lucie

stála u turniketů a hledala kartičku, hlavu ponořenou v kabelce, jako by se přede mnou chtěla schovat. určitě to byla ona. mámina kamarádka, která se zasekla v mojí dětské paměti. kdysi dávno, večerní setkání, když se ještě příjimaly návštěvy. doma se mohlo kouřit a mně to nesmrdělo. vypla se televize, zapálily svíčky. když jsme se pozdravili a chvilku si povídali (určitě jsem nervozně stál u stolu a překotně vykládal), zavřely se dveře. já šel za bráchou do pokoje. 

“já si zasportuju,” usmála se, když jsem jí nechal otevřené dveře u výtahu. zasportuju. es. jen trochu nedotažená sykavka. je to ona. zůstala v obývacím pokoji, tak hluboko v paměti, že už snad nemohla ven. nějak ale unikla, teď je u mě v práci, pořád stejně mladá, zatímco máma už ani není.

je tohle nějaká bojovka? nese lucie v kabelce tajnou indícii, která povede k matce? rozhodně jo. tetelím se jako detektiv před odhalením stopy. začínám chápat nutkavou potřebu rekonstrukcí, obsesivní vyčkávání v chodbách archivů, vyptávání se kolemjdoucích. lucie bloudí v patře pode mnou s nějakým poselstvím. pokyny z režie. opakuje si repliky. “tvoje máma byla…”