Pánské nákupy

Poslední muž, který za mne chodil nakupovat, byl můj manžel. Vždy brouzdal nějakým hypermarketem s telefonem v ruce a hlasitě si přeříkával položky. Hezký pohled na něj musel být... Postupem času, v rámci proklamované samostatnosti, přinášejí muži k nám domů nejčastěji jen víno. Rozhodně ne kočičí konzervy, které jsou jistě těžší než alkohol.

Moje kamarádka Sylva tvrdí, že se seznamy se musí začít hned na začátku vztahu. Daný objekt naučit. Jinak si prý přivykne na servis a následné požadavky bude brát jako nepěkné znásilňování. Sylva má spoustu rad. Nicméně, neměla bych zapomenout, že od svého muže dostala k prvním narozeninám, co se znali, tříkarátový prsten. Krásný diamant to je. Po osmi letech obdržela bonboniéru. Pravda, dvoupatrovou. Nepochybujme, že ji její muž miluje a rozhodně nechce svůj stav měnit. Jen na překvapování už entuziasmus nezbývá...

Jiná moje přítelkyně, lékařka (!), dva doktoráty – upozorňuji předem, než odvyprávím ten bizarní příběh – se pro změnu nechává obdarovávat za nevěru. Bohužel však i v tomto manželství zaznamenávám sestupnou tendenci. První poměr vyvážila vila v Provence. Tedy spíš domek. Ale po tom vyhrožování rozvodem mu říkáme vila... Po třech letech jsou to už jen hodinky. Pokud jedinec bere vztah jako investici a pokud se smíří s notorickým děvkařem, pak kupčit s budoucími léty jistě lze. Ale skončit třeba u rukavic by nebylo optimální.

Nedávno jsem v butiku Louis Vuitton potkala jednu čtenářku a ta po mně žádala návod-článek, jak vysvětlit manželovi neustálou potřebu nových bot. Jak nemám manžela, tak bohužel nemám radu – moji muži se pohoršují i nad botkami, které platím já. Snad jen poznámku mám. Partner mé bývalé spolužačky už tři roky věří, že butik Simple Store jsou potraviny...

S mojí přítelkyní, pracující v módním dámském obchodě, jsem zabředla do diskuse, jak vlastně muži nakupují. Neuvěřitelné historky má. Existuje třeba pán, pravidelný klient, který u ní obléká každou svoji novou dívku. Za rok v průměru čtyři. Vždy s ní přijde do butiku, šaty jí vyzkouší, nekoupí. Pak se pro ně staví sám. Postelové překvapení zřejmě. Obchod vlastně funguje jako zavedená, spolehlivá předehra.

Do další kategorie patří muži, kteří vejdou do butiku a koupí cokoliv. Hlavně ale rychle. Rychle. To znamená, že jim na dárku nezáleží? Ne, to jistě ne. Jen neradi utrácejí. Čas. Pochopitelně. Další skupinou jsou věční rejpalové. Ti jsou schopni píchat do vlastní ženy špendlíky, jen aby byl výsledný efekt ideální. Směle mění i módní trendy. Jeden dokonce v převlékací kabince násilím vytahoval vycpávky. Nutno podotknout, že ten pán není velkého vzrůstu, takže ramenatou ženu si za vlastní finance pořídit prostě nechce.

Zcela samostatnou kapitolou jsou narozeniny. Skutečně hezké dárky dostávám jen od svých přítelkyň. Strašně ráda bych dospěla k upřímnosti. Výchova mi ale brání. Bohužel. Dobré je, že muži často zapomenou, co nám vlastně koupili. Možná by se tedy, s trochou lsti, daly dárky měnit. Já se prozatím utěšuji nezvratným faktem, že Bibi bude mít jednou opravdu roztodivnou vintage sbírku. Otázkou je, jestli my jim nekupujeme podobně nevhodné dary. Jistě ano. Vzpomínám na jednoho nebožáka, kterého jsem nutila nosit červené tenisky. Další dostal pruhované plavky vcelku. Na míru šité – měla bych podotknout na vlastní obhajobu. Kdysi dávno jsem nechala vyrobit známky. Pravda, tenkrát jsem byla hodně zamilovaná. Jen mi nedošlo, že známky s vlastní hlavou, by používal jen skutečný narcis... A pan prezident. Samozřejmě.