Status Updates From Denní dům, noční dům

Nejtragičtější věcí v lidském životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít; nejsme tam, kde bychom chtěli být; nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha. Na druhou stranu to utrpení nás vždy stimuluje k tomu, abychom překonávali sami sebe.

Z nějakého důvodu si lidé oblíbili pouze jednu část proměn. Zamilovali si růst a rozvoj, a ne sesychání a rozpad. Dospívání jim bylo vždy bližší než hnití. Líbí se jim to, co je stále mladší, stále šťavnatější, čerstvé a nedospělé. To, co ještě není dokončené, trochu hranaté, ovládané zevnitř silnou pružinou potence, co se může ještě stát, vždy chvíli před, nikdy ani okamžik po.

Bylo by třeba utéct mimo vlastní tělo, dokonce sebe sama. Opíjet se? Prospat celé dny? Být aktivní až do amoku? Nepřetržitě se modlit?

Pouze smutek je opravdový, závislý. Být tam, kde nejsme, mít to, co nemáme, dotýkat se někoho, kdo není. Tento stav má rozporný a přílivový charakter. Je kvintesencí života a je proti životu. Proniká skrz kůži do svalů a kostí, které od této chvíle začínají bolestivě existovat. Ne bolet. Bolestivě existovat - to znamená, že podstatou jejich existence je bolest. Od takové bolesti není úniku.

Lidé mluví jenom o tom, co se ve skutečnosti neděje.

Svět se tím pro mě stal bližší, jako by byl přilepený na kůži; zdálo se mi, že cítím pulzování své krve a následuji tak pohupování malých větviček ve větru. Byl mou kůží, a já jsem dělala všechno, abych na to zapomněla.

Žila jsem ve světe, který už odněkud znám. Každý den jsem poznávala stále více obrazů, gest, sekvencí pohybů, barev vzduchu, vůní. Všechno už jsem znala, jakoby bych navždy přišla o dar poznávat nové věci, jako bych se přestala učit. Ten pocit byl stále silnější, zpočátku to byly jen předtuchy, malé záblesky, jako například že teď se stane to a potom tamto, věděla jsem to, i když jsem netušila proč.

...světy nahlížené z různých bodů jsou různými světy. Takže mohu žít v tolika světech, kolik jsem jich schopna vidět.

ŽIVOT SE Z JEDNÉ POLOVINY ODEHRÁVÁ VE TMĚ

Marta mi řekla něco v tom smyslu, že když někdo říká „všechno“, „vždy“, „každý“, může se to týkat pouze jich samých, ve vnějším světě totiž tak obecné věci neexistují. Poradila mi, abych si dávala pozor, protože pokud někdo začíná větu „vždy“, znamená to, že ztratil kontakt se světem a že mluví o sobě.

Jednoho večera, když jsme uklízeli z terasy prázdné hrnky od čaje a talířky po zákusku, Marta řekla, že nejdůležitějším úkolem člověka je zachránit něco, co se rozpadá, a ne tvořit nové věci.

Z jejich těla odchází pára, myšlenky se zamotávají, není nic, co by je vymezovalo, co by dávalo jistotu, že vůbec jsou. Prohlížejí si nějaké obrazy, ale nemají sebe. Půl lidstva je pohrouženo do spánku, zatímco druhá polovina bdí. Když se jedni probouzejí, jiní jdou spát a udržují tak svět v rovnováze.

V každém domě jsou teplá, bezvládná těla, s rukama rozhozenýma nebo připaženýma, chvějící se víčka, pod nimiž neklidně cestují oči tam a zpátky, hudba dechů, chrápání, zvláštních slov najednou vyřčených před sebe, neuvědomělý tanec chodidel, pohyb těla, které během nočního putování pospíchá za přikrývkou.

Vlasy žijí i po smrti. Už nerostou, ale pořád žijí a dýchají. Jsou jako lidé, jejichž těla už přestala růst, ale to přece neznamená, že zemřeli.

Při putování je třeba zabývat se sebou, aby si člověk pomohl, musí se dívat na sebe a na to, jak do světa zapadá. Na cestě nakonec pokaždé narazí na sebe, jako by byla vlastní osoba jejím cílem. Ve vlastním domě člověk prostě je, není třeba hledat vlaková spojení v jízdních řádech, nadšení a zklamání není vůbec k ničemu. Je možné se pověsit na věšák, a potom vidět nejvíce.