Barbara Nesvadbová's Blog, page 6

Půvab milenců

Skoro každá žena touží změnit svého milence v partnera. Jaká bláhovost. Vždyť přijde o to nejkrásnější!

„Ty mne chceš jen jako milence. Nesouhlasím. Nedokážu to. Ne s tebou. Příliš rád tě mám.“

Tak začal monolog mého bývalého partnera. Tedy ještě než se stal partnerem. A než se stal bývalým. Naše milenecké potkávání bylo jednou z nejkrásnějších etap, které jsem kdy prožila. Nic ale není věčné. Bohužel.Neuměl žít bez budoucnosti. Toužil poznat moji dceru, zvěř i práci. Každoden. Právě ten každoden, který zaručeně a vždy zruší kouzelné vzrušení mileneckých schůzek. A dřív či později zabije i sebevětší vášeň.

Kdyby mu tenkrát někdo řekl, jak všechno skončí, vybral by si jinou cestu? Tu občasnou, jednou za týden, ráno v cizím hotelovém pokoji? Asi ne. Asi by vždy zvolil cestu blízkosti. Partnerskou. Jak je na straně jedné přitažlivá, slastná a svůdná ona role milenky či milence. Brzy se může naplnit. Nebo i zkazit. Prostě znechutit. A to stále uvažuji nad vztahy volnými.

Co nastane, když si začnete v rámci kratochvil půjčovat cizího manžela či manželku, to si snad netroufám predikovat.

Každá z nás už jistě zažila oba modely. Nechci hodnotit, která role je víc ponižující – být podváděná manželka, nebo být milenka ženatého muže? Obě patří do kategorie s názvem „Nebrat“. Jen tak často se ocitáme přímo uprostřed děje, že jakákoliv předsevzetí jsou jen a jen zbytečná. Vždy vzpomínám na Saganku a její Jeden úsměv. Jak kapitola končí ,,Byla jsem žena a milovala jsem muže. Nebylo nad čím se posměšně usmívat.“ Když kohokoliv náhodou potká to štěstí jménem Okouzlení, pak opravdu není namístě couvat.

„Tento druh schůzek není důstojný ani jednoho z nás.“ Nepěkná esemeska, že? Nicméně moje blízká přítelkyně žila v jen a pouze sexuálním vztahu už víc než šest měsíců. Těch podvazků, půjčených bytů, rychlého milování bez dalších plánů už bylo prostě až příliš. Žádná pěkná, společensky vhodná rande v knihovně či galerii tajné schůzky nevyvažovala. Do tehdejšího vztahu mé přítelkyně nepatřila. A jak byl pozdní večer, ona doma sama, děti spící, rozhodla se, že TOHLE už sakra nemá zapotřebí. Tak poslala exaktní zprávu.Ne že by se daný muž v tom okamžiku změnil. Jen se snad lehce pousmál, když zcela neplánovaně pochopil, jak moc mé přítelkyni na něm vlastně záleží. Občas vztek či smutek prozradí nechtěně mnohem víc než sebedojemnější vyznání.

Nutno podotknout, že ti dva milenci jsou dnes už manželé. Větu o důstojnosti toho či onoho jednání – od dolití mléka do kávy po vyzvednutí nevlastních dětí v družině – využívají při veselém partnerském škádlení i nadále. Jen spiklenecký čas tajných rande je nenávratně pryč. Nahradily je „skvělé zážitky“. Společné víkendy se všemi dětmi z bývalých manželství. Návštěvy vzdálených příbuzných. I blízkých čekáren doktorů. Ještě že ta nedůstojná doba trvala dost dlouho a stále se z ní dá čerpat. A díky ní přežít i návštěvu exmanželky.

Škoda jen že milenectví není aspoň trošku váženější. Že v té hře na nezávazný sex – existuje vlastně něco takového?, může být nezávazné se s někým nazí objímat? – se dřív či později jeden z účastníků ztratí a začne trpět pocitem velmi použitého kapesníku. I když, každý má asi rád něco jiného. Někoho možná může bavit i vzorec vězeň – bachař, který naplňuje snad každé manželství, které znám...

Ti nejšťastnější možná najdou dospělé partnerství. Minorita. Co jedinec, to nějaká jiná preferovaná doba vztahu. Já se kupříkladu nejraději ze všeho těším. Baví mne doba, než daného muže poznám. Doba, kdy si ještě mohu představovat, jak zábavný jistě bude. Doba flirtu, kdy nevím přesně, zda ho vůbec budu zajímat. Ta je pro mne nejpřitažlivější. Bohužel ji neumím natahovat donekonečna. Pochopitelně. Proč ale dospělí lidé, často pod vlajkou rozumu a v dnešní době, kdy jsou hodnoty jako „slušné chování“ či „morálka“ tak zprofanované, likvidují milenectví, to vážně pochopit nedokážu. Proč ten nejpůvabnější čas nikdy nikomu nestačí?

Bývalý manžel

Můžeš se, prosím, obléknout? Tak zněla důrazná otázka stále ještě manžela mé kamarádky. Ne, ona nebyla nahá. Jen polosvlečená. Připravovala se na svoji první nemanželskou hodinu volna. Hodinu cvičení.

Hledala tepláky. Tedy pobíhala po bytě v kalhotkách. On měl tu danou, inkriminovanou hodinu hlídat jejich společné dítě. Ona hekticky kramařila v jejich stále ještě společném bytě. A on, ten samý muž, který ji ještě před ani ne měsícem svlékal ve společné skoro ještě novomanželské posteli, tak tenhle muž ji teď důrazně upozorňoval, ať si sakra zase vezme džíny, protože on pohled na její nahá stehna už déle nesnese.

Tříletého syna spolu mají. Pronajatý polovelký byt. A auto na leasing. Takové normální mladé pražské manželství.

V úterý večer, když přišel domů, mumlal cosi o vlastním hledání. O potřebě sebepoznání. Klidu. A času. Času na přemýšlení.

Mé přítelkyni Monice není patnáct a její manžel není jejím prvním chlapcem. Také není příliš trpělivá. Takže neřekla: „Jistě, drahý, máš tolik času, kolik jen potřebuješ.“ Naopak. Suše se zeptala, jestli je to jeho sekretářka, jeho bývalá spolužačka nebo snad jejich chůva.

Ještě bych vám měla napsat, že Monika křičela a házela věcmi. Ne, že by jen tak pro formu pohodila pár triček. V rámci svého polojižanského temperamentu – její otec je Srb – vysklila dveře v kuchyni, oknem prohodila obsah jeho šatníku, nezapomněla ani na plavky, a bezhlavě bušila nejen do tiše stojící knihovny, ale bohužel i do jeho nového, hýčkaného notebooku.

Vždycky miloval její scény. A postelová udobřování. Jistě to tentokrát nepřehnala. Situace se nijak výrazně nelišila od chvíle, kdy na poslední chvíli zrušil letní dovolenou v Toskánsku. Nebo když zapomněl na její narozeniny. Chovala se úplně identicky. Jen on už prostě nechtěl. Neměl zájem. A jeho stoický klid by nenarušila, ani kdyby začala chodit po uších. Jen ten jejich syn by znatelně méně brečel. A třeba by se i smál...

Monika dva dny konstantně plakala. Nepomohl ani neurol. Ani whisky. Prostě jen plakala.

„Víš, myslela jsem, že v téhle příšerné době, kdy každý mění partnery častěji než letní gumy, tak že já budu schopna mít manželství, jako měli moji rodiče. A vidíš? I přesto, že jsem ho milovala, jak nejvíc umím, i přesto on odchází. A protože neumím milovat víc, je jasné, že hezký vztah mít nikdy nebudu. Chápeš? Už prostě budu sama. Pořád.“ Co jí na to odpovědět? Nebyla v situaci, kdy by chtěla slyšet, že i bez mužů se žít dá. Že existuje spousta stabilních, obdobně jako sex s manželem, zábavných prožitků. Třeba knihy. Nebo nugátová čokoláda.

Vystěhovala ho dřív, než začala znovu menstruovat. Podání žádosti o rozvod, rozdělení majetku a času stráveného s jejich malým chlapcem, to všechno netrvalo ani jeden cyklus. Dokonce ani kvůli společným knihám se nepohádali. Už o něm pak nikdy nemluvila. Jen v té chvíli, kdy se vyděsil při pohledu na její krajkové spodní kalhotky, tak v té chvíli se jí chtělo zase plakat. S konečnou platností pochopila, že už ho nevzrušuje.

Zvláštní, jak rychle se z vlastního muže stane zcela cizí člověk...
 

Věčně živé EMOCE

Mám jednu skutečně blízkou přítelkyni. Simonu. Je mým jediným dospělým přátelstvím. Říkáme si prakticky vše. Tedy ne, oprava, říkáme si opravdu všechno. Víme, kdy druhá menstruuje, kdy ji přestane bavit spát s aktuálním mužem i kdy mají naše děti vši. Suplujeme si sestry, které nemáme. Nemusíme se ani vidět. Telefonujeme spolu denně. A i když ji třeba měsíc nevidím, nemiluju ji o to méně.

Naším přátelstvím, přes všechno to, co se o holčičím kamarádství říká, a co jsem sama zažila, si jsem zcela jistá. My se totiž nepotřebujeme. Nepracujeme spolu. A nic zásadního jedna pro druhou neděláme. „Jen“ se máme rády.

Simona žije bez muže. Má pět zvířat a dvě děti. Udržuje ve svém okruhu pár ctitelů a jednoho stálého plus jednoho občasného milence. Často zvládnout aspoň jedno rande týdně s těmi dětmi, psy a pískomilem v zádech je věc téměř nemožná. Možná i proto nemá Simona ráda překvapení. Vše detailně plánuje. I cestu ke kosmetičce.

Nikdy jsem neměla potřebu ji kritizovat, v takzvaně dobré víře poučovat, nebo jí alespoň „vhodně“ radit. Nikdy. Než přišel Pan doktor.

Před čtrnácti dny potkala moje Simona lékaře. Ne ledajakého. Půvabného čtyřicátníka, čerstvě rozvedeného. Ideální objekt pro zimní večer.

Jejich první schůzka byla nadmíru romantická. Procházka zasněženou Prahou. Grog pod Hradem. Líbání u lucerny v Nerudovce. A pak nekonečné SMS. Zcela jiné, než byly ty naše večerní. Ty běžné... Jeho nebyly na téma úkoly, snězená čokoláda, či snad pečení kachny. Jistě ne. Byly mnohem zábavnější. (Není divu, že?) Plánovali druhé rande.

Zcela realisticky je jasné, že když se po třicítce na prvním rande líbáte, na druhém už musíte jít do postele. A má bláhová přítelkyně pozvala svého lékaře domů. K sobě domů.

„Ty ses úplně pomátla. Kam dáš děti? A zvěř? Pochop, že musíš uklidit. Nejen vylepšit sebe, ale i celý dům,“ vyděsila jsem se. Ona omámená sentimentem zdůrazňovala, že on si objednal i švestkový koláč. Že bude vařit. A že děti si pustí pohádku. Zabaví se. A psy, že si on jistě oblíbí. Ty psy, které i sousedi udávají na policii. Chápete tu absurditu? On od ní chtěl nanejvýš sex. A ona? Servírovala vylepšené manželství. Celou rodinu a jako bonus sebe v podvazcích.

Kde se v ženách bere ta sebevražedná touha ohromovat? Ta posedlost konsternovat svojí vlastní dokonalostí prakticky každého muže, který třeba jen slušněji pozdraví? Nevím. Jen když se jednalo o moji milou přítelkyni, snažila jsem se co nejlépe argumentovat proti její vlastní sebedestrukci.

Neposlouchala mne. Byla přesvědčená, že její plán je jediný správný. A víte, kdy jsem konečně zvítězila? Když ji přemohla její vlastní lenost. Večer před Velkým rande mi volala: „Tak jsem ho zrušila,“ chlubila se snad i vítězoslavně. „Vymluvila jsem se na chřipku. Nejen, že se mi nechtělo vytírat celý dům, ale taky, když jsem nad tím přemýšlela, doklaplo mi, že snažit by se měl přece i on, ne? Vždyť mi ještě nekoupil ani kytku. Nebyli jsme na večeři při svíčkách. V divadle také ne. A já už bych mu pekla koláče. Nesmysl. Absolutní. Vždyť pro jakékoliv emoce je přece potřeba prostor. A pro lásku čas. I když ho nikdo nemáme.“
Tak tedy hezký, emocí plný leden přeji.

Poslední rok mé lásky

Jak často se maskovala Dita za přání cizích lidí. Nedocházelo jí, že za ně jen schovává ta svoje vlastní.
Sedím v bytě, který mi nepatří. V cizím? Ne, v cizím jistě ne. Jsem v bytě, který měl být mým domovem. Vždyť kolik věcí jsem sem nanosila.

Jen ty židle, ty jsem kupovala před dvěma měsíci. A čalounění. S ručně tkanými nápisy Tomáš, Dita, Jůlinka. Závěsy. Polštáře. Všechno co jsem přinesla, mělo podtext: Napořád. Nastálo. Navždy...

Nešla jsem sem na dobu omezenou. Ani já. Ani moje dcera. Ba ani moje kočka Laura.
Vždyť jen kolik úsilí mne stálo, aby si tady kóča Laura zvykla. Moje kočka byla stejný cikán jako já. Žila po celých Vršovicích. Znala každou zahrádku, každého kocoura, každou dobrou popelnici. Než přišel on. Než jsem se zamilovala.

Sedím vzpřímeně jak s pravítkem za zády, jak tenkrát při výtvarce na základce a retrospektivně mi jde hlavou poslední rok našeho společného života. Vzpomínky tancují jak zrychlené záběry filmu. Jak kdyby se mi neotevřel padák a já se řítila směr matička Země, tak tak, myslím, by vypadaly poslední chvíle. Jako rychlý teaser. Dobře sestříhaný.

Počkal, až Julie odešla do školy. Kamarádky ji vyzvedly. Ještě jsem slyšela veselé překřikování malých holčiček na schodech, když jsem v periferním vidění zahlédla větší tašku, než se kterou běžně odchází do kanceláře. Mnohem větší. Nevaroval mne. Neupozornil. Nedal ulitimátum. Nebo aspoň radu. V poklidu vypil svoji ranní porci matcha. Pyžamo zavěsil v koupelně pod župan. Pečlivě ustlal. ,,Na chvilku odejdu.” Řekl ve dveřích. Na chvilku… Větu vyslovil sotva slyšitelným tónem. Stejně tak dobře mohl říkat, že venku zase prší. Nebo, že se večer potkáme na dvojku u Itala na rohu. Lehce mne políbil na temeno. Spíš to ale byl náznak polibku. Dotek na dálku. Povinný? Rozlučkový? Láskyplný? Smutný. Mé oči přehlížel. Nepohlédl do nich. Ani jednou se mi do očí nepodíval. ,,Už nemůžu.” Zašeptal jen těžce u výtahu. A dveře zapadly.
Jeho dveře. Dveře jeho bytu. Kde jsem zůstala zcela sama.

Chápu ho. Rozumím mu. S mojí urputností už nešlo dál koexistovat. Jen co bude teď? Jak budeme žít dál?

Vstoupil do našeho polorozpadlého minibytu před třemi lety. Už dlouho mi bylo nápadné, jak vždy, po lekci pilates čekává, až se i já sbalím. Že jezdí na všechny šumavské meditační víkendy, kam se běžně vydávají jen osamělé čtyřicítky těsně po rozvodu. Dokonce i do Portorika se s námi vydal. Tiše pozoroval mého tehdejšího milence, moji maličkou dceru a nejvíc mne. Snažila jsem se nevidět. Nevnímat ho. Jeho pronikavý pohled mne ale vyrušoval. Nic nechtěl. Jen byl. Velmi divný pán, říkala jsem si. Co ten pregnantní finanční analytik hledá mezi mými žáky? Na co čeká. Rok mu trvalo, než přiznal, že na mne.

Nechtěla jsem ho zprvu. Příliš pragmatický se mi zdál. A velmi, velmi jiný. Měsíce jsme chodili na procházky. Nepolíbil mne. Dokonce ani na rozloučenou. Je divný? Je homosexuál? Je impotentní? Co ode mne vlastně chce? Ptávala jsem se všech. Na potkání. Nakonec jsem se zeptala i jeho. Položila jsem konkrétní otázku. A on velmi jasně odpověděl. "Chci si tě vzít. Miluji tě. Už dlouho. Chci s tebou utvořit rodinu." Měl šedé oči a přes svých právě odžitých třiačtyřicet let i naivní úsměv milého chlapce z dobré rodiny. Zamilovala jsem se. Snad poprvé ve svém životě do správného pána.

Dlouho se jen milovali. Bez plánů. Zavřeni každé volné dopoledne, když Julie byla ve školce. Chodila do lesní. Kousek od domu. Bývala tam často a ráda.

Volná dopoledne skýtala Ditě mnoho času nejen k blízkosti s novým mužem, ale i k vaření. Konečně měla pro koho. Možná právě její kuchyň byla hlavním důvodem, proč ji tak brzo požádal o ruku. Nebo ta blízkost? Nebo si ji prostě vybral.

Tomáš nikdy předtím ženatý nebyl. Dita už dvakrát. První manžel se ztratil někde v tmavém parku Hlavního nádraží. Chemicky upravné látky mu byly přednější než její skvěle propečené kuře s šalvějí a domácí nádivkou. Druhý muž jí nechal Julii. Vždy říkala, že hezčí dárek nedostala. Pochopitelně. Jen hořkost ze zkušenosti, to jasné zklamání, to nikdy ze vzpomínek nevymizelo. S Julinčiným tátou žila i v lese. Lozila s ním po skalách. To nenáviděla. Bála se. Porodila jeho dítě v jejich dřevěné kuchyni. Protože on přece nesnášel instituce, kam v jeho vnímání spadalo i bezpečí porodnice. Prokousla mu břicho. Ještě chvilku, když kojila a prskala na všechny příchozí, ať zmizí z jejího miniteritoria, které si úzkostlivě chránila jak stará, naježená kočka, ještě tu chvilku ji toleroval. Snad měsíc? Nebo možná spíš jen tři týdny. Pak zmizel. Definitivně. Nikdy více se neozval. Ji samozřejmě nenapadlo ho hledat. Vždyť proč? Kvůli alimentům? To přeci jen ne. Mrzelo ji, že Julie nemá mužský vzor. Archetyp milujícího tatínka. Sama pocházela ze stabilní rodiny dvou architektů. Táta ji naučil všechna domovní znamení. A jasně, nejen ta. Přinesl domů ty nejlepší knihy. Dojel s ní na každou výstavu, kterou chtěla vidět. Dokonce ji podržel, i když utekla z vejšky, když maminka přikládala na vlastní spánky mokré utěrky a starosvětsky se křižovala, co že z té holky bude. Odjela meditovat na Kypr. Dva roky pásla kozy a jedla kořínky. Jedla, co našla. Co jí kdo dal. Když se pak vrátila, tatínek ji jen objal. Zařídil jí místo na škole, kde učil jeho kamarád z dětství. Jasně, nebyla hned učitelkou. Ale i jako vychovatelka našla svoje vlastní místo, které ji bavilo. Těšilo. A které ji od počátku puberty poprvé smířilo i s maminkou. Opravdu. Její vlastní máma přestala okatě preferovat mladšího bratra. Dokonce se za ní do družiny přišla podívat. A pohladila ji po hlavě. Po kolika letech? Po deseti? Nejméně. Tolik let trvalo, než se maminka znovu dotkla jejích vlasů. Táta jí přinesl i první knihu na překlad. Nevědomky objevil její talent. A velkou lásku pro slova.

Tomášovi se nezdál příbytek, kde žila. Možná se i lehce štítil? Ne, to snad ne. Jen knih, květů a všeobecného nepořádku bylo kol postele na stylového finančníka příliš. A to ho ještě neseznámila s dcerou, klaplo jí v hlavě. S dcerou, se kterou večeřívá na parketách Tesco žervé. Pro kterou nikdy nevaří. A která nejen že nepoužívá vidličku, neumí stolovat třikrát denně, ale jistě ani není schopna, či ochotna, prostě zvyklá spát ve své vlastní posteli.

Vždyť kdo by to nepochopil, zbyly si spolu samy. Držely se. Do tří let ji nosila v náručí. Opičí ruce jí z toho zůstaly. A pokročilá skolióza. V noci spávaly na dece u knihovny. A objímaly se. Každou noc. Julie nebyla schopna zabavit se bez Dity. A proč by také byla. Vždyť Dita byla jejím jediným pojítkem. Mostem k okolnímu světu.

A také, jejím jediným rodičem. Jistotou.

Když Tomáš vkročil poprvé do pokoje pozdě večer, když naplánovala seznámení, když se rozhodla, že zkusí model středostavovská rodina let osmdesátých, nikdo na světě nebyl nervóznější. Nikdo neměl větší trému. Nikdo neměl větší strach.
Dcera byla protivná. Žárlivá. Majetnická.
Tomáš se snažil.

Nejhorší půlrok v roli maminky Ditu čekal. Nejhorší. Snažila se přibližovat mantinely. Hranice muže, který používá perfektně vyžehlený látkový kapesník s monogramem, a pětileté holčičky, která rozsype bonbony na podlahu, aby si vybrala ten nejchutnější. A pak je sní všechny.

Korigovala Julii, co to šlo. V rámci vlastní zamilovanosti si dokonce vmluvila, že dcera regule potřebuje. Že potřebuje pravidla. Jako by snad ona sama pět let nevychovávala bez zákazů.
"Dítě musí ctít dospěláky. Musí se přizpůsobit. Naučit se, že není vždycky na světě první." Deklamoval Tomáš.

Lesní školku vyměnili za klasickou vršovickou mateřinku. Umaštěné vlasy za cůpky. A Julie se poprvé učila spát po obědě. Proces to byl pozvolný. A vlastně až dnes dokáže Dita s chladnou hlavou zanalyzovat, co přesně se stalo. Julie ji vyměnila. Po pláči, vzteku, dohadech a zklamání. Po prosbách i výčitkách. Po nenávisti, a dokonce i bezhlavém bouchání pěstičkou, začala Julie Tomáše absolutně adorovat. Pochopila, že on je ten silnější. Ten hlavní. Muž.
A teď zmizí? Teď odejde? Opustí je?
Asi ano. Možná.
Ne. Určitě. Kdesi uvnitř vlastního těla, ne v srdci, ani v mozku, ba ani v děloze, ale tam kolem pupíku Dita zcela jistě cítí, že on už se nevrátí. Že všechno skončilo.
A nebyla to iluze. Vůbec ne. Dita poprvé žila hezkou realitu, kterou si v dětství vysnila. A stejně ji dokázala rozbít.

První impulz byla uklízečka. Velká žena z Minsku. Tomáš nechtěl, aby doma vytírala. Říkal, že vydělává přece dost. Že je šťastný, jak skvěle Dita vaří, ale že si opravdu nepřeje, aby do noci žehlila jeho věčně ušmudlané košile.

Najali tedy paní. Měla dvakrát tolik kil co Dita. A byla velmi, velmi hlučná. Nenáviděla kočkolit a nesouhlasně komentovala každou novou panenku Barbie.
Když v létě viděla Ditu zavařovat, dost se podivila. Vnímala ji jako zvláštní, věčně unavenou rachitickou intelektuálku, které záleží jen na překladatelských papírech a knihách. Čerstvě naplněné zavařovačky otevřely ženské svěřování. ,,Pročpak vlastně nepořídíte Julii sourozence. Lidé jako vy, tak bohatí lidé, přece mohou mít děti. Pročpak chcete jedináčka, paní Dito?”

"Jsem už stará." Špitla Dita. Snad až zahanbeně.
"Ale, prosím vás, já měla poslední holku v pětačtyřiceti. A podívejte, jak je dneska pěkná." Bez pobízení tahá paní z Minsku peněženku, naditou obrázky všech svých dětí. "Nebylo to lehký. Ale nelituju. Tělo mi zničili, ale vy přece nejste sobec, paní Dito? A pan Tomáš děti nemá. Pročpak mu nedopřejete vlastního syna. Jen si představte, jak šťastný by byl, kdyby od vás dostal syna. Nemohl by vás milovat víc."
A semínko bylo v hlavě. Zárodek zkázy. Konce.

Copak ji nenapadlo, že kdyby Tomáš děti chtěl, že už by je měl? Copak si nechtěla, neuměla uvědomit, že domů chodí pozdě, protože miluje vlastní práci. Copak zapomněla, že ji si vybral, protože mu dává prostor? Protože je tolik jiná. Tolik neinvazivní?
Všechno, co o něm věděla, všechno šlo stranou. Zmizelo. Zapomnělo se.
Její nápad se mu nezdál vůbec skvělý. Proti ale nebyl. Jen argumentoval. Co všechno si naplánovali, že chtějí vidět. Dlouze hovořil o své únavě. O své práci. O svých neustálých migrénách. Krátce zmínil její věk. "Uvědomila sis, že už ti bylo čtyřicet čtyři?" Podotkl tiše.

Možná s ní měl zacloumat. Možná měl křičet. Možná měl argumentovat stejně silně a nesmlouvavě, jak je zvyklý v bance. Ale stál proti své ženě. Která plakala, že ze všeho nejvíc na světě chce jeho dítě. Prosila. Plakala. A zároveň se smála. Nebyl schopen říct jí NE.

Neuměla odhadnout, jak velká bude porce deziluze. Jak těžké ji čeká zklamání.
Zprvu si jen povzdechla, když začla menstruovat. Nečekala lehkou cestu. Znala všechna rizika. Přečetla stovky publikací na téma "matkou po čtyřicítce". Počítala se vším. S komplikacemi. S riskováním vlastního zdraví. S těžkým průběhem. Nenapadlo ji jediné. Že se jí přání nesplní. Že marně se bude modlit ke všem bohům plodnosti, které lidská civilizace nashromáždila. Že marně bude cvičit reprodukční postoje. Že marně bude počítat dny. Že marnost. Marnost nad marnost.

Sedm měsíců čekání proběhlo. Dokázala dokonce i vtipkovat. Černý humor to byl. Že snad dřív přijde klimakterium než těhotenství. Že jaké to vlastně bude, až menstruovat přestane. Že to teprv bude první reálné vkročení do stáří. Jakápak čtyřicítka či vrásky na dekoltu. Snažila se o humor. Jen čím dál méně se jí to dařilo. A čím dál méně dokázala svoji realitu vnímat skrz jiná fakta, než byla její vlastní děloha.
Byl čtvrtek ráno, když se přistihla v čekárně Vysočanské reprodukční kliniky. Ona, která antibiotika pozřela naposled na základce. Ona, která nenechala ani vlastní dceru očkovat. Ona, která nikdy nikoho do ničeho nenutila. Přijmout a pustit. Vždyť proto si ji Tomáš vybral. Pro všechny ty řečičky, které klidnily rozjitřenou mysl jejích studentů při hodinách pilates. Jakým učitelem pro ně byla. A jak lehce se rozsypalo její vědění i přesvědčení, když najednou něco opravdu moc chtěla ona sama.

Tomáš seděl vedle ní. Červená židlička, žlutá židlička, červená židlička, pak zas žlutá. Střídaly se. Jasné světlo. Zářivky. Lehce přetopená místnost. Usměvavá sestra středních let. Trošku mladší než Dita. Plakáty šťastných rodičů po všech stěnách místnosti. Bleděmodrá na oblečení usměvavých modelů převládala.
Vyslechli si dlouhý monolog na téma odběr vajíček, vyšetření spermatu, možnost náhradních vajíček od jiné, mladé, pěkné, samozřejmě blonďaté a samozřejmě vysokoškolačky. Tomáš se čím dál víc uzavíral. Prakticky nemluvil. Okolo se nedíval. Křečovitě svíral vlastní klouby. Ne její. Nedržel ji za ruku. Svíral svoje vlastní ruce.

Vzpomínala na tátu, včera telefonoval. Naléhavě ji žádal, ať se uklidní. Zřejmě po přímluvě koho? Tomáše? Julie? To snad ne. Možná její vlastní otec vidí víc, než ona sama dokáže přiznat. Vždy přece byli tak napojení. ,,Víš, umíš si představit, že se ti narodí nějaký strašně protivný, na osudu vytrucovaný prcek, Julie ho vůbec nepřijme, začne tě nesnášet a časem ti uteče? I takový scénář si musíš umět připustit. Kolik sil ji stálo mít ráda tvého muže. Zvyknout si na jinou realitu. Ona se tě o život neprosila. Jsi za ni zodpovědná. Jenže chceš pořád víc. Víc a víc. Zrovna ty? Víš, nesmíš vidět jen nějakou vlastní ideální eventualitu. Zkus i jiné vzorce. Přece nemůžeš být tak paličatá. Nesmíš být.” Žádal. Lehce zvýšený hlas ta dikce měla. Položila mu telefon. Třískla s ním. Škoda že se nerozbil. Teď, až teď jí dochází, že se mu ani neomluvila. Tedy, nemusí, ale vždyť už je to starý pán, neměla by ho posílat spát s těžkou hlavou. Snad ještě nezačne být zlá. Přece stačí ta hysterie. Nebo už vlastně zlá je? Napadá ji zčistajasna. Prostor kolem je v těchto úvahách čím dál stísněnější.

"Napřed vám jen vezmeme krev, ať víme, na čem vlastně jsme."
Na odběr ji nedoprovodil. Sestra dlouho neuměla najít žílu. Ne, neomdlím jí tady, to jistě ne, jen ví Bůh, zdali je ve mně ještě nějaká krev, šlo Ditě hlavou.
Cestou z kliniky nepromluvili. Vysadil ji před domem. A s cize znějícím rozloučením rychle odjel do práce. Neobjal ji.

Večer poprvé spustila výčitky. "Ty to dítě vlastně nechceš, viď? Proto k nám nejde. Nechce k nám. Cítí tvoji animozitu." Neodpovídal. Nehájil se. Byl velmi potichu. Vlastně mizel. Od sebe. Od ní. Z jejich osobní přítomnosti. Jistě nechtěl. Neplánoval to. Vždyť nedávno jí koupil diamant. Jenže mizel. Nevědomě. A zcela netečně.

Dita se rozhodla, že situaci zlomí. Že teď je třeba zle. Ale že ona to dokáže. A jakmile otěhotní, znovu se k sobě vrátí. Najdou cestu.
Ani nevnímala jeho. Nebyl pro něj prostor. Vlastní vykonstruované neštěstí ji natolik zaměstnávalo, že neuměla vnímat kohokoliv dalšího. Ani vlastního muže ne.
Byly to právě její plodné dny, ten nejkritičtější okamžik, kdy poprvé nepřišel přesně na čas domů. Volal, že se zdrží s naléhavou analýzou v kanceláři.

Vzala první taxík a v noční košili jela za ním. Seděl mezi kolegy a ona křičela, že teď, právě teď se s ním prostě milovat musí. Mávala před ním statistikou z internetu. Přesnou hodinou, kdy má mít nohy nahoře. Kolem seděli muži bankéři, s Tomášem lehce zaměnitelní. Tmavé obleky, kostěné brýle, hlava v dlaních. Střední věk, častá migréna, vysoký intelekt, vysoké konto. Žádný z nich však neměl manželku blázna. Žádný. Takzvané zlatokopky, ty by se možná našly. Reálné alkoholičky, ty asi také. Ale cvoka s poševním teploměrem v ruce jedné a zmuchlanými papíry v té druhé, to musel každý Tomášovi jen a jen závidět. Jak lehká byla jistě najednou jejich realita ve srovnání s realitou Tomáše? Jak šťastní museli najednou být…
Z třetího patra se na tu scénu umí možná podívat dnes… Možná. Jenže tenkrát to byla její realita. Krutá až příliš. "Copak nechápeš, jak moc šancí ztrácíme.Každým měsícem vraždíme jedno dítě. A těch měsíců, těch vajec už nebude moc. Copak to sakra nevidíš. Tomáši, vždyť já už jsem opravdu stará." Křičí a zároveň pláče. Drží se dřevěných dveří a kolena se podlamují. Všichni zkoumají jen papíry před sebou. Sdostatek vychování mají, že nikdo nevzhlédne. A ona? Křik se mění v pláč a pláč v křik. Tolik by to chtěla vrátit. Tak moc by chtěla zapomenout. Pochopit. Omluvit. Ale byla vždycky jedničkářkou. A vždycky splnila, co slíbila. Ostatním i sobě. Její krásné tělo už neumí unést tíhu zklamání.

Domů ji ale neveze Tomáš. Do schodů, do postele k Julii ji doprovází zcela neznámý, předem zaplacený taxikář. Cizí pán. A Julie? Její vlastní jediné dítě? Jen pootevře očka a zamumlá: "To jsi ty, mami? Já doufala, že se vrátil Tomáš."

Jak rychlé to bylo? Konec jedné lásky. Rok? Rok a půl? Dva? Neumí spočítat.
Vždyť už je brzo ráno. Škola. A práce.

Sedí, velice napřímeně, jak s pravítkem za zády, jak tenkrát na základní škole při výtvarce, v kuchyňské židli a svírá temeno, kterého se Tomáš snad na dálku dotkl.
Dita už přesně ví, že ten náznak lásky, ten sentiment spojený s nostalgií, byl posledním dotykem muže, kterého tolik milovala.