“Lidstvo v každé době plodí ďábelské šílence a svůdné představy útisku. Úkolem státnictví je zabránit tomu, aby se vyšvihli k moci, a udržet funkční mezinárodní uspořádání, které je může – pokud se k moci dostanou – zastrašit. Toxická směs povrchního pacifismu, geopolitické nerovnováhy a nejednoty spojenců však těmto silám v meziválečném období dala volnou ruku. Evropa poučená třemi sty lety konfliktu vybudovala mezinárodní řád – a pak ho odhodila, protože její vůdcové nerozuměli při vstupu do první světové války důsledkům svého počínání, a i když nyní chápali, jaký by byl dopad další hromadné katastrofy, zalekli se závěrů, k nimž je toto nahlédnutí mělo přimět. Kolaps mezinárodního pořádku, k němuž v této době došlo, byl v zásadě rezignací či přímo sebevraždou. Evropa opustila zásady vestfálského urovnání, zdráhala se uplatnit sílu, jež by byla nezbytná k obhajobě deklarované morální alternativy, a nyní ji stravovala nová válka, jejíž konec s sebou znovu přinesl nutnost nově pojmout uspořádání kontinentu.”