Status Updates From Hodina duše

Podivuhodný objev: právě na city je třeba mít dost času, nikoli na myšlenku. Myšlenka – to je blesk; cit – paprsek nejvzácnější hvězdy. Citu nelze být bez volných chvílí a pod hrozbou.

Je svobodné, a já jsem u něho jako svázaná.
Svoboda moře – a má závislost na něm. Co si mám s mořem počít? Dívat se? To je pro mě málo. Plavat? Nemám ráda horizontální polohu. Plavat je ležet, plout. Miluji vertikály: chůzi, horu. Vyrovnanost sil: výšky a mé.

… A přitom nemiluji život jako takový, začíná pro mne něco znamenat, dostávat smysl a váhu, teprve přetvořený, t.j. v umění…

Prchavá ústa a prchavé ruce,
slepě tu ničí mou věčnost, jak vích…
A zpívám svou píseň, tu o rozluce
s Duší, ten Hymnus o prchavých!
Hrom božské věčnosti ohlušen, hluše
zní…Jen čas od času, v předjitřní čas
ozve se v temnotách tajemný hlas:
Nesmrtelná ženo, pomni, je duše!

co s tou mou nezvažitéností
v světě vah?!

Právě toho se bojím. Obojího – nahé duše i hnijícího těla, jen ještě nevím, co z toho je hroznější.

Plač! S jinou nastřádáš brzy
stud se mnou pozbytý.

Ne. Tohle ne. (Já, v sobě, hluše:
Poslouchej: Chtít je snad věc těl
a my jsme odedneška duše,

My, lapeni doprostřed kruhů, víme veškerost svou, jako ví srpek o úplňku.

ani sen není
víc než společný pláč.

,,Ne. Jinak jsem to chtěl.
Ne. Tohle ne. (Já, v sobě, hluše:
Poslouchám, chtít je snad věc těl
a my jsme odedneška duše.

jako strach z příštích slov,
jež říct nám kdo má,
jak dům, co řítí se,
Je slovo: doma