Zachraňte muže

Mám maminku psychiatra. Tedy i můj tatínek byl psychiatr. Sám o sobě tento fakt může sloužit jako dobrá omluvenka pro veškeré mé nevhodné reakce. Ne? Obzvláště některým mužům jsem rodinnou anamnézou vysvětlovala vlastní vztahovou nekompatibilitu.

Ale o své výchově tentokrát psát nechci. Zajímavější vždy byly případy, které moji rodiče, aniž by brali na zřetel mé napjaté uši, vždy doma hlasitě řešili a probírali. Jasně, že existuje lékařské tajemství. Oni také nikdy nejmenovali... Pro jakoukoliv tvůrčí činnost byly ale jejich historky k nezaplacení.

Po smrti táty ztratila maminka správného sparing partnera. Já byla vždy jen vděčný posluchač. Nikdy ne erudovaný diskutér. Nedávno však dorazila z ordinace s pověstnýma očima navrch hlavy. „Mici, mám pro tebe historku!“ volala už ode dveří. Nebudeme probírat, jakými přezdívkami nás naše okolí, obzvláště rodiče, bez ohledu na věk tituluje, že ne? (Jednou můj otec, bylo mi asi pětadvacet, ukazoval Igoru Chaunovi, který k nám dorazil konzultovat rukopis svých deníků, mé akty z dětství a přitom mi říkal Pišišvore. A to byl Igor tenkrát ještě docela zachovalý a přitažlivý. A ty jeho deníkové zápisky... )

Tak tedy ta historka: „Mici, představ si, že mám pacienta, majitele softwarové firmy, hezký čtyřicetiletý chlápek to je, rozvedený otec dvou dětí, no a on se vrátil z jakési služební cesty v Hongkongu, a jak měl posunutý čas, nevěděl, co večer dělat, spát se mu pochopitelně nechtělo, tak na e-mailu zjistil, že je v té době sraz kamarádů ze základky. On tam šel. Dvě jeho spolužačky mu nalily cosi do pití, odtáhly k sobě domů a znásilnily. A on se teďka bojí žen. Klepe se jak ratlík i před svojí sekretářkou. Má fobii z pošťačky. Potraviny už nakupuje jen přes internet, aby se vyhnul kontaktu s pokladními. Rozumíš tomu? Mici, ten případ je běžný, to se prostě stává. Ale zajímavá je změna rolí. Pochop, tohle se vždycky stávalo jen ženám. Je přece dokonce i velká pochybnost o tom, zda muže znásilnit lze. Pokud se tedy bavíme o ‚tradičním‘ sexu. A vidíš? Lze. Jak během jednoho večera změnit bonvivána v neurotika. Snadno a rychle. A to mají všichni zúčastnění vysokoškolské vzdělání a děti. No pomoc!“ Dokončila maminka monolog. Zapálila si svoji oblíbenou spartu a na jedno sousto polkla laskonku. Penerka. S její profesí ale ani neočekáváme, že by měla chování něžné dámy, že?

Ta historka mi zůstala v hlavě a konkrétně jsem si na ni vzpomněla, když jsem platila potrat fence našeho souseda. Jasně, že ji oplodnil můj pes. Jenže ona se prohrabala na můj pozemek. Ne on k nim! Svět se mění.

Už fakt není třeba dělat pokusy s modrými a růžovými oblečky. Měnit archetypy násilně. Klukům cpát barbíny a holkám traktory. (Vždy blahořečím osudu, že mám holčičku a nemusím chodit na procházky na stavby pozorovat bagry...) Už nám nepomohou ani princeznovské příběhy. Popelčin syndrom je pasé.

Jediné, co současná společnost opravdu potřebuje, je zachránit muže...