“Zdá se mi, že v prostoru kolem nás, v prostoru nepředstavitelném, existuje něco nadpomyslného, co je velkým oceánem, prolíná vše a není na ničem závislé, na čem však závisí všechen život všech stupňů. Je to duchovno, (…) v každém z lidí je ho kus, část, která odtržena od svého nesmírna tvoří podstatu člověka, ono jádro podněcující duši k dobrému. Všechny tyto duše tíhnou k jednomu, usilují o totéž: splynout, slíti se, býti opět zajedno s oním oceánem duchovna a stát se jako dříve jeho součástí. Toto nezadržitelné tíhnutí se u člověka (…) jeví jako podvědomá (…) touha po něčem vznešeném, krásném, nedefinovatelném, nepředstavitelném.”
―
Ludvík Vaculík,
Milí spolužáci!
