Michal Pivarči > Michal's Quotes

“Nacionalizmus je nechutný vždy a za každých okolností, ale je asi pravda, že ten slovenský bol vyvolaný najmä zmätkom v hlavách ľudí, ktorí neboli na pád komunizmu vôbec pripravení. Stotožnili sa s vtedajším režimom, plánovali v ňom svoje životy a kariéry. Keď sa systém zrútil, chytali sa záchranného lana, ktorému sa hovorí národná identita. Slovenskosť sa stala náhradnou hodnotou, ktorú prežívali ako skutočnú.

Ani na ňu však neboli pripravení, preto sa jej prejavy stali prehliadkou nevkusu, ktorý klesol hlboko dokonca aj pod komunistickú estetiku. Slovenskosť sa miesila z pohanských symbolov, akými boli vatry na horách, s kresťanskými odkazmi na Cyrila a Metoda, politickými na Veľkú Moravu a Svätopluka až po tvrdenie, že Slováci sú najstarším slovanským národom a aj preto je logické, že geografický stred Európy je práve na Slovensku, na kopci pri obci Krahule. Postavili tam tabuľu, ktorá tam dodnes hrdzavie, všetkými už zabudnutá.

Slovenský nacionalizmus bol tak neznesiteľne gýčovitý, že fungoval ako výberové konanie: komu sa z neho neobrátil žalúdok, stal sa tým správnym Slovákom. Spoločnosť sa začala podľa tohto estetického kódu štiepiť na dve časti, reprezentované nacionalistickou luzou a liberálnou elitou. Toto štiepenie sa dodnes neskončilo.”
― Martin M. Šimečka, Medzi Slovákmi: Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo Ako som sa stal vlastencom

“Nikdy som veľmi nerozumel poézii, ale keď som si prečítal báseň Ľubomíra Feldeka Dobrú noc, má milá a v nej verš „esesák sa objal s eštebákom“, bolo mi jasné, akú dokáže mať silu. V tejto jedinej krátkej vete sa zračili vtedajšie časy: tí komunisti, ktorí sa premenili na nacionalistov, sa spojili s fašistami, lebo ich k sebe priťahoval spoločný odpor k demokracii.”
― Martin M. Šimečka, Medzi Slovákmi: Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo Ako som sa stal vlastencom

“Jiným z mála vlivných Čechů, kteří už na jaře 1990 chápali podstatu i legitimnost slovenských požadavků, byl spisovatel Ludvík Vaculík. V Lidových novinách tehdy napsal: ,Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?”
― Pavel Kosatík, Slovenské století

“Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název ,Česko‘, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé, a naopak. A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě.”
― Pavel Kosatík, Slovenské století

“Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní.
Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život.”
― Alena Sabuchová, Šeptuchy

“Jak jednání občanských demokratů vypadá, zachytila i kamera. V záběru je zaskočený Bursík a jurodivý ministr vnitra Ivan Langer. Ministr vnitra na svého koaličního kolegu dlouho vášnivě křičí a mimo jiné říká: ,Ty prostě jsi schopnej zabít bobra, abys zachránil strom? Jo? Ty jsi schopnej udělat cokoliv, jít přes mrtvoly, přes to, abys jsi dosáhl svého! Respektuji to, že máš svého kandidáta, nicméně máš taky nějakou povinnost respektovat, aby došlo k nějaký shodě. Vytíráš si prdel s těma ostatníma. Jinými slovy říkáš, že tihleti, tihleti si vytřou prdel s tamtěma! Tak já ti to povím, jaká hra kolem toho byla. Jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí bude bručet!”
― Erik Tabery, Hledá se prezident

“S dospíváním demokracie v obou republikách získaly význam jiné síly, osobnosti a instituce, které po Havlovi převzaly mnohé funkce. Nicméně nikdo nedokázal, a dokonce se ani nepokusil, převzít duchovní vedení země poté, co je Havel nechal ležet ladem. Právě v mentální oblasti je třeba vzor a nápomoc. Pro obě republiky stále platí Havlova diagnóza česko-slovenské společnosti, její sebedůvěry a morálky po padesáti letech střídající se diktatury: ,nanejvýš otřesená a zpustlá‘. Někdo musí umět lidem vysvětlit, že vypořádání se s proměnlivou národní minulostí je alespoň tak důležité jako směnný kurz koruny.”
― Erik Tabery, Hledá se prezident

“Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.”
― Pavel Robert Magocsi, Dějiny Ukrajiny

“Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.”
― Pavel Robert Magocsi, Dějiny Ukrajiny

“Wenn du einmal traurig bist, dann denk an alle, die gern mit dir tauschen würden.

Tatov denník
1985”
― Lucia Satinská, Milý Tato

“There was an unspoken rule that nothing needed to be said that was enough to be done.”
― Dominika Moravčíková, Dom pre jeleňa

“Platilo nevyslovené pravidlo, že povedať nebolo potrebné nič, čo stačilo urobiť.”
― Dominika Moravčíková, Dom pre jeleňa

“The Slovaks think they are a weak nation because they have a short history. They start more or less with Štúr in the 1830s and 40s, when many nations were either at their peak or just past it. Some nations have only been recalling their former glory since then. The Slovaks would like to be like that too. Old. But they are young. No one else except themselves gives a damn.”
― Pavel Kosatík, Slovensko 30 let poté

“Slováci si myslí, že jsou slabým národem, protože mají nedlouhé dějiny. Začínají víceméně až tím Štúrem v třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy spousta národů byla buď na svém vrcholu, nebo už těsně za ním. Některé národy od té doby na svou dávnou zašlou slávu dokonce už jenom vzpomínají. Slováci by si přáli být taky takoví. Staří. Ale jsou mladí. Kromě nich samých to nikomu jinému nevadí.”
― Pavel Kosatík, Slovensko 30 let poté

“In the communist times, the High Tatras were an escape. For most it was an escape to nature and the fresh air, but for many it was an escape from communism as such. One could really breathe easier in the Tatras. Life was different, travelling was different and more limited, information flowed differently and more slowly, and this is not only true for the communist period.

It was the kind of freedom that we probably can no longer imagine today, because luckily, we don't have to imagine it. The High Tatras were far away, the valleys long and the lodges high above. They were inhabited by people who loved mountains and couldn't get to any other mountains - and they wanted to be left in peace.”
― Samo Marec, Tam hore: Nevypovedané príbehy tatranských chát

“K Bilíkovej chate však vedie aj omnoho ľahšia cestička, napája sa z asfaltky a nie sú na nej schody. Tam som videl starčeka. Kráčal pomaly a opatrne, ale bez paličky, ruky spojené za chrbtom. Ošúchaná baretka, tenký čierny sveter, žiadna poriadna obuv a na tvári pokoj. Stačilo to. Jediný zo všetkých sa neponáhľal. Prešiel okolo mňa.

„Dobrý deň," skúsil som. Kývol na mňa hlavou, venoval mi úsmev a spodnú peru vysunul až k nosu, nemal so sebou nič, ani vlastné zuby. A očividne nepotreboval hovoriť. Tiež som spomalil a kráčal som za ním. Pozoroval každý strom a vnímal ho ako maličkú súčiastku celého kolosu Vysokých Tatier. K Bilíkovej to nie je ďaleko, preto si to vychutnával pekne krok za krokom.

Keď k nej dorazil, sťažka vystrel chrbát a zažmurkal na parohy zavesené na štíte chaty. No všímal si skôr ľudí ako tú ohromnú drevenú stavbu a dvíhal ruku na pozdrav každému dieťaťu, s ktorým sa stretol pohľadom. Potom prešiel pri tabuli s nápisom «dobré pivo, dobré jedlo a terasa 10 m» a usmial sa. Mal čas. Na všetko. Sadol si na lavičku pri udiarni a pokračoval v tom podivnom rituáli, v jednoduchom užívaní si života.

Chcel som ísť za ním, podať mu ruku a spýtať sa ho, ako je možné, že prináša svoj pokoj do hôr, keď by si ho mal odtiaľ brat. Ale mal som pocit, že to pokazím. Pokazím tú gráciu, s ktorou sa prechádzal po hrote dvoch studených dolín. [...] Starček sa vrátil v čase. Ak ho teda vôbec vnímal.”
― Samo Marec, Tam hore: Nevypovedané príbehy tatranských chát

“Der selbstgefällige Eindruck, den die Bundesrepublik von sich machte, als sie in den sechziger Jahren stolz von einem «Eingliederungswunder!» sprach, ist durch die Forschung der letzten Jahre korrigiert worden. Viele Deutschen verhielten sich ihren geflohenen Landsleuten gegenüber nicht weniger hartherzig als gegenüber den ausländischen DPs (Displaced Persons). Daraus könnte man den womöglich tröstlichen Schluss ziehen, ihr Egoismus sei zumindest nicht rassistisch motiviert gewesen. Doch die Vertriebenen wurden gern und häufig als «Zigeunerpack» beschimpft, mochten sie noch so blond und blauäugig sein. [...] Die Zuzügler, wie sie damals von der Verwaltung genannt wurden, trafen auf eine Mauer von Ablehnung. [...] Die Einheimischen, ob in Bayern oder Schleswig-Holstein, wehrten sich teilweise so vehement gegen die Einquartierungen, dass die Vertriebenen nur unter dem Schutz von Maschinengewehren in ihre zugewiesenen Behausungen geleitet werden konnten. Gegen deren Not wappneten sich die Bauern mit einer Sturheit, die die ihrer Ochsen weit übertraf.

Der Schriftsteller Walter Kolbenhoff berichtete 1946 aus einem oberbayrischen Dorf: «Diese Bauern haben nie in Luftschutzkellern gesessen, als die Bomben hagelten und das Leben der Angehörigen erlosch. Sie sind nie frierend und hungernd über fremde Landstraßen gezogen. Sie haben, als die anderen jeden Tag, den ihnen das Leben erneut schenkte, wie eine Gabe begrüßten, auf ihren Höfen gesessen und Geld verdient. Aber dieses Schicksal hat sie nicht demütig gemacht. Es ist, als wäre alles nicht gewesen und als ginge alles sie nichts an.» [...] Besonders unwürdige Szenen spielten sich ab, wenn die Bauern selbst bestimmen konnten, wen aus der ankommenden Flüchtlingsgruppe sie aufzunehmen bereit waren. Es ging zu wie auf dem Sklavenmarkt. Man wählte unter den Männern die Kräftigsten, unter den Frauen die Schönsten und stieß die Schwachen unter höhnischen Bemerkungen weg. Manche Bauern sahen in den Vertriebenen einen ihnen rechtmäßig zustehenden Ersatz für die Zwangsarbeiter und reagierten wütend auf das Ansinnen, den «Polacken» künftig angemessenen Lohn zahlen zu sollen.”
― Harald Jähner, Aftermath: Life in the Fallout of the Third Reich, 1945–1955

“So müde, genervt und geheilt von nationalistischer Emphase jeder Art die Nachkriegsdeutschen auch waren, ihr Zusammenhalt hatte auch in dieser Hinsicht Bestand und Konsistenz: Man verzieh sich die Naziverbrechen. Dass die Deutschen nicht miteinander abrechnen wollten, war das zweite Phänomen, das die Alliierten verblüffte. Wenn sie sich schon als Opfer fühlten, warum rächten sie sich dann nicht an ihren Peinigern? Die Alliierten hatten zunächst mit inneren Unruhen gerechnet, mit einer Welle der Gewalt, mit der die Nazigegner es ihren Verfolgern heimzahlen würden. Auch viele Widerständler hatten sich darauf vorbereitet. Aber der Überlebenskampf nach dem Zusammenbruch hatte ihnen «den Wind aus den Segeln genommen», notierte Ruth Andreas-Friedrich im Oktober 1945 in ihr Tagebuch: «Der Blockwart, der uns schikaniert, der KZ-Aufseher, der uns misshandelt, der Denunziant, der uns an die Gestapo verraten hatte. Um die Privatabrechnung mit ihnen hat uns das Schicksal betrogen. […] Ehe die Bartholomäusnacht herabsinken konnte, war aus dem Blutsauger von gestern der Leidensgefährte von heute geworden. Genosse in Abwehr gemeinsamen Unglücks.»

Auch Hannah Arendt spielte in dem Bericht über ihren Besuch in Deutschland den Gedanken an den verpassten Aufstand durch: «Die einzig denkbare Alternative zum Entnazifizierungsprogramm wäre eine Revolution gewesen – der Ausbruch einer spontanen Wut des deutschen Volkes gegen all diejenigen, die als prominente Vertreter des Naziregimes bekannt waren. So unkontrolliert und blutig eine solche Erhebung auch gewesen wäre, sie hätte sicherlich gerechtere Maßstäbe angesetzt, als das in einem papierenen Verfahren geschieht. Doch zur Revolution kam es nicht, aber nicht etwa deshalb, weil sie nur schwer unter den Augen von vier Armeen hätte organisiert werden können. Es lag wahrscheinlich allein daran, dass kein einziger deutscher oder alliierter Soldat nötig gewesen wäre, um die wirklich Schuldigen vor dem Zorn der Leute zu schützen. Diesen Zorn gibt es nämlich heute gar nicht, und offensichtlich war er auch nie vorhanden.» Also fiel die «private Vergeltung» aus – aber auch die staatliche verlief in unbefriedigenden Maßen.”
― Harald Jähner, Aftermath: Life in the Fallout of the Third Reich, 1945–1955

“For a long time, the willingness to get to know the country tended towards zero. Many are under the misconception that if they know Russia, they know enough about Ukraine. However, there are major differences, especially in terms of citizens' commitment to their country. […] The mostly young men and women are involved in the transformation of their country to an extent that is unparalleled in Russia. […] But the Germans still sympathize with authoritarian Russia and are still alienated from Ukraine, which is shaped by civil society. German politicians and journalists have no problem admitting that they write about and judge a country that they still do not know from their own experience.”
― Sabine Adler, Die Ukraine und wir

“Josef Zissels from the Euro-Asian Jewish Congress has been observing anti-Semites and neo-Nazis in post-Soviet Russia for over a quarter of a century. Ukraine is by no means a problem case compared to Russia. [...] Zissels knows which way the wind blows when there is talk of fascists on the Maidan: from Moscow. [...] The alleged fascist infiltration of the protest movement is a propaganda trick from Soviet times, he explains, and it sounds a bit like: How many more times will you guys in the West fall for it? [...] We know from Soviet times that anyone who turns against Russia, who stands up for national independence, is turned into a fascist. This is nothing new.”
― Sabine Adler, Die Ukraine und wir

“Die Bereitschaft, das Land kennenzulernen, tendierte lange gegen null. Viele unterliegen dem Irrglauben, dass sie, wenn sie Russland kennen, auch genug über die Ukraine wüssten. Doch existieren große Unterschiede, vor allem im Engagement der Bürgerinnen und Bürger für ihr Land. […] Die zumeist jungen Männer und Frauen bringen sich in einem derart großen Umfang in die Umgestaltung ihres Landes ein, der in Russland nicht ansatzweise zu finden ist. […] Doch die Deutschen sympathisieren noch immer mit dem autoritären Russland und fremdeln nach wie vor mit der zivilgesellschaftlich geprägten Ukraine. Deutsche Politiker und Journalisten haben kein Problem damit zuzugeben, dass sie über ein Land schreiben und urteilen, dass sie bis heute nicht aus eigener Anschauung kennen.”
― Sabine Adler, Die Ukraine und wir

“Josef Zissels vom Euro-Asiatischen Jüdischen Kongress hat über ein Vierteljahrhundert Antisemiten und Neonazis im postsowjetischen Rau beobachtet. Die Ukraine sei mitnichten ein Problemfall zu gemessen an Russland. […] Zissels weiß, woher der Wind weht, wenn von Faschisten auf dem Maidan die Rede ist: aus Moskau. […] Die angebliche faschistische Unterwanderung der Protestbewegung ist ein Propagandatrick aus sowjetischen Zeiten, erklärt er, und es klingt ein bisschen nach: Wie oft fallt ihr im Westen eigentlich noch darauf rein? […] Aus sowjetischen Zeiten wissen wir, dass jeder, der sich gegen Russland wendet, der für nationale Unabhängigkeit eintritt, zum Faschisten gemacht wird. Das ist nicht neu.”
― Sabine Adler, Die Ukraine und wir

“A právě nacionalismus je třetí důvod populistického skluzu české politiky. Důraz na etnicky pojatou národní pospolitost souvisí s ochromením pluralismu ve společnosti. Václav Havel tento trend pojmenoval dříve, než se vzedmula vlna nacionál-populismu: „Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po další hegemonizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků - a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebo dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné.”
― Jacques Rupnik, Střední Evropa je jako pták s očima vzadu: O české minulosti a přítomnosti

“Mnichov se stal v Evropě i mimo ni symbolem toho, jak zranitelné liberální demokracie jsou, pokud podlehnou iluzi, že mohou zachránit samy sebe a své hodnoty, aniž by se postavily rozpínavosti totalitní mocnosti na svém zápraží. Mnichov byl pro Evropu okamžikem vymezení: obětovala své principy a závazky, aby zachovala „mír v naší době“ („peace in our time“), jak to chápali appeaseři. Podstoupila potupu, aby nedošlo k válce, avšak nakonec utržila „potupu i válku“ („dishonour and war“), jak trefně pravil Churchill ve svém projevu v Dolní sněmovně.”
― Jacques Rupnik, Střední Evropa je jako pták s očima vzadu: O české minulosti a přítomnosti

“Nationalism is the third reason for the populist slip in Czech politics. The emphasis on ethnically conceived national unity is related to the paralysis of pluralism in society. Václav Havel named this trend before the wave of national-populism arose: "After such episodes, there is a legitimate call for further hegemonization of society: let's get rid of the Jews, then the Germans, then the bourgeoisie, then the dissidents, then the Slovaks - and who will be next? The Roma? Homosexuals? Foreigners in general? And who will be left? The pure-blooded little Czechs with their backyard. It's not just that such attitudes or even such policies are immoral, it's that they are suicidal.”
― Jacques Rupnik, Střední Evropa je jako pták s očima vzadu: O české minulosti a přítomnosti

“Munich has become a symbol, in Europe and beyond, of how vulnerable liberal democracies are if they succumb to the illusion that they can save themselves and their values without confronting the expansionism of a totalitarian power at their doorstep. Munich was a defining moment for Europe: it sacrificed its principles and commitments to preserve "peace in our time", as the appeasers understood it. It has suffered dishonour to avoid war, but in the end it has suffered "dishonour and war", as Churchill aptly said in his speech in the House of Commons.”
― Jacques Rupnik, Střední Evropa je jako pták s očima vzadu: O české minulosti a přítomnosti

“Trudno o coś bardziej ludzkiego niż to wyczekujące wpatrywanie się w jutro. Wiąże się z tym niepokojący paradoks. Nawet jeśli nie potrafimy trafnie przewidzieć przyszłości, często umiemy ją sprowokować. Nasze wyobrażenie jutra wpływa na nasze działania (lub ich brak!), a te z kolei przesądzają o tym, co się wydarzy. Jeśli wszyscy uwierzymy, że katastrofy klimatycznej nie da się powstrzymać, to faktycznie czeka nas rzeczywistość jak z Mad Maxa. Tak długo, jak będziemy przekonani, že państwa sa niezdolne do innowacji i sprawnego działania, skuteczna walka z kolejnymi epidemiami faktycznie będzie je przerastać, bo po prostu nie damy im odpowiednich narzędzi. Wyobrażenia przyszłości określają kursy walut i ceny akcji, prowadza do nieuzasadnionej paniki albo sprawiają, że do ostatniej chwili nie widzimy nadchodzącego niebezpieczeństwa.

Przeszłość jest ważna i może nas wiele nauczyć. Ale ostatecznie naszą ojczyzną jest jutro, nie wczoraj. To nie pamięć, lecz wychylenie ku temu, co ma dopiero nadejść, czyni nas ludźmi i wyróżnia spośród innych gatunków. Jeśli zagubimy nadzieję na lepszą przyszłość, sami będziemy zgubieni. Człowiek bez przyszłości tworzy przyszłość bez człowieka. Krótkowzroczne skupienie na szybkim zysku, nostalgiczna idealizacja przeszłości albo naiwna fiksacja na technologii nie są bezstronnymi obserwacjami rzeczywistości. To strategie działania. Samospełniające się proroctwa, które już dziś zapowiadają nam nieludzką przyszłość. Dlatego właśnie tak bardzo potrzebujemy mądrych opowieści o jutrze.”
― Marcin Napiórkowski, Naprawić przyszłość. Dlaczego potrzebujemy lepszych opowieści, żeby uratować świat

“Co naprawdę sprawia, że pacjenci porzucają terapie onkologiczne, zamiast nich wybierając bioenergoterapeutów, szeptuchy lub cudowne diety? Dlaczego są skłonni uwierzyć, że szczepionki to spisek mający na celu depopulację naszej planety? Jakim cudem rozsądni skądinąd ludzie skłonni są zaufać raczej mądrościom z internetu niż komuś, kto medycynie poświęcił całe dorosłe życie? Odpowiedź stanowią narracje. „Medycyna alternatywna” proponuje pacjentom proste i angażujące wyjaśnienia. Traktuje ich jak niepowtarzalne jednostki i stara się zaspokoić ludzką potrzebę troski, uznania, a przede wszystkim - sensu. Tymczasem oficjalny system ochrony zdrowia i medycyna oparta na dowodach często jawią się jako nieludzkie. [...]

,Medycyna nie jest nauką ścisłą... jest sztuką’. Same potwierdzone naukowo sposoby i dane nie wystarczą, ponieważ pacjenci są ludźmi, a nie doskonale racjonalnymi automatami. Potrzebują nie tylko usunięcia tkanki nowotworowej albo uzupełnienia niedoboru żelaza. Potrzebują także poczucia sensu, kontroli nad własnym życiem, szacunku, zaufania czy bliskości z drugim człowiekiem.”
― Marcin Napiórkowski, Naprawić przyszłość. Dlaczego potrzebujemy lepszych opowieści, żeby uratować świat

“We know hunger, we are used to hunger: we feel hungry two, three times a day. There is nothing more frequent, more constant, more present in our lives than hunger - and, at the same time, for most of us, nothing more distant than real hunger.

We know hunger, we are used to hunger: we feel hungry two, three times a day. But between this repeated, daily, repeatedly and daily satiated hunger that we live with, and the desperate hunger of those who cannot cope with it, there is a world of differences and inequalities. […] Nothing has had a greater influence on the history of mankind. No disease, no war has killed more people. No plague remains as lethal and, at the same time, as avoidable as hunger.”
― Martín Caparrós, Głód