David > David's Quotes

“i v naší politice byli slavjanofilové, ale viděl jsem, ţe vyznávají to své
slovanství jen ústy a bez poznání.”
― Karel Čapek, Talks with T. G. Masaryk

“Lamanskij mi řekl rovnou, ţe Rusové mají zájem jen o Slovany
pravoslavné, nejvýše ještě o Slováky, protoţe jsou stejně naivní jako ruský boţí lid; nás
Čechy, jako liberály a západníky, by nechali jít k čertu.”
― Karel Čapek, Talks with T. G. Masaryk

“V sergejevském klášteře jsem byl hostem u otce igumena -
pozoroval jsem tu nevzdělanost a pověrečnost pravoslaví; a tím chtěli slavjanofilové zachránit
Slovanstvo! Celkem jsem si odnesl z Ruska totéţ, co Havlíček: lásku k ruskému lidu a nechuť
k oficiální politice a k panující inteligenci.”
― Karel Čapek, Talks with T. G. Masaryk

“Celkem jsem si odnesl z Ruska totéž, co Havlíček: lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci.”
― Karel Čapek, Talks with T. G. Masaryk

“Já nemám rád prázdné mluvení o slovanství, jako nemám vlastenčení. Prosím vás, kolikpak z
našich slavjanofilů dovede aspoň číst rusky, polsky, srbsky? (..) A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, ţe
miluje své rodiče, svou ţenu, své děti; to se rozumí samo sebou. Kdyţ miluješ svou vlast,
nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.”
― Karel Čapek, Talks with T. G. Masaryk

“Nikdy som veľmi nerozumel poézii, ale keď som si prečítal báseň Ľubomíra Feldeka Dobrú noc, má milá a v nej verš „esesák sa objal s eštebákom“, bolo mi jasné, akú dokáže mať silu. V tejto jedinej krátkej vete sa zračili vtedajšie časy: tí komunisti, ktorí sa premenili na nacionalistov, sa spojili s fašistami, lebo ich k sebe priťahoval spoločný odpor k demokracii.”
― Martin M. Šimečka, Medzi Slovákmi: Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo Ako som sa stal vlastencom

“Je paradox, že cirkev dnes nástojí na tom, že vie, čo je priordzené, a vyhlasuje to za posvätné, čím sa míľovými krokmi blíži k Darwinovmu princípu prirodzeného výberu, proti ktorému ešte nedávno tak urputne protestovala. A, naopak, nie je paradox, že vo vulgárnom poňatí Darwina sa dnes katolícka cirkev chtiac-nechtiac ocitá po boku fašistov.”
― Martin M. Šimečka, Medzi Slovákmi: Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo Ako som sa stal vlastencom

“Dvě události zasluhují zvláštní zmínky. Předně, že naši katolíci postupovali svorně se svobodomyslnými a se socialisty; kdo zná poměr obou směrů v době dřívější, uzná s radostí jednotící sílu osvobozenského hnutí. Katolíci už rok před tím (18. listopadu) usnesli se v Chicagu na memorandu, které bylo určeno papeži Benediktu XV. ; bylo odevzdáno papežskému delegátovi, který počin 'Národního Svazu Českých Katolíků' schválil a slíbil doručit memorandum papeži. V memorandu žádána samostatnost Čechoslovanů a osvobození národa československého v zemích historických a na Slovensku. Sám jsem se zúčastnil katolického sjezdu ve Washingtoně dne 20. června. Objasnil jsem proti starým výtkám své náboženské stanovisko, zejména, jak a proč jsem se stal příkrým odpůrcem toho katolicismu politického, jaký se p%usobením Habsburků vyvinul v Rakousku a Uhersku. Vyslovil jsem se pro rozluku státu a církve podle vzoru amerického. Právě američní katolíci chápali, že nezávislost církve na státu nijak není církvi na závadu. Slíbil jsem, že se přičiním o rozluku bez boje; pokud by při této rozluce šlo o úpravu církevních statků, odmítl jsem konfiskaci. Když se výkonný výbor Národního Svazu Českých Katolíků v Americe usnesl 25. října 1918 vyslat své zástupce do Československé republiky, aby o podstatě rozluky poučili duchovenstvo i katolický lid, uvítal jsem tento ämysl velmi rád (dopisem z 15. listopadu). Dodávám ještě, že také Sdruženie Slovenských Katolíkov v Amerike doporučilo úpravu poměru církve k státu ve smyslu rozluky americké, ovšem se zřetelem na poměry slovenské (ve Wilkes Barre 27. listopadu).”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“O Slovensku samostatném se nemohlo vůbec jednat vážně; zbývala by možnost, aby se stalo autonomním v Uhersku. Ani to nebylo možné podle daných okolností, a tudíž nezbávalo než sjednocení. Malí národové všichni za světové války žádali svobodu a sjenocení. Slovaci a Češi věděli, že sám jsem byl vždy pro Slovensko; svým původem a svými tradicem Slovák, cítím slovensky a pro Slovensko jsem vždy nejen horoval, ale pracoval. (..) Vím dobře jak i rusofil Vajanský, když se jednalo doopravdy, byl pro jednotu, nejinak, jak jeho otec, před tím už Kollár a j. Ale vím také, jak se mnozí Slováci ve svém národním a politickém ponížení utěšovali vidinami bez činů a práce. (..) Za války obživl slovenský romantism mezi Slováky v Rusku. (..) někteří slovenští pracovníci snili o Slovensku samostatném nebo spojeném s Ruskem; ale vyskytli se i lidé, kteří hlásali spojení Slovenska s Polskem a dokonce s Maďarskem. V Moskvě se ustavil hned roku 1915 'Slovensko-ruský spolek paměti Štúra' a v něm se tvorřili pod vedením několika politicky naivních Rusů rozmanité protičeské iluse nejasného a nezralého panslavismu a panrusismu.”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“Znalost Slovanstva, zejména Jihoslovanů a Ruska, dovedla mne k boji s Aehrenthalem (Alois Lexa von Aehrenthal - český šľachtic, diplomat a politik; podľla wikipedie, pozn. čitateľa) o rakouskou politiku balkánskou; naše obvyklé slovanství mně bylo nesympathické. Hnusilo se mi to slovanské žvanění, jak to jednou odsoudil Neruda, nemohl jsem klidně snést ty vlastence a Slovany, kteří se nenaučili ani azbuce a s Rusy a cizinci vůbec musili mluvit německy.

Živě vzpomínám, jak mně moji nejbližší kolegové zazlívali, když jsem přiváděl na přetřes otázku slovenskou a když jsem jí v 'Naší Době' a v 'Čase' věnoval zvláštní pozornost. Mně nestačila ta abstraktní a úzce politická národnost a láska k vlasti, na neznalost skutečného národa a lidu v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Od dětství jsem cítil své češství konkrétně v pochopování charakteru, názorů a života svých krajanů tam na Slovácku a na Slovensku a postupem doby na Moravě a v Čechách. Praha zajisté má stejné oprávnění jak Čejkovice nebo Bystrička; ale v Praze je příliš mnoho lidí, kteří nežijí nerudovskou malostranštinou, nýbrž kavárenskou abstraktností a hospodskou fantastičností. To ovšem platí o všech městech a také u jiných národů, ale proto to není méně odporné. Své češství a slovenství cítím, řekl bych, venkovsky, dialekticky; filosoficky cítím s Husem, Chelčickým, Žižkou a t. d. až po Havlíčka. Doma i ve Vídni mě tížil Kocourkov; ten Kocourkov pražský, ale stejně vídeňský a rakouský vůbec. Malost nespočívá v geografii, ale v lidech, charakterech, mravech. Světovost nezíská se jen obvyklým cestováním, oficiálním stykem mezinárodním a mezistátním, nýbrž duchovním pohroužením v život jednotlivcův, národův, lidstva.”
― Tomáš Garrigue Masaryk, Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918

“Why do you have these views?”
“I just do,” Trump replied. “I’ve had these views for 30 years.”
“That doesn’t mean they’re right,” Cohn said. “I had the view for 15 years I
could play professional football. It doesn’t mean I was right.”
― Bob Woodward, Fear: Trump in the White House

“There are still people in New York who call themselves Italian
Mafia, but it is a motley collection of low-level criminals that would
embarrass Lucky Luciano. It more closely resembles The Sopranos, without
the therapist.”
― James Comey, A Higher Loyalty: Truth, Lies, and Leadership

“All this confused press coverage reveals both the inconsistencies within Trump’s own thinking, and reporting based on second- and third-hand sources, exacerbated under a President who spent a disproportionate share of his time watching his Administration being covered in the press. It is difficult beyond description to pursue a complex policy in a contentious part of the world when the policy is subject to instant modification based on the boss’s perception of how inaccurate and often-already-outdated information is reported by writers who don’t have the Administration’s best interests at heart in the first place. It was like making and executing policy inside a pinball machine, not the West Wing of the White House.”
― John R. Bolton, The Room Where It Happened: A White House Memoir

“„Z armády som sa vrátil bez zubov. Bol december, tridsaťstupňový mráz. Ten chalan bol z Kalifornie... Išli sme ho odprevadiť do hotela. Mal na sebe páperku, teplé zimné rukavice, išiel celý taký zababušený po Moskve a oproti nám ide ruský Váňa – s rozopnutým ovčím kožuchom, s pupkom trčiacim spopod trička, bez čiapky a rukavíc. ‚Ahojte, chlapi!‘ – ‚Ahoj!‘ – ‚A to je kto?‘ – ‚Američan.‘ - ‚Ó, Američan!‘ Podal mu ruku, potľapkal ho po pleci. A išiel ďalej. Prišli sme s ním do izby, Američan mlčí. ‚Šéfko! Čo je?‘ pýtam sa ho. - ‚Ja mám páperku, rukavice a on bol holý. Ale ruku mal teplú. S takou krajinou sa nedá bojovať.‘ A ja na to: ‚Jasné, že nedá. Zahádžeme vás mŕtvolami!”
― Svetlana Alexievich, Zinky Boys: Soviet Voices from the Afghanistan War

“Po celý život jsem hledala lék na všechny druhy životních problémů – osobních, společenských, politických, globálních. Jsou mi hluboce podezřelí lidé, kteří nabízejí jednoduchá řešení, něco tvrdí s naprostou jistotou nebo si činí nárok na výhradní vlastnictví pravdy. Stejně skepticky pohlížím na všechny, podle nichž je všechno tak složité a členité, že se v tom nemůžeme vyznat, a vše je tak mnohostranné, že se můžeme celý život den co den hnát za poznáním, a přitom nic nevědět jistě. Jsem přesvědčena, že když pravdu spatříme, poznáme ji, jenom se tak třeba nestane okamžitě a bez úsilí o hlubší poznání. Je tomu tak proto, že cíl, k němuž směřujeme, a dobro, v něž doufáme, nepřicházejí jako nějaká závěrečná odměna, ale jsou skrytým společníkem našeho hledání. Odpověď na otázku, proč jsme tady, nám nedá to, co najdeme. Je skryta v důvodu, proč nemůžeme přestat hledat.”
― Madeleine K. Albright, Prague Winter: A Personal Story of Remembrance and War, 1937-1948

“Práca, manuálna práca je jedinou cnosťou inak neporiadnych a nemorálnych ľudí, denný očistec, keď prichádzajú ráno špinaví a pripití z predchádzajúcej noci, no práca ich očistí, možno ich na pár hodín premení na nových ľudí, no po návrate domov sa stanú tým, čím boli, ak sa vôbec cez deň zmenili, pretože ani to sa nedarilo všetkým, nie všetci boli v práci poriadni, necítili sa posvätení ako na krste, často ich to nebavilo, čo bol jeden z dôvodov, prečo tak ľahko niektorí odovzdávali svoju pôdu do družstiev, chceli sa jej zbaviť, nechceli pracovať. Možno neboli leniví, no určite boli unavení, spoliehali sa, že ich vyčerpanosť sa rozpustí vo vyprahnutosti ostatných, že keď budú robiť všetci spolu málo, tak to bude stačiť aj na výplatu, aj na jedlo, aj na strechu, aj na pocit nového človeka.”
― Michal Havran, Otec bol v strane

“Jedného dňa so sebou priviedli vlastného dozimetristu a násilím otvorili sklad rádioaktívneho odpadu. Prinútili ma tam ísť. Pod namierenou hlavňou samopalu.
Prišiel som v protiradiačnom odeve, v ochranných okuliaroch a rukaviciach. Oni len tak, v uniformách. Zase ten sebavedomý úsmev.
‚Tak to konečne máme, inžinierko,‘ hovorí jeden z nich. ‚Tu ukrývate tie laboratóriá na biologické zbrane!‘
Všetko som pochopil. Oni si naozaj mysleli, že ak obsadia Černobyľ, nájdu tu americkú základňu, v ktorej sa vyvíjajú biologické zbrane. Nebola to žiadna informačná hra. Mysleli to smrteľne vážne. Verili tomu.
„A našli?“
„V momente, ako otvorili ťažké ochranné dvere, dozimetre sa zbláznili. Vyskočili za maximálne merateľné limity. Dozimetrista odtial utiekol. Zostali armádni plukovníci a ich vojaci. Jeden z nich zdvihol holou rukou tubu. Bol to kobalt-60. Začal si ho fotit‘.
Povedal som: ‚Ak náhodou bývate v jednej izbe s týmto šialencom, radšej rovno napíšte svojim ženám. Nech si začnú hľadať nových mužov.‘
Oni: „Geňa, okamžite to polož!“
Všetci utiekli.”
― Tomáš Forró, Spev sirén: Putovanie do srdca ukrajinskej vojny