Umí být muži jen „aférka“?

Prostě se mi chtělo a už se mi nechce. Co je na tom sakra tak nepochopitelného? Také se můžete celý měsíc živit jen melounem. Protože je zrovna slunce. Je horko. A chce se. Milý meloun ale pak nedělá scény, že jste ho vyměnila za papriku. Případně na něj zanevřela navždy. To tiché ovoce ani necekne.

Kéž by se tato vlastnost dala implementovat občasným milencům. Jenže, muži roli milence neumí. Což nikdy nepřiznají. Pochopitelně. Každý z nich přece nějakou tu schovanku má. Dívku/ženu, které věnuje chvíle, kdy ani trenér na tenis nemá čas. Holedbají se vlastní kouzelnou sebejistotou. Když však pak oni sami mají vyplnit čas určený pro kratochvíli, celá osobnost a vnímání vlastního já zažije velice nepěkné zemětřesení.

Vybrala jsem si ho v zimě. Byla dlouhá. A studená. Sváděl mne už několik let. Nechtělo se mi. Byl odložen v kategorii na „horší časy“. Jako ty tlusté knihy, které člověk otevře, jen když už se opravdu velice nudí.

Reálný flirt začal zcela nenápadně. Přítelkyně si zlomila nohu a on právě operoval. Příjemná náhoda. Když už tolik mrzlo.

Byl překvapivě zábavný. A překvapivě dobrý v sexu. Člověk by neměl ty lékaře podceňovat. Také mne potěšilo vytáhnout po letech podvazky. Upřímně, myslela jsem, že zteřely.

Od první chvíle, první minuty, od prvního polibku, dřív než jsem ho svlékla, jsem zcela racionálně nastavila mantinely. „Nikdo se nic nedozví. Nechci vztah. Do mého života se nehodí. Netoužím po něm. Ani ho neplánuji. Souhlasíte?“ Snad se tenkrát i zaradoval. Zřejmě měl pocit, že se mu zdám. Ta osoba, která nic nepotřebuje, nežádá, jen chvilkovou blízkost a na viděnou. Bohužel, ani jednomu z nás nedošlo, že věci vy-řčené ještě zdaleka nejsou věci dané či pochopené, akceptované.

„Prosím, nemůžete mi volat třikrát denně. Nemám tolik času. To se do našeho vzorce nehodí.“ Snažila jsem se usměrnit tok událostí. „Prosím, nebudu odpovídat na každou SMS o počasí.“ „Prosím, opravdu prosím, neparkujte vaše auto zcela náhodně před školou mé dcery.“

Necelé dva měsíce to trvalo. Jak hezké byly občasné chvíle. Plné. Zábavné. Veselé. Jen kdyby je neprovázel tok požadavků. „Už sakra nemluv!“ vykřikla bych, kdybych s ním snad měla vztah. Ale neměla. Proto jsem jen odkládala telefon s jeho nikdy nekončícím monologem vedle knih a bezcílně listovala starými novinami. Jak lehce lze otrávit vzrušení. Jak rychle se dá zabít vášeň.

Intenzitou kontaktu mne donutil k absolutnímu odmítání. To jsem ještě nikdy neudělala. Premiéra v rámci modelu rozchodů. Vždy jsem aspoň pár slov řekla. Na rozloučenou. Na uklidněnou. Na ujištění, že zamilovanost, blízkost, okouzlení, přece jen existovalo, byť už není. Ne však s ním. Tentokrát jen zmizím. Zcela zbaběle.

Po mnoha nezodpovězených hovorech přišla exaktní zpráva: „Vy jste opravdu blázen. Nevíte, co chcete. Nepřijmete životní kotvu, ani když vám ji člověk naservíruje těsně pod nos. Nejste schopna ocenit oddaného muže. Kde sakra potkáte vzdělanějšího parťáka, než jsem já???“ Zírala jsem na tu SMS, na ty tři otazníky, polospíc, někdy kol jedné v noci lehce přinaštvaná. Najednou mi došlo, že jsem poslední dva měsíce měla sex s mužem, který mi ani za hádku nestojí. Nemám chuť mu vysvětlovat, že karty byly přece předem dané. Mohl odmítnout. Zřejmě věřil, že je nemožné se do něj nezamilovat. Jako ty pěkné dvacítky, co vyplňují chvíle hokejistům. Žádná si přece nemyslí, že je kratochvíle. Každá doufá v manželství. Ale tohle je vysokoškolský profesor. Snad lze očekávat aspoň lehkou příčetnost vzhledem ke vzdělání. Jen tak málo mi záleží na čemkoliv, co si on myslí, že raděj spánek než argumentace. Ať si s lehkostí vlastních závěrů namluví, že jsem jakkoliv podivná, jen ať už mne nechá volně dýchat.

Ráno mne přece jen dostihly výčitky. Tohle používání cizích těl je už buď krystalické zoufalství, nebo se role pohlaví konečně zcela otočily. Pro útěchu svědomí a klid těch ostatních, odložených v regále na horší časy, bych měla být ráda, že další zima je naštěstí hodně daleko…