Posledních 10 minut

Zase léto. A zase požadavek na fejeton o sexu... Klasika. Takový stres mám, že brzy začnu psát o vaření. Proklatě fádní život vedu.

Nicméně, pořádala jsem dětskou party. Očistec pro dům, zahradu i nervy. Věřte, že až když pozvete třicet dětí, zjistíte, že bazénová filtrace umí oddělit kuřecí kosti od třešňových pecek. Ale to není gros fejetonu o sexu. Jistě ne. Na mejdan vrstevníků mé dcery dorazila i moje bezdětná nevdaná bývalá spolužačka. Toho času bez práce. Jana se jmenuje. Měla skvělé místo. V Londýně. Kurátorka mezinárodní galerie moderního umění (nebudeme polemizovat nad klasifikací moderního umění, tentokrát ryze o sexu). Odešla tam hned po magistrovi. Tak sedm osm let to může být. Jana měla báječného šéfa. Až na to jméno. Donald. Příliš evokuje kačera. Nebo Trumpa. Nicméně milý, vzdělaný, art objekty stejně jako Jana posedlý, vtipný, rozvedený skoropadesátník. Mírně prošedivělý – píše se ještě v románech o lásce. Jana a Donald byli nevyřčení přátelé. Vždy se s ním smála. Dokonce se prý smála i jeho vtipům. Což už dělají snad jen ženy v domácnosti. Vždy si ho vážila. Vždy ho obdivovala. Nebo – aspoň to tvrdila v nekonečných nočních hovorech Londýn–Měchenice.

Jana za dobu svého pobytu v Anglii vystřídala mnoho Londýňanů. Pokus. Omyl. Lehce po jejích třicátých narozeninách jsem začala milého Donalda nenápadně doporučovat. Ať si ho, prosím, aspoň všimne. Ať pro ni není beztvarou amébou. Pan šéf. Tolik zahraničních pracovních cest spolu už absolvovali, tolik nudných garden party a tolik bezobsažných večeří. Neznám manželství, které by to přežilo. Pořád spolu pracovali, vesele se zdravili s ranní kávou a mírně násilně laškovali nad skutečnými problémy. „Néééé!“ křičela vždycky. „Vyspat se s ním se rovná sebevraždě.“ Přeháněla. Samozřejmě.

Vždy, když u mne přespávala, neodpustila si psát mu sentimentální zprávy o stavu dětí a zvěře na mé zahradě. Postupem času, když ona stále říkala NE NE NE, jsem přidala na argumentech. „Zkus ho nevnímat ani jako šéfa, ani jako dalšího z Londýňanů. Mohl by to být přece dobrý otec tvého budoucího dítěte. A myslím, že někoho normálnějšího, milejšího a tebe znalejšího těžko potkáš.“ Razantní na svoji povahu jsem byla. Nakonec to udělala. Samozřejmě. Podvědomí vždycky zvítězí. A pokud ne, pak přece každoden nestojí za nádech. Takže ano.

Sex Jana–Donald proběhl.

Pak, tuším po týdnu, seděla na té dětské party na skokanském můstku. Nebyla naštvaná. Ani ulitovaná. Jen říkala, Báro, dlužíš mi tuhle historku na papíře. Bude se jmenovat How to lose a job in an hour. „Za hodinu?“ zírala jsem nechápavě. Poprvé se skutečně rozesmála. „Ne, oprav to. In ten minutes.“

Se vzpomínkou na Janu musím rekapitulovat. V práci jsem si ulítla jedinkrát. Einmal ist keinmal. Utěšovala jsem se před každou oficiální poradou. Když pak ale změnil vydavatele, nesmírně se mi ulevilo. Ta hra „pojďme skrývat, že na tom stole u grafiků hořely včera moje vlasy“ mi prostě přitažlivá nikdy nepřipadala.

Otázkou zůstává, co je to ten „dobrý sex“. Sex, který chceme opakovat. Který prostě musíme mít. Za každou cenu. Ne ten, který se dá nazvat koloritem a k partnerskému vztahu prostě patří. (BTW „moji“ muži se nikdy neptají, zda to bylo fajn. Sebevědomí, či samolibost?) Upřímně musím doznat, že ten takzvaně dobrý sex jsem zažila jen dvakrát. Ale vždycky, vždycky stál za spálené mosty. Třeba i londýnské...