Stále stejný scénář

Mám velký odpor ke stereotypům. Nicméně měsíc únor máme jaksi podvědomě zakódovaný jako měsíc lásky. Ještě květen, že? Ale v květnu už není zima, tedy není smutno. A tak nějak lépe se zamaskuje to, že vás nikdo nepolíbil pod třešní, než fakt, že tohohle Valentýna budete zase sama. Byť být sama by pro některé ženy bylo vlastně velkou výhrou...

Všichni jsme si přečetli o Simoně Monyové. Ale víme někdo, jak vypadal muž, který ji zabil? Její vlastní manžel. Otec dětí. Muž, kterého milovala. Třeba vypadal jako můj, nebo váš vlastní partner.

Pojem domácí násilí jsem samozřejmě znala. Dokonce jsem o něm i četla. Hodně. Jasné mi bylo, že psychický nátlak může být často mnohem zranitelnější než otevřená agrese. Jen představit jsem si to nedovedla. Nedokázala jsem pochopit, že inteligentní, vzdělaná žena se může nechat ponižovat, usurpovat a zbít. A stejně se pak s tím daným tvorem miluje. Proč by to proboha dělala? Proč by při prvních náznacích neodešla? Ptala jsem se vždycky. Jak jednoduchá ta odpověď vlastně je. Nelze odejít, když člověk miluje.

Moje přítelkyně Jana měla na první pohled úžasného partnera. Všechny jsme jí ho záviděly. Přiznávám, i já. Vzdělaný, úspěšný, do jisté míry půvabný. A jak hodný. Starostlivý. Měli spolu krásnou hnědookou holčičku. Vzpomínám, když jsem přišla na její pětatřicáté narozeniny, kde byla spousta lidí a hodně se pilo, tak on si tolik pochutnával na tvarožníku, který jsem přinesla. Ale nechválil ten moučník. Jen hlasitě komentoval, že Jana všechno spálí. Bavil jejími kulinářskými neúspěchy celou společnost nejméně půl hodiny. Nepozdvihla jsem ani obočí. Ona hladila jeho ruku a tak nějak tiše přikyvovala, že se zlepší, že se naučí. Ta krásná, chytrá právnička. Moje Jana. Když jsem odcházela, vzal ji kolem boků a – aniž bych je stačila políbit na rozloučenou – upozornil mne na ty špeky, co má kolem boků. Podotýkám, že o Janě se běžně říkalo, že snad i trpí anorexií, jak byla štíhlá. On ale nezdůrazňoval její krásu. Zdůrazňoval její nedokonalé boky. Tenkrát jsem si těch dvou marginálních bodů ani nevšimla. V průběhu večera zmizely. To až dnes je vidím jasněji než chirurg své skalpely.

Proč to dělal? Byla snad pro něj příliš dobrá? Potřeboval ji shodit, když ostatní ji chválili? Nevím. Sama nevím. Vím jen, že ona nakoupila stohy kuchařských knih a ve fitku byla každé ráno.

V létě jsme jeli na společnou dovolenou. Ve tři ráno jsem šla kouřit na balkón. Oni bydleli hned vedle. „Vstaň. Sakra vstaň, když s tebou mluvím,“ jeho hlas. „Prosím, nech mne spát. Prosím.“ „Potřebuju si to vyjasnit, nestojím ti ani za to, abys vzbudila dítě na snídani. Ani za to?“ „Vždyť jsem přizpůsobila celý svůj život, ale ráno chceme číst, ne někam běhat.“ „Takže mi neobětuješ ani půlhodinu s knihou? Co jsi to za ženskou? Jak vlastně vnímáš rodinu? Muže? Principy!!!“ „Nech mne odejít.“ „Jestli teď odejdeš, tak končíme. Já tě miluju, ale ty mne už asi ne.“ Dusno toho pokoje se dalo krájet. Uteč, Jano. Utíkej, dokud je čas. Šeptala jsem tenkrát. Pláč dcery přerušil jejich hádku. Druhý den ráno ona zas dokonale upravená míchala jeho kávu. On ji drbal ve vlasech jako pudla. „Pár chlupů na hlavě máš, ale to nevadí,“ prohodil. Žert po ránu. Divné. Nikdy předtím mne nenapadlo, že má Jana málo vlasů. Vím, že mi pak mnohokrát volala. Neměla čas se sejít. Měla čas jen pro něj. Jinak prý peklo. Už dávno nebyla tou sebevědomou krásnou ženou, kterou jsem znávala.

Všechny tyhle střípky z Janina života mám před sebou, když si čtu oznámení, že se oběsila. I tak vypadá láska.