David

“There are still people in New York who call themselves Italian
Mafia, but it is a motley collection of low-level criminals that would
embarrass Lucky Luciano. It more closely resembles The Sopranos, without
the therapist.”
― James Comey, A Higher Loyalty: Truth, Lies, and Leadership

“Dvě události zasluhují zvláštní zmínky. Předně, že naši katolíci postupovali svorně se svobodomyslnými a se socialisty; kdo zná poměr obou směrů v době dřívější, uzná s radostí jednotící sílu osvobozenského hnutí. Katolíci už rok před tím (18. listopadu) usnesli se v Chicagu na memorandu, které bylo určeno papeži Benediktu XV. ; bylo odevzdáno papežskému delegátovi, který počin 'Národního Svazu Českých Katolíků' schválil a slíbil doručit memorandum papeži. V memorandu žádána samostatnost Čechoslovanů a osvobození národa československého v zemích historických a na Slovensku. Sám jsem se zúčastnil katolického sjezdu ve Washingtoně dne 20. června. Objasnil jsem proti starým výtkám své náboženské stanovisko, zejména, jak a proč jsem se stal příkrým odpůrcem toho katolicismu politického, jaký se p%usobením Habsburků vyvinul v Rakousku a Uhersku. Vyslovil jsem se pro rozluku státu a církve podle vzoru amerického. Právě američní katolíci chápali, že nezávislost církve na státu nijak není církvi na závadu. Slíbil jsem, že se přičiním o rozluku bez boje; pokud by při této rozluce šlo o úpravu církevních statků, odmítl jsem konfiskaci. Když se výkonný výbor Národního Svazu Českých Katolíků v Americe usnesl 25. října 1918 vyslat své zástupce do Československé republiky, aby o podstatě rozluky poučili duchovenstvo i katolický lid, uvítal jsem tento ämysl velmi rád (dopisem z 15. listopadu). Dodávám ještě, že také Sdruženie Slovenských Katolíkov v Amerike doporučilo úpravu poměru církve k státu ve smyslu rozluky americké, ovšem se zřetelem na poměry slovenské (ve Wilkes Barre 27. listopadu).”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“Po celý život jsem hledala lék na všechny druhy životních problémů – osobních, společenských, politických, globálních. Jsou mi hluboce podezřelí lidé, kteří nabízejí jednoduchá řešení, něco tvrdí s naprostou jistotou nebo si činí nárok na výhradní vlastnictví pravdy. Stejně skepticky pohlížím na všechny, podle nichž je všechno tak složité a členité, že se v tom nemůžeme vyznat, a vše je tak mnohostranné, že se můžeme celý život den co den hnát za poznáním, a přitom nic nevědět jistě. Jsem přesvědčena, že když pravdu spatříme, poznáme ji, jenom se tak třeba nestane okamžitě a bez úsilí o hlubší poznání. Je tomu tak proto, že cíl, k němuž směřujeme, a dobro, v něž doufáme, nepřicházejí jako nějaká závěrečná odměna, ale jsou skrytým společníkem našeho hledání. Odpověď na otázku, proč jsme tady, nám nedá to, co najdeme. Je skryta v důvodu, proč nemůžeme přestat hledat.”
― Madeleine K. Albright, Prague Winter: A Personal Story of Remembrance and War, 1937-1948

“All this confused press coverage reveals both the inconsistencies within Trump’s own thinking, and reporting based on second- and third-hand sources, exacerbated under a President who spent a disproportionate share of his time watching his Administration being covered in the press. It is difficult beyond description to pursue a complex policy in a contentious part of the world when the policy is subject to instant modification based on the boss’s perception of how inaccurate and often-already-outdated information is reported by writers who don’t have the Administration’s best interests at heart in the first place. It was like making and executing policy inside a pinball machine, not the West Wing of the White House.”
― John R. Bolton, The Room Where It Happened: A White House Memoir