Jitka

“...I have so many dreams of my own, and I remember things from my childhood, from when I was a girl and a young woman, and I haven't forgotten a thing. So why did we think of Mom as a mom from the very beginning? She didn't have the opportunity to pursue her dreams, and all by herself, faced everything the era dealt her, poverty and sadness, and she couldn't do anything about her very bad lot in life other than suffer through it and get beyond it and live her life to the very best of her ability, giving her body and her heart to it completely. Why did I never give a thought to Mom's dreams?”
― Kyung-Sook Shin, Please Look After Mom

“Rakovina velmi přesně vystihovala stav země na jaře 1969. Organismus žil, centra dosud pracovala, ale spojení mezi nimi bylo přerušeno. Byla to těžká a nevyléčitelná nemoc, v té chvíli to už chápali všichni. A začala hromadná pokání, plivání a úlitby. Léto šedesát devět bylo krátké. Když skončilo, tak jsem už byl v Německu. Natrvalo. Na čas. Na dvacet let.”
― Karel Kryl, Půlkacíř

“On the day of the hunt I came to know in the slick center of my bones this one thing: all animals kill to survive, ane we are animals. The lion kills the baboon, the baboon kills fat grasshoppers. The elephant tears up living trees, dragging their precious roots from the dirt they love. The hungry antelope's shadow passes over the startled grass. And we, even if we had no meat or even grass to gnaw, still boil our water to kill the invisible creatures that would like to kill us first. And swallow quinine pills. The death of something living is the price of our own survival, and we pay it again and again. We have no choice. It is the one solemn promise every life on earth is born and bound to keep.”
― Barbara Kingsolver, The Poisonwood Bible

“My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?”
― hana andronikova, Zvuk slunečních hodin