Mládí se prostě koupit nedá

Od první schůzky věděla, že pro něj nebude v jejím životě místo. Nemohlo to fungovat. Nikdy nechodila s mladším mužem. Ani se jí nelíbili. A ještě o tolik. Sedm let není málo. Tak proč ve vztahu pokračovala? Strach ze samoty? Touha po obdivu? Ne a ne, tak prvoplánové důvody neměla. Jen marně zadržovala čas. Všemi možnými prostředky. Což si pochopitelně nechtěla přiznat. Proto nenacházela vysvětlení.

Pravda, nevypadala jako jeho matka, ale za mnohem starší sestru se vydávat klidně mohla. Měla dobrý obličej. Možná ji ještě neprozradil ani krk. Ba ani ruce. Jen ty oči. Zkušenosti neschová ani nejvíc krycí make-up. Smutek se do nich začal ukládat kolem puberty její dcery. Byly přítelkyně. Nejbližší. S prvním pubertálním rokem ale přišla dospělost. Ne vzpoura ani averze, jen ryzí ženskost.

Za samotnou Karolínou se muži přestali otáčet přesně v ten samý okamžik, kdy začali sledovat ladné pohyby její dcery. Už s ní ani nevystupovala třeba na pumpě z auta, jen aby nebyla srovnávána s půvabem lolitky. Nemrzelo ji to. Vlastnímu dítěti přece přála všechnu krásu světa. Nejen tu svoji. Jen mladý milenec se jí do vzorce – dospívající dcera, stárnoucí matka ve společném bytě – vůbec, ale vůbec nehodil.

Jeden slavný fotograf jí u prvního rodinného focení říkal, že se ani nemusí usmívat, že tak půvabně jako dnes bude vypadat dalších deset let.

Zatímco dnes ráno čeká u lékaře, dochází jí, že těch deset let právě minulo.

Proč chce další mimino? Jen kvůli němu? Aby zůstal?

Možná ne, možná se na něj vymlouvá. Třeba chce být znovu matkou, protože se prostě bojí být stará.

Každopádně plán má. Plán, na který ji navedl právě Honza. Jen ještě musí zjistit, kolik životaschopných vajíček je její lehce opotřebené tělo schopno vyprodukovat.

Přirozená cesta je pro pětačtyřicítku pasé, to uznal i on. Byť jindy hýří optimismem. V diskusi o společném potomkovi projevil i notnou dávku realismu.

Miluje ho? Miluje mladého muže jménem Honza? Možná. Sama neví. Jistě se citů k němu bojí. Strach ze zklamání jí přímo nutí vlastní ostražitost. Která je pro jakoukoliv lásku takřka smrtící.

Možná je spíš závislá na jeho přítomnosti. A na jeho obdivu. Zvláštní, vždy byla přesvědčena, že starší ženy na mladších milencích visí. Že si je snad i kupují. V přeneseném i v reálném slova smyslu. Až dnes, sedíce v čekárně pospolu, ruku v ruce, zcela jasně skrz vlastní zkušenost vnímá, že on má rád mnohem víc. Že pro něho je právě ona, žena takřka o půl generace starší, osudovou. Zatímco pro ni je on pouhá epizoda. Cynické? Možná. Ale zároveň pravdivé konstatování.

Proč si ho tedy vybrala? Pro jeho mládí. Bezstarostnost. Energii. Nadšení.

Žárlí na něj. Zbytečně. Je jí tolik oddaný. Jen, i přes veškerou jeho lásku, až příliš jasně vnímá všechny ty jiné, hezké ženy. Nikdy předtím nežárlila. Na nikoho. Také si ale nikdy předtím nepřipadala nedostatečná. To až s ním. Až s ním má pocit, že neumí nabídnout sdostatek.

Kolik pochopení najednou má pro ty stárnoucí gentlemany, kteří se obklopují mladými děvčaty. Jen oni ještě mají šanci začít znova. Dát si repete. Se vším krásným i nesnadným, co nové začátky skýtají. Pro ženy v identických situacích je volba mnohem složitější. Pokud vůbec je?

„Bohužel, musíme vás zklamat. Vaše tělo už není schopno vyprodukovat jediné životaschopné vajíčko.“ Suchá, jasná věta. Ve spáncích jí začalo znatelně cukat. Snad neviditelně. Vlastní neschopnost byla najednou pregnantně pojmenována. Jako na základce tělocvikářka, když jí řekla, ať už se sakra nesnaží, že na tu tyč stejně nevyšplhá, že její tělo to nedá. I tenkrát se hluboce styděla. Snažíc se, aby si nikdo ničeho ne-všiml, schovala se u kladin a spánky jí cukaly identicky jako dnes. Neplakala. Plakat neumí. Je expertem na potírání vlastních emocí. Jen ty mimovolné reakce, ty ji někdy prozradí. Kdo to ale pozná? Snad jen vlastní dcera. A vlastní matka. Ta blízkost skrz zrození, dělohu a devět měsíců je nenahraditelná, dochází jí. „Vůbec se nestrachujte, to není žádné zásadní téma, většina žen vašeho věku je na tom stejně,“ pokračuje zcela nevzrušeně lékař. „Máme pro podobné případy v záloze mnoho krásných, chytrých, vzdělaných mladých žen, které jsou ochotny být dárkyněmi. Stačí si jen vybrat. Máme k dispozici i kartotéku.“ Karolína si připadá jako u kadeřníka. I ta bichle, kterou jí obrýlený doktor podává, i ta vypadá jako vzorník přelivů pro novou sezonu.

Honza sedí těsně vedle ní. Svírá rty. Urputně. Levou rukou mačká Karolínino koleno. Pravou má nevědomky sevřenou v pěst. Co se mu asi právě honí hlavou? Lituje snad? Přivolává všechny ty pěkné dvacítky, které s ním flirtují cestou z práce na tramvajových ostrůvcích? Bojí se snad, že na některou, kterou s příchodem jara už skoro pozval na rande, narazí v místním modrošedém katalogu?

„S danou dárkyní se samozřejmě můžete i potkat. Naše klinika jistě anonymitu podporuje, ale ani opak není výjimkou.“ Muž v bílém plášti najednou mnohem více než lékaře připomíná Karolíně nějakého podom-ního prodavače elektrických spotřebičů. Nabízel by stejnou variantu i vlastní ženě? Dost těžko… „Až si vyberete vhodnou kandidátku, musíme ještě najít ženu, která vaše dítě donosí. To je samozřejmě záležitost složitější. Pohybujeme se na hraně zákona. Ale jen lehce. Vzhledem k vašemu věku,“ s blahosklonným úsměvem se pan „lékař“ obrací na Karolínu, „tedy k věku matky,“ opravuje se vzápětí, „bych vlastní pokus raději nedoporučoval. Mohli bychom ztratit mnoho času a jednalo by se o zbytečný risk.“

Mladý muž Honza, stále ještě Karolínin partner, náhle povoluje sevření, jak její nohy, tak vlastní pěsti. Jako by se mu ulevilo. „Jsem moc rád, že nebudeme nic riskovat. Váš návrh se mi zdá skvělý,“ usmívá se. Karolína si připadá jak ve velmi podivném noir filmu. Je ve svém vlastním příběhu, který se zároveň odehrává zcela bez ní. Jak Plynové lampy. A ještě ke všemu ji nazývají matkou. Kterou bezesporu je. Jen ne tohohle malého, na kousky rozplánovaného tvora budoucnosti, ale jedné skoroslečny, která teď pravděpodobně sedí ve škole. Možná zrovna drtí genetiku…

Koupit se dá evidentně cokoliv. DNA. Pronájem těla. Možná i cizí zdraví.

Kdo vlastně bude mít zodpovědnost, když se kterékoliv z těch dívek stane něco špatného? Vždyť narkóza není nikdy bez rizika. A těhotenství už vůbec ne. Kdo ponese následky? Ty, Karolíno, zní jí zcela jasně v uších. Tohle rozhodnutí je jen a jen tvoje. Hlas je naléhavý. Připomíná jí vlastní matku, když bývávala naštvaná. Také pátera. Tenkrát, když jako malí ve vesnickém kostelíku při liturgii až příliš hlučeli, tak tenkrát používal pan páter stejně diktátorský tón, jaký rezonuje dnes Karolíně v její vlastní hlavě. A jaké bude to miminko? Genetická směska matky dárkyně, matky nosnice a muže, kterého Karolína jen nechce pustit. Jaký to nesmysl. Dochází jí vzápětí. Vždyť konce vždy přijdou. A nelze je uspěchat. Ani obelhat. Stejně jako životaběh. K červenému vínu si Karolína zapaluje svíčky. Je jich až příliš mnoho na malou vinohradskou kuchyň. V mihotavém světle pozoruje svoje kolena. Kůže na nich lehce přepadává. K pousmání. Komu co chtěla nalhávat? Sobě snad? Vždyť ani sama sobě by nový začátek přece neuvěřila.