Nové emoce

Věříš tomu, co vidíš, nebo tomu, co ti říkám? Chápete tu větu? Rozumíte jí? Až tak daleko zašel přítel, no přítel se asi říct nedá, měla bych použít slovo milenec, jenže to slovo nemám ráda, ale Honza byl v životě mé kamarádky milenec, nic víc ani nic míň neznamenal. A když Šárka zjistila, že není jen milencem jejím, ale ještě jí blízké kunsthistoričky – svět umění je prostě malý –, nepotěšila se. Samozřejmě. Protože on byl ale jen milenec, a ještě k tomu milenec ženatý, neplánovala se rozčilovat. Zbytečné plýtvání emocemi. On však, manželstvím vycvičen, hned zahájil monolog na obhajobu. A věta, kterou vyřkl, za zapsání stojí. Byl absolutně přesvědčen, že milé Šárce vysvětlí, že on se chová dobře, že ona jen blbě vidí.

Šárka je žena chápavá. Neodpověděla. Jen jí najednou doklaplo, že to má stejně. Stejně jako Honza. Také hrozně moc touží po něčem novém, neznámém, překvapivém. Možná i záhadném? Přistoupíme-li tedy na tezi, že muž může být tvorem záhadným... Šárce došlo, že deset let stejná postel v životě manželském a sedm let stejná postel v životě mileneckém jí nové verše nepřinesou. Zapomněla jsem vám napsat, že Šárka je básnířka. Nové verše tedy potřebuje mnohem víc než my všechny ostatní. Ne kvůli dlouhým podzimním večerům, ale zcela prozaicky... Ona bez nich nezaplatí účty.

A tak mi psala, že balí oba muže a jde znovu zkoušet. Tentokrát prý hasiče. Vydavatel a lékař z kola ven. Záchranné sbory dovnitř. Já sama podobné euforii propadla naposledy při pohledu na tureckého plavčíka. Zelené oči měl. Jak jsem tak na něj nepokrytě zírala, šlo mi hlavou, že by mu v Praze jistě byla děsná zima a že opravdu nevím, kam přesně bych ho schovala, aby si ho nikdo nevšiml. Tři minuty mohla trvat moje úvaha. Nemám Šárčinu odvahu. Bohužel, chce se mi napsat. Protože štěstí se přece počítá na minuty. To ostatní je život.