Barbara Nesvadbová's Blog, page 5

Potěmkin

S mužem Mužem žít neumíme. A muž Manželka? Ten nám nestačí...

Byla jsem nedávno pozvána na „otevírání domu“. Taková ta akce, kdy hostitel ještě neví, zda se má chlubit svým vlastním, v jeho očích jedinečným vkusem. Nebo se předem bát pražské pseudosmetánky, co nepěkného poví cestou do vlastních, méně naklizených příbytků.

Zhruba po půl hodině společenské konverzace o počasí, hezký, upravený, pohublý pán domu významně oznámil, že jde vařit a že si ze zde přítomných žen vybere pomocnice. Jako pozvání do postele to znělo. Nebo ne? Jen jako trh? Možná. Krve by se ve mně nedořezal. Jediná myšlenka byla, kudy se nejlépe zdekovat. Kde že mají ta zahradní vrátka.

A to je mu skoro padesát... Frustrující představa těch hledajících osamělých lidí střední Evropy. Copak neexistuje lepší náplň večerů? Třeba četba?

Jasně, že ne. Těch dobrých knih je zřejmě méně než osamělých žen. Jen prázdno je pak hmatatelnější. Myslím.

Mám blízkou přítelkyni Lenku. Je rozvedená. Jako skoro každý, koho znám. Vyjma lékařů. Možná ty noční služby zabíjejí efemérnost. Nebo ty sestřičky. Nicméně Lenka je, i navzdory vysokému intelektu, v hledání blízké spřízněné duše naprosto nezdolná. Jaksi omyvatelná. S každou další špatnou zkušeností ještě hlouběji věří ve světlé zítřky. A její víra se jistě nedá zaměňovat s naivitou. Věřte, po celé Praze nechodí žena s černějším humorem, než má Lenka. A skrz důkladnou psychoanalýzu jistě jen nemaskuje vlastní nedůvěru. Opravdu ne. Pouze stejně jako onen hostitel doufá, že tam někde Venku je ten ideální protějšek. Alenku v říši divů to připomíná. Od prehistorického macha po vlastního asistenta vyzkoušela mnohé. Nikdy však dobrý konec nenastal.

Lenka neumí potkávat muže na ulici. Přiznejme si, ono to od jistého věku ani nejde. Na seznámení skrze blízké kamarády už také zanevřela. Ne že by nezkoušela. Jen všichni ti volní muži už byli příliš prověřeni. Tak tedy internet. Dlouho jsem jí to rozmlouvala. Neúspěšně. Naučila jsem se její kratochvíli vnímat jako svoje pilates. Rychlé. Neškodné. Tělu prospívající. Jen jména těch mužů, kteří ji takzvaně chtěli, ta jména mi začala brzy splývat. Byl, myslím, čtvrtek ráno, když mi telefonovala. Smála se. Ale hlas jí trošku přeskakoval. „On mne požádal o ruku!“ Kdo on? Který z těch pěti. Šesti? Možná. „No, ten skvělý právník. Vždyť už s ním skoro chodím. Je to státní zástupce. Není to nějaký hloupý pán.“ Státní zástupce, který po večerech visí na Badoo. Jak rychle jsem vzala na milost pána, který jen hlásal, která děvenka ugriluje cuketu. Jak rychle. „A ty se snad chceš znovu vdávat?“ ptám se zcela reálně, mírně znechuceně, ale jistě nedůvěřivě. Skoro s ním sice chodí. Ale jak dlouho? Tři týdny? „Ale neee. Blázníš,“ usadí mne hned. „Ty to celé nechápeš. Vtipné není, že mne požádal o ruku. To je přece samozřejmost. Vtipné je, že neví, jak se jmenuju.“ Dlouhé ticho. „Chápeš to, ne? On si vymaloval, že se přestěhuji do jeho pěkného domku v Roztokách, ale zapomněl se podívat na Google. Tu námahu si už nedal.“ V jak zvláštním světě to vlastně žijeme?

Vlastní vzorce

Jsou tipy žen, které přitahují jen intelektuály. Nebo jen sportovce. To mne si všimne každý primitiv :-).

Můj tatínek mi kdysi vyprávěl o skvělé české sportovkyni. Velmi úspěšná a krásná žena to byla. Jen měla jednu slabost. Pro kopáče. Znáte tu větu ze Sexu ve městě, kdy se Samantha podívá na půvabného mladíka a optá se: „Čím si vyděláváš?“ „Pokládám beton,“ odpoví on suše. „To zní velmi slibně,“ dodá mu ona sebevědomí. Do půl hodiny byli v posteli. Velmi podobně to měla tátova kamarádka. Nejoblíbenější byli ti do půl těla svlečení u lopaty. Ale nepohrdla jakýmkoliv silničním pracovníkem.

Jako by kastovní systém už vůbec nefungoval. A nejen on. Už ani pohádka o Popelce.

Muž by měl být starší, vzdělanější a bohatší. Jsem si myslela. Celé dětství. Nechápu tedy, z jaké zvrácené pomsty osudu přitahuju výhradně primitivy. Vážně. Nekecám. Kdykoliv využiju nějakou službu, atrakci pro dceru, nebo servis pro auto, do večera mám pozvání na rande. Když přijdu náhodou na vědecké pracoviště, pošlou mi nanejvýš laboratorní výsledky. Se zpožděním...

Že by ti vysokoškoláci byli stydlivější? Ne, to jistě ne. Jen je vůbec, ale vůbec nezajímám. Což je maličko frustrující...

Časem jsem si jakžtakž zvykla. Občas se zalíbením pozoruji manželství své přítelkyně Inéz a jejího charismatického, distingovaného, tichého muže.

Ale jen občas.

Problém, že chodíte s muži, kteří tak úplně nečetli ty stejné knihy, není stresem jen pro vás. Ale samozřejmě i pro ně. Máte jednu lehce manipulativní možnost. Znalosti a informace tajit. Aby se ON necítil blbě. Slabě. Nemužně. A aby vás vůbec ještě chtěl. Ono, rozdíl mezi chytrou přítelkyní a tou přechytralou paní je velmi, velmi malý.

Mám přítelkyni, která je opravdu hodně vyjímečná. Hodně hezká. A hodně bohatá. Jejího roztomilého partnera s nedokončenou střední školou učňovského typu každý toleruje. Musí. Proti jejímu postavení se těžko dá brojit byť jen vtipem. Tak má muž mé kamarádky nižší postavení než její čivava. V očích rodiny, přátel i jejích dětí. Jen nahlas to nikdo neřekne.

Tuším, že balon řídil, než ji poznal. Nebo ho jen roloval. Zpátky do krabice. Teď se ptá, kdo tak pěkně nakreslil tu oponu v Národním, jak se jmenuje ta paní s knírkem, co kreslí jak na plakát a kterou vidličkou se jí salát. Opravdu nekecám. Nepřibarvuji. Jen, často, když je pozoruji, si říkám, jak asi vypadají jejich večery. Vždyť přece nelze pořád jen souložit. Musí se i mluvit, ne?

Mám k té přitažlivosti vlastní analýzu. Mým prvním chlapcem byl totiž automechanik. Vážně. A tak se to se mnou asi táhne. Jako milé, jednoduché, nenáročné stigma. Pokud na tuhle pověru také uvěříte, těžko se dá zpět ovlivnit vaše poprvé, nicméně, dejte bacha, kdo bude první, koho políbí vaše dcera...

Tenhle večer platím já

Tenhle večer platím já. I když podle regulí prvobytně pospolné společnosti bych vlastně měla peněženku spíš tajit.

„TO JE SKVĚLÉ, že jsi nevyhrál ten tendr. Aspoň se konečně někdo bude pořádně starat o domácnost,“ smála se moje přítelkyně, když se její muž (pozn.: žije s ním už čtyři roky) ocitl na hranici krachu vlastní firmy. Ne že by musel prodávat své tři domy, to jistě ne. Jeho domy. Ne její. Jen hrozilo, že jeho firma začne kapku méně vydělávat. Větší kapku.

Najednou jí jasně došlo, že co je její, je společným sexem rázem jejich. A co je jeho, je stále jen jeho. Zvláštní rovnice po čtyřech letech.

Jasně, poznámkami o zahradnictví žertovala. Už nenáviděla chvíle, kdy si vybíjel špatnou náladu na všech členech domácnosti, kočky a oblíbená plyšová zvířata nevyjímaje. Nikdo najednou nebyl dost dobrý. Nikdo se nechoval správně. Proč? Jen proto, že on měl právě problémy. Kolik jich měla už ona? Nevzpomínala. Nikdy moc nemluvila o sobě. Svoji kariéru pro klid ve vlastní kuchyni raději tajila. Snažila se dělat, že její vlastní práce, ambice, či snad, snad i strasti, vlastně neexistují. Byla zvyklá, po vzoru své matky, na práci vstupem do domu-domova zapomenout a briskně se převtělit v Stepfordskou paničku. Takovou ji poznal. Do takové se zamiloval. Podvazky a štrúdl s tvarohem. Nešlo to změnit. Na brýle, teplé ponožky a počítač o půl druhé v noci nebyl zvědavý. A ona? Bála se být sama. Tak hrála. Zpočátku hru. Jak stárla, stal se z hry spíš vabank.

„Já bych se měl starat o domácnost?“ vyštěkl podrážděně. „Ne, lásko, jasně, že ne. To byl jen vtip. Jen nechci, aby ses pořád trápil. A tady je spousta práce, omítka padá, tráva mi přerůstá kolena. Tak to na chvilku vem. Utřídíš si hlavu a vrátíš se mnohem silnější. Jeden tendr není žádná tragédie.“ Už když z humorné poznámky o muži v domácnosti přešla k té přerostlé trávě, věděla, že přestřelila. Že to není sranda. Vůbec ne. Zdůrazňovat zas a znovu, že jsou přece všichni zdraví a ona vydělává dost, aby je uživila, to najednou hraničilo s troufalostí, která mohla lehce skončit jeho odchodem. Přála by si to? Ne. Ještě ne. Jistě ne. Snažila se o lehký tón. „Koupím ti na ty práce sexy slamák.“ Přidal se. Jinak, než čekala. „A moje auta mi necháš, paní Profesionálko?“ Lekla se. Ne té poznámky. Spíš jak vážně to celé bral. „Ne ne, zlato, koupím ti trabanta, na Bentley zapomeň. To nezvládnu,“ smála se. Snaživě. „Ale já ti přece také koupil dvě drahé kabelky,“ argumentoval. Bum. Studená sprcha. Co měla odpovědět. Měla vyjmenovat, co koupila ona jemu? Měla? Nebo říct, že to bylo k narozeninám, že se to snad nepočítá. Jak měla vlastně reagovat, aby si raději neuplivla.

Co tu noc tanulo v její mysli? Jak to mají lidé okolo. Vzpomínala na prvního exmanžela, který jí u rozvodu předhodil účty za granule pro psa. I na toho druhého, který chtěl vysoudit její hrnky. Prý si na ně v rámci soužití zvykl. Ještě že dítě měla s intelektuálem, který odnesl jen knihy, uvědomovala si vždycky. A co ta černovlasá sousedka? K narození prvního syna dostala auto. Ale jen akontaci. Splátky musela platit sama. Byť na ně neměla. A ten advokát z vedlejší kanceláře, který vždy bere ovoce ze stolu domů dětem. Když ho viděla poněkolikáté, vysvětlil, že se to naučil na ministerstvu. Má přítelkyně se ani neptala na kterém. Co jediné jí připadalo zvláštní, že srdce nejvíc beroucí, někdy i nejhezčí, někdy i nejdražší dárky dostala vždy jen od svých ženských přítelkyň. A nikdy, nikdy jí je nepřipomínaly. Asi nelze srovnávat vztah k hodnotě jménem peníze skrz pohlaví... Poučení z této pohádky je jediné. Važme si svých žen. Nehledě na to, s jakým mužem právě spíme.

Dlouhodobý vztah

Můžeme mít vášnivý orgasmus s někým, kdo vedle nás každou noc pohodlně chrápe?

Zajímalo by mne, kdy ženu přestane bavit sex. Ne v souvislosti s věkem. V souvislosti s reálným mužem. Jedním. Stálým. Lze s někým spát třeba i po dvaceti letech? Nemám srovnání. Bohužel. Mé vztahy byly vždy jen krátkodobé. Mohla bych to samozřejmě svádět na dobu. Jako že vše je dnes rychlejší. Prý i dospívání. Tak možná bych pod onu rychlost mohla schovat i konce vztahů. Ale spíš mojí vlastní nepřizpůsobivostí to bude...

Nedávno jsem koexistenci v jedné domácnosti probírala s jedním svým velmi dobrým homosexuálním kamarádem. Jasně, že je kapku jiný. Ale také žije s mužem, a tak jsou jeho příměry velmi podobné těm našim. „Baru, já nemůžu mít vášnivý sex s někým, komu peru trenky. Prostě nemůžu. Miluju ho. Určitě. Vždyť s ním přece bydlím. Ale ta každodenní koexistence zabíjí jakoukoliv vášeň.“

Jak to asi dělají lidé v dlouhých manželstvích? Jezdí na takzvaně tajná rande, aby vypadli z domácích stěn, kde je jediný přijatelný sex ten tříminutový v komoře, kdy i polodospělé děti věří, že máma s tátou přeštelovávají pojistky? Nebo máme mít jako vrcholný zážitek těch pár minut zezadu v koupelně? Vždyť to přece vždycky sklouzne ke klasickému knižnímu klišé – dneska jsem moc unavená. Aby taky ne. Pohodlnost, kterou domov nabízí, je v přímém protikladu k sexy chování, které se pojí s cestou na rande.

Můj jediný mužský kamarád s dlouhým manželstvím (sedm let, to už je doba, uznejte) naplánoval PŘEKVAPENÍ, únos své milé ženy do Mcel. Už spolu nespali přes tři měsíce. Nechybělo jim to. Ale báli se. Že jsou nefunkční. Že když to neprolomí, něco se změní. Nebudou normální. Plánovaně tedy odložil děti k tchýni a na moji dobrou radu odvezl svoji hezkou ženu na romantický zámek. A ona? Dva dny jen spala. Postel posypaná okvětními lístky jí asociovala jen a jen odpočinek. Jistě ne chtíč. Milovala ho. Jasně, že ano. Kdyby jí tenkrát někdo řekl, že když z tří měsíců bude půl rok, že on začne spát se svojí zubařkou, že po roce odejde a zboří jí její vysněný rodinný domeček, pak by se možná přemohla. Možná. Ale tenkrát na něj byla příliš zvyklá. Žila vedle něho. A tak se nebála. Nehrála. Spala.

Hloupé je, že za pár let bude spát i ta zubařka. Vzorce se přece vždycky opakují.

Záchranou jsou oddělené ložnice. Jsem o tom absolutně přesvědčená. Ve svých uvahách o ideální koexistenci jdu někdy i dál. Oddělené domy? To je možná už moc. Ale kdo ví. Od jistého věku člověk potřebuje čím dál tím víc svého vlastního místa.

Oddělené ložnice kupodivu snad nikdy nepřinesou odcizení. Naopak. Vrátí touhu. Tedy pokud ještě vůbec je...

Nejproblematičtější je, myslím, vysvětlit muži, kterému jste na počátku, omámená vášní, říkala, jak fajn je usínat na jeho rameni, tak tomu samému muži dokázat potřebu osobního prostoru. Postel přece jen není metro. Tak jestli máte nějaký recept, kdy se on neurazí a vy vybojujete alespoň peřinu a jeden a půl lůžko, dejte nám vědět.

Bylo by ideální spát jen s panici a po opuštění detašovat inkriminované muže do kláštera?

Čarovná čtyřicítka

"Kdy ty sis naposledy koupila něco takhle provokativního?" optala se mne kolegyně Pavlínka, když jsem rozbalovala nový kabát pro svou dceru. To už je dávno. Došlo mi potichu. Důvod ale není, že jsem snad méně marnivá, než jsem bývala. Už prostě jen není nálada na experimenty. Už jsem ty zvláštní, nové, mírně divné kabáty vyzkoušela. Už na ně nemám věk.

Vždycky jsem myslela, že věk je pověra. Jakási zvláštní entita, která se mne až tak moc netýká. Magdalena Dietlová mne o této tezi přesvědčovala celé mé dospívání. Mám ji moc ráda. Ale jaký to nesmysl! Vždyť už přece nekupuji minisukně, ani vysoké podpatky. A důvodem není lenost. Jen se to prostě od jistých let bohužel nehodí nosit. Moje babička takhle těsně před čtyřicítkou ostříhala dlouhé, blonďaté vlasy. Ty kadeře ji mrzely víc než ty kulatiny. Pochopitelně.

Vědomí vlastního věku není ale jen v naší hlavě. Nedávno mi volala milá paní z Českého rozhlasu. Přála mi k narozeninám. A taktně dodala, že číslo ve vysílání uvádět nebude. Trochu mne překvapila. Až tak hrozné, že by to bylo? Maličko diskriminace, ne? A vyhlídky taky nic moc. Bude hůř.

Jsem obklopena podobně starými ženami. Jak už jsem vám několikrát psala, nejoblíbenějším tématem našich diskuzí byli vždy muži. Hned v závěsu diety. Jasně, bavíme se i o dětech. Ale naše děti nezlobí. Není moc co zásadního řešit. Netušily jsme nikdy, že k neustále překvapujícím pánům a konstantně se opakujícím jo-jo efektům, plíživě přidáme i vrásky. Ono totiž, když v takzvaně středním věku máte „zábavný“ vztah a buď trávíte noci sexem, nebo pláčem, váš obličej už bohužel nebývá druhý den interesantně propadlý. Jako v pětadvaceti. Bývá zralý na plastického chirurga.

Nebo těhotenství. Má bohužel limity. Kdybychom dokázaly nepřemýšlet hlavou, opomenout zdravotní rizika, nesporným faktem zůstává, že i když jde všechno naprosto učebnicově, stejně nás devět měsíců s břichem rozhodí na další pětiletku. Lenka, naše externí redaktorka, otěhotněla čirou náhodou v dvaačtyřiceti. Ani se nehne. Vážně. Jen leží a čeká. Je permanentně šíleně unavená. Nejen že ztratila svůj elán, dokonce i svůj pověstný smysl pro humor. Stala se z ní obrovská, úzkostná, vše pojídající paní. Zcela jasně si vzpomínám, že při svém minulém těhotenství chodívala každé ráno cvičit a s prací skončila těsně před porodem. Pravda, bylo jí sedmadvacet.

Ještě víc fascinující, než kritika žen středního věku, je absolutní arogance mužů. Já je i chápu. Také bych nechtěla zralou ženu, kdybych byla zábavný padesátník. Prostě nechtěla. Už to slovo zralá jasně asociuje sýr. Nějaký smradlavý. V rámci nedávné konverzace o čtení a předčítání ujeli manželé mých přítelkyň do zvláštních, hlasitě verbalizovaných snů. Jak by to bylo „príma“ mít vlastní předčítačku. Slečnu, která by každý večer přišla k posteli a příjemně modulovaným hlasem četla z jejich oblíbené faktografie. Nezapomněli podotknout, že by objednali dívku norského typu do pětatřiceti. Co na to říct? Že šestatřicítka už neumí tak pěkně artikulovat? Nebo že vyšší ročníky by až příliš asociovaly matku? Ale nedivím se jim. Ono totiž, lze mít obličej i postavu na třicet. Ale hlas nebo energii, tu už zmást jistě nelze.

Moje kamarádka Dáša s nuceným smíchem vždycky říká, že nemáme špatný věk, jen špatné pohlaví. Že kdybychom chodily po světě s penisem, byla by čtyřicítka ideální číslo.

Na druhou stranu ale, abych nebyla jen negativistická, příjemným závěrem, mým osobním, o který se ráda podělím, je, že nikdy mne svět nebavil víc jako těsně před čtyřicítkou. Už mne totiž málo co rozhodí. A to je pro každou ženu přece skvělé poznání.

Stále stejný scénář

Mám velký odpor ke stereotypům. Nicméně měsíc únor máme jaksi podvědomě zakódovaný jako měsíc lásky. Ještě květen, že? Ale v květnu už není zima, tedy není smutno. A tak nějak lépe se zamaskuje to, že vás nikdo nepolíbil pod třešní, než fakt, že tohohle Valentýna budete zase sama. Byť být sama by pro některé ženy bylo vlastně velkou výhrou...

Všichni jsme si přečetli o Simoně Monyové. Ale víme někdo, jak vypadal muž, který ji zabil? Její vlastní manžel. Otec dětí. Muž, kterého milovala. Třeba vypadal jako můj, nebo váš vlastní partner.

Pojem domácí násilí jsem samozřejmě znala. Dokonce jsem o něm i četla. Hodně. Jasné mi bylo, že psychický nátlak může být často mnohem zranitelnější než otevřená agrese. Jen představit jsem si to nedovedla. Nedokázala jsem pochopit, že inteligentní, vzdělaná žena se může nechat ponižovat, usurpovat a zbít. A stejně se pak s tím daným tvorem miluje. Proč by to proboha dělala? Proč by při prvních náznacích neodešla? Ptala jsem se vždycky. Jak jednoduchá ta odpověď vlastně je. Nelze odejít, když člověk miluje.

Moje přítelkyně Jana měla na první pohled úžasného partnera. Všechny jsme jí ho záviděly. Přiznávám, i já. Vzdělaný, úspěšný, do jisté míry půvabný. A jak hodný. Starostlivý. Měli spolu krásnou hnědookou holčičku. Vzpomínám, když jsem přišla na její pětatřicáté narozeniny, kde byla spousta lidí a hodně se pilo, tak on si tolik pochutnával na tvarožníku, který jsem přinesla. Ale nechválil ten moučník. Jen hlasitě komentoval, že Jana všechno spálí. Bavil jejími kulinářskými neúspěchy celou společnost nejméně půl hodiny. Nepozdvihla jsem ani obočí. Ona hladila jeho ruku a tak nějak tiše přikyvovala, že se zlepší, že se naučí. Ta krásná, chytrá právnička. Moje Jana. Když jsem odcházela, vzal ji kolem boků a – aniž bych je stačila políbit na rozloučenou – upozornil mne na ty špeky, co má kolem boků. Podotýkám, že o Janě se běžně říkalo, že snad i trpí anorexií, jak byla štíhlá. On ale nezdůrazňoval její krásu. Zdůrazňoval její nedokonalé boky. Tenkrát jsem si těch dvou marginálních bodů ani nevšimla. V průběhu večera zmizely. To až dnes je vidím jasněji než chirurg své skalpely.

Proč to dělal? Byla snad pro něj příliš dobrá? Potřeboval ji shodit, když ostatní ji chválili? Nevím. Sama nevím. Vím jen, že ona nakoupila stohy kuchařských knih a ve fitku byla každé ráno.

V létě jsme jeli na společnou dovolenou. Ve tři ráno jsem šla kouřit na balkón. Oni bydleli hned vedle. „Vstaň. Sakra vstaň, když s tebou mluvím,“ jeho hlas. „Prosím, nech mne spát. Prosím.“ „Potřebuju si to vyjasnit, nestojím ti ani za to, abys vzbudila dítě na snídani. Ani za to?“ „Vždyť jsem přizpůsobila celý svůj život, ale ráno chceme číst, ne někam běhat.“ „Takže mi neobětuješ ani půlhodinu s knihou? Co jsi to za ženskou? Jak vlastně vnímáš rodinu? Muže? Principy!!!“ „Nech mne odejít.“ „Jestli teď odejdeš, tak končíme. Já tě miluju, ale ty mne už asi ne.“ Dusno toho pokoje se dalo krájet. Uteč, Jano. Utíkej, dokud je čas. Šeptala jsem tenkrát. Pláč dcery přerušil jejich hádku. Druhý den ráno ona zas dokonale upravená míchala jeho kávu. On ji drbal ve vlasech jako pudla. „Pár chlupů na hlavě máš, ale to nevadí,“ prohodil. Žert po ránu. Divné. Nikdy předtím mne nenapadlo, že má Jana málo vlasů. Vím, že mi pak mnohokrát volala. Neměla čas se sejít. Měla čas jen pro něj. Jinak prý peklo. Už dávno nebyla tou sebevědomou krásnou ženou, kterou jsem znávala.

Všechny tyhle střípky z Janina života mám před sebou, když si čtu oznámení, že se oběsila. I tak vypadá láska.

Zničující žárlivost

Věřit lidem, co říkají, že nikdy na nikoho nežárlili, zavání přetvářkou, což?

JSEM SCHOPNA ŽÁRLIT snad i na svého psa. Ale nikdy, jistě nikdy jsem se nemstila. Ani netoužila po cizím neštěstí. Prostě, v patě by mne nenapadlo vykrást trezor, nebo uříznout penis muži, se kterým jsem se kdy líbala. (Tedy, ne že by mne cokoliv ze zmíněného u těch ostatních přitahovalo.)

„Zničím tě.“ Kolikrát jsem už tuhle větu slyšela. Vyhrožování v afektu. Většinou od mužů, kteří před nedávnem, v podobném afektu přesvědčivě hlásali: „Miluji tě.“ A nejsem sama, mé blízké přítelkyni rozstříhal manžel večerní šaty nůžtičkami z manikúry, jiné známé v době, kdy vedla právní kancelář, skončily soudní spisy v přítoku Vltavy a dokonce mám v okolí i paní, které její bývalý snoubenec zapálil dům. Policistům argumentoval tím, že chtěl zničit sexuální moc, kterou nad ním měla...

Z piety k zavražděné nevěstě nikdy nejím u Devíti křížů. Vůbec je velmi bizarní vystavět na pomníku masové vraždy motorest. A zřejmě z nostalgie si tam pak dát párek.

Vždycky, když některý z mých bývalých chytne rozchodovou hysterii, blahořečím střední Evropě. V jiných zeměpisných šířkách bych s naprostou samozřejmostí mohla mít v obličeji kyselinu. Nedávno jsem byla na politologické přednášce a nadějní studenti zahraničních vztahů v diskuzi nad horkým čajem řešili rodinné vztahy ve vzdálených pákistánských vesnicích. Prý tam pokročili. Nevěrné ženy už většinou netrpí bolestivou smrtí ukamenováním. Dnes jsou všichni, i rozezlení, ponížení muži, daleko humánnější. Aby se nezpronevěřili zvyku, hodí pár kamenů a pak se vinná žena odstřelí…

Kde se bere touha po pomstě těm, které jsme hluboce milovali, to bohužel rozklíčovat neumím. Byť bych moc chtěla. Averze jde skrz pohlaví. Kamarádka naší grafičky mne před nedávnem nutila, že jistě musím zavolat ministrovi vnitra, protože ten její bývalý je podvodník, nelegálně podniká a bůhví co do Česka vozí. Pravda, tehdejšího ministra jsem matně znala, ale představa, že ho vytáhnu z parlamentního jednání se zásadní zprávou podvedené milenky, mi při vší lásce k ženám přišla až příliš absurdní. Trošku mi připomněla Sheryl Crowe. Také divné, neudat Armstronga, když s ním sedíte v letadle a on dopuje. A udat ho, když váš vztah po pěti letech krachne. Trošku morální kolaps je tam cítit.

Zcela jasně si vzpomínám na Denise Vereckého, dej mu Pánbůh lehké nebe, jak mne s vytřeštěnýma očima vytáhl na kávu. „Baru, představ si, sedím si tak v čajovně a vedle mne tvůj bývalý chlap. Popíjel tam s nějakou mladou dívkou a přemlouval ji, že vydá její knihu, že bude všechno financovat, že koupí billboardy a velkoformátovou inzerci, že ať si nemyslíš, že ona bude mnohem lepší a tebe zničí, vymaže z trhu. No chápeš to, Baru?“ ptal se tehdy Denis, který zcela jistě nechápal. Zničí, zas to proklaté slovo.

Rozchody však mají i zábavné dohry. Moje daňová poradkyně Martina si kdysi dávno, při studiích, přivydělávala jako zapisovatelka u soudu. I přišla tam obviněná. Zrzavá, kudrnatá žena středních let s jasně růžovou rtěnkou. A žalobce. Měl manšestrové kalhoty a světle modré oči. Martina má dobrou paměť a detaily uvádí vždy přesně. „Paní, koupil jsem jí pračku, žehličku a mixér. A všechno, všechno u ní zůstalo. Chci to zpátky.“ Obviněná prý mírně pozvedla koutky: „Ale, paní soudkyně, nic nevrátím. Já ty věci poctivě odsouložila.“ A nevymýšlím si. Martina má onen dokument pečlivě schovaný. V případě odchodu manžela ho možná hodlá použít jako precedens. Prizmatem téhle zrzky je mi docela líto, že muže vyplácím. Jaký nesmysl. Jen doufám, že mi velkorysost osud vrátí. Že je za deset let nebudu muset ještě ke všemu dotovat. Možná dřív.

Tatínek, jehož sexuální život byl až stokrát zábavnější než ten můj – když jemu bylo pětadvacet až padesát, v naší zemi neexistoval ani AIDS, ani bulvár –, mi vždycky říkal památnou větu. Nesnášel, když jsem prskala a křičela, jak jsem s tímhle typem mohla trávit víkendy v posteli, proč jsem si sakra raději nečetla. A následovala nějaká nepěkná smršť emotivních pomluv. Slovo zničím tedy nikdy nepadlo. Ale když se tak nad tím zamýšlím, na vině asi nebyla laskavost. Spíš moje vlastní lenost. Tatínek tiše stával, opřený o dveře, pozoroval mne skrz dvoje brýle a jasně mi kladl přesný požadavek, snad i návod na dospívání i dospělost: „Baru, přestaň jamrovat a nikdy neplivej do studny, ze které jsi někdy pila.“

Monika

Být milenkou ženatého pána ve dvaceti může být zábavné. Naivní. Vzrušující. Ale ve čtyřiceti? To už je přece krystalický nesmysl.

Jistě, zamilovávala jsem se do zadaných mužů. A pak čekala. Doufala. Omlouvala. Jenže to už je dávno. Minulý život. Nějak matně vzpomínám na třicátníka, který zapomněl na moravskou snoubenku a veršoval před mým domem mnoho nocí. I na toho, který při romantické večeři vlastní manželku dokonce pohřbil. U svíček jsme seděli. Tak asi asociace. Abych ji pak shodou okolností, velmi živou, potkala na pracovní schůzce. Samozřejmě až po sexu s jejím dlouholetým mužem. Nemohla jsem mít tu kliku, že by si inzerci přišla objednat před koitem. Jistě ne. Jen, vracet se do nefunkční rovnice, kterou postavení milenky vždy skýtá, to je jak znovu obouvat boty, které přece vždycky tlačily.

Laskonka

Bude chvíle, kdy tohle všechno přejde. Kdy na tě zapomenu. Kdy už nebudeš patřit do mého života. Jednou můj cit pomine. Už teď se těším. Na okamžik, kdy si ráno ani na tvé jméno nevzpomenu.

Dlouho jsem přemýšlela, zda si tohle dovolit. Ne že bych se bála o sebe. Jistě ne. Spíš o ni. Vždyť bývala jsem podváděnou manželkou. Přesně vím, jak ponížení chutná. Že zklamání, vztek a neštěstí nic nevykoupí. Že se nedá zapomenout.

Ona a její dvě děti. Pořád jsem je měla v hlavě. Nejsou už malé. Utěšovala jsem se. Falešně. Jako kdyby skorodospělost mohla omluvit zradu. Hlavně že čtu neustále všechny ty duchovní knížky. Abych byla lepší. Žena. Přítelkyně. Člověk. Kolik kurzů sebepoznání mám za sebou. Jen žádná bible vztahových zkrachovalců, ani Toltékové, či snad Nový zákon mi nezakážou se s tímhle mužem pomilovat.

Neumím si říct jasné ne. Přitom mne sex nijak zásadně nebaví. Nejsem poživačný tvor. Pokud se nejedná o čokoládu. Nebo o horkou vodu. Ale je v něm něco, snad až hmatatelná energie, kterou potřebuji vyzkoušet.

Nikdo se nic nedoví. Slibuji. Komu? Sobě. Jen aféra. Tajná. Setkání dvou cizích lidí. Sex. Milování? Ne. Jen sex. A pryč. Bez slibů. Bez přísah. Bez budoucnosti. Vcelku dobrý plán. Nebo?

Opravdu nechápu, že když jsem vše tak dobře naplánovala - Jak neublížit jeho manželce. Jak nezranit jeho děti. Jak ochránit svého syna. - že mi nedošel zcela zásadní fakt, že ten jediný tvor, který bude na konci příběhu zcela nešťastný budu zas jen já.

Jaký půvab slovo milenka má. A jak ponižující je to role. "Budu tvoje tajemství." Šeptala jsem. "Nepotřebuji tě vlastnit. Stačí mi si tě půjčovat." Lež. Další. Vrstvila jsem je jak postava sentimentálního filmu. Čím více jsem potřebovala ochránit jeho, tím více jsem přehrávala svoji vlastní, v podstatě neexistující sílu. A asi i bezcitnost. Přece se mu nerozpláču. Přece nebudu mluvit o citech. Přece se nepřiznám. Jen smutek bych vyvolala. Jeho. A on nemusí cítit vinu. Ne vůči mně.

Kdy jsem žila pravdu? Vlastně jen sama.

Přestala jsem vídat přátele. Nebylo o čem mluvit. Nemohla jsem doznat svoji realitu. Začala jsem lhát. A ještě víc se stydět.

Jako by masochismus a potřeba sebeobětování zcela pohltily mé vnímání vztahu. Jak ty ženy, co se nechávají fackovat a pak se zas vrací zpátky k násilníkovi. Někdy se mu i omluví. Stejně tak já opakuji stále nesmyslnější pokusy o vztah. Kdo má ale právo analýzy či snad kritiky? Vždyť jediný puvoair na vlastní chyby mám já sama. Jsou jen a jen mé. Jediné vlastnictví. Poučení. Nikomu dalšímu se zpovídat nemusím. Ani rigidnímu, v konci dvacátého století zastydlému páterovi ve Vranném. Dokonce ani dalajlámově kočce. V rámci rychlokvaškové morálky dnešních dnů jsem zodpovědna zcela bezpochyby jen sobě. A svému synovi. Pochopitelně.

Potkala jsem bývalou spolužačku. Právě porodila. Tak šťastná je. Ukazovala fotky manžela a dcery. Dcery a manžela. Pak jen manžela. A jen dcery. Ve vaně. V trávě. V posteli. Neustále se mi ty záběry vracejí. Tohle už se mi nikdy nestane. Vždyť upřímně ani se mi to nikdy nestalo. Podobnou symbiózu jsem nezažila. A jediným viníkem jsem jistě já. A i kdybych snad věřila v reinkarnaci, chovám se tak slušně, že určitě mne v rámci současné směsky všech náboženství v jednu tezi čeká jen to pro Evropana děsivé, neuchopitelné vyvanutí. Jasně že se nevtělím do dívky, která namísto do creme bruleé kousne do zásnubního diamantu.

Jak mne donedávna iritovali všichni ti muži, co se chtěli nastěhovat do mého domu, žárlili na každý telefonát s cizím a neustále, neustále mne objímali. Zřejmě jsem si současnou zkušenost objednala. Abych poznala, co je známost bez blízkosti. Vztah, kdy vás vlastní milenec nepozve ani do divadla. Nechce? Nebo nemůže? Vždyť výsledek je stejný.

Potřebuji muže, který mne večer obejme. Potřebuji muže, kterému mohu zavolat. Potřebuji muže, který bude můj. A to prostě nejsi ty.

On neví, že odcházím. Stokrát jsem si ty věty přehrála v hlavě. Věty, které mu řeknu na „Sbohem“. Až příliš dlouhé večery a noci, kdy od zimnice ani tři peřiny nepomohly. Jsem snad zamilovaná? Ptala jsem se zcela udiveně. Neuměla jsem odpovědět. Přiznat sama sobě. A tak jsem si přehrávala různé scénáře rozchodu. Cílem mých vět však ani jednou neměl být definitivní konec. Spíš jsem ho chtěla přimět, chovat se ke mně jinak. Líp? Ne, líp snad ani ne. To bych byla velmi nespravedlivá. Neuměl nabídnout víc, než mi dával. A co dával, mně nestačilo. Takže líp ne. Jen jinak.

A dnes? Dnes večer, v současném přítomném okamžiku, najednou už nechci vůbec nic. Není tedy ani co žádat či snad vyčítat. V ideálním scénáři už nejsou další slova. Pro zachování vlastního života mi zbývá jediná volba. Zmizet.

Nedávám mu na vybranou. Ani nechci, aby musel volit. Příliš ráda ho na takovou situaci mám. On není povinen nic vysvětlovat.

Já si vybrala, že to zkusím. Mohlo to fungovat. Mohlo. Kdybych byla silnější? Kdybych ho nemilovala.

Nikdy, po žádné schůzce neřekl, kdy se uvidíme. Nebo jestli vůbec. Pamatuji, že vždy říkal ,,Děkuji”. Tak upřímně, něžně a opravdově. Nemohla jsem se mýlit. Opravdu byl nejlepším mužem, kterého jsem kdy potkala.

Při podrobné analýze musím přiznat, že impulzem byla ta podoba. Vypadá jako můj otec. Kopie. Absolutní. Stejně tiše mluví. Identicky pomalu se pohybuje. Dokonce zrcadlově klade ruce při odpočinku za hlavu. Tolik je podobný tátovi. Ukradl mu tvář. A s ní dostal mou absolutní náklonnost. O kterou vlastně třeba vůbec nestál. Jen nesebral nic zištně. Plánovaně. Je to náhoda. Nepovedená. Má ale jen ten obličej. Nevlastní tatínkovu duši. Ani jeho lásku ke mně. Není ho tedy z čeho vinit. Osočit mohu jen samu sebe z vykonstruované reality.

A jedno si musím zapamatovat: milovat prázdnou podobiznu nelze donekonečna.

Kamarádka mi poslala fotku jeho ženy. Vlastně tři fotky. Rodičovské sdružení. Milá paní, co nese brašnu svého syna. Docela hezká. Nenápadná. Vřelý úsměv má. Za jiných okolností bychom docela dobře mohly být přítelkyně. Třeba by se ke mně chovala láskyplněji, než on.

Co bych odpověděla, kdyby na to přišla. A co bych řekla jeho dětem? A co svému synovi?

Žije s ním pětadvacet let. Porodila mu dvě chytré děti. Mají domov. Společnou koupelnu. Ložnici. I jídelní stůl. Hory v zimě. Moře v létě. Vzpomínky. A zvyk. Možná i pohodlnost. Spoleh. Partnerství.

Nechci, aby se rozvedl. Aby ji opustil. Žádné mužské tělo nestojí za ponížení jiné ženy. Neodpustila bych si to. Nemohu dopustit jedinou slzu téhle padesátileté, štíhlé hnědovlásky. Ni jedinou. Ale co tady pak dělám?

Neplacená společnice bez citových závazků pro hezké chvíle. Nechám si to vytetovat na čelo. Abych každé ráno procitla.

Chybí mi? Pořád. Neustále. Každou minutu. Celý můj současný svět se vejde do tří slov. "Stýská se mi".

Přistihuji se, že s ním mluvím. S ním bez něho. Nesmím ho milovat. Nesmím. Kolikrát si "nesmím" zopakuji, než přiznám, že miluji ho od první chvíle, co jsem viděla jeho až příliš šedé oči.

Stýská se mi. Každý večer. A každé ráno.

Jen už nejsem malá. Mám sílu odejít. Vlastní pláč je přece vždy lehčí, než smutek cizích lidí.

Poznámka mimo čas a prostor

Zažité role se nezmění. Změní se jen kulisy. Myslím.Jak těžké je vystřídat zvyky, že? Co kdyby dnes někdo přivedl k nám domů tři malé děti? Nastálo. Napořád. Nebo mne přemluvil vzít kufr a odstěhovat se třeba do Berlína. Kdo by mne vlastně k podobnému činu donutil? Kdo? Vždyť miluji svůj každoden nadevše. Tolik by se mi stýskalo po minulých prožitcích. Po vybudovaném místě. Po vzpomínkách. Jak těžké musí být opustit realitu. Vyměnit ji za jinou? Lepší snad? Ne, to jistě ne. Prostě za jinou. A jediným motorem změny má být láska? Zamilovanost? Ten efemérní pocit.A nesmím zapomenout, všichni přece neustále opakují jeden příběh. Podobni veverce v kruhu neumí vystoupit z vlastních rolí. Jak těžké by bylo stát se s milenky manželkou? Kolik lidí by ta změna zranila? A jak lehké by pak bylo ztratit se v roli jiné?Rok? Dva by ho bavilo existovat s jinou, zatím snad cizí ženou.A pak, po pár měsících, jistě by se našla nějaká nová slečna, paní, která by rozsvítila rutinu.Vždyť forma zůstává provždy stejná. Jen obsah se mění.

Krystalický nezájem

Když se muž, který se vám právě líbí, dlouhou dobu neozývá, není radno poslouchat dobré rady přítelkyň a známých. Jediná pragmatická odpověď je totiž převelice jednoduchá. On prostě NECHCE.

Kterékoliv malé dítě učíme mluvit pravdu, pravdu a nic než pravdu. A přitom dřív nebo později každý zjistí, že lež je pro okolí často milejší.

Kdysi dávno, v době před mojí dcerou Bi, tedy i v době bez mobilních telefonů, jsem byla hluboce okouzlena mužem, který mne zas až tolik nechtěl. Michael se jmenoval. Byla jsem schopna hodiny a hodiny prosedět vedle telefonu. Ještě jsem tenkrát bydlela u rodičů. Vůči uctívanému otci, který často a dlouze hovořil se svými přáteli, jsem v době své zamilovanosti cítila obrovskou averzi. Nevím, proč jsem pragmaticky nezhodnotila situaci a neměla alespoň tolik sebevědomí, že bych tatínkovi odpustila obsazenou linku a namluvila si, že když se Michael nedovolá hned, zkusí to později. Ani omylem. Měla jsem pocit, že pokud nebudu tomu báječnému muži okamžitě kdykoli k dispozici, on prostě ztratí zájem. Byla jsem schopna psát si i taháky na případný hovor. Jen abych byla sdostatek chytrá, zábavná a pohotová. Jak Šeherezáda. Tak často jsem je ale pak někde založila, že bývalo bohužel zvykem, že když už se pěkný Švéd konečně ozval, tak jsem náš krátký hovor strávila bezvýsledným hledáním poznámek. Místo abych se soustředila na to, co ten pán vlastně říká. Pochopitelně z mého života zmizel. Nikoho moc nebaví oddaný, okouzlený otrok.

Sedávala jsem pak s maminkou psychiatričkou na chodbě, kouřily jsme velmi laciné cigarety a já stále s hlavou v dlaních nechápavě opakovala: „Proč se mnou teda spí, když mne sakra nechce?“ Mohla jsem tenkrát velice dobře působit jako inspirace pro roli naivky u ochotníků. Ptala jsem se totiž každého. Blízké přítelkyně, kadeřníka, bývalého milence i staré paní s jezevčíkem v parku. Vážně kohokoliv. Ne že bych si kdy připadala tak dobrá, že bych byla přesvědčená, že mne ten čtyřicetiletý blonďák snad chtít musí. Právě naopak. I v mládí mé komplexy dalece převažovaly sebevědomí. Ale neuměla jsem pochopit tu občasnost. A intenzitu chvíle, po které následovalo dlouhé mlčení bez jakékoliv budoucnosti. Od svých blízkých jsem si vyslechla sto a jeden argument. Jen jak mne měli rádi, ty věty byly až příliš dobré.

Přes: „Má moc práce.“, „Bojí se hlubokých citů.“ až po absurdní a nevtipné: „Jistě na něj spadl balkon.“ Jsem si vyslechla mnohé. Pravdivý „krystalický nezájem“, ten nikdo z blízkých nezmínil. Nepojmenoval. Neodvážil se? Zřejmě. A to anabáze s Michaelem trvala zhruba tři roky. Co pěkného jsem za tu dobu mohla zažít... Že? Namísto čekání na sex jednou za čtrnáct dnů... Zachránil mne, že se přestěhoval do Bukurešti. Jinak bych snad u toho telefonu v předsíni vinohradského bytu seděla přikovaná dodnes. Paradoxní je, že se zhruba po deseti letech za mnou vrátil. Bohužel jsem ho už nechtěla. Velká škoda, jak se často city jaksi minou v čase.

Nicméně, tenkrát na chodbě při konstantním překreslování cibulákového vzoru - uklidňovalo mne to víc než cigarety - jsem si předsevzala, že když se kterákoliv žena z mého okolí dostane do podobné situace, nebudu ji ujišťovat mile a láskyplně. Naopak, jasně ji upozorním, ať si najde muže jiného. Nejlépe hned.

Předevčírem jsem přednášela na konferenci o postavení současných českých žen. Sál jich byl plný. Při otázkách se jedna velmi půvabná dívka nesměle zvedla a říká: „Proč se mi neozývá ten pán, se kterým mám občasný vztah. Všichni mi říkají, že se bojí mé kariéry, mládí a půvabu, co myslíte?“ Nebyla to otázka na téma „rovnoprávnost“, jistěže ne. Kolik odvahy ji muselo stát se před celým sálem postavit a nahlas pojmenovat své trápení. Zhmotnit ho. Zřejmě moc doufala, že jí konečně někdo pomůže. Na její naději dodá lék. Pasovala mne na vztahového odborníka. Kadeřník či paní z parku jí nestačili.

Nikdy jsem sice neaspirovala na roli čarodějnice. A jistě ne v očích mladé, krásné dívky. Chtěla jsem jí přece dodat sebevědomí a jistotu, proto jsem na té konferenci byla. Měla jsem mluvit o právu na seberealizaci, o cestě za stejným platem, o tom, že když má být střídavá péče, musí být i střídavá povinnost. Měla jsem jí zdůraznit, jak moc hezká je. A jak zábavnou cestu životem má jistě před sebou. Ale nutili mne rodiče mluvit pravdu. A taky ta ženská naivita je opravdu velmi zbytečná. Jen nás ponižuje. Automaticky jsem tedy velmi rychle odpověděla: „Nevolá vám, protože nechce.“ Výraz její tváře byl jen a jen deziluze. Prázdné oči. Úsměv pryč.

Najednou mi došlo, že občas, ať nás už doma učívali cokoliv, je prostě lež jednodušší. Že závislost na konkrétním mužském těle je v jistých okamžicích mnohem silnější než rozum. A že když se člověk narodí bez penisu, jsou chvíle, kdy mu bohužel nezbývá nic jiného než čekat.

Společná domácnost, společný domov?

Telefon vyzváněl velmi naléhavě. Už potřetí tohle ráno. Je zcela jasné, že Sylva je v úzkých. Když jsem konečně doběhla, slyším roztřesený, napůl šťastný, napůl vyděšený hlas. "On se přistěhuje. Zítra se přistěhuje. Ke mně. Přistěhuje se do mého bytu."

Sylvě je čerstvých čtyřicetdva let. Zněla ale jako sedmnáctka, která poprvé dostala pusu a neví úplně přesně, jak a hlavně jestli pokračovat dál.

Sylva však nebyla jen nadšená. Byla zároveň i velmi vystrašená. Pochopitelně, žertovaly jsme posledních nejméně pět let, jak rády žijem samy a že muže k životu zcela jistě vůbec nepotřebujeme. Jen občas, na chvíli, ale určitě ne, jako stálý itinerář. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to nebyly spíš smutné žerty. Na druhé straně, s jasnou vidinou holícího strojku, ze kterého padají zastřižené fousky na všechny poličky navoněné koupelny, začala samota posledních let získávat až nebývalý sexepeal. Jasný vzorec, který v naší telefonní konverzaci zněl: Co získám, Co ztratím, najednou zahřátá postel prohrávala na celé čáře s na tajňáka každodenně holenými nohami a smažením řízků. Prostě prohrávala.

Ono, sžívat se s kýmkoliv zamlada je prostě neskonale snazší, než zvykat si na kohokoliv na přelomu středního věku. Tedy možná spíš po přelomu. To je absolutně jasné. Bylo by zcela naivní se domnívat, že jakákoliv Láska překoná jak marginality typu sbírání špinavých ponožek až po situace zásadní - tupé příbuzné, kteří přijedou na návštěvu a začnou zcela automaticky vychovávat naše děti. Archetyp otylého moravského strýčka, který namísto podstatných jmen používal ukazovací zájmena mne straší dodnes. A to muž, který ho k mým dětem přivedl, již dávno z našeho života zmizel. Slovo Tentononc ale bohužel zůstalo. "Vyklidila jsi mu aspoň jeden pokoj?" Ptám se. Naléhavě. Pár mužů už u mne bydlelo. Trochu matně vím, co jim nejvíc vadí. "Uvolnila jsem mu vlastní pracovnu." Chlubí se Sylva. "Jak přesně uvolnila?" Zjišťuji podezíravě. "Je z tvé kouzelné art deco pracovny prázdná místnost, kam si může přinést cokoliv? Cokoliv? Zkombinuje-li XXLLutz s Bang Olufssen, nepohorší tě to? Tak dobře jsi pracovnu vyklidila? Nebo jsi jen shrnula vlastní papíry ze stolu do šuplíku?" Dlouhé mlčení je mi odpovědí. Jak bizarní. Proč jsme vždycky přesvědčeny, že mužům, které milujeme, stačí dva šuplíky v naší šatně, půlka stolu a kartáček? Jak dlouho doufáme, že oni tohle táborové provizorium vydrží.

Co je tedy ideální rovnice? Navštěvovat se? Jenže, když nežijete v té uznávané společné domácnosti, tak trochu váš ideální vztah pozbývá platnost. Nejen před sousedkama. I ve vaší hlavě. Další možností jistě je, vzdát se vlastního světa a ve jménu spokojeného vztahu sebrat svoje kufry, pár vzpomínkových alb a přestěhovat děti, zvěř i nejmilejší boty do cizího příbytku. Jasně, není cizí. Je muže, kterého právě v tuto chvíli milujete. Ale co pak? Co za pár let? Až už vás nebude bavit ani sex, ani se hádat. Pak se necháte vyhodit? I s kanárem a ozdobnou klecí? Nebo s hlavou vztyčenou, odejdete do nejbližšího hotelu, ze kterého se promptně stane azylový dům. Nebo využijete nový zákoník a začnete se soudit o dům, který ale vlastně, víme, vzpomínáme si, byl jen jeho.

V rámci rovnoprávnosti a věčné naivity nelze asi najít lepší rovnici, než vybrat a s vkladem identickým pořídit dům nový. První společný. Ale, kde na to člověk má pořád brát energii, to vážně nevím.