluzí, z mámení. Bez sám uznal, že jeho mantru provždy ovládli, a zvedl svou korunu, aby mohli pokračovat dále.
A takhle nějak by to mohlo vypadat právě na stezce pod stromy, na níž se Marina ocitla s Rowanem, kterého ještě neznáte. Nevím, jestli se vám bude líbit. Obávám se, že už nebudeme mít jen týmy Plantefolie a Arthos, ale také tým Rowan.

Sen noci Svatojánské ve Vlasech dryád

S nedělí 24. června přichází Svatojánská noc plná neviditelných sil a kouzel. Ale také se jedná o den, kdy vzpomínáme bolestivé výročí. V tento den roku 1942 vypálili Němci Ležáky a jejich obyvatele povraždili. Stalo se tak dva týdny po stejném zločinu, který Němci spáchali v Lidicích.
Proto mají pro nás Čechy tyto dny takový hořký přídech.

Ani v Rafaelce není tato noc jen samé veselí, když odmyslíme Pukův bláznivý čin, kterým zamotal Marině tercii.
Možná když pohlédnete na obrázek, který jsem vložila na začátek článku, vzpomenete si na Marinino osamění při nocování pod širým nebem při Svatojánské noci a na její sen, kdy se jí objevuje Lev a zase mizí a Marina je pokaždé tak sama. Její jedinou záchranou je nakonec vždy...

Ale více už v úryvku z Vlasů dryád, který vám právě nabízím:


S přibližujícím Svatojánským večerem byla Marina stále nervóznější. Setkám se zase se...
„Stojíte mezi nejstaršími buky, jejichž přímí předkové přežily tady společně s myceliem pod zemí dobu ledovou,“ pravila jim slavnostně Otoljenka oděná stejně jako ostatní do jemné temně zelené tuniky splývající s lesem. „Listí buků z těchto rodů šumělo ve slavné Atlantidě, v jejich genech jsou proto navždy uloženy vzpomínky na Atlantidu. Během spánku se do jejich vzpomínek ponoříte a možná tam spatříte i sebe. A tamhle pak,“ ukázala mezi stromy, „můžete spatřit mlhavý otisk brány, která kdysi do Atlantidy vedla. Musela být uzavřena a zničena, aby sem k nám našlo cestu co nejméně temných sil. Tím otiskem můžete klidně procházet, nikam vás nepřenese,“ mávla Otoljenka rukou a předala slovo Lauře, která je dovedla na místa, kde i v tunikách zakořenili.Marina ze svého místa viděla otisk brány jako mlhavé zhuštění, které jí nebylo ani trochu příjemné. Soustředila se na ni a jen na půl ucha poslouchala profesorky, které jim dávaly poslední pokyny.„Po zakořenění se snažte co nejrychleji usnout. Spánek mezi buky nemetonu vám přinese věštecké sny, další potravu pro vaši elementární duši,“ říkala důrazně Otoljenka. „Já s Laurou budeme vedle brány, to říkám pro případ, že by nás někdo z vás šel v noci hledat. Ráno zůstaňte zakořenění a fotosyntetizujte. Samy vám dáme pokyn, kdy bude třeba jít zpátky do Silvy.“
Marina s Médeou zakořeňovaly kousek od sebe, přitom si vyměňovaly pohledy, v kterých se zračila velká nejistota a strach. Jak dopadne jejich napojení na mycelium, jehož paměť sahá až do Atlantidy? Marina se navíc obávala, že nervozitou neusne, jenže ono bylo všechno jinak. Všechno bylo tak, jak by to nečekala. V okamžiku, kdy se svými kořeny spojila s myceliem, propadla se do divného bytí. Napůl bděla, napůl snila. Viděla místa, která jí byla tak známá a přesto se sama sebe ptala, jak je to možné, že je zná. Vždyť jsem tady poprvé! Vždyť mě neznáte! Jak víte, co s tím mám dělat? chtělo se jí vykřiknout na vílu, která s ní stála u řeky mezi sloupy z bílého mramoru a podávala jí krystaly. Marina je nořila do vody a omývala. Co tady dělám? Proč to dělám?Vtom ho spatřila, jak přichází podél řeky. Víla si ho též všimla a pravila jí: „Výsosti, když dovolíš, na chvíli se vzdálím.“Přikývla víle, aby mohli být o samotě.Objali se. Zůstala mu v náručí, když jí šeptal: „Posílal jsem ti před chvílí telepatické vzkazy, ale tys mi neodpovídala.“„Nemohla jsem,“ usmála se na něj. „Právě jsme léčili, víš, že bych mohla léčení pokazit.“„A já si myslel, že na mě nemáš čas.“„Poslouchej,“ položila mu prst na rty. „Nežárli. Řekla jsem ti přece, že tě miluju. A já když něco řeknu, tak to vždycky myslím vážně.“„Já taky. Já tě taky miluju. A když nejsem s tebou, mám strach, že se ti něco může stát a já ti v tu chvíli nebudu moci pomoct.“Vtom se svět roztřásl, zčernal náhle nebylo nic, pouze hluboká bolest z odloučení. Plula nekonečnem, slyšela sílící hudbu a hvězdy se kolem rozsvěcely. A pak najednou nebyla v tom kosmu sama, ale byli zase spolu. Dvě milující se duše. Ona i Lev.„Kdybych věděl, co se stane, a že nás hvězdy pokaždé rozdělí, unesl bych tě tenkrát na druhý konec světa.“„A nechal bys ostatní bez mé pomoci? To bys jim udělal?“ pravila káravě.„A ty jsi stihla někomu pomoci, než se ta vlna přes nás převalila? Že jsem si toho nevšiml.“„Hloupé vtipy, hm,“ odvětila rázně, přitom netušila, že právě ve spánku v bukovém nemetonu udělala otrávený obličej a pokrčila nos.„Přece se tu nebudeme hádat. Před všemi těmi hvězdami...“Hvězdy, které je tak krutě už podruhé rozdělily, ty přísné soudkyně teď stále jiskřily a ona mu položila otázku: „Víš, že tě pořád hledám? Jenže vždycky když se probudím, nepamatuju si ani tvůj hlas, ani tvůj obličej. Jestli tě znám, tak nevím, že jsi to ty. Už jsem se tolikrát zamilovala, ale zřejmě jsi to nebyl ty. A nebo jsi mě nepoznal.“„Moje matka říká, že duše se vždy poznají,“ uvažoval. „Jenže někdy jim to trvá, než si to uvědomí.“„Ano, to je pravda,“ vyhrkla. „Zdálo se mi jednou, že mě nechceš ani vidět…. Počkej, kde jsi? Ty ses naštval?“Rozhlížela se, nerozuměla tomu. Kde je? To by on nikdy neudělal přece, aby se urazil a odešel. To nikdy neudělal, i když jsme se pohádali. Vždycky byl se mnou a já s ním… Bojím se tady. Vesmír je tak veliký…Schoulila se strachem z nekonečna, z osamění. Horečnatě přemýšlela, co by měla udělat, ale nic ji nenapadalo. A potom k ní z výšin začala klesat hvězda. Zvětšovala se a blížila, a pak už viděla, že to není hvězda, ale zlatý jednorožec, který ji nechal, aby mu usedla na hřbet a chytila se jeho zlaté hřívy. A potom ji odnesl k její babičce, paní Luně.
Marino, probuď se, dralo se jí pod víčka Lunino stříbrné světlo. Když oči otevřela, spatřila nesmírně krásné otisky zbytků brány kdysi vedoucí do Atlantidy. Připomínaly jí filigrán na zlaté nožičce od maminčiny šperkovnice. Nadechla se vlhké vůně nočního lesa a pootočila hlavu na Médeu. Šťastně spala ve svých větvích. Vrbové dryády, jako byla Médea, se ve svých větvích dokážou dokonale skrýt. Také bych si přála šťastné sny a hlavně žádné noční můry. Kdybych si tak aspoň pamatovala, jak vypadal. Je tak hloupé, že si po probuzení nedokážu vybavit jeho obličej. A přitom ve snu vím, že ho znám. Není to žádný cizí…zarazila se. Vždyť já vlastně nevím, jestli je člověk nebo elementál. Možná byl metamorfovaný do lidské podoby, přivírala oči a snažila se vyvolat si obraz ze sna. Jakou měl auru? Kdo to je? Její vzpomínání přerušil tichý šramot. Jako kdyby se někdo procházel lesem, ale nechtěl být zpozorován. Strnula. Krve by se v ní nedořezal... 
Doufám, že vám úryvek udělal radost a nakonec - když jsem psala o bráně, nemůžu sem na závěr nevložit píseň The Loxian Gate 

Vlasy dryád a slunovrat

Včera byl letní slunovrat, tak nám začal podzim a já konečně dokončila psaní pátého dílu Rafaelovy školy - Vlasů dryád. Představte si: už vyjde pátá kniha Marinina příběhu a hrdince je šestnáct let.
Nevím, jak vám, ale mně se to zdá jako pohádka. Taky proto vytahuju sem na úvod článku obrázek ze staršího příspěvku, z Hromničního kalendáře.

Když jsem uveřejnila 1. ledna 2010 první kapitolu Rafaelovy školy na blogu, měla jsem jasnou osnovu příběhu, ale ani v bláznivém snu bych si tehdy nedokázala představit, co vše se za těch osm a půl roku kolem Rafaelky může stát. Dneska nad těmi událostmi jen kroutím hlavou a jsem ráda, že měla Rafaelka takové štěstí a může vycházet dál.
Osnova příběhu, kterou jsem si na začátku psaní (tedy koncem roku 2009) načrtla, stále zůstává, avšak zároveň se dostáváme do míst, o nichž jsem předtím neměla tušení. Vidíte? Psaní Rafaelky je dobrodružství jak pro vás, tak i pro mě.

Rukopis jsem včera o slunovratu odeslala...

A o čem všem kniha bude? Je toho více, co se vám svět Rafaelky chystá říct. Vše se prolíná, realita i svět za oponou, a doufám, že si u knihy krásně odpočinete a načerpáte energii, i když samozřejmě úplně procházka růžovým sadem vás nečeká.
Pozor spoiler: na dlouho očekávaný polibek Mariny a jejího Lva konečně dojde. I když nyní vyvstává otázka: Kdo je vlastně ten její Lev?

Až kniha vyjde a vy se začtete, tak lesní idylku Silvy brzy naruší různé starosti a problémy. Marinina cesta za láskou je v jejích šestnácti letech znovu ohrožena. A myslím, že závěr té cesty vás (doufám) mile překvapí. V knize mimo jiné najdete:

stromy a SilvuromantikuŘímmyceliummantryflorbalový turnajMarinina Lva (konečně hurááá)mobilní telefonyples a valčíkyMarinu v krásných šatechMarinu nešťastně zamilovanoupak Marinu šťastně zamilovanousamozřejmě školní slepiceštěstí i zklamáníléčivou kosmetikutetu a strýceLupukytaru Valentýn...

Děj neprozradím a anotaci zatím napsanou nemám. Jen se prostě raduju z dvanácté knihy, kterou jsem právě dokončila, protože to byl opravdu veliký psací maratón. Psaní po večerech po práci je velmi únavné a vždy musím myslet na to, že druhý den vstávám do práce, v které nemohu dospávat. V práci musím být plná sil.

V tuto chvíli má rukopis 532 normostran, tak se můžete těšit na počteníčko. A asi byste si netipovali, že už jsem začala psát osnovu šesté knihy, která ponese podtitul Písně sirén. O čem bude - to vím. Ale nyní si musím vše ujasnit a utřídit, abych mohla začít psát a využít léto na psaní.

A také jsme zase začala koumat, jak propagovat Rafaelku dál a dál, protože svět se mění a mnohé věci, které při propagaci před pár lety fungovaly, už nefungují. Že je svět Rafaelky uklidňující, přestože v knize občas teče i krev, to jste mi museli říci vy - čtenáři. Já si to při psaní prvních knih neuvědomovala.
Nyní si to uvědomuju už i já. A tak se vracím k tabletu, kde mám rukopis jako pdf a jdu dělat další redakci. Ráda se jdu ponořit do světa dryád. Sice dryáda nejsem, ale stromy miluju a dlouhé hodiny bych mohla prostě jen sedět a dívat se na zelené listí, jak vlaje ve větru. Nakonec i teď, když píšu tyto řádky, hned jsem se podívala do okna na javory a ořešák za sklem. Jsou to svědkové všech Rafaelek.

Doufám, že se těšíte na knihu jako já, a doufám, že dryády mezi vámi se těší dvojnásob. Loučím se s videem, podle kterého jsem popisovala cestu studentů na Svatobor u Sušice. Určité momenty z videa se mi hodily.

Pátý díl knihy téměř dokončen

V nadpisu jsem prozradila asi to nepodstatnější, abyste vy, kdo spěcháte, věděli. Ale jinak vás zvu k zastavení a mám pro vás něco více než jen strohou informaci.

Od února, od  Hromničního kalendáře uplynula pěkná doba. V době, kdy jsem se vás každý den pokoušela zabavit okýnkem z kalendáře, kterým jsme si zkracovali čekání na Hromnice, jsem měla rozepsán pátý díl knihy - Vlasy dryád.

Uběhly čtyři měsíce, ze zimy je parné léto, tady na blogu jsem dneska "vypnula" sněžení, vločky už vám nepadají přes obrazovku a pátý díl série je dopsán...

A velmi jsem zvědavá, jakou barvu dostane obálka knihy. Jsme ve světě dryád.

Jaksi mám ve zvyku zajímavé novinky uveřejňovat na facebooku, protože je to docela rychlé médium. Jenže tam nechodíte všichni, takže bych neměla zdejší stránky zanedbávat. Nerada bych spoilerovala nový díl, ale občas se najde něco, co můžu prozradit.

Tak například čtenáři ve facebookové skupině Rafaelova škola už vědí, že Marinu konečně políbil její Lev na normostraně číslo 501. Nakonec Marině je už šestnáct a půl roku, tak má konečně nárok na lásku, kterou tak dlouho hledá, a vy si s ní můžete hezky romanticky snít. I když zase půjde o život.

A také jsem čtenářům na facebooku už nadělila nějaký ten úryvek. Pro vás mám z pátého dílu nyní něco velmi velmi krátkého a vkládám to sem v podobě fotky obrazovky.
Ze čtvrtého dílu, z Vlnění nymf a také z předchozích dílů znáte Marininu závislost na čokoládě. Ve Vlnění nymf se původ závislosti vysvětlil a vyléčit se nedá. Naštěstí. Kdo by se taky chtěl léčit ze závislosti na takové božské chuti.

Možná se v úryvku po přečtení sami poznáte. Já teda sebe poznávám velmi jasně... A jen doufám, že i vy milujete nejen atlantskou čokoládu jako Marina (nebo i já...).

KALENDÁŘ SVÁTKŮ SVĚTLA 28/28

Poslední okénko našeho Hromničního kalendáře je otevřeno. Slavíme prostě Hromnice, Svátky světla. Půlka...Když jsem na počátku nervózního ledna vymýšlela tenhle náš kalendář, napadlo mě, že na konci připravím nějaké zábavné překvapení. Leden jsme přežili a já si sedla a načetla krátkou audioverzi 22. kapitoly ze čtvrtého dílu. Abych totiž nevyzradila něco pro ty z vás, kdo máte ještě čtyřku stále před sebou nedočtenou, vybrala jsem právě tuto kapitolu. Nic neprozrazuje, jen baví. 

KALENDÁŘ SVÁTKŮ SVĚTLA 27/28

Leden je za námi, začíná únor a my otevíráme již předposlední okénko Hromničního kalendáře. Zítra totiž přijdou tak očekávané...Lilie je královskou květinou, jak všichni víme. Proto je v tolika erbech a znacích, které patří královským rodům. Při pohledu na lilie v koláží mě napadá následující otázka: Vzpomenete si, kde v Rafaelově škole se Marina setkala s lilií. Napovím vám, že se objevuje v prvním a čtvrtém dílu.