Barbara Nesvadbová's Blog, page 2

Kdo z koho

Tak jsem tam nakonec šla. Hrozně moc se mi nechtělo. Pochopitelně. Komu by se chtělo na sraz se spolužáky ze základní školy po dvaceti letech. Už ta pozvánka mne vyděsila. Ne po třech. Ani po pěti. Ale po dvaceti.

Stejně tolik let je dívkám, které občas pozoruji a se kterými porovnávám své vlastní nohy. A vida, najednou mi to došlo. Ono to fakt není o těch minisukních...

Jak jsme tak seděli v malinké hospůdce blízko stromu „gorila“, na který jsme se kdysi dávno, tedy přesně před čtvrt stoletím chodili houpat, tak jak jsme tam seděli – a ještě vsuvka: úplně všichni, nikdo nechyběl, každý byl zvědavý –, tak jsme hodně pili. Spolu s konzumací různých tekutin odpadla tréma, strach i ty bizarní sociální zábrany. Kolovaly fotky dětí, manželů, milenek i šéfů. Oblečených. Nahých. Koupajících se – to v případě dětí. I v rámci sentimentu zůstala ta „školní parta“. Ve chvíli, kdy každý odvyprávěl svůj současný příběh, byl čas na návrat do dětství. Kdo koho miloval. Kdo se s kým na které škole v přírodě aspoň líbal. Kdo si hrál na doktora... Neměla jsem k dané konverzaci co říct. Jako ušatá, vyhublá šprtka jsem žádného reálného, ba ani platonického obdivovatele nabídnout nedokázala.

A pak najednou, cirka v půl dvanácté, se z druhé strany stolu – tedy hodně daleko ode mne – ozvalo: „Moje obsese byla Bára. Od základky až po vysokou školu. Ani emigrace mne té lásky nezbavila. Až moje manželka ji dokázala přebít.“ Nevěřila jsem vlastním, stále ještě odstátým uším. Tuhle větu pronesla Simona Kathová. Dvoumetrová, hnědovlasá, brýlatá bývalá spolužačka.

A považte tu absurditu. Nikdo se nesmál. Ani já ne.

Nedávno jsem byla se svojí dcerou v zoo. Pozdě odpoledne měla hlad. Šly jsme tedy koupit jakousi indiferentní bagetu. Ve frontě za námi stáli dva mírně obtloustlí čtyřicátníci v šortkách a rozmatlaných sandálech, kteří své manželky a děti zanechali u blízkého stolku. Jeden žvýkal. Hlasitě. Vyjmenovávali, co všechno a pro koho musí koupit. „A co Jitka? Ta si nic neobjednala? Ta nebude jíst?“ zeptal se ten v červeném tričku na manželku toho v modrém tričku. „Bude jíst, co jí koupím,“ pravil rozhodně s převahou majitele peněženky, ne však dělohy, ten nežvýkající.

A v tu chvíli jsem si vzpomněla na Simonu. Kdyby tady stála ona, dala by Jitce, která jednou rukou drží dítě při kojení a druhou podává staršímu klukovi mašinku Tomáše, dala by jí taková Simona aspoň vybrat?

Když jsem se nedávno vrátila od moře, ptali se v redakci, jaké mám největší zážitky z Dubaje. A nebyly to mrakodrapy. Ani Indický oceán. Ani velkopanská sjezdovka. Byli to synové velmi krásné rusovlasé ruské maminky. Po zavíračce plavali v bazénu, lili do něj drinky, za nesouhlasného pištění asijské obsluhy posléze i házeli ručníky. A nakonec i lehátka. Tiše jsem tam kouřila u skokanského můstku. Napřed to byla švanda. Snad dětská rebelie. Skončilo to velkou arogancí peněz vůči takzvaně v té chvíli „sloužícím“. Křikem té krásné zrzavé paní odněkud od Moskvy. Křikem, kdo koho má poslouchat. Smutno mi z toho bylo.

Z dovolené i ze zoo a z toho bláznivého srazu spolužáků mám však jasný poznatek: je dobré stanovit meze. Každému. I muži, se kterým zrovna spíte.

Kouzlo vzpomínek

Strašně nerada něco hubím. Likvidovat mravence je pro mne reálná vražda. Představa, že bych měla kamkoliv dát pastičku na myši, je velmi nereálná. Upřímně, pro mne hraničí s plánovaným teroristickým útokem. Nicméně toho plevele, toho už bylo vážně příliš. Tak jsem zakoupila postřik. Taková obří zelená láhev to byla. Po pečlivém prozkoumání návodu jsem došla k závěru, že vlastním velmi nebezpečnou zbraň. I zavřela jsem všechny psy, kočky a děti, co byly doma, z šátků si udělala roušku, ve které bych v klidu mohla do jakéhokoliv islámského svatostánku, a v černých brýlích jsem se vydala vraždit. Jel kolem zrovna soused Klíra: „Co to proboha děláte, sousedko?“ Zbytečná otázka. Viděl přece. Nicméně tolik se smál, že konverzaci považoval za nutnou... Svůj monolog uzavřel slovy: „Na tohle bych vás před lety fakt netipnul. Cokoliv. Ale tohle ne.“

Jeho poznámka mě však k mírnému zamyšlení přece jen donutila. Seděla jsem na zahradě, pila heřmánkový čaj a vzpomínala. Na všechny ty večery v Chez Marcel. Na hektolitry červeného vína. Každodenní Frankfurter Allgemeine a Herald Tribune. Píše pro ně vlastně Buchwald ještě? S tím během času už může být klidně mrtvej. A taky ty zástupy různých mužů, vypálené svíčky a rozbité skleničky.

Tak jsem pro chvíli, té nostalgie bylo skutečně příliš, nechala plevel plevelem a zavolala Daniele. Tu vysokou školu jsem proflámovala právě s ní. Dneska sedí v Evropském parlamentu a vůbec, ale vůbec se jí nechtělo sentimentálně vzpomínat. „Krte, neblázni, vždyť jsme tenkrát byly hrozně nešťastný,“ spražila mne. Pravdu měla. Samozřejmě. Toužily jsme po jistotě vztahu, po dětech a snad i po manželství. Jenže veškeré tyhle reálné vzpomínky já vytěsnila. Zůstal jen pocit volnosti. Bez plevele...

Jediný, kdo si reálně pamatuje všechny mé muže, je můj pes. Vždy jásá, když je vidí. Zřejmě rekapituluje všechny ty noční procházky. Poskakuje, vrtí ocasem a radostně štěká. Oni samozřejmě s výčitkou vůči mně gradují konverzaci ve smyslu: „Vidíš, psovi se mnou bylo dobře. Ten mne pokaždé rád vidí. Ten mne vždycky s láskou vítá. Ten na mne vzpomíná v dobrém.“ Netuší samozřejmě, že retrívři vítají i pohřebáky...

Jakékoliv vzpomínky jsou prostě nesmírně ošemetné. A vytěsňování ještě bizarnější.

Moje dcera si kupříkladu Karlovu přítelkyni, kterou měl před svojí současnou partnerkou, vůbec nepamatuje. „Teta Renata.“ „Jaká?“ reaguje moje dcera s nehranou upřímností. Byť s tou paní trávila každý druhý víkend. Stejně tak smazala mého bývalého přítele. A to s ní reálně dva roky žil. Nicméně už pro něj v její hlavě není místo. Otázkou je, co v rámci vědomí-nevědomí přijde v pubertě...

Už dnes ale hraje značně podivné hry. Měla paní Štětečkovou s panem Nožem. Ti se milovali. Jednoho dne však pan Nůž zmizel. Zřejmě ho uklízečka vrátila do příborníku. Má dcera ho však nehledala. Jen mi večer suše oznámila, že ode dneška žije s paní Štětečkovou pan Sekyrka. „A to jí pan Nůž nechybí? Nevzpomíná na něj?“ Snažila jsem se o empatii. „Ne,“ odpověděla stroze, „ona si přece polepšila.“ Také logika...

Kouzlo svatby

Kolik času potřebuje láska? Jak rychle dokáže vzniknout? A jak rychle zmizet? Umíme milovat muže, se kterými žijeme? Nebo nás přitahuje jen cokoliv nepoznané? Tak ráda bych znala odpovědi... Upřímně, rozhodně jsem nemilovala každého muže, kterého jsem nahá líbala. Tak proč tedy ty doteky? Z nudy? Ne, to ne. Jen v náručích cizích lidí se na opravdové city lépe zapomíná.

Seděla v redakci a zavazovala si pohorky. Tvářila se navýsost znechuceně. Pohorky zřejmě na svoje lodičkám uvyklé nohy vázala poprvé. Byl pátek. Když jsem si ji představila, jak leze na vrcholek Sněžky, kam její partner naplánoval víkendový výšlap, měla jsem nutkání rychle vymyslet speciální přílohu a nikam ji nepustit. V pondělí jsme ale už pohorkám blahořečili. Šťastnější jsme ji totiž nikdy neviděli. Nikdy.

Tématem je naše zamilovaná devětadvacetiletá grafička. Je krásná. Nejhezčí z našeho redakčního kolektivu. Tak krásná, že své partnery občas zvu do redakce, jen když je ona na obědě... Tři roky chodí s jakýmsi – teď nevím, jak někteří lidé nesnáší, když o nich píšu, tak se malinko bojím použít pravé jméno –, tak tedy s jakýmsi Robertem. A tahle naše Lucie má sen. Sen o pohádkové svatbě, kdy ona bude za princeznovskou nevěstu v obřích bílých korzetových šatech, ve vlasech bude mít růže a na ruce diamant. Celou dobu, co s ní sdílím redakční prostor, jsem o jejím snu nejenže nevěděla, ale ani v patě by mne to nenapadlo. Zřejmě protože jsou mi podobné sny naprosto cizí, tak empatie chybí... Zmíněný Robert naštěstí o snu věděl. I v minus deseti dotáhl promrzlou Lucii na nejvyšší český „bod“. Rozbalil gumové medvídky. Nechal ji vyžvýkat celý sáček. A když se konečně projedla k diamantu, tak poklekl... Vím, že takhle napsaná, zní ta historka pěkně pateticky, ale znáte někoho, kdo by měl podobnou zkušenost? Já ne. Tahle dějová linie patří přece do filmu!

To dopoledne všechny kolegyně začaly počítat roky. Ne ty svoje. Ale ty, které tráví se svými muži. S hrůzou jsem zjistila, že já jediná po svatbě netoužím... Jasně, že jsem vdaná už byla. Ale někteří lidé si to rádi zopakují. Představte si tu bizarnost, slibovat lásku až za hrob třeba počtvrté... Otázkou také zůstává, zda se lze vícekrát zamilovat. Osobně si myslím, že ne. Že tu naivitu, očekávání a absolutní víru, tu si člověk, pokud má aspoň trošku intelektu a duchapřítomnosti, vícekrát nedopřeje. Ale statistiku žádnou neznám.

Pokud si vzpomínám na vlastní svatbu, vybaví se mi jen v posledních letech nesčetněkrát zopakovaná věta: „Jak jsem si mohla tohohle člověka vzít.“ A pak jsem nedávno na téma svatby mluvila s kolegyní Simonou. Osobní hovory s ní vedu málokdy. Ptala se, zda plánuju další dítě. Vymlouvala jsem se, že asi ne, a ona hlasitě popisovala dobu, kdy jsem si pořídila Bibi. Dobu, kterou já už dávno vytěsnila. A pak řekla větu, kterou na dlouhou dobu jistě nezapomenu. Řekla totiž: „Baru, tys byla tenkrát strašně zamilovaná. Proto ses taky vdala, viď?“

Asi nejvíc důležité je mít rád lidi, které jsme kdysi milovali.

Hranice

Mám nezadaného, po vztahu neustále toužícího kamaráda. Vzhledem k věku samozřejmě se závazky, ale vzhledem ke stavu mu nejméně jednou měsíčně sloužím jako výkladový slovník na chování žen, které potkává. Ne že bych něčemu rozuměla, ale poctivě se snažím.

Lukáš holduje sbírání dvacítek. Tedy on má dvě kratochvíle. Vedle „higgensování“ také střílí zvěř. Pochopte tedy, že jsou mi ty dívky jako konverzační téma mnohem bližší. Tuším, že se jich od posledního rozvodu před třemi lety v jeho vile v Braníku vystřídalo šestnáct. Monitoruji jen ty nastěhované. Ne ty občas přespávající. „Co tě k tomu, prosím, vede?“ ptám se vždy nechápavě. Protože se známe už dlouho a protože ví, že mne stejně jako jeho baví jen začátky, případně ještě usmiřovací konce, ale rozhodně ne ta nuda běžného mezidobí, tak je vždy hodně pravdivý. Nehledě na zkušenosti, on vždy doufá, že tentokrát to vyjde. Když ani ne po dvou měsících přijdou požadavky na svatbu a potomky, samozřejmě skuhrá. Záhy dívku mění. Nicméně naivitu očekávání zatím žádná zkušenost nezničila. Podotýkám, Lukáš je Slovák. Tedy emoce má trošku vyostřenější než naši čeští muži. Nedávno nadšeně telefonoval. Po prvních konverzačních frázích, jakože jestli se nemůže ještě dnes večer seznámit s modelkou z minulé fashion, protože zrovna nemá program, tak po těchto povídačkách začal být nebývale upřímný. „Stala se mi neuvěřitelná věc. Baru, já potkal ženskou, která mne neprudí, která nic nechce. Má mne ráda, a přitom jí ani nemusím koupit nové auto. Neptá se, v kolik přijdu domů. A umí vařit.“ Pak dlouhé ticho. „To je skvělé,“ jásala jsem při představě, že mám od jednoho adepta analýzy pokoj. „Proč tedy mluvíš tak zkormouceně?“ „Víš, ona se mi vůbec nehodí do seznamu. Jak se mám, prosím tě, sžít s myšlenkou, že jsem se zamiloval do pětatřicetiletý ženský!“ Napřed jsem chtěla odseknout, že mu za pár měsíců přece bude padesát, tak co že řeší. Pak jsem ale couvla. Došlo mi, že i mně bude v zimě pětatřicet. Zmohla jsem se tedy jen na fádní „tak to prostě zkus“.

Pár dní po našem telefonátu jsem byla na víkend ve Vysokých Tatrách. Poprvé od pomlčky. Poprvé od rozdělení. Vlastně poprvé od svého dětství. Jet jsem se tam bála. Vyhýbám se místům, která mám spojená s dětstvím, s minulostí, s tátou. Neumím tu terapii pozvolného zvykání. Proto jsou místa, kam záměrně nechodím. Vinohrady, Dobříš, Krč. Tatry jsem ale své dceři utajit nechtěla. Nějak jsem v informačním veletoku pozapomněla na polom.

V pronajaté chatě nám otevřel pohledný, mírně obstarožní horal. Z jeho rukou bylo jasné, že kdysi měl ty velehory v malíčku. Chvilku na mne, obtěžkanou několika batůžky s kočičkou Marií, medvídkem Pú a Hay Lin, nechápavě zíral. Pak spočítal všechny holčičky. Prsty mu na to stačily. A pak? Pak si jen tiše povzdechl – něco ve smyslu, že svět je jedna velká lež. Když jsme se ubytovaly, už normálně fungoval, skvěle vařil, vyprávěl historky ze svého šerpovství, dokonce učil holky střílet z luku. Skutečně nezbytná nauka... Dotáhla jsem tu partičku za velkých protestů až na Teriho chatu. Šlapaly udatně. Byť lanovka bylo nejčastěji zmiňované slovo. Při každém pohledu z električky mi bylo děsně smutno. Ne po dětství, žádná nostalgie, jen to nebyly hory, které jsem znala. Dvacet let jsem je neviděla. Spálená země. Místo lesů louky s vyvrácenými kmeny, polorozpadlé, kdysi krásné domy, prázdná nádraží. Žádný Aspen. Spíš skanzen. Každý večer se mi ve snech vracely ty husté lesy, ta přenádherná živá příroda. Třetí den se rozhovořil i náš exšerpa. Vytáhl z kuchyňského šuplíku nějaké mé hodně staré, hodně vyretušované fotky. Upozorňuji, že jsem byla zašitá hned vedle 365 pokrmov z húb. Jak byl mírně podnapilý, byl upřímný. „Už to chápete? Rozumíte mému šoku, když jste přijela? Tohle prostě nejste vy!“ Mával mi vyčítavě fotkami před obličejem. „A to jsem se tolik těšil! I chlapi v hospodě. Co jim podle vás teď mám jako říct?“ Ex post se samozřejmě jeho rozhořčení směji, ale ten večer mi nijak vesele nebylo. Jen druhý den jsem se na to časem a okolnostmi poničené okolí, na Lukášovu nechuť k pětatřicítce i na případný botox dívala smířlivěji...

Dospělácké vztahy

Moje rozvedená kamarádka Iveta našla podle hodnocení všech svých přítelkyň ideálního partnera. Miloval ji. Zbožňoval její děti. Snášel její rodiče. Dokonce o sobotách a nedělích bez protestů griloval pro její sousedy. Povšimněte si zájmena „její“. Nikdy ne jeho. Ona ho totiž přistěhovala do svého života. Jeho život neznala. Možná ho ani netoužila poznat. Neobviňujme ji ze sobeckosti či z nezájmu. Jen prostor a čas nebyl. Důvodem jistě nebyla lenost. Ani fakt, že Martin byl už tolikátým v pořadí, že věděla, že čas není vratná komodita.

Do svého vlastního života vpouštěla Iveta Martina sporadicky. Jen když chtěla? Ne, to jistě ne. Prostě praktikovali takzvaně dospělé partnerství. Oddělené domácnosti. Oddělené účty. Oddělený život? Do doby, než jsem u ní strávila podzimní týden, se mi zdál jejich recept na koexistenci ženamuž ideální. Nutno upozornit, že Iveta je nesmírně velkorysá. V kavárenské debatě by se mohlo říct nepodezíravá. V hospodské blbá. Ji totiž ani v patě nenapadlo Martina kontrolovat. Ptát se, kde je, s kým je. Znáte ty pátračské, mírně schizofrenické úlety oficiálních partnerek. Těžko říct, zda její benevolence a jakási jistota tkvěly v její povaze, nebo v neoddiskutovatelném faktu, že „miluju tě, Iveto“ říkal Martin častěji než „dobrý den“.

Tři roky s ním žila. A pak jednou, středa večer to byla... U mne doma se malovalo a já přespávala v „jeho“ místnosti v Ivetině domě. Martin měl přijet. Nicméně v deset večer psal, že potkal v Tretter’s svého patnáctiletého syna. Iveta se trošku divila. Přijel až další den. Ona dostala výslužku od sousedky. Svatební koláčky. „Doufám, že si tě kvůli nim nebudu muset vzít.“ Ta věta zarazila i mne. Obzvláště, když byla pronesena mužem, který poslední tři roky dokonce i se mnou řešil, jak dovléci Ivetu k oltáři. Ona nic. Ani slovo. Ale dobře ji znám. Dlouho. Koutek jí trošku cuknul. A celé odpoledne o poznání méně mluvila. Večer, když on už dávno spal, a my seděly u vína, konečně začala. „Trvá to chvilku. Jakási Lucie. Nejsem příliš namyšlená, ale ani manikúru bych si od ní dělat nenechala.“ „Takže ty víš, že má poměr?“ reagovala jsem jak divíšek. Opravdu neadekvátně na svůj věk a zkušenosti. „Jasně, že vím. Holka z baru. Ale poměrem bych to nenazvala. Ona mu jen poskytuje rozšířené zorničky.“ „A jak to víš?“ Doufala jsem v nějaké pomluvy, falešné indicie, klepy. Nechtělo se mi rozbíjet vzor, jediný, který znám, podle kterého spolu dva dospělí lidé dokážou fungovat. Dokážou se mít rádi. Nechtělo se mi hrát roli její babičky, která už od počátku vztahu predikovala, že pokud si ho nevezme, pokud si s ním nepořídí pro něj vytoužené, jí odmítané miminko, pokud bude i na procházku do lesa chodit s kondomem, pokud mu nechá spoustu volných večerů, tak pak on zákonitě, slovy její babičky, takzvaně zvlčí (a v této souvislosti opravdu netuším, zda jsou vlci v rámci smečky nebo mimo ni nějak zásadně promiskuitní). „Báro, já nikdy neslídím. Nikdy se neptám. Pokud se mnou někdo chce být, pak nehledám důvody, proč by lhal. Pro mě samotnou je čas vzácný. Ale tělo ho prozradilo. Fungovala jsem na něj jak semafor. A najednou nic. Ne, že by ho to nebavilo. Jen prostě nulová ejakulace. Nemusím být Plzák, abych si to přeložila, ne?“ Velké, krásné hnědé Ivetiny oči byly o poznání lesklejší. Nešlo jim nevěřit. „No, a pak, přiznávám, jsem se jen trošku poptala. Praha je malá.“ „A co budeš dělat?“ ptala jsem se dál nechápavě. Vzpomínala jsem na všechny hysterické reakce svých kamarádek i na své vlastní. Na ty chvíle, kdy se o tělo, které vám přece automaticky patří, najednou, nepřipravená, máte s někým dělit. „Nebudu dělat nic. Vůbec nic. Každý další muž se totiž dřív nebo později bude chovat stejně. I když mne bude takzvaně milovat.“

Už jen burkiny

Prakticky celé dva minulé měsíce jsem strávila v plavkách. Tedy já říkám plavky oblečení typu tílko a turecké kalhoty. Bikiny jsem na sobě měla naposledy někdy na sklonku základní školy. Moji přehnanou stydlivost chápe snad jen kolegyně Pavlínka.

Ostatní si klepou na hlavu. Už nejen tajně.

Nedávno mne však potěšil britský průzkum, kde londýnští muži unisono tvrdili, že ženy by měly přestat nosit bikiny úderem čtyřicítky. To mám za pár... Jak mne pobavila jejich etická shovívavost, tak mne pochopitelně pobouřil věkový šovinismus. Moje matka má v sedmdesáti postavu modelky, nerada bych ji uzavírala do čádoru. Vzpomínám na hrůzný zážitek z jakéhosi aquaparku, kde si pán v malých slipových plavkách dal svůj světle modrý model tak blízko k mému obličeji, že to přehlušilo i zážitek z příšerného toboganu. Ale petici za trenky jsem nepodepsala, to ne. On stud jako takový je vůbec velmi zvláštní téma. Tuším, že mnoho lidí zůstává v dlouhodobých vztazích už jen z prostého stresu, že by se zase museli svlékat. Před někým novým.

Otázkou je, kdy vlastně začínáme reálně stárnout. Kdy už to není „něco kolem třiceti“. Mám mnohem mladšího partnera, tak je pro mne věk palčivé téma. S třicátníkem na krku je věk přece jen zásadnější téma, než když chodíte s mužem padesátiletým... Myslím, že vnímání stárnutí nepřichází při osmnáctinách. Ani třeba při porodu. Nebo u prvního rozvodu. Stárnout začínáme s prvním sexem. A pak, postupně s každou další mužskou náručí. Ty nám totiž z tváře nevyhladí sebelepší krém.

Nedávno mi přišla od kolegy z Esquiru anketní otázka, co ženu přiměje k sexu na prvním rande. Není to vážně tak dávno, tedy je to těsně někdy před koncem vysoké školy a vlastním mateřstvím, ale vážně chvíle :-), zodpovědně bych odpověděla, že zvědavost. Touha po nových prožitcích, po poznání. Ty totiž nemusí nutně skýtat jen nová města. Nebo knihy. Jistě i nová těla. Ale dnes? Čistě hypoteticky – kam bych ho asi vzala? K sobě? Kam dám všechny ty kočky? A jak mne začnou vítat psi, je s vášní jistě amen. Do hotelu? Jako prostitutkou ve vlastním městě? To asi ne. K němu? Jéje, už mám i hlavu. Šance, že by to byl úchyl, by byla téměř stoprocentní. Suma sumárum mi vyšlo, že je to situace nereálná. Že na prvním rande bych mohla mít sex leda tak v křoví a v rámci velké frašky dát přivydělat nějakému blízkému fotografovi. Závěr je tedy vlastně děsně smutný. Pro volnomyšlenkářku značně šokující. Ale zase skýtá úplně nové možnosti. Můžu se totiž konečně začít stydět. A říkat ono v mých očích tak zbytečné, ale na muže vždy fungující „až příště“. Proklatá Šeherezáda. Jen tu teorii nesmím uplatňovat v Británii...

100+1 rande

Pozval mne na rande cizí muž. Taková věc se mi stává už málokdy. Ne jako před třemi lety, kdy nejméně každý týden. Ani jako před pěti, kdy téměř každý den. Fakt nekecám. Děsně rozmazlená blondýna jsem byla. A najednou nic. Ticho. Tak tedy pochopte, že mne ono pozvání mírně rozhodilo. Ale protože už jsem málem stejně stará jako panenka Barbie, skoro celý den jsem se na nové mužské tělo děsně těšila. Ty představy. Plány. Sny. Prostě zábava... Druhý den mne plánovaná schůzka začala mírně děsit. No a den třetí? To už jsem jen vymýšlela vhodnou výmluvu, proč nikam nejít. Protože co by mne vlastně mohlo čekat? Co nového? Něco, co jsem ještě nezažila? Neviděla? Nevyslechla? Těžko. Že?

Moje blízká kamarádka Lenka nedávno podobný návrh schůzky neodmítla. Rozhodla se jít VEN. Vrátila se nadšená. Velké překvapení. Hodiny a hodiny trávila se všemi svými blízkými, tedy všemi ženského rodu, a neustále s nimi probírala sebemenší detaily setkání s tím osudovým lékařem. Všechny jsme věděly dokonce i to, že má rovnátka. A že ta rovnátka jsou prý nesmírně sexy. Považte tu absurditu... Také že je bezdětný. Nosí šedé roláky. Nemá vousy. Vystudoval antropologii. V současné době zakládá privátní ortopedickou kliniku. Nerozvedený. Tedy nikdy ženatý. Tak týden trvalo okouzlení, čekání na noční SMS a zkoušení deseti minisukní před cestou na kávu. Po cirka sedmi dnech začal Lenku, za čtyřicátníka Petra vdanou maminku tří dětí, mírně děsit vyznáním, že právě podobnou manželku by si přál. Trošku se pomýlil ve významu. Neříkal milenku. Říkal manželku. Od prvního rande uplynulo ani ne čtrnáct dnů. Viděli se nejméně už patnáctkrát. Nadšení Lenky ustávalo. „Tak už se s ním, prosím, konečně vyspi,“ přemlouvala jsem ji pragmaticky. Kdo má přece pořád po večerech telefonovat... On prý ale nechce. Chce si povídat, procházet se, poznávat jeden druhého.

Jen si to představte, ty litanie – od základní školy přes atletické přebory po bratra, který ho mlátil, nebo sestru, která vždy dostala větší koláč. Pak také ti nesnesitelní flákači z vejšky, co místo studií hráli basket a dneska přednáší na Yale. Nepochopitelné. A nezapomeňme na dobu, kdy přestal hrát na kytaru, kdy si koupil první rychlý auto, kdy poprvé skutečně sundával podvazky, podvedl oficiální partnerku, připravil tiramisu. A tak dál. Už vás bolí hlava?

Dlouho to Lenka nevydržela. Už jen pár dnů měl. Nevěděl, ale času ubývalo. „Nemám na ty kvazi milenecké schůzky a na to poslouchání, jak pěkně o sobě umí mluvit, čas. Už ho prostě nemám,“ rozčilovala se Lenka. „Jako by mi nestačil manžel. Vždyť každý večer musím koexistovat s vlastním mužem. Proč mám tedy ještě odpoledne trávit s nějakým jiným? Jak přes kopírák stejným. Jasně, že mne Petr nudí. Ale už ho znám. A taky to, že existují dentisté, nazřel už v pubertě...“

Selektivní ztráty

Byla jsem v televizi u Báry Tachecí. Textovky její produkční, když mne zvala, byly jemně familiární. Netušila jsem proč. Samozřejmě. Až v televizních dveřích – „Ty si na mne nevzpomínáš, viď?“ Bože, co na tohle odpovědět a nebýt za úplného ignoranta. „Chodily jsme spolu na gympl.“ „To už je dávno,“ snažila jsem se s nuceným úsměvem cestou do maskérny o jakous takous omluvu. Nemám ráda, když na mne někdo sahá, ale slečna se rozhodla, že mne aspoň trošku učísne. Učísne. Už to slovo... „Dobrý den,“ pozdravila jsem tam slušně. „Tak to je super, vždyť jsme si tykaly, dělala jsem kosmetičku v Bodíku na Vinohradech. Vždyť jsi tam pořád chodila cvičit. Copak si nepamatuješ?“ Milá, hezká bývalá spolužačka-produkční stála vedle toho křesla. Milá, hezká paní maskérka držela v ruce kus mých vlasů a já doufala v jediné, ať se, prosím, země propadne. I s tím křeslem. A RYCHLE.

Po té televizi jsem se pak plížila a hlasitě, extrémně mile zdravila každého kulisáka.

Ten bizarní den ale nebyl u konce. Jen jsem se vrátila do redakce a tiše, stydíc se hodně, zalezla za svůj počítač, tak v mezichvíli – přesně asi minuta na přelití kafe horkou vodou – se vrátím ke svému stolu a na židli tam sedí takový malý, hezký, černovlasý padesátník. „Hallo, meine liebe, Babsi. Toll dich zu sehen!“ (Na oslovení Babsi jsem se otočila naposledy jako sedmiletá...) Vroucí zdravení, smích, i na polibky z jeho strany došlo. Tfuj, kopřivku jsem málem chytla. Jen se zase posadil, začal vodopád slov. Že zrovna jede od maminky z toho švýcarského statku, že on sám se vrátil do curyšského bytu. „Mám tam furt ty křesla, ty modrý, jak se ti nikdy nelíbily.“ (Ne, jistě jsem s ním nežila. Určitě ne. Určitě. To bych si přece pamatovala...) Že mu zemřela ta brazilská fila, co si koupil v Ústí. „Víš, Amy.“ Jasně, že vím. Určitě si vzpomínám na to, jak se jmenovala tvoje fenka, když si nemohu vzpomenout ani na to, jak se jmenuješ ty... Chtělo se mi odseknout. Namísto toho jsem jen slabomyslně přikyvovala. Že by počínající Alzheimer? Nebo skrytá kamera?

Dlouho neodcházel. Naštěstí mi taky sdělil, že má novou reklamku. Předtím měl prý restaurace. No jistě. Třeba pouť... Na základě jeho nové práce jsem se konečně dozvěděla nějaký relevantní fakt. Jmenuje se Bernd. Jo jo, tak žádný výmysl. Někoho takového jsem snad i znala. Ale kdy? A jak blízce? Netuším. Za dva dny mi přišla fotka milého Bernda a jeho nové fily. Amy dvě. Nelenila jsem a rychle ji přeposlala Daniele do Curychu. Nikdo na světě neví o naší vysoké škole hledání ideálního muže víc než ona. Pak přišel e-mail, který mne uklidnil. Psala totiž: „Krte, nejenže si nevzpomínám, jestli jsi s ním spala ty. Já si dokonce ani neumím uvědomit, jestli jsem s ním v té posteli byla já.“

Zachraňte muže

Mám maminku psychiatra. Tedy i můj tatínek byl psychiatr. Sám o sobě tento fakt může sloužit jako dobrá omluvenka pro veškeré mé nevhodné reakce. Ne? Obzvláště některým mužům jsem rodinnou anamnézou vysvětlovala vlastní vztahovou nekompatibilitu.

Ale o své výchově tentokrát psát nechci. Zajímavější vždy byly případy, které moji rodiče, aniž by brali na zřetel mé napjaté uši, vždy doma hlasitě řešili a probírali. Jasně, že existuje lékařské tajemství. Oni také nikdy nejmenovali... Pro jakoukoliv tvůrčí činnost byly ale jejich historky k nezaplacení.

Po smrti táty ztratila maminka správného sparing partnera. Já byla vždy jen vděčný posluchač. Nikdy ne erudovaný diskutér. Nedávno však dorazila z ordinace s pověstnýma očima navrch hlavy. „Mici, mám pro tebe historku!“ volala už ode dveří. Nebudeme probírat, jakými přezdívkami nás naše okolí, obzvláště rodiče, bez ohledu na věk tituluje, že ne? (Jednou můj otec, bylo mi asi pětadvacet, ukazoval Igoru Chaunovi, který k nám dorazil konzultovat rukopis svých deníků, mé akty z dětství a přitom mi říkal Pišišvore. A to byl Igor tenkrát ještě docela zachovalý a přitažlivý. A ty jeho deníkové zápisky... )

Tak tedy ta historka: „Mici, představ si, že mám pacienta, majitele softwarové firmy, hezký čtyřicetiletý chlápek to je, rozvedený otec dvou dětí, no a on se vrátil z jakési služební cesty v Hongkongu, a jak měl posunutý čas, nevěděl, co večer dělat, spát se mu pochopitelně nechtělo, tak na e-mailu zjistil, že je v té době sraz kamarádů ze základky. On tam šel. Dvě jeho spolužačky mu nalily cosi do pití, odtáhly k sobě domů a znásilnily. A on se teďka bojí žen. Klepe se jak ratlík i před svojí sekretářkou. Má fobii z pošťačky. Potraviny už nakupuje jen přes internet, aby se vyhnul kontaktu s pokladními. Rozumíš tomu? Mici, ten případ je běžný, to se prostě stává. Ale zajímavá je změna rolí. Pochop, tohle se vždycky stávalo jen ženám. Je přece dokonce i velká pochybnost o tom, zda muže znásilnit lze. Pokud se tedy bavíme o ‚tradičním‘ sexu. A vidíš? Lze. Jak během jednoho večera změnit bonvivána v neurotika. Snadno a rychle. A to mají všichni zúčastnění vysokoškolské vzdělání a děti. No pomoc!“ Dokončila maminka monolog. Zapálila si svoji oblíbenou spartu a na jedno sousto polkla laskonku. Penerka. S její profesí ale ani neočekáváme, že by měla chování něžné dámy, že?

Ta historka mi zůstala v hlavě a konkrétně jsem si na ni vzpomněla, když jsem platila potrat fence našeho souseda. Jasně, že ji oplodnil můj pes. Jenže ona se prohrabala na můj pozemek. Ne on k nim! Svět se mění.

Už fakt není třeba dělat pokusy s modrými a růžovými oblečky. Měnit archetypy násilně. Klukům cpát barbíny a holkám traktory. (Vždy blahořečím osudu, že mám holčičku a nemusím chodit na procházky na stavby pozorovat bagry...) Už nám nepomohou ani princeznovské příběhy. Popelčin syndrom je pasé.

Jediné, co současná společnost opravdu potřebuje, je zachránit muže...

Umí být muži jen „aférka“?

Prostě se mi chtělo a už se mi nechce. Co je na tom sakra tak nepochopitelného? Také se můžete celý měsíc živit jen melounem. Protože je zrovna slunce. Je horko. A chce se. Milý meloun ale pak nedělá scény, že jste ho vyměnila za papriku. Případně na něj zanevřela navždy. To tiché ovoce ani necekne.

Kéž by se tato vlastnost dala implementovat občasným milencům. Jenže, muži roli milence neumí. Což nikdy nepřiznají. Pochopitelně. Každý z nich přece nějakou tu schovanku má. Dívku/ženu, které věnuje chvíle, kdy ani trenér na tenis nemá čas. Holedbají se vlastní kouzelnou sebejistotou. Když však pak oni sami mají vyplnit čas určený pro kratochvíli, celá osobnost a vnímání vlastního já zažije velice nepěkné zemětřesení.

Vybrala jsem si ho v zimě. Byla dlouhá. A studená. Sváděl mne už několik let. Nechtělo se mi. Byl odložen v kategorii na „horší časy“. Jako ty tlusté knihy, které člověk otevře, jen když už se opravdu velice nudí.

Reálný flirt začal zcela nenápadně. Přítelkyně si zlomila nohu a on právě operoval. Příjemná náhoda. Když už tolik mrzlo.

Byl překvapivě zábavný. A překvapivě dobrý v sexu. Člověk by neměl ty lékaře podceňovat. Také mne potěšilo vytáhnout po letech podvazky. Upřímně, myslela jsem, že zteřely.

Od první chvíle, první minuty, od prvního polibku, dřív než jsem ho svlékla, jsem zcela racionálně nastavila mantinely. „Nikdo se nic nedozví. Nechci vztah. Do mého života se nehodí. Netoužím po něm. Ani ho neplánuji. Souhlasíte?“ Snad se tenkrát i zaradoval. Zřejmě měl pocit, že se mu zdám. Ta osoba, která nic nepotřebuje, nežádá, jen chvilkovou blízkost a na viděnou. Bohužel, ani jednomu z nás nedošlo, že věci vy-řčené ještě zdaleka nejsou věci dané či pochopené, akceptované.

„Prosím, nemůžete mi volat třikrát denně. Nemám tolik času. To se do našeho vzorce nehodí.“ Snažila jsem se usměrnit tok událostí. „Prosím, nebudu odpovídat na každou SMS o počasí.“ „Prosím, opravdu prosím, neparkujte vaše auto zcela náhodně před školou mé dcery.“

Necelé dva měsíce to trvalo. Jak hezké byly občasné chvíle. Plné. Zábavné. Veselé. Jen kdyby je neprovázel tok požadavků. „Už sakra nemluv!“ vykřikla bych, kdybych s ním snad měla vztah. Ale neměla. Proto jsem jen odkládala telefon s jeho nikdy nekončícím monologem vedle knih a bezcílně listovala starými novinami. Jak lehce lze otrávit vzrušení. Jak rychle se dá zabít vášeň.

Intenzitou kontaktu mne donutil k absolutnímu odmítání. To jsem ještě nikdy neudělala. Premiéra v rámci modelu rozchodů. Vždy jsem aspoň pár slov řekla. Na rozloučenou. Na uklidněnou. Na ujištění, že zamilovanost, blízkost, okouzlení, přece jen existovalo, byť už není. Ne však s ním. Tentokrát jen zmizím. Zcela zbaběle.

Po mnoha nezodpovězených hovorech přišla exaktní zpráva: „Vy jste opravdu blázen. Nevíte, co chcete. Nepřijmete životní kotvu, ani když vám ji člověk naservíruje těsně pod nos. Nejste schopna ocenit oddaného muže. Kde sakra potkáte vzdělanějšího parťáka, než jsem já???“ Zírala jsem na tu SMS, na ty tři otazníky, polospíc, někdy kol jedné v noci lehce přinaštvaná. Najednou mi došlo, že jsem poslední dva měsíce měla sex s mužem, který mi ani za hádku nestojí. Nemám chuť mu vysvětlovat, že karty byly přece předem dané. Mohl odmítnout. Zřejmě věřil, že je nemožné se do něj nezamilovat. Jako ty pěkné dvacítky, co vyplňují chvíle hokejistům. Žádná si přece nemyslí, že je kratochvíle. Každá doufá v manželství. Ale tohle je vysokoškolský profesor. Snad lze očekávat aspoň lehkou příčetnost vzhledem ke vzdělání. Jen tak málo mi záleží na čemkoliv, co si on myslí, že raděj spánek než argumentace. Ať si s lehkostí vlastních závěrů namluví, že jsem jakkoliv podivná, jen ať už mne nechá volně dýchat.

Ráno mne přece jen dostihly výčitky. Tohle používání cizích těl je už buď krystalické zoufalství, nebo se role pohlaví konečně zcela otočily. Pro útěchu svědomí a klid těch ostatních, odložených v regále na horší časy, bych měla být ráda, že další zima je naštěstí hodně daleko…