Renata Štulcová's Blog, page 12

KALENDÁŘ SVÁTKU SVĚTLA 3/28

Budovu Rafaelovy školy nakreslila paní ilustrátorka Marešová naprosto tak, jako kdyby mi viděla do hlavy. A je pravda, že zčásti se tato budova podobá zámku, který stojí nedaleko...

Samozřejmě jste si jako čtenáři vystavěli v mysli možná jiný zámek než já. To nevadí, v tom se právě skrývá kouzlo knih. Nebo možná znáte jiný zámek, který se ilustraci podobá jako vejce vejci.
Pokud znáte zámek Rafaelově škole podobný, můžete to nám ostatním prozradit v komentářích.  

Od předvčerejška můžete totiž na blogu komentovat všichni, konečně jsem vše nastavila uvnitř blogu. Takže stačí vybrat, že chcete komentovat jako anonymní. Případně můžete, ale nemusíte do komentáře připsat svou přezdívku, abych vás pak mohla nějak oslovit.


Zítra se můžete těšit na další list z kalendáře, kterým s Marinou odpočítáváme dny do Hromnic, čili Svátku Světel paní Alby. A v ten den ucítíme první jarní vánek.

KALENDÁŘ SVÁTKU SVĚTEL 2/28

A tady ji máme, jednu velkou knihomolku jménem Marina. Jestli víte, kde v knihách se nalézá...


Nápověda: Obrázek je tak "na ráně", že jsem si ho všimla až letos v létě. Šest let jsem ho "pro oči" neviděla...
Zítra se můžete těšit na další list z kalendáře, kterým s Marinou odpočítáváme dny do Hromnic, čili Svátku Světel paní Alby. A v ten den ucítíme první jarní vánek.

KALENDÁŘ SVÁTKU SVĚTEL 1/28

Jestli víte, o jakou se jedná budovu, můžete se zapojit v...
Nápověda: Jelení Víska na březích Berounky vítá jarní svítání...
Zítra se můžete těšit na další list z kalendáře, kterým s Marinou odpočítáváme dny do Hromnic, čili Svátku Světel paní Alby. A v ten den ucítíme první jarní vánek.

Překvapení před Svátkem Světla

Léta jsem neměla ráda leden, přezdívala jsem mu měsíc nerváků. A pak mi došlo proč. Ve škole se blbne s písemkami, známkami, jako kdyby na nich stál svět. Neříkám, že se nemá člověk učit, to ne. Nicméně Vánoce jsou v lednu nenávratně pryč, do dalších daleko, tak proč si přidělávat smutek ještě dalšími nerváky. Vždyť i ta lednová písemka je jedna z mnoha. Navíc součástí známky nejsou jen ty písemky...

Jelikož je mi jasné, že mnoho z vás prožívá nyní stresovací období,  napadlo mě vám ho aspoň maličko zpříjemnit. Napadlo mě...

A na co že to čekáme?
Určitě si dobře pamatujete už z prvního dílu knihy, že se v Rafaelově škole slaví prastarý svátek Světla paní Alby, kterému se dnes říká Hromnice. Tento svátek se slaví odedávna, už od doby kamenné (což potvrzují archeologické nálezy v Irsku), protože se při něm oslavuje polovina dní mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. V ty dny také můžete cítit první jarní vůně letící krajinou.

A tak, abychom si zlepšili náladu a připomínali si blížící se Svátek Světla, během něhož Marina utekla ze školy a našla maminku, budeme denně nacházet tady na blogu nějakou maličkost. Představte si, že každý den otevřete blog, jako kdybyste v prosinci otvírali okýnko adventního kalendáře, a něco nového a malého tu najdete.

A začínáme hned zítra, tedy na Tři krále. Končit budeme, čili poslední maličkost objevíte 2. února na Hromnice. Plánuji pro tento den překvapení, tak mi držte palce, ať se mi povede ho pro vás vytvořit. Plán mám, jen ho zrealizovat. 

Štěstí nám všem

Proč neslavíme až do Tří králů? Někdo by to měl navrhnout Parlamentu. Vždyť od zimního slunovratu až do Tří králů jsou noci velmi dlouhé a přes den bychom určitě potřebovali také odpočívat, jaksi napůl hibernovat.
Včera se mi starší z mobilů sám přečísloval. Náhle měl na displeji únor 2016 a o dvě hodiny méně. Asi už dosluhuje, chudák, nebo si chtěl možná zavzpomínat na...

A pak se stal na jaře 2016 zázrak a nyní díky nakladatelství Maitrea čteme zase příběh z papírových knih. Nádherně nám první čtveřice, tedy půlka Marinina příběhu vyšla během roku 2017, snad i proto, že sedmička je magické číslo vzpouzející se "matematizaci". (Obrazně řečeno, protože vás nechci právě teď zatěžovat matemtikou.)




Na prahu času už na nás čeká osmička a budeme slavit 100 let od vzniku samostatného Československa. Když se dívám nyní ráno z okna, jásám, jelikož i u nás napadl konečně sníh. Spíše poprašek, ale je bílý a pokrývá odpočívající zemi jako lehký závoj, pod nímž se schovává uplynulý čas se všemi našimi předky, kteří pro nás tuto zemi hýčkali. Díky Bruncvíkovi máme ve znaku Lva a zemi znovuobnovenou ve Štíru 1918. Je to trochu jako s Marinou, která zrozená ve Śtíru hledá svého Lva. Snad je to dobrá kombinace, kdoví...

Určitě si mnozí z vás sestavují svá novoroční předsevzetí. Hm, já letos také. A jsem rozhodnuta, že je splním. Právě píšu a píšu další díl Vlasy dryád, který byste měli číst do léta. Zároveň vám posílám virtuální přání se štěstím a malým retro sněhuláčkem, kterého mám doma. Rodinné dědictví. Je starší než já a už mu za ta léta chudince oprýskal lak na klobouku. A protože u nás až dodneška nesněžilo, a nebo když jednou sněžilo, byla jsem v práci, tak sníh má ne fotce sněhulda z vaty. A zbytek přáníčka zvládl noťas.

Na závěr ještě hudbu, bez které by to nešlo. Autor videa ho nazval "Zimní přání", tak si můžeme něco přát...

Vílí kruhy v obilí

Kruhy v obilí. Krásné a tajemné, dokonalé, možná plné šifer a matematiky, kterým my lidé často nerozumíme. 
Kruhy v obilí zná z médií téměř každý z nás. Jedná se o záhadu, která se objevuje po tisíce let, a zatím ji pravděpodobně nikdo nerozluštil. Nádherné obrazce s geometrickou podstatou se objevují nejen v obilí, ale dají se při troše snahy najít i v jiných porostech (kukuřici, vojtěšce...) nebo v zimě pouze na holé hlíně.
V létě 2008 jsem sama takové kruhy viděla, ale médiím unikly. Jela jsem...
Samozřejmě některé obrazce občas vytvoří přímo lidé, kteří si chtějí z druhých vystřelit. Jenže ne všechny vytvoří lidé... Některé jsou tak složité, že není v lidských silách je za pár okamžiků vytvořit. Často svědkové navíc potvrzují přítomnost neidentifikovatelné světelné koule nad místem, kde se později objeví kruhy. A ještě později se mezi obilím objevují houby špičky (odjakživa spojované s vílami).
Kruhy v obilí jsou natolik záhadné, že je už zkoumali i významní odborníci přes fyziku a další přírodní vědy.A co zjistili?
Falešné kruhy, které vytvořili lidé, jsou zblízka změť poválených stébel, jako kdyby se v nich válelo stádo divočáků. A to je vše.
Avšak ty pravé kruhy vykazují určité zajímavé vlastnosti:1. Stébla jsou těsně nad zemí ohnutá a pravidelně srovnaná jedno vedle druhého.2. Stébla nejsou zlomená, ale pouze ohnutá v pravém úhlu.3. Po několika dnech se stébla narovnají a rostou dál.4. V kruhu ručička kompasu ukazuje odchylky.5. Toto mi připadá velmi významné: ve stéblech se dají změřit takové změny v molekulách, jako kdyby je někdo vložil do mikrovlnné trouby.
A to vše se týká neuvěřitelných geometrických obrazců, které na papír dokáží narýsovat jen ti nejlepší geometři. Natož kdyby měli běhat po poli s obřími kružítky... a během krátkých třeba pěti minut vytvořit takové dílo.
Když jsem si to vše tak nějak dala dohromady, vyšla mi z toho kapitola do Rafaelovy školy, v níž vílí královna tančí podle signálů Země (Gaiy) a vznikají kruhy jako poselství Gaiy nám lidem. Určitě si ještě barvitě vybavujete, jak se Arthos pokoušel sestavovat aparaturu na měření signálů, a jak se mu do ní Marina zamotala...
Možná jsem někoho z vás navnadila, aby si již zmíněnou kapitolu znovu přečetl. A nebo vás navnadí video s fantastickými fotkami kruhů v obilí doplněné relaxační vílí hudbou:

Výlet na východ

A nesněží a nesněží...
Zatímco mnozí z vás se začetli do Vlnění nymf, které se k vám přivlnilo od Ježíška, já sedím a datluju Vlasy dryád. Přitom taky někdy mrknu na blog a často vidím, že někteří z vás sem přicházíte dokonce až z Ruska, kde vám na rozdíl od nás určitě sněží. 
Dneska jsem měla zvědavou náladu.  A tak jsem se ze zvědavosti proklikla přes vyhledávač Yandex.ru, přes který sem návštěvníci z Ruska a Ukrajiny chodí, na velmi zajímavé video. A to video ale neukazovalo Rafaelku, nýbrž knihu, kterou jsem psala před devíti lety a která vyšla před šesti. Vyšla v největší zemi světa, tedy v Rusku. U nás ji na pultech knihkupectví nenajdete. Bohužel.
Vy čtenáři mého starého blogu o této knize víte. Jmenuje se Strážci sedmi divů světa (Хранители Семи Чудес Света) a je to kniha přímo interaktivní. Hrdinou příběhu je kluk Pierre a celý jeho příběh se nese v duchu Indiany Jonese. Kniha je báječně vyzdobená takovými těmi téměř reálnými ilustracemi. S Rafaelkou...
Až budete video sledovat, možná někteří z vás i porozumíte, o čem se vlogerka s malou dcerkou baví. Takže přeji příjemnou a veselou zábavu a zatímco vy budete sledovat video, já se zase vrátím k důležitému rozhovoru mezi Aine a Marinou. 

Oslava narozenin čtenářů Rafaelky

Prohrabovala jsem se v archívu starého blogu a objevila jsem jednu zajímavost. V těchto dnech totiž slavíme narozeniny. Na starém blogu jsem našla, že právě před třemi roky jsem napsala článek, v němž jsem vám oznamovala následující věc: Zdeňka Kohlová pro vás čtenáře Rafaelky těsně před zimním slunovratem 2014 založila facebookovou skupinu. Tehdy ji nazvala "We

Věštím a Slunce stojí nehnutě

Naše čeština je krásná a jasná. Když se řekne zimní slunovrat, víme, že se nám slunce vrací. Že se dlouhá noc zkrátí. Angličané to mají horší. Pokud nejsou kovaní v latině, netuší, co se za slovem solstice skrývá.
Winter solstice totiž dostal své jméno z latinského solstitium. To je slovo složené ze slova slunce a stojící nehnutě.
Divný latinský název ale vůbec není od věci. Víte, jak slunce dosáhne bodu slunovratu, zdá se po tři dny, že stojí nízko na nebi nehnutě, dokud nezačne znovu stoupat. Tyhle dny jsou nejtemnějším časem roku a když se završí, světlo se znovu zrodí, zase se vrátí. A to 24. prosince.
Ano, dáváte si to určitě dohromady. Odtud pochází narození...
Právě probíhajcí nejtemnější dny ale nejsou dny strachu, naopak, jsou to dny naděje, kdy začínáme znovu cítit příliv energie (tedy pokud nejsme přejedeni cukrovím a tučnými jídly).Letos přišel slunovrat společně s novem, čili třemi dny, kdy je Luna neviditelná. A rodící se Luna je také příslibem nové síly. (Fáze Luny můžete ostatně sledovat tady na blogu vpravo v menu.)Nejsem rozená věštkyně, ale řekla bych, že právě probíhající dny vypadají pro všechny opravdu nadějně. Záleží už jen na každém z nás, jestlli nabízený příliv energie přijmeme a budeme něco dobrého konat nebo vysedíme důlek u internetu s tácem cukroví u ruky. 
Otázkou je, odkud se ta energie bere? Přeci nevzniká tím, že se slunce o kousek posune? Ve skutečnosti je to tak malý kousek, že ho na nebi ani nepostřehneme. Tak jak to tedy je?
Jsou věci mezi nebem a zemí, které si každý z nás musí objevit sám...
Tedy teď sama žasnu. Přišla jsem psát článek o slunovratu, téměř odborný a nakonec jsem provedla svou první online věštbu. Že by to bylo tím přívalem nové tvořivé energie? Honem jdu připravovat Vánoce a psát knihu...  A vy, pokud máte chuť a ještě jste mezi nebem a zemí nepátrali, můžete začít. Je to úžasné dobrodružství, to mi věřte.

Vaříme s Rafaelkou

Co já ještě pro Rafaelku všechno neudělám? Představte si, vážené a milé čtenářky a vážení a milí čtenáři, že v těchto dnech mezi přípravami na Vánoce a inventarizací kabinetu matematiky a vyučování žactva, které se už vidí na prázdninách, ještě vařím jako Marina.
Asi se divíte, ale je tomu tak.

Dobře víte, že píšu pátý díl s dryádami, které jsou napůl rostliny a napůl živočichové. Tyto dvě poloviny se spolu navzájem propojují a z toho vyplývá nutnost zvláštního stravování. Ve skutečnosti je toto jediný díl, kde se hrdinové napůl propadají do rostlinné říše, což znamená, že samozřejmě fotosyntetizují. Přitom získávají cennou energii, která by jim ale tak úplně nestačila, proto se musejí i normálně stravovat. No, tedy... zas tak normální to stravování není. Třeba párek, ten si Marina neohřeje. Nebo svíčkovou, o té si může nechat zdát.

A jak to tedy je? Všechno vám nyní neprozradím, jen to, že jsem včera a dneska zkoušela tři recepty, které možná znáte i z domova...

Nejdřív jsem zjišťovala, jak chutná "jemný chlorofylový nápoj", který jsem si upravila k obrazu svému. Na mašince jsem semlela šílenou rychlostí ledový salát a okurku. Vzniklo příjemné pití s krásnou pěnou. Marina totiž v pátém díle takto přemýšlí:

Letos to bude s jídlem kruté. Ve škole nám stravu připraví v jídelně, nemusíme přemýšlet, jestli je to pro nás zdravé nebo ne. Ale doma? Profesorka Otoljenka se tvářila velice povýšeně, když nám přednášela o dryádí stravě, vzpomínala Marina a vzala do ruky knihu se zelenou obálkou. Jak to Otoljenka říkala? Básnicky řečeno, my dryády máme zelenočervenou krev. Zelená krev naší rostlinné poloviny se mísí s červenou krví naší živočišné poloviny. Abychom měli všichni krev v rovnováze, musíme v meziobdobí mezi fotosyntézou přijímat potraviny s cholorofylem. Tím si zajístíme, že nás nenapadnou nemoci, budou se nám rány hojit a budeme čilí. Ještě říkala, že se v chlorofylu koncentruje sluneční světlo a energie nesoucí lásku a moudrost. Chlorofyl nám i lidem posiluje srdeční čakru. Páni, já jsem tou metamorfózou získala podezřele výbornou paměť, usmívala se překvapeně. Dokážu si vybavit každé Otoljenčino slovo.
Ano, opravdu jste právě četli úryvek z pětky.