Barbara Nesvadbová's Blog, page 3

Posledních 10 minut

Zase léto. A zase požadavek na fejeton o sexu... Klasika. Takový stres mám, že brzy začnu psát o vaření. Proklatě fádní život vedu.

Nicméně, pořádala jsem dětskou party. Očistec pro dům, zahradu i nervy. Věřte, že až když pozvete třicet dětí, zjistíte, že bazénová filtrace umí oddělit kuřecí kosti od třešňových pecek. Ale to není gros fejetonu o sexu. Jistě ne. Na mejdan vrstevníků mé dcery dorazila i moje bezdětná nevdaná bývalá spolužačka. Toho času bez práce. Jana se jmenuje. Měla skvělé místo. V Londýně. Kurátorka mezinárodní galerie moderního umění (nebudeme polemizovat nad klasifikací moderního umění, tentokrát ryze o sexu). Odešla tam hned po magistrovi. Tak sedm osm let to může být. Jana měla báječného šéfa. Až na to jméno. Donald. Příliš evokuje kačera. Nebo Trumpa. Nicméně milý, vzdělaný, art objekty stejně jako Jana posedlý, vtipný, rozvedený skoropadesátník. Mírně prošedivělý – píše se ještě v románech o lásce. Jana a Donald byli nevyřčení přátelé. Vždy se s ním smála. Dokonce se prý smála i jeho vtipům. Což už dělají snad jen ženy v domácnosti. Vždy si ho vážila. Vždy ho obdivovala. Nebo – aspoň to tvrdila v nekonečných nočních hovorech Londýn–Měchenice.

Jana za dobu svého pobytu v Anglii vystřídala mnoho Londýňanů. Pokus. Omyl. Lehce po jejích třicátých narozeninách jsem začala milého Donalda nenápadně doporučovat. Ať si ho, prosím, aspoň všimne. Ať pro ni není beztvarou amébou. Pan šéf. Tolik zahraničních pracovních cest spolu už absolvovali, tolik nudných garden party a tolik bezobsažných večeří. Neznám manželství, které by to přežilo. Pořád spolu pracovali, vesele se zdravili s ranní kávou a mírně násilně laškovali nad skutečnými problémy. „Néééé!“ křičela vždycky. „Vyspat se s ním se rovná sebevraždě.“ Přeháněla. Samozřejmě.

Vždy, když u mne přespávala, neodpustila si psát mu sentimentální zprávy o stavu dětí a zvěře na mé zahradě. Postupem času, když ona stále říkala NE NE NE, jsem přidala na argumentech. „Zkus ho nevnímat ani jako šéfa, ani jako dalšího z Londýňanů. Mohl by to být přece dobrý otec tvého budoucího dítěte. A myslím, že někoho normálnějšího, milejšího a tebe znalejšího těžko potkáš.“ Razantní na svoji povahu jsem byla. Nakonec to udělala. Samozřejmě. Podvědomí vždycky zvítězí. A pokud ne, pak přece každoden nestojí za nádech. Takže ano.

Sex Jana–Donald proběhl.

Pak, tuším po týdnu, seděla na té dětské party na skokanském můstku. Nebyla naštvaná. Ani ulitovaná. Jen říkala, Báro, dlužíš mi tuhle historku na papíře. Bude se jmenovat How to lose a job in an hour. „Za hodinu?“ zírala jsem nechápavě. Poprvé se skutečně rozesmála. „Ne, oprav to. In ten minutes.“

Se vzpomínkou na Janu musím rekapitulovat. V práci jsem si ulítla jedinkrát. Einmal ist keinmal. Utěšovala jsem se před každou oficiální poradou. Když pak ale změnil vydavatele, nesmírně se mi ulevilo. Ta hra „pojďme skrývat, že na tom stole u grafiků hořely včera moje vlasy“ mi prostě přitažlivá nikdy nepřipadala.

Otázkou zůstává, co je to ten „dobrý sex“. Sex, který chceme opakovat. Který prostě musíme mít. Za každou cenu. Ne ten, který se dá nazvat koloritem a k partnerskému vztahu prostě patří. (BTW „moji“ muži se nikdy neptají, zda to bylo fajn. Sebevědomí, či samolibost?) Upřímně musím doznat, že ten takzvaně dobrý sex jsem zažila jen dvakrát. Ale vždycky, vždycky stál za spálené mosty. Třeba i londýnské...

Čas na nové boty

Seděla jsem v hotelové chodbě s třetí maminkou třetí dcery mého bývalého manžela. Už jsme se loučily, byť se nám hooodně nechtělo. (Pochopte, tolik společných zážitků přece máme.) A Jindřiška pronesla neúprosný soud. Tvrdila, že když se nám nepodařilo vzít si toho nejchytřejšího kluka z vejšky, mít s ním dvě děti a dodržovat nějaké reálné morální zvyklosti, pak už se to těžko povede s kýmkoliv dalším. Že v našem věku už není moc prostoru pro důvěru, sny a začátky. Že už bylo tolik lží, tolik slz a tolik přetvářky, že ani my samy nejsme té kouzelné naivity schopné. Nechtělo se mi s ní souhlasit. Jasně, že ne. Koho by také bavila pravda? Ale jak sbírám boty, a opravdu jich mám víc, než jsem kdy měla mužů, tak se mi každý další pár vybírá hůř. Je totiž proklatě podobný tomu, který už jsem na noze měla.

Jiná chodba, také hotel a vyprávění půvabného muže o jeho posledním nepovedeném vztahu. „Skoro už jsem koupil zásnubní prstýnek. Byl jsem ochoten to celé zkusit ještě jednou... Děti. Psy. Dům. Ale nevyšlo to. Bohužel.“ Jasně, že ji miloval, tu dívku, o které mluvil. Reparát se ale nezdařil. Reparát. Hrozná představa, ne?

I když moje kamarádka Táňa Kováříková šila jedné své klientce čtvery svatební šaty. Začaly princeznovskými a skončily u toho strašlivého béžového kostýmku, který je tak praktický, že se dá vzít i na letní rande. Jeden z těch ženichů se dokonce zopakoval. Tuším, že měl číslo dvě a pak ještě i čtyři.

Vždy, když moje kolegyně hodnotí muže, kteří procházejí mým životem, uvažují prizmatem dalších deseti let. Ale umíte si představit tvora, se kterým začnete zítra spát a budete ho milovat i za deset let? Nebo se s ním aspoň nebudete nudit? Abych trošku slevila... Dlouhodobě se zřejmě dají milovat jen vlastní děti. A možná rodiče.

Moje kamarádka se už zhruba posledních pět let rozchází se svým partnerem. Vždy vyjmenuje cirka deset důvodů, proč s ním koexistovat nechce. No, nejméně osm. Abych nekřivdila. Proč s ním ale stále je? Jeho děti jsou důvodem. Ne ty její. Jeho děti vyplňují každou pauzu neustálými návštěvami a přednáškami na téma, že už nechtějí žádnou další „tetu“. Divné je vlastně používání tohohle slova. Máma a táta – ti jsou jen jedinkrát. Pevně doufám, že ona existence náhradních tatínků díky sociálním pracovnicím z rozvodových slovníků už zcela zmizela. Nicméně tetiček a strýčků, těch asi může být spooousta. Jen to loučení s nimi pro děti jakékoliv věkové kategorie je prostě nedobré. A smutné. Oni totiž ještě nemají tak velké botníky. A tak je prostě ztráta paradoxně bolí víc než nás. Můžete jim říct „on zmizel“? Ztratil se? Odcestoval?

A my? Když přestaneme milovat toho muže, budeme pak brát jeho děti do zoo? Asi ne, že? Vždyť by časem hrozily výlety podobné mateřské školce.

Jak riskantní tedy vlastně je představit nového muže svým dětem? Nejvíc. Neexistuje srovnatelná „hloupost“.

Nebo to můžeme celé otočit a říct, že není lepší škola prožitku než poznání reality.

Zatracená žárlivost

Seděla jsem u svého milovaného kamaráda Liborka a přemýšlela, se kterým z nových jarních mužů strávím páteční večer. Rozvedené mámy mne pochopí, vědí, že bezdětné víkendy lze trávit buď prací, nebo s hodně okouzlenými muži. Být s někým, kdo vám jen takzvaně rozumí, nebo, co hůř, být sama – to přímo predikuje budoucí cirhózu.

Liborka znám dlouho. A je mi hodně, hodně blízký. Patří tedy mezi málo lidí, před kterými se lze takzvaně vytahovat, jak je blondýna hrozně nad věcí a vybírá ze zástupů. No, zavřeme-li aspoň jedno oko, tři přece zástup skoro jsou. Když byl tím peroxidovým štětcem někde u mého levého ucha, telefon. Newyorčan, kterého jsem viděla poprvé a naposledy někdy před půl rokem. Pozvání do opery. Upozorňuji, že byly asi tak čtyři odpoledne. Jasně, že mne urazil. A Libor se smál. Dalo by se říct, maličko škodolibě vysmíval. „No jo, Baru, zástup. Jak myslíš, že tě tenhle má uloženou? Nejmenuješ se náhodou v jeho telefonním seznamu Poslední záplata?“

Taková nespravedlnost. Člověk si náhodou na chvilku v pátek večer myslí, že je hezčí a mladší, a pak stačí jeden telefon a už vám nepomůžou ani umělé řasy. Rázem jste zpátky ta holčička, které tatínek říkával, že „TEĎ už se sebou opravdu musíš něco začít dělat, jinak po tobě neštěkne ani ten pomyslný pes“. Jaké blaho je vyrůstat s hyperkritickým děvkařem...

Jasně, že jsem pátek večer strávila v zavřeném kadeřnictví. Aspoň že na homosexuální kamarády je spoleh. Ten pátek byl ale nakonec hodně důležitý, nalomili jsme takzvaně vážné téma, mezi těmi fény to bylo více než vhodné. A moc by mne zajímal váš názor. Monogamních čtenářek ne. Jen těch věčně hledajících.

Zajímalo by mne moc, od kterého momentu, od kterého věku začnou děti rozvedených žen odmítat ctitele maminek. Žárlit na ně. Verbalizovat vlastní názor. Případně hlasitě negovat daného muže. Byť by byl sebezábavnější, hrál prší jak profesionální karbaník a z lega stavěl městečka. Libor má teorii, že od chvíle, kdy si až příliš navyknou na večerní mámu. Mámu, která v pyžamu chroustá oříšky a mezi vařením předčítá časopisy vydavatelství Egmont. Celkem jedno, jestli je to Mašinka Tomáš, nebo Hanna Montana. Věk zřejmě nehraje roli. Jedná se o ten zvyk večerního společného kakaa. Pak je samozřejmě máma, která se poosmé neodlíčí, pije víno a zčistajasna vaří tříchodové večeře, jevem podezřelým.

Jak ale vítat cizí mužské jedince v domácích teplákách, aby potomkům nebylo nic podezřelého, nebo opačně, jak vydržet dětské večery v botkách Blahnik, to jsme za ten páteční večer nevymysleli. Já mám plán se čančat i před klučičími kamarády, čímž pádem se mezi nimi ti příležitostní milenci tak nějak ztratí.

Nové emoce

Věříš tomu, co vidíš, nebo tomu, co ti říkám? Chápete tu větu? Rozumíte jí? Až tak daleko zašel přítel, no přítel se asi říct nedá, měla bych použít slovo milenec, jenže to slovo nemám ráda, ale Honza byl v životě mé kamarádky milenec, nic víc ani nic míň neznamenal. A když Šárka zjistila, že není jen milencem jejím, ale ještě jí blízké kunsthistoričky – svět umění je prostě malý –, nepotěšila se. Samozřejmě. Protože on byl ale jen milenec, a ještě k tomu milenec ženatý, neplánovala se rozčilovat. Zbytečné plýtvání emocemi. On však, manželstvím vycvičen, hned zahájil monolog na obhajobu. A věta, kterou vyřkl, za zapsání stojí. Byl absolutně přesvědčen, že milé Šárce vysvětlí, že on se chová dobře, že ona jen blbě vidí.

Šárka je žena chápavá. Neodpověděla. Jen jí najednou doklaplo, že to má stejně. Stejně jako Honza. Také hrozně moc touží po něčem novém, neznámém, překvapivém. Možná i záhadném? Přistoupíme-li tedy na tezi, že muž může být tvorem záhadným... Šárce došlo, že deset let stejná postel v životě manželském a sedm let stejná postel v životě mileneckém jí nové verše nepřinesou. Zapomněla jsem vám napsat, že Šárka je básnířka. Nové verše tedy potřebuje mnohem víc než my všechny ostatní. Ne kvůli dlouhým podzimním večerům, ale zcela prozaicky... Ona bez nich nezaplatí účty.

A tak mi psala, že balí oba muže a jde znovu zkoušet. Tentokrát prý hasiče. Vydavatel a lékař z kola ven. Záchranné sbory dovnitř. Já sama podobné euforii propadla naposledy při pohledu na tureckého plavčíka. Zelené oči měl. Jak jsem tak na něj nepokrytě zírala, šlo mi hlavou, že by mu v Praze jistě byla děsná zima a že opravdu nevím, kam přesně bych ho schovala, aby si ho nikdo nevšiml. Tři minuty mohla trvat moje úvaha. Nemám Šárčinu odvahu. Bohužel, chce se mi napsat. Protože štěstí se přece počítá na minuty. To ostatní je život.

Pánské nákupy

Poslední muž, který za mne chodil nakupovat, byl můj manžel. Vždy brouzdal nějakým hypermarketem s telefonem v ruce a hlasitě si přeříkával položky. Hezký pohled na něj musel být... Postupem času, v rámci proklamované samostatnosti, přinášejí muži k nám domů nejčastěji jen víno. Rozhodně ne kočičí konzervy, které jsou jistě těžší než alkohol.

Moje kamarádka Sylva tvrdí, že se seznamy se musí začít hned na začátku vztahu. Daný objekt naučit. Jinak si prý přivykne na servis a následné požadavky bude brát jako nepěkné znásilňování. Sylva má spoustu rad. Nicméně, neměla bych zapomenout, že od svého muže dostala k prvním narozeninám, co se znali, tříkarátový prsten. Krásný diamant to je. Po osmi letech obdržela bonboniéru. Pravda, dvoupatrovou. Nepochybujme, že ji její muž miluje a rozhodně nechce svůj stav měnit. Jen na překvapování už entuziasmus nezbývá...

Jiná moje přítelkyně, lékařka (!), dva doktoráty – upozorňuji předem, než odvyprávím ten bizarní příběh – se pro změnu nechává obdarovávat za nevěru. Bohužel však i v tomto manželství zaznamenávám sestupnou tendenci. První poměr vyvážila vila v Provence. Tedy spíš domek. Ale po tom vyhrožování rozvodem mu říkáme vila... Po třech letech jsou to už jen hodinky. Pokud jedinec bere vztah jako investici a pokud se smíří s notorickým děvkařem, pak kupčit s budoucími léty jistě lze. Ale skončit třeba u rukavic by nebylo optimální.

Nedávno jsem v butiku Louis Vuitton potkala jednu čtenářku a ta po mně žádala návod-článek, jak vysvětlit manželovi neustálou potřebu nových bot. Jak nemám manžela, tak bohužel nemám radu – moji muži se pohoršují i nad botkami, které platím já. Snad jen poznámku mám. Partner mé bývalé spolužačky už tři roky věří, že butik Simple Store jsou potraviny...

S mojí přítelkyní, pracující v módním dámském obchodě, jsem zabředla do diskuse, jak vlastně muži nakupují. Neuvěřitelné historky má. Existuje třeba pán, pravidelný klient, který u ní obléká každou svoji novou dívku. Za rok v průměru čtyři. Vždy s ní přijde do butiku, šaty jí vyzkouší, nekoupí. Pak se pro ně staví sám. Postelové překvapení zřejmě. Obchod vlastně funguje jako zavedená, spolehlivá předehra.

Do další kategorie patří muži, kteří vejdou do butiku a koupí cokoliv. Hlavně ale rychle. Rychle. To znamená, že jim na dárku nezáleží? Ne, to jistě ne. Jen neradi utrácejí. Čas. Pochopitelně. Další skupinou jsou věční rejpalové. Ti jsou schopni píchat do vlastní ženy špendlíky, jen aby byl výsledný efekt ideální. Směle mění i módní trendy. Jeden dokonce v převlékací kabince násilím vytahoval vycpávky. Nutno podotknout, že ten pán není velkého vzrůstu, takže ramenatou ženu si za vlastní finance pořídit prostě nechce.

Zcela samostatnou kapitolou jsou narozeniny. Skutečně hezké dárky dostávám jen od svých přítelkyň. Strašně ráda bych dospěla k upřímnosti. Výchova mi ale brání. Bohužel. Dobré je, že muži často zapomenou, co nám vlastně koupili. Možná by se tedy, s trochou lsti, daly dárky měnit. Já se prozatím utěšuji nezvratným faktem, že Bibi bude mít jednou opravdu roztodivnou vintage sbírku. Otázkou je, jestli my jim nekupujeme podobně nevhodné dary. Jistě ano. Vzpomínám na jednoho nebožáka, kterého jsem nutila nosit červené tenisky. Další dostal pruhované plavky vcelku. Na míru šité – měla bych podotknout na vlastní obhajobu. Kdysi dávno jsem nechala vyrobit známky. Pravda, tenkrát jsem byla hodně zamilovaná. Jen mi nedošlo, že známky s vlastní hlavou, by používal jen skutečný narcis... A pan prezident. Samozřejmě.

Kouzlo nevěry

Nemám ráda nevěru. Tedy ono by bylo asi docela hloupé veřejně proklamovat, že nevěra je fajn. Nicméně zcela realisticky, skoro všichni moji známí, kteří žijí v partnerských nebo manželských svazcích (moc jich není, většina mých blízkých je single), nevěrní jsou. Ne snad proto, že by se doma nudili. Nebo že by je jejich partner už nepřitahoval. Či snad proto, že chtějí vztah rozbít – to jistě ne. Jen ta přitažlivost něčeho cizího je až příliš neodolatelná. Bohužel?

Už léta jsem přesvědčená, že nevěra je konec vztahu. Tedy léta, přesněji od doby, co mi byl nevěrný tatínek mé dcery a já si ve snaze zapomenout na jiné ženy v jeho posteli málem vypěstovala syndrom plynových lamp. A to jsem bydlela na Vinohradech...

Do té doby, vychována v libertinském prostředí, jsem na promiskuitu nahlížela mnohem shovívavěji. Jenže, upřímně, rozdíl mezi teorií a praxí, kdy se jedná o vaše tělo, je nezměrný.

Střídám muže relativně často. Možná až moc. Ale není to jen proto, že nesnáším stereotyp. Také proto, že neumím lhát.

Má blízká redakční kolegyně Simona zastávala stejný názor. Ještě nedávno. Do této zimy...

A teď už má najednou muže dva. A neumí se rozhodnout, který je lepší, pro soužití kompatibilnější, pro každoden zábavnější. S jedním ji baví diskuse. S druhým sex. Tedy tak to bylo zpočátku. Nicméně, jak se vztahy vyvíjejí, dochází občas paradoxně i k situacím, že ji s číslem dvě začne bavit si povídat a s číslem jedna – vrchol podivnosti – se milovat.

Situace naší Simony však není jen veselá. Když opomeneme velké výčitky svědomí, neměli bychom zapomínat na ten příšerný stres. Ti muži mají přece různá jména, různé chutě i různé parfémy. Také zapamatovat si, co kdy komu řekla, vyžaduje jistou mentální bystrost. Opakovat dokola jednu historku není zrovna přitažlivé.

Vždy, když vypráví o bizarních situacích, které se jí teď běžně stávají, tak jediné, co nechápu, je, jak to ti lidé vlastně zvládají. Jak se někomu podaří dotýkat se, svlékat, líbat dva rozdílné lidi. Třeba i v jeden a ten samý den?

Jisté řešení Simoniny svízelné situace navrhl se stoickým klidem náš milý homosexuální kadeřník. „Pořiď si ještě jednoho,“ radil. „Dva muži jsou stres. Problém. Stále si píšeš ty podivné seznamy, kdo je vhodnější, lepší. Absolutní nesmysl. Ztráta času. Jakmile máš ale milence tři, přestaneš řešit KDO S KOHO.“

To je MOJE

Také znáte ty postelové otázky: „Jsi moje? Jsi? Jenom moje?“ Samozřejmě, že člověk pokaždé souhlasí. Nezačne vyjmenovávat, že nejvíc ze všeho patří svým dětem, pak rodičům, práci, kamarádům a pak to tělo, ano, to jistě je na vymezenou chvíli nějakého konkrétního muže, jehož jméno je dobré memorovat. Alespoň křestní.

Nikdy jsem neměla snahu kohokoliv kontrolovat, omezovat. A velice těžce snáším, když se kdokoliv snaží omezovat mne. Typický nesnesitelný jedináček, dalo by se říct. Když jsem se ale ptala žen kolem sebe, došla jsem k poznání, že podobně to mají i ty z velkých rodin. Tahle bohorovnost v rámci partnerských vztahů je, tuším, jednou z mála výhod počínajícího středního věku. Vzpomínáte, jak nás ve dvaceti ti čtyřicátníci zvali na rande a pak se ozvali až po týdnu? Vzpomínáte na to trapné čekání na telefon? To už po třicítce nefunguje. Každý muž totiž volá hned. Několikrát. A nikdy nemáte doma tolik váz, aby stačily na všechny kytky. Zřejmě muže přitahuje duše, a ne tělo. Ne, teď jsem žertovala. Pochopitelně. Ale jistě přijde na řadu i intelekt. Jen máme ještě pár let času. Tedy možná...

Nicméně, chtěla jsem psát o té banální situaci, kdy už se konečně rozhodnete pro jedno tělo, pro jednoho jediného mužského jedince, se kterým pochopitelně máte i sexuální život. No, a on pak začne s řečmi typickými pro školy v přírodě, když jsme cestou vlakem hráli flašku a předem se zaklínali, která holka patří komu. Nutno také dodat, že když už někdo k někomu patřil, nesměl s nikým jiným skoro ani promluvit, jít na procházku, natožpak tančit ploužák.

A je tomu tak i dnes? Tedy kdy ten člověk, kterého tak ráda objímáte, má právo na žárlivost? A co je vlastně důvodem k žárlení? Když vynechám intimní kontakt s někým jiným, což je jasné i mně. Tedy ne vždy... ale tak nějak aspoň vím, že dělám hloupost, tak bych ráda věděla, jestli „hloupost“, v rámci měšťanské morálky menší, páchám i v situaci, když přijmu pozvání na kafe? Na večeři? Na procházku? Drink už je moc – to cítím, ale odpolední káva? Ta by měla být v pořádku. Jenže pak přijde další cizí muž s kyticí růží a máme trable. Byť jste se třeba nikdy neusmívala tak, že byste si zasloužila třeba jen poupě...

Takže jaké z toho plyne poučení? Pokud vás náhodou baví sex s mužem s vlastnickými sklony, jaké pak máte možnosti? Vyhýbat se opačnému pohlaví zcela? Nesmysl. Koupit si paruku? Ne. Zbytečně byste si zničila vlastní vlasy. Ignorovat jeho požadavky. To je asi jediné reálné řešení. Poprvé v životě jasně vím, že na scénu přichází moudrost mojí babičky. Což znamená mlčet. A dávat si pozor. Vždycky. MOJE role. TVOJE role.

Dlouho jsem ji neviděla. Dva. Možná i tři měsíce... „Je to fakt zatracená nespravedlnost. Já vůbec netušila, jak bude můj život vypadat. Chápeš, plány a představy jsou věc jedna. Realita je ale absolutně jiná. Nejen že si nestihnu v klidu ani umýt vlasy. Já dokonce i nákupy plánuji, jako kdybych patřila do protiteroristické jednotky. Jo, a pracuji zásadně jen v noci. Jak dlouho se to dá vydržet? Rok? Dva? Jak takhle, Baru, můžeš fungovat už devět let? To fakt nechápu. Víš, jen, asi to tak má být. Asi to tak je vždycky. A všude. Jen mne to strašně moc překvapilo a nesmírně mne to irituje. Ne, že bych ho méně milovala. Jistě ne. Jen jsem na něj někdy příšerně naštvaná. Proč on má mít tu jednodušší roli? Proč on?“ Takovým monologem začala moje krásná, mladá kamarádka Renata. A pokračovala. „Můj muž je skvělý. Jen, víš, jeho život se vůbec, ale vůbec nezměnil. Pracuje. Učí se. Občas i nakoupí. To, co mu nadiktuju. Nebo třeba přijede na koupání. Jenže to neznamená, že on koupe a já ležím. Já koupu a on kouká. Ve své podstatě neomezil nic z toho, co ho baví. Stále chodí na basket a stále má čas na svoje kámoše. Ne často. Nechodí po hospodách. Ale já své kamarádky neviděla sedm měsíců. Sedm měsíců! Chápeš? Přesně tu dobu, co je na světě moje dcera. Tu dobu, co jsem pracující mámou.“ Jak výstižná přednáška. Jak přesná. Jak pravdivá.

Docela dobře jí rozumím. Mám teď zrovna skvělého muže. Ale stejně si občas připadám jako otrok. On si totiž myslí, že ponožky mají nohy. Vážně. Zřejmě je přesvědčen, že použité věci samy odpochodují do příslušných přístrojů. Jak jsme se jednou vrátili z víkendového výletu a já vařila, luxovala, visela na mailu, uklízela po kočkách, tak jsme hráli hru na pravdu. Čiliže co nám na tom druhém opravdu vadí. A víte, co jsem se dozvěděla? Že moc pracuju. Moc. Kdybych měla méně mírumilovnou povahu, vzteknu se.

Zajímalo by mne, jaké je žít s feministou. Nikdy jsem žádného reálného nepoznala. Ani nepotkala. Nanejvýš o nich čtu v denním tisku. Většinou jsou ty články ale bez fotografie... Jaké to asi je bydlet s mužem, který dobrovolně žehlí? Neztratí on pak vlastně svůj sex-appeal? Ale ne, nestěžuju si. Jsem přece zamilovaná. Stejně jako Renata. A stejně jako každá jiná žena, která se rozhodla dobrovolně koexistovat s mužem.

Když si tak zpětně vzpomenu na dobu před Bibi, kdy jsem byla možná až příliš zvídavá blondýna, zpětně si uvědomuji, že pohozené svršky mne vůbec neiritovaly. Prostě jsem je neviděla. Tuším, že i kdyby někde něco zahnívalo, nepohoršila bych se. Brala bych to jako zábavný kolorit mírně intelektuální domácnosti.

Je to ten zatracený mateřský instinkt. Ten blahořečený. Ten, který ve své sebezničující ženskosti uplatňujeme i na muže, se kterými zrovna spíme...

Tak tedy klidné, hezké Vánoce. Ju, a kupte těm svým mužům nějaký pěkný dárek. Třeba domácího robota...

Existuje důstojná nevěra?

„Docela bych se s vámi pomiloval.“

„Prosím?“

Nabídka mne vyděsila. Pochopitelně. Ale ten pán byl tolik pěkný.

Co strašného se může stát? Vždyť se nejedná o flirt. Ani o vztah. Jen sex. Chvilka. Zážitek a pryč. Něco jako jít si zaplavat.

Ztlumil světlo v už tak tmavé malé kanceláři. Až příliš rychle se začal svlékat.

Kolik mu asi je let? A kolik že to má dětí? Vozí je ještě ráno do školy? Naučil je lyžovat? Předčítá jim? A tahle modrá deka se slonem, ta asi nebude jeho, do té se těžko ex post nahá zabalím, aniž by mi situace evokovala kojeňák…

Jak pohotový by asi byl, kdyby nás někdo odhalil? Co by řekl, kdyby právě teď někdo vešel? Jaká by byla ta stoprocentní výmluva, kdo vlastně jsem a proč je vše v naprostém pořádku.

V jeho pohybech je absolutní jistota. Rutina. Takže vlastně jen já ztrácím půdu pod nohama a pevné rozhodnutí, že sex s nemilovaným je ze zdravotního hlediska výhodnější než absolutní abstinence.

„Jakou vlastně berete antikoncepci?“ Věta, velmi neromantická, mne vytrhla z myšlenek na útěk.

Žádnou, vůbec žádnou. To musím přiznat. Ani kondom tady nemám. Nechodím do kanceláří postarších právníků s krabičkou durexů v kabelce. Můj život vlastně vůbec není tak barvitý, jak tento polonahý cizí pán předpokládá. „Žádné hormony nepolykám,“ šeptám polohlasem a snažím se vypnout pravou i levou hemisféru. A vnímat jen prožitek. Bez minulosti, bez budoucnosti, bez plánů. Přítomný okamžik:-) Proklatý Tolle…

Jeho hlas ke mně doléhá lehce zostřeně. „Beru vše na sebe. Jistě se nic nestane. Pravděpodobnost je mizivá. Nicméně kdyby se náhodou něco stalo, byla byste ochotna jít na UPT? Tohle si musíme vyjasnit hned na začátku.“ Chvilku se mi zdá, že jsem se snad přeslechla. Takže nejen, že jsem prakticky svlečená před pánem, kterého jsem viděla v životě snad třikrát, ještě ke všemu ani on není omámen přitažlivostí. To bortí jakékoliv zásady romantiky. Tohle už je příliš racionální i na mne. Takhle se přece nikdo ženatý nesmí chovat. A já v tom zcela jistě nesmím hrát vůbec žádnou roli. Ani jako charitativní subjekt.

Ne zcela plánovaně, ale dikce se mi samovolně zcela mění. Láme se ve zcela jinou naléhavost: „Vzpomínáte si ještě, když jste sváděl svoji ženu?“ Přimhouřil oči. Neznala jsem ho tolik, abych mohla určit, zda jeho pohled byl zkoumavý, či naštvaný. Neuměla jsem přestat s otázkami v danou chvíli pro mne tolik zásadními. „Bylo to také tady? V tomhle pokoji? V pokoji, kde líbáte moji šíji? Kolikátým krkem v pořadí už vlastně jsem? Seděla vaše manželka ve stejném křesle jak teď já? Možná měla i stejně nohy položené. Nebo?“

Najednou se mi vůbec nechce dál svlékat sebe. Ba ani jeho. Chce se mi s ním zatřást, ať se vzpamatuje. Ať hodnoty, které slíbil, nejsou jen slova do větru, která znovu a znovu deklamuje ve společnosti mnoha lidí, jen aby obraz zůstal celistvým, když už realita sama je tolik pokroucená.Jak ho donutit, aby si vzpomněl? Vždyť minulost přece nelze smazat. Nebo přebít mladším, v danou dobu přitažlivějším tělem. Vyspat se s neznámým pánem prostě není jako jít si zaplavat. V každé nahotě, v každém sblížení, v každé důvěrnosti jsou vždy city. A v rámci kontextu zadaných lidí i lež a podvod.

Mládí se prostě koupit nedá

Od první schůzky věděla, že pro něj nebude v jejím životě místo. Nemohlo to fungovat. Nikdy nechodila s mladším mužem. Ani se jí nelíbili. A ještě o tolik. Sedm let není málo. Tak proč ve vztahu pokračovala? Strach ze samoty? Touha po obdivu? Ne a ne, tak prvoplánové důvody neměla. Jen marně zadržovala čas. Všemi možnými prostředky. Což si pochopitelně nechtěla přiznat. Proto nenacházela vysvětlení.

Pravda, nevypadala jako jeho matka, ale za mnohem starší sestru se vydávat klidně mohla. Měla dobrý obličej. Možná ji ještě neprozradil ani krk. Ba ani ruce. Jen ty oči. Zkušenosti neschová ani nejvíc krycí make-up. Smutek se do nich začal ukládat kolem puberty její dcery. Byly přítelkyně. Nejbližší. S prvním pubertálním rokem ale přišla dospělost. Ne vzpoura ani averze, jen ryzí ženskost.

Za samotnou Karolínou se muži přestali otáčet přesně v ten samý okamžik, kdy začali sledovat ladné pohyby její dcery. Už s ní ani nevystupovala třeba na pumpě z auta, jen aby nebyla srovnávána s půvabem lolitky. Nemrzelo ji to. Vlastnímu dítěti přece přála všechnu krásu světa. Nejen tu svoji. Jen mladý milenec se jí do vzorce – dospívající dcera, stárnoucí matka ve společném bytě – vůbec, ale vůbec nehodil.

Jeden slavný fotograf jí u prvního rodinného focení říkal, že se ani nemusí usmívat, že tak půvabně jako dnes bude vypadat dalších deset let.

Zatímco dnes ráno čeká u lékaře, dochází jí, že těch deset let právě minulo.

Proč chce další mimino? Jen kvůli němu? Aby zůstal?

Možná ne, možná se na něj vymlouvá. Třeba chce být znovu matkou, protože se prostě bojí být stará.

Každopádně plán má. Plán, na který ji navedl právě Honza. Jen ještě musí zjistit, kolik životaschopných vajíček je její lehce opotřebené tělo schopno vyprodukovat.

Přirozená cesta je pro pětačtyřicítku pasé, to uznal i on. Byť jindy hýří optimismem. V diskusi o společném potomkovi projevil i notnou dávku realismu.

Miluje ho? Miluje mladého muže jménem Honza? Možná. Sama neví. Jistě se citů k němu bojí. Strach ze zklamání jí přímo nutí vlastní ostražitost. Která je pro jakoukoliv lásku takřka smrtící.

Možná je spíš závislá na jeho přítomnosti. A na jeho obdivu. Zvláštní, vždy byla přesvědčena, že starší ženy na mladších milencích visí. Že si je snad i kupují. V přeneseném i v reálném slova smyslu. Až dnes, sedíce v čekárně pospolu, ruku v ruce, zcela jasně skrz vlastní zkušenost vnímá, že on má rád mnohem víc. Že pro něho je právě ona, žena takřka o půl generace starší, osudovou. Zatímco pro ni je on pouhá epizoda. Cynické? Možná. Ale zároveň pravdivé konstatování.

Proč si ho tedy vybrala? Pro jeho mládí. Bezstarostnost. Energii. Nadšení.

Žárlí na něj. Zbytečně. Je jí tolik oddaný. Jen, i přes veškerou jeho lásku, až příliš jasně vnímá všechny ty jiné, hezké ženy. Nikdy předtím nežárlila. Na nikoho. Také si ale nikdy předtím nepřipadala nedostatečná. To až s ním. Až s ním má pocit, že neumí nabídnout sdostatek.

Kolik pochopení najednou má pro ty stárnoucí gentlemany, kteří se obklopují mladými děvčaty. Jen oni ještě mají šanci začít znova. Dát si repete. Se vším krásným i nesnadným, co nové začátky skýtají. Pro ženy v identických situacích je volba mnohem složitější. Pokud vůbec je?

„Bohužel, musíme vás zklamat. Vaše tělo už není schopno vyprodukovat jediné životaschopné vajíčko.“ Suchá, jasná věta. Ve spáncích jí začalo znatelně cukat. Snad neviditelně. Vlastní neschopnost byla najednou pregnantně pojmenována. Jako na základce tělocvikářka, když jí řekla, ať už se sakra nesnaží, že na tu tyč stejně nevyšplhá, že její tělo to nedá. I tenkrát se hluboce styděla. Snažíc se, aby si nikdo ničeho ne-všiml, schovala se u kladin a spánky jí cukaly identicky jako dnes. Neplakala. Plakat neumí. Je expertem na potírání vlastních emocí. Jen ty mimovolné reakce, ty ji někdy prozradí. Kdo to ale pozná? Snad jen vlastní dcera. A vlastní matka. Ta blízkost skrz zrození, dělohu a devět měsíců je nenahraditelná, dochází jí. „Vůbec se nestrachujte, to není žádné zásadní téma, většina žen vašeho věku je na tom stejně,“ pokračuje zcela nevzrušeně lékař. „Máme pro podobné případy v záloze mnoho krásných, chytrých, vzdělaných mladých žen, které jsou ochotny být dárkyněmi. Stačí si jen vybrat. Máme k dispozici i kartotéku.“ Karolína si připadá jako u kadeřníka. I ta bichle, kterou jí obrýlený doktor podává, i ta vypadá jako vzorník přelivů pro novou sezonu.

Honza sedí těsně vedle ní. Svírá rty. Urputně. Levou rukou mačká Karolínino koleno. Pravou má nevědomky sevřenou v pěst. Co se mu asi právě honí hlavou? Lituje snad? Přivolává všechny ty pěkné dvacítky, které s ním flirtují cestou z práce na tramvajových ostrůvcích? Bojí se snad, že na některou, kterou s příchodem jara už skoro pozval na rande, narazí v místním modrošedém katalogu?

„S danou dárkyní se samozřejmě můžete i potkat. Naše klinika jistě anonymitu podporuje, ale ani opak není výjimkou.“ Muž v bílém plášti najednou mnohem více než lékaře připomíná Karolíně nějakého podom-ního prodavače elektrických spotřebičů. Nabízel by stejnou variantu i vlastní ženě? Dost těžko… „Až si vyberete vhodnou kandidátku, musíme ještě najít ženu, která vaše dítě donosí. To je samozřejmě záležitost složitější. Pohybujeme se na hraně zákona. Ale jen lehce. Vzhledem k vašemu věku,“ s blahosklonným úsměvem se pan „lékař“ obrací na Karolínu, „tedy k věku matky,“ opravuje se vzápětí, „bych vlastní pokus raději nedoporučoval. Mohli bychom ztratit mnoho času a jednalo by se o zbytečný risk.“

Mladý muž Honza, stále ještě Karolínin partner, náhle povoluje sevření, jak její nohy, tak vlastní pěsti. Jako by se mu ulevilo. „Jsem moc rád, že nebudeme nic riskovat. Váš návrh se mi zdá skvělý,“ usmívá se. Karolína si připadá jak ve velmi podivném noir filmu. Je ve svém vlastním příběhu, který se zároveň odehrává zcela bez ní. Jak Plynové lampy. A ještě ke všemu ji nazývají matkou. Kterou bezesporu je. Jen ne tohohle malého, na kousky rozplánovaného tvora budoucnosti, ale jedné skoroslečny, která teď pravděpodobně sedí ve škole. Možná zrovna drtí genetiku…

Koupit se dá evidentně cokoliv. DNA. Pronájem těla. Možná i cizí zdraví.

Kdo vlastně bude mít zodpovědnost, když se kterékoliv z těch dívek stane něco špatného? Vždyť narkóza není nikdy bez rizika. A těhotenství už vůbec ne. Kdo ponese následky? Ty, Karolíno, zní jí zcela jasně v uších. Tohle rozhodnutí je jen a jen tvoje. Hlas je naléhavý. Připomíná jí vlastní matku, když bývávala naštvaná. Také pátera. Tenkrát, když jako malí ve vesnickém kostelíku při liturgii až příliš hlučeli, tak tenkrát používal pan páter stejně diktátorský tón, jaký rezonuje dnes Karolíně v její vlastní hlavě. A jaké bude to miminko? Genetická směska matky dárkyně, matky nosnice a muže, kterého Karolína jen nechce pustit. Jaký to nesmysl. Dochází jí vzápětí. Vždyť konce vždy přijdou. A nelze je uspěchat. Ani obelhat. Stejně jako životaběh. K červenému vínu si Karolína zapaluje svíčky. Je jich až příliš mnoho na malou vinohradskou kuchyň. V mihotavém světle pozoruje svoje kolena. Kůže na nich lehce přepadává. K pousmání. Komu co chtěla nalhávat? Sobě snad? Vždyť ani sama sobě by nový začátek přece neuvěřila.

Každý konec je začátek. Každý začátek je konec. A vice versa. Do nekonečna

Milena vyrůstala v rodině dvou právníků v hezké, prostorné prvorepublikové vile. Byla jedináček. Rodiče neustále v práci. Na cestách. Milena však nudou netrpěla. Odmalinka byla úkolována. Její prospěch, prestiž a znalosti byly jediným pojítkem dvou lehce odcizených dospěláků. Konverzace nad vyhranou matematickou olympiádou byl vzácný čas, kdy se sešli. Kdy rodina fungovala.

Jen, byť premiantka, nebyla schopna neustále zásobovat přezaměstnané rodiče dalšími a dalšími úspěchy. Těsně před jejími třináctými narozeninami se tatínek odstěhoval. Neupřesnil kam. Jako odpustek přinesl Mileně dárek. Kotě. Černé stvoření se stalo její součástí. Posluchačem stesků. Studnicí strachu. Milovala ho víc než lidi. Prepuberta ji snad omlouvá…

Jezdívaly tenkrát s maminkou na chalupu. Občas. Jednou za dva měsíce. Máma to ponuré stavení bez toalety z duše nenáviděla. Jenže slíbila své matce, že její zahrádku nikdy neprodá. Pouze z té zvláštní hrané piety vždy nastoupily do autobusu, poctivě ušly dva kilometry k lesnímu stavení, kde vůkol skutečně ani noha, a pokropily dřevnaté pivoňky. Matka při návštěvách prakticky nemluvila. Milena hladila kočku. Ona i kóča to tam měly rády. Louku. Les. Volnost. A hlavně ticho.

Koexistence s maminkou v jednom domě Milenu dusila. Jistě, ctila ji, milovala a tajně snad i obdivovala. Ale pryč, odstěhovat se, mít vlastní prostor, splnění té představy a touhy bylo Mileniným absolutním přáním. Byl zrovna prosinec. Mráz pokreslil okna celé chalupy. Milena tiše obdivovala neopakovatelné tvary, když jí došlo, že něco chybí. Někdo. Od soboty neviděla svoji kočku. Byla pryč.

Milena volala. Hodiny a hodiny. Prošla okolní les. Modlila se. Prosila. Nic. S pláčem, takřka hysterickým, zcela jasně zoufalým, nastoupila do autobusu. Cestu domů proplakala. Nejen cestu, i spoustu dalších nocí a dní. Vracela se do toho dřevěného domku stopem každý víkend. Maminka ji nedoprovázela. Nezajímala se.

Černý kožíšek vídala snad i ve snech. Utíkala za každým zamňoukáním v kterékoliv ulici. Jen, neměla spojence. Maminka pouze sykla: „Prosím tě, kočka? Nechápu, jak se můžeš fixovat na zvíře.“

Přirozeným vývojem událostí otěhotněla Milena s prvním chlapcem, který ji měl aspoň trochu rád. Jen, mít rád jistě neznamená milovat. A očekávat od sedmnáctiletého spolužáka zodpovědnost za noc na lyžáku, to by bylo nad síly snad každé ženy. Kór křehkého introverta. Na Milenu nekřičela jen její matka. Ale i jeho rodiče. Dokonce i sousedka si neodpustila dobře míněné rady. Nezastal se jí ani vlastní gynekolog. Potrat. Tak hnusné slovo to jejich jasné doporučení bylo. Ohavné. Milena seděla v zeleném andělíčku na chodbě porodnice u Apolináře. Čekala na zákrok. Neměla strach. Jen, přestávala vidět. Jako by vlastní tělo odmítalo poslušnost. Měla měsíc do narozenin. Na chodbě seděla zcela sama. Konec třetího měsíce. Kde se vzala ta síla? To odhodlání? Ta jistota? Dodnes sama neví. Jen, došla s hvězdičkami před očima na opuštěný pokoj, navlékla staré manšestráky a odešla. Pryč. Do nového života.

Začala pracovat na kase v supermarketu. Pokladní. Pěkná cesta od těch excelentních výsledků třídní premiantky. Matka ji navštívit nepřišla. Ani jednou. Syna Milena porodila v té samé nemocnici, kam ho původně šla navždy ztratit. Tři dny ji tam nechali. Pak se měla vrátit. Zpátky. Na ubytovnu. „Azyláč“ říkali tomu domu slangem ostatní. Dívka z hanspaulské prvorepublikové vily spávala na pětilůžkovém pokoji. Každou noc slýchala emoce ostatních. Jak pláč či úzkost propukají většinou kol třetí hodiny ranní. Tak se snažila přivyknout na nové prostředí, neslyšet, nevidět, ale přivést syna do pokoje potřísněného zoufalstvím, to si najednou představit nedokázala.

Čtyřdenní miminko pečlivě zabalila a odjely do dřevěného domečku. Do chaloupky, kam se po ztrátě milovaného tvora Milena odmítala kdy více vrátit. Ale neměla jinou možnost. Nebylo kam jinam jít. Čekala ji cesta. Na samotu.

V kamnech zatopila třešní, co zasadil táta, když se ona narodila. Nalámala ji, bez patosu, opravdu vlastníma rukama.

Syn usnul. Zabalila se do deky a opřela zády o starou lavici.

Co bude dělat? Jak bude žít? Co ji čeká? Slzy stékaly po zkřehlých tvářích. Najednou se jí otřela o nohy. Jako jistota. Dávno nalezené štěstí. Naděje.

Když se poprvé po třech letech odloučení Milena choulila do horkého černého kožíšku, najednou jí zcela zřetelně a jasně došlo, že žádná ztráta není definitivní. Že konec opravdu může být začátek. A že ona životní prohra, tak dobře definovaná tou vševědoucí Společností, může být v životě jednotlivce zcela šťastným začátkem.