Barbara Nesvadbová's Blog, page 4

Novodobá spirála mlčení

Socioložka Noelle-Neumann přišla s tvrzením o strachu žít s vlastním názorem v izolaci, o přirozené inklinaci kteréhokoliv jedince patřit do většinové party dva roky před mým narozením. Je až absurdní, po kolika letech je její teze neustále aktuální. Nejen v rámci jakýchkoliv výzkumů, ale i ve zcela běžném životě kterékoliv ženy.

Nedávno jsem četla nemilý statistický údaj. V roce 2015 skončilo rozvodem čtyřicet sedm procent manželství. Počet neúplných rodin v České republice neustále roste. V současné době je na hranici dvou set tisíc. Trochu hodně, ne? O děti, které zůstanou v péči jen jednoho z rodičů, se z devadesáti procent starají maminky. Počítám, že tyhle maminky moc nezajímá spor o Žáčkovu básničku. Možná je spíš rozesmutní, že slabikář obsahuje jen rodinu úplnou. Táta řídí auto. Máma vaří. Ema má mísu. Solidní archetypy, které znají dnešní čtyřicátníci. Které už se dávno ztratily v překladu světa, pro nějž označení postmoderní připomíná prehistorii. Tvůrcům školních učebnic je zřejmě zcela jedno, že realita se posunula.

Patří k módnímu vyjadřování čílit se nad povrchností sociálních sítí, nad ztrátou definice pravdy, nad ohrožením vlastních hodnot (které často jednotlivec ani definované nemá), ať už cizí vírou, oranžovou pletí, či informačním přesycením. Skrz to věčné pohoršování nám v rámci střední Evropy jaksi unikla prakticky definitivní ztráta základní jednotky společnosti. Rodiny.

Když jsem o rodině jako takové přemýšlela, došla mi nutnost sepsat i vlastní cítění. Fakt, že na žádném odlišném místě na světě, mezi kterýmikoliv jinými lidmi se nechováme tak přirozeně jako v rodině. Nikde si nedovolíme víc křičet. Víc plakat. Ani víc milovat. Rodina je bezpečí. Rodina je láska. Rodina je absolutní blízkost. Důvěra. Hodnoty, které je prostě hloupé vzdát jen proto, že za každým jednotlivým rohem je nová, možná zábavnější možnost.

Jenže, ani rodiny kolem mne už bohužel nebývají rodiče plus děti. Žiji mezi patchworkovými vztahy, kde mnohdy vzdálená prateta z Jihlavy už ani nerozpozná, čí které polopravnouče vlastně je. Často pražské rodiny, které potkávám, tvoří, jak statistiky napovídají, už jen dva. A to ne máma–táta. Ale rodič–dítě.

Celá ta změna klade zcela nové požadavky. Lze milovat cizí děti jako vlastní? Lze důvěřovat muži, který není otcem, že po případném rozchodu vaše dítě neopustí, nezlomí mu srdce? Lze být spravedlivá? Na tyhle otázky by měla existovat samostatná vysoká škola. Nebo kdyby se nám aspoň František osmělil a přidal nějaká novodobá přikázání.

Vždy když je mi smutno nebo když už skutečně, ale opravdu nestíhám, hlasitě vykřikuji, že takhle to dál nejde, že se konečně vdám a utvořím normální rodinu. Tu rodinu, ke které mne slabikář vychoval. Moje dcera na mne pak nechápavě zírá, koutky úst nahoru, kroutí polodospělou hlavou a jen tiše kontruje: „Ale, maminko, vždyť takhle je nám úplně dobře. Vždyť jsme rodina.“ Právě od ní, od Bi, jsem se naučila, že žádná rodina není moc malá. Ani moc velká. Žádná rodina není ukázkově dobrá. Ani exaktně špatná. A konečně, žádná rodina není ideální. Nicméně kaž-dá, každá, kterou znám, je až za hrob láskyplná.

Možná by někdy nebylo špatné v rámci nezařazení se do oné spirály mlčení jasně definovat, že svoboda není anarchie, že precedens není povinnost a že konstantně dodržovaný, upřímný dobrý úmysl vynahradí jakýkoliv omyl.

I malá nevěra je velký podvod

Děti právě usnuly. On, osmatřicetiletý biolog Marek, profesor Masarykovy univerzity, dokonce často hostující na té Humboldtově, seděl v obýváku na staré válendě a listoval nějakým středně chytrým časopisem. Na stole zhruba čtvrt metru od něj byl nejen zázvorový čaj a neuklizené lego, ale i iPad jeho ženy. Matky jeho tří malých dětí. Dívky, do které se zamiloval zhruba před jedenácti lety a stále ji měl velice intenzivně, snad až majetnicky rád. Jinak než na počátku. Pochopitelně. Vášeň pomalu zmizela. Vystřídal ji cit mnohem hlubší, zásadnější. Přátelství. Partnerství. Pro Marka nezastupitelná hodnota.

Snažil se začíst do geopolitického komentáře sociologa, kterého si snad ani moc nevážil. Prostě jen tak. Pro zajímavost? Spíš pro ukrácení času. Jistě, mohl ji zavolat a políbit. Byla přece jen ve vedlejší místnosti. Pár metrů vzdálena. Ještě před batoletem, vymodleným synem, by po usnutí starších dcer pospíchal vedle. Radoval by se tehdy z náhlé volné chvilky s milovanou ženou víc, než malé dítě jásá nad vánočními dárky.

Namísto nudy nad efemérním textem mohl napustit vanu a přemlouvat ji k blízkosti. Mohl otevřít tu dobrou láhev červeného, schovanou pro nějakou zásadní, sváteční příležitost za babiččinými hrnky. Mohl třeba jen nabídnout ten svůj čerstvě uvařený zázvor. Nic z toho však neudělal. Lenost? Možná. Nezájem? Zcela jistě ne. Zvyk? Určitě ano.

Nejméně dvacet prázdných minut zíral do toho pseudovědeckého článku. Jediné, co ho k jeho naštvání vyrušovalo, byl neustále se rozsvěcující iPad. Nakonec se k němu naklonil. Četl. Samozřejmě že se to nemá dělat… Ale mrknout unaveným okem na blikající displej není v našich hlavách stejný prohřešek jako třeba otevřít cizí poštu.

Zprvu nevěřil. Nechápal. Nedocházelo mu to. Musel se vracet v textu, ve zprávách. Otřít si brýle. Stoupnout si. Zhluboka dýchat. A zas si bezmocně sednout. Znovu to přečíst. Bezmyšlenkovitě kroutil hlavou. Ani rozčílit se nedokázal. Jen plakat se mu chtělo.

Po drahné chvíli sebral ne snad odvahu, ale jistě odhodlání, s přístrojem v ruce otevřel dveře vlastní pracovny, kde seděla za jeho pracovním stolem, koupeným za studentskou půjčku, stále jeho vlastně stále ještě velice hezká žena. Původně chtěl křičet. Ale když ji viděl, s jak velkým zalíbením vyťukává další sexy svůdný vzkaz, zašeptal jen: „Jdu se zabít,“ a položil ten druhý, spárovaný přístroj na nově nalakovaný dřevěný stůl. Kdysi dávno se na té desce mnohokrát milovali, vybavil si trpce.

Jistě že se nerozvedli. Ale zcela jistě tenhle zážitek jejich manželství neprospěl. A určitě, bezesporu, ho zapomenout nedokážou nikdy. Ani jeden z nich. Postupem času odpustit možná. Přece jen, tři malé děti nejsou lehce opustitelný vinohradský byt na hypotéku. Odpustit silou vůle tedy asi ano. Vytěsnit jistě ne.

Kolikrát podobné storky slyšíme. Meze lidské neopatrnosti nemají hranice.

Vybavuji si třeba, jak nedávno přišla moje dcera do koupelny a při obyčejné kontrole času na ni vybafla fotka nahého kamaráda. Vyjekla zcela zděšeně, můj nový iPhone nechtěně utopila. A to jsem s tím pánem, prosím, ani nespala. Beztak nelenil a poslal mi vlastní ranní odraz v zrcadle. Jak mlsně se přitom tvářil! V patě by ho při sebeprezentaci nenapadlo, že moje spolubydlící puberťačka bude vyděšená nejméně do konce školního roku…

Jediné poučení z těchto historek mám, pokud už je vážně nutné být nevěrný blízkému nebo sdělovat ostatním víc, než třeba i touží vidět, pak si kupme v bazaru tu starou tlačítkovou nokii. Sice neumí retušující filtry, ale je to minimální investice do záchrany vlastní důstojnosti.

Manželka mého muže

Zazvonila u mých dveří jednoho sobotního rána. Bylo brzy. Příliš brzy na špatné zprávy.

Nikdy předtím jsem ji neviděla. Nepotkala. Nebyly jsme představeny. Už na první pohled bylo jasné, o koho se jedná…

„Můžete se na mě nezlobit? Odpustíte mi?“ koktám. V pyžamu, opřená o dřevěné futro. Dál ji nezvu. Připadám si jak dítě u zkoušky. Velmi nepřipravené dítě. Bezmocné.

„Někdy stačí pro lásku chvíle. Nekradla jsem vám jeho přítomnost. Neuzurpovala jsem dobu, kdy měl být doma. Opravdu, věřte mi. Bylo to vlastně jen pár minut. Hodin. Chvil,“ šeptám bez plánu nesmysly.

Žádná odpověď. Nulová reakce.

„Vždyť zcela racionálně vzato se vás to celé zas až tolik netýká.“ Poslední větou jsem lehce přestřelila. V naštvaných, zklamaných a znavených očích malé hnědovlásky najednou zableskl vztek. Jak kočka, která drží, drží, a pak už nemůže, byť nechce, prostě ťafne. Ožene se. Nevím, z které paty jsem tenhle blábol vytáhla. Půjčila jsem si přece jejího manžela. V kterém divném vzorci vztahů by se jí to nemělo týkat? Snad jen v mé omluvu hledající hlavě.

Čekám staccato výčitek a hysterie. Křik i pláč. Jak moc se bojím jejích emocí, tak argumentuji.

„On vás nikdy nechtěl opustit. Opravdu. Vím to. Nedovolila bych, aby odešel. Člověk přece nikdy neodchází k někomu, ale jen od někoho. A váš muž vás miluje. Hluboce. Ctí vás. Obdivuje. Neutekl by od rodiny. Já jsem jen intermezzo. Chvilková epizoda. Příběh určený k zapomnění.“ Vrším nesmysly. V návalu snahy ochránit ji, potažmo i jeho si neuvědomuji, že třeba není úplně naivní. Co vlastně chci té mile působící padesátnici namluvit? Proč nepřiznám, že jejího druha miluji od první chvíle, co na mne promluvil? Možná i dávno předtím. Proč nedoznám, že jsem nedokázala odolat? Že k čertu s dobrou výchovou, morálkou i slibama pánubohu. Že za jeden jeho polibek jsem byla ochotna riskovat cokoliv. Nejen ostudu. Ale i cizí neštěstí. Jak odporně to teď vypadá. A jak přirozené mé konání bylo.

„Vždyť jsme se viděli jen párkrát. Opravdu. A tolik jsme mluvili o vašich dětech. Vždy jste s námi byli přítomni. Vždy.“ Můj monolog začíná lehce připomínat nějakou nepovedenou italskou komedii.

Jak zcela vážně sotva popadám dech a srdce mi tluče víc než při přespolním běhu, tak už nemám dalších slov. Už prostě došly věty. Do očí jí pohlédnu jen s absolutním sebezapřením. Většinu času pozoruji své vlastní bosé palce. Pedikúru by zasloužily. Mé nohy jistě nepůsobí jako svůdné nohy osudové milenky. Ztracenou existenci spíše připomínám. A ona? Stále tak poklidně stojí a přivřenýma očima mne pozoruje. Jistě u těch dveří nejsme dlouho. Jen, jak věčnost mi ta chvíle připadá. Nekonečno.

Podobná situace mne nikdy nenapadla. Všechno možné. Jen tohle ne. Každoden prostě nejde naplánovat. Nelze se připravit na činy jiných lidí. Oprávněné činy.

Po chvíli mlčení vztáhla ruku. Velmi něžně mne pohladila po tváři. „Víte, já se ani nezlobím. Já vás dokonce i chápu.“ Nevěřícně na ni zírám. Pokračuje. „Odpustit nedokážu. Zatím. Ale slibuju, budu na tom pracovat. Nechci vaši osobu vnímat prizmatem zloby. Vlastně vás mám i ráda. Dobře že jste to byla právě vy. Ne někdo jiný. Dobře že vy.“ Co skrývá slovo „jiný“? Nebezpečnější? Zamilovanější? Osudovější? Jaká by měla být ta „jiná“ žena, která by ji vyvedla z konceptu? Odpověď neznám.

A ani nemám co dodat. Jen dotek její dlaně na mých spáncích zanechává nesmazatelnou stopu.

Vždyť jsem podobnou reakci vlastně mohla čekat, uvědomuji si náhle. On je přece až příliš dobrý. Nedávalo by smysl, kdyby měl strašnou ženu. Nedávalo. Bohužel.

Když pozoruji její drobná záda, jak pečlivě uzavírá branku k mé zahradě, najednou mi jasně dochází, že už ho nikdy nepolíbím. Kdyby křičela. Kdyby plakala. Kdyby mne třeba i uhodila. Pak lehké by bylo vrátit se do jeho náruče. Ale s touhle reakcí mi nic nezbývá. Nic. Jen snad s úctou se rozloučit…

Dívčí válka

Nejčastější otázkou, kterou mi kdy kterýkoliv novinář položil, není, proč sakra nejím maso. Kupodivu. Je mnohem prozaičtější a těžší. Ptají se, jak lze skloubit práci a mateřství. Zdá se mi, že lehce. Ano, nahrává mi, že mohu pracovat kdekoliv, což třeba zubařka jistě ne. Nicméně jsem přesvědčená, že šťastné mámy mají šťastné děti. Takže nezáleží ani tolik na přesně spočítaném společně stráveném čase. Pokud není minimální, tedy...

Záleží na lásce. Jako vždy, chtělo by se mi říct. Ale mýlila bych se. Co totiž lze s intenzivní prací, která vás baví, skloubit jen velmi těžce, je partnerský vztah. Skoro všechny ženy, se kterými se kamarádím, jedno zda právnička, fotografka, nebo návrhářka, jsou singl. Ne proto, že by muže nechtěly. Nebo že by se jich muži báli. Což je ta mírně dementní všeobecně proklamovaná teze. Skutečně nevěřím, že v postemancipační době je muž tvor třesoucí se v koutě, jakmile potká kohokoliv, kdo nedejbože umí třeba řídit auto. To přece ne. Důvod je mnohem prozaičtější. Je to čas. On se totiž den nedá krájet. A ani tělo není neúnavné. Lze tedy jen velmi těžce stíhat vlastní kariéru s rolí pečující milenky. Byť by člověk třeba i chtěl. „Vyděláváš míň než můj administrátor!“ Křičel na mne jeden můj bývalý.

„Proč teda sakra nezůstaneš doma. Proč musíš pořád někam pospíchat.“ Jistě že jsem mu neodpověděla, že pospíchám primárně kvůli němu. Že ty proklaté archetypy našich maminek a babiček, které vždy, za všech okolností servírovaly teplé večeře, mi nedovolí polevit v touze po dokonalém soužití. Dokonce jsem ani nezačala křičet, že být na narozeninách tetičky v době uzávěrky dvě hodiny je víc než dost. Ano, vím, že žena v domácnosti by s tetičkou strávila klidně i celý den. Ale bohužel, čas není natahovací entita. Vážně jsem tenkrát ani nezačala plakat, že jako nespravedlnost. Byť byl podzim. Většinou v podobných chvílích odcházím. Možná proto mají vztahy mých zaměstnaných přítelkyň i ty mé omezenou trvanlivost. Trefně situaci nedávno oglosovala má nejlepší kamarádka, moje dcera: „Maminko, škoda že jsme nevyhrály dívčí válku, svět by byl pro tebe jednodušší.“

Řekla s prepubertálně nehranou upřímností...

Předpokládané ztráty

Nikdy jsem se nebála být sama. Když jiné děti běhaly kolem domu, já seděla a četla. Když mým blízkým gymnaziálním spolužačkám bylo trapné jít do parku single, vážně jsem si to užívala. A když jsem se vdala, měla jsem chvíle poloudušení z přílišné blízkosti. Naštěstí mám pár podobných přítelkyň, takže si nepřipadám jako asociál. Alespoň ne úplný. Nicméně jsou ženy, které se samy být bojí. Teda, jistě se netřesou ve sklepě, ale setrvávají v nefunkčních vztazích z jednoho jediného důvodu. Aby nebyly osamělé. Trochu málo na lásku. Nebo?

Psala mi kamarádka, lékařka Dáša, příběh své křečice. Tolik toužila po mužské společnosti pana Myšáka, až ji ten dobrý tvor sežral. Její osud je jasným důkazem, že pro některé jedince je i blbý vztah lepší než žádný.

Málokdy potkáte někoho, s kým se sžijete na první dobrou. Ledaže máte vztah středoškolský, který přetrvá do středního věku. Pak ano, pak se sobě asi přizpůsobujete v průběhu takzvaného dospívání. Když je člověk ale starší, tedy starší zní pejorativně, řekněme dospělejší. Zralý je taky špatně. Příliš to asociuje sýr. Tak tedy v tom dospělém věku se dá koexistovat jen s jedincem velmi podobným. Zapomeňte, že protiklady se přitahují. Možná v posteli. Asi ano. Ale jistě ne u snídaně.

Když jsem procházela statistikou rozchodů svých kamarádek, došla jsem k ošklivému zjištění, že totiž, i když muže, se kterými se rozcházely, hluboce milovaly, neuměly už víc. Víc ustupovat, víc se přizpůsobit, víc dát. Jistě je to mrzelo. Nejen je. I jejich muže. Ale oba zmínění už za rok, dva, tři, co spolu byli, udělali tisíce kompromisů. Pro další už nebylo místo. Stály na hraně, kde bylo jasné dělítko. Buď vlastní život, nebo vztah. Byly už dospělé. Volily vlastní život. Příliš se bály, že kdyby zvolily vztah, jednou, za pár let by stály na tom samém rozcestí a k výběru by už nebylo nic. Vůbec nic. Zmizel by i ten pomyslný vlastní život.

Smutné téma. Že? Ale větší mozek než křeček máme. Proto je dobré, když hledáte muže stejného druhu. Pak jsou totiž i ztráty lépe predikovatelné.

První muž vaší dcery

„Já už domů tak brzo nemusím, už mám přece dospělé děti...“ Tahle věta mne naprosto uzemnila. Pronesla ji totiž má bývalá spolužačka Karin, tedy žena stejně stará jako já. Ne nějaká paní těsně před přechodem. Ta, kterou ještě neznáme. Byť někde vzadu v hlavě víme, že existuje a že se rychle blíží...

Karin byla na své děti velmi fixována. Dokonce i matky v domácnosti tvrdily, že přehnaně. Díky svému volnému povolání, Karin je scenáristka, měla dostatek času. Neodkládala je. Byla neustále s nimi. Pro ně. Až do chvíle, než ony odložily ji.

„Nejdřív jsem si vůbec neuměla představit chvíli, kdy budou celé dopoledne pryč z domova. Školka pro mne byla sci-fi. Představa, že nemusím psát po nocích, že budu mít pro tvorbu celé dopoledne, nebyl najednou luxus zázraku. Spíš jsem se děsila toho, že se mi bude děsně stýskat.“ Karin si zvykla. Nejen na školku a školu. Dokonce i na tábor. I na stáž v Anglii.

Zásadní šok přišel, když bylo dceři Alence šestnáct a kousek. Té Alence, kterou mám v paměti jako sběratelku mini Lega. Trošku jsem zaspala dobu...

„Maminko, nebude ti moc vadit, když u nás Ondřej dneska přespí?“ Tak zněla SMS, kterou si Karin schovala. Mohla ji tedy neustále nevěřícně ukazovat. Předmět doličný. „Ani nezavolala. Chápeš? Bála se mi to říct. Mně, která s ní zvládla první zuby i pětky z vlastivědy.“

Jasně, že Karin po mnoha přemítáních nakonec Ondřeje do svého bytu vpustila. Mutoval. Přinesl si kytaru. A na spaní čisté trenky. Proužkované. „Snad ho nepotkám ráno v koupelně,“ děsila se Karin. Trošku ji polilo horko, když si uvědomila, že jen s o málo starším chlapcem se vyspala po dlouhém firemním mejdanu minulé Vánoce.

Pak jí došlo další, tentokrát už vůbec ne zábavné téma. Antikoncepce. Má ji Alence nechat napsat a riskovat její zdraví. Nebo nenechat a riskovat, že bude babičkou ve chvíli, kdy sama zvažuje třetí dítě? Copak ta dospělost nemohla počkat aspoň do chvíle, kdy ona sama přestane menstruovat?

Nemohla. Jasně, že ne. Nepříjemné věci přijdou vždy raději dřív než později.

Ani týden neuběhl a Ondřej posunul její krémy. Musel přece někam nacpat svůj kartáček.

Takže už se nedivíme, že Karin má prodlouženou večerku a může zavírat mejdan spolužáků.

Má totiž opušťák. Je jí sice smutno, ale zvykne si. Stejně jako si zvykla na školku...

Racionální výměna

Jana, moje přítelkyně, se pět let snažila otěhotnět. Bylo jí už kolem čtyřiceti, měla velkou dceru, takže to, že se nedařilo, nás nijak zásadně netrápilo. Bude – bude, nebude – nebude, říkaly jsme si relativně s nadhledem. Samozřejmě nevím, zda ona sama doma neplakala do polštáře a nemodlila se každé ráno i každý večer.

Nicméně navenek působila značně sebevědomě. Janu nevídám každý týden. Dokonce ani každý měsíc. Nedávno jsem ji však náhodně potkala na ulici. Měla obrovské břicho a smála se jak slunce. „Jak se to, prosím tě, podařilo?” ptala jsem se zcela společensky nepřijatelně – automaticky jsem předpokládala dlouhosáhlé popisy umělého oplodnění. Odpověď však byla jednovětná. „Vyměnila jsem muže,“ pravila Jana zcela vesele.

„Vždyť jsi přece byla zamilovaná,“ argumentovala jsem. „Ale, Baru, zamilovaná jsem byla, možná lépe řečeno okouzlená, ale jen do chvíle, než se začal vytahovat, že v životě nepřečetl ani jednu knížku. Chápeš, vždyť za to by se měl stydět. Nemluvit o tom. Stejně jako ty věčně položené klíčky od sporťáku na stole, ty mne tak iritovaly. Víš, připomínaly mi ty chlapce let devadesátých, kteří nutně museli mít na stole mobil. Jako kdyby bez Blackberry ztratili kus vlastního ega. Nikdy jsem nepotřebovala muže se stejným společenským kreditem, to jistě ne. Ale s mužem, který odmala na Vánoce také vyndával stříbro, ví, kdo je Stoppard, a zná stejné obrazy, s takovým mužem je mi prostě přirozeně lépe. Nestydím se.“

Neargumentovala jsem pěti lety. Na pouhé okouzlení mi přišly setsakra dlouhé… Přemýšlela jsem, jak hodně je naše hlava spojena s naší dělohou. Ty proklaté archetypy prostě nejdou potlačit. Ani sebelepším sexem ne.

A víte, kdy jsem si na Janu vzpomněla? Nedávno. Před týdnem. Na horách. Byl tam vlekař a měl oči jak pomněnka. Nicméně, ptát se ho, kterou že to vysokou školu vystudoval, když mne zval na drink, to se mi zdálo přece jen irelevantní…

O čokoládu

Potkala jsem ji před měsícem na srazu spolužáků. Obskurní akce, tyhle srazy. Obzvláště když člověk tak nerad vidí vlastní zrcadlo... Byla nezvykle bledá. A zamlklá. Klára. Bývalá třídní kráska. A největší smíšek. Rarita. Málokdy jsou hezké ženy i vtipné.

„Co se stalo s tvojí náladou?“ ptala jsem se zhruba po hodině té podivné takzvaně společenské konverzace. Už jsem si vyslechla o rozvodech – v našem věku se už málokdo vdává, to už bylo. O dětech. I o krachujících firmách. Společenským konvencím bylo učiněno zadost. Nastal čas na upřímnost. „Ok, řeknu ti to. A vsadíme se, že si odsedneš. O čokoládu.“

Trošku mne vyděsila. Znělo to jako lepra. Nebo vši. „Před měsícem jsem udělala jedno z nejlehčích rozhodnutí svého života. Jen jsem netušila, jak velké stigma si připíšu. Jako kdyby se cokoliv, co bylo do doby Před, zázračně smazalo. Už najednou nejsem báječná maminka. Ani milá manželka. Dokonce ani starostlivá snacha. Jsem prostě a jen vyvrhel. Kdyby mohli, upálili by mne.“ „Prosím?“ zmohla jsem se jen.

„Byla jsem na potratu.“ Chvilku ticho. Skleničky cinkaly. Skleničky ostatních. Ne ty naše. „Nerouhala jsem se. Nejsem nemocná. I plod byl zdravý. Ale já už nechtěla. Chápeš? Dvě děti mám. Miluju je. Miluju je víc než vlastní život. Je mi třicet osm. Nezvládnu znovu nespat a přebalovat. Kojit. A zase nespat. A hlavně nechci. Od chvíle, kdy mi přišlo mé tělo divné a sestřička na gynekologii mi s ultrazvukem v ruce radostně oznamovala ‚Klárko, vy jste zase těhotná!‘, až po okamžik, kdy jsem nahá seděla ve světle zeleném mini andělíčkovi v kachličkové místnosti v Podolí a čekala na svoji dávku anestezie, to nebyly ani tři dny.

Vůbec jsem neváhala. Ani minutu.“ Konečně se napila a mně dala šanci vydechnout. A znovu se nadechnout. „Nebála jsem se, chápeš? Ani bůh na mne nehrozil velkým prstem. Věděla jsem zcela jistě, že můj život by se radikálně změnil. A já nechtěla. Nic víc. Nic míň. Nechtěla jsem. Jak prosté, viď?“ smála se. Hystericky. Tentam byl její bezstarostný smích, který jsem znala ze školy. „Můj manžel souhlasil. Tedy souhlasil... Vlastně nevím. Řekl, ať se rozhodnu, jak chci já. Sama. Umyl si ruce. A to byl v té posteli se mnou. On tam byl, chápeš? On to nezvládl. Ne já. V peřinách byl se mnou. Na gynekologickém skřipci už ne. Ty nohy neroztahoval on. Jemu neluxovali dělohu. On neplakal. On ne. Jen řekl ‚Zachovej se, jak chceš ty. Přizpůsobím se,‘ tvrdil. Předtím. A dnes? Sotva spolu promluvíme. Víš, Báro, žijeme sice v jednadvacátém století v luxusu střední Evropy, posloucháme dnes a denně všechno to povídání o rovnoprávnosti, ale právo rozhodovat o svém vlastním těle, o svém vlastním životě, to právo stejně nemáme.“

Vaše tělo ve Vaší hlavě

Pondělí mrkev. Úterý palačinky. Ví někdo, jak vydržet dietu víc než jeden den?

Nenávidím hubnutí. A ješ- tě více nenávidím fotky z doby, kdy jsem byla skutečně hubená. Viz ta vlevo. Tedy, moji přátelé mi říkají, že stále hubená jsem. Ale věřit jim, to je vážně nad mé síly. Tuším v tom jakýsi mozkový přešlap. Vlastní nedostatek. Prostě vždycky, i když mám pětapadesát kilo, vidím sama sebe jako kyprou, oplácanou blondýnu. Nejvíc mne dokážou dožrat komentáře mužů z třetí cenové. Znáte přece ty vesnické hospody, kde se okolo jedenácté pro pravdu dýchá. „Baru, tys vypadala tak dobře. Kus ženský si byla. Ale dneska?“ kroutěj hlavou. Kus ženský je v překladu neforemná hmota, která se zatřese při sebemenším pohybu, že? Také pohled zespoda na ten zmíněný „kus ženský“ musí hraničit s vkusným zážitkem.

Nejhorší byla doba těhotenství. Pod omluvenkou dítěte v břiše jsem večeřívala pytlík vanilkových piškotů. Někdy i dva… Výsledkem bylo reálných osmdesát šest kilo. Jasně, počítala jsem, co všechno zmizí porodem. Miminko, voda, placenta. Vždycky nejmíň osm kilo mi to hodilo. Jaký nesmysl. Váha po porodu ukazovala osmdesát jedna. Možná proto jsem tak háklivá na špeky. Už jednou jsem skoro třetinu normální ženský zhubla. Těžko bych to dala i podruhé.

Věčně mne frustruje koexistence s mojí mámou. Je totiž pažravá a patří mezi těch velmi málo žen, na kterých žádný větrník či polárkový dort vidět není. Dodnes má šedesát kilo na stoosmdesát centimetrů. Ale měla jsem kulatého tatínka. Ten jedl ponejvíce v noci. Den prožil v odříkání. Zato kolem jedenácté jakékoliv odhodlání vystřídala mnohem silnější chuť. Vždy pak lhal, že spal. Jako že náměsíčnost. Pořídili jsme dokonce do lednice draka. Elektrického se senzorem na světlo. Když se lednice rozsvítila, řval: „Du bist dick!!! Nicht fressen.“ Otec ho ale šoupnul za mléko. Do tmy. Prý, že náměsíční nepřemýšlí... Já své noční jezení svádím na dědičnost. Ale moc to nesedí, že?

Jediné mé štěstí je v současné době moje fenka. Pravidelně vstane se mnou a i když polospím, nejsem lakomá. Rozdělíme se vždycky. Jen pohled na její zadek je čím dál impozantnější.

Mám ráda ženy, které mají pro moji slabost pochopení. Nebo ještě lépe, mají to stejně. Moje přítelkyně Karin kupříkladu střídá dny, kdy jí, a dny, kdy nejí. Pondělí mrkev. Úterý palačinky. Někdy i dětské svačiny. Večer prosecco, o půlnoci vajíčka se slaninou. Ve dvě ráno, něco se najde, jooo Bebe sušenky. Harakiri. Trochu. Takže pak středa. No, jasně. Zase mrkev. Zní to šíleně. Jasně, že ano. Výživoví poradci by se křižovali. Ale Karin to vyhovuje. Její volba. Nicméně všeho dočasu.

Karin žije sice bez muže, ale s dvěma malými syny. Cestou do školy nakoukli tito dva maminkou okouzlení pidi muži do její pracovny. V koši na papíry byla prázdná Nutella. U compu druhá, napůl snězená. Jejich Nutella. Dětská láska šla naprosto stranou. Rozčílili se děsně. „Chápeš, tři roky po rozvodu. A stejně nemám právo na svoje slabosti,“ povzdychla si navečer do telefonu. Jak jednoduché by bylo, poradit jí, ať kupuje Nutell víc. Jasně, že jo. Ale každá životem poznamenaná dietářka přece ví, že přiznat v supermarketu, že ta čokoláda je pro ni, to je přece nad naše možnosti.

Role: maminka

Můžete mít svůj volný čas, když máte malé děti? Jistě ne. Mezi hraním si s legem a čtením poezie nelze najít kompromis.

„Nikdy nejsem sama. Nikdy. Pořád se mnou někdo je, něco chce,“ povzdechla si Simona unaveně. Simonu znám z křesla. Typický život české pětatřicítky má.

Fungující zubařskou praxi, dvě děti na základce, slušného, ne příliš bystrého, o to víc do ní zamilovaného manžela.

Vždy bývala veselá. Dokonce i když čistila kanálky. Což myslím nikdo příčetný s úsměvem zvládat neumí.

„Je děsně nefér, že nám v rámci dospívání neřekli, že to rodičovství je jako vlak, ze kterého se nedá vystoupit. Ani na minutu. Přemýšlela jsem, že začnu lhát. Řeknu, že jedu na detox, nebo na cvičící víkend, pak zmizím s knihou někam do lesa. Ale copak to jde, lhát vlastním dětem?“ stěžovala si.

Opravdu je tak nesnadné mít rodinu i vlastní život? Nevím. Zub mne bolel. Se savkou v puse mi nezbývalo, než tiše poslouchat.

Pravda, trošku mne znervózňovala, když nad mojí otevřenou pusou řešila své osobní otazníky.

Odvyprávěla jsem jí tedy cestu svého kamaráda. Padesát mu je. Hledat se jel. Do Tibetu. Opomeňme, že v padesáti se lidé většinou znají. Aspoň trošku. To osudové Utrpení mladého Werthera se už nehodí. No, nicméně on vážně odjel, do hor, do stanu. Typický pražský kavárenský povaleč s oslabenou imunitou a velkou láskou k červenému vínu. Můj kamarád není otec, rodič, ba ani otrok, i přesto si potřeboval odpočinout. Zmizet ze svého pohodlného života. Života, který si sám vybral, zorganizoval, vymyslel. Jen mu najednou byl málo. Zprvu jen zoufale psal. Jeho esemesky nás, matky několik let uvázené doma, snad až bavily. Po deseti dnech si pro něj musela manželka doletět. Z toho osamělého zkoumání vlastního nitra se už nemohl ani hnout. Přivezla ho na infuzích s jasným dávkováním širokospektrálních antibiotik.

Nechci svoji zubařku vůbec podceňovat, ale se svým životním stylem auto--auto, by, tuším, v lese také moc nepochodila. Co by tam vlastně dělala? O čem přemýšlela? O jiném paralelním životě? O vlastních ambicích, na které nejen že už není čas, ale hlavně ani prostor? Nebo by se jen nudila? Děti by jí přece jistě moc chyběly.

Jako nám všem. Proto nikam nejezdíme. Proto neutíkáme. Proto i po nocích pečeme koláče. Jen, pravdu měla, nikdo nám to předem neřekl. Proklaté archetypy. Dokonalé maminky v našich hlavách nás nepustí. Simona mi prozradila i svoji strategii knižní. Odkládá knihy, co si chce přečíst, do samostatné skříně. Zřejmě na důchod. Jen její děti jsou teprve na prvním stupni. A skříň už je plná. Stejně má ale výčitky. Zdá se jí, že čas, co je s dětmi, není plný. Že když vaří, nebo sedí za počítačem, komunikuje s nimi jen na půl oka.

Cesta je nespat. Tuším. Nebo nasadit ryze mužská pravidla. Ale to žádná máma nedokáže.