Čas na nové boty

Seděla jsem v hotelové chodbě s třetí maminkou třetí dcery mého bývalého manžela. Už jsme se loučily, byť se nám hooodně nechtělo. (Pochopte, tolik společných zážitků přece máme.) A Jindřiška pronesla neúprosný soud. Tvrdila, že když se nám nepodařilo vzít si toho nejchytřejšího kluka z vejšky, mít s ním dvě děti a dodržovat nějaké reálné morální zvyklosti, pak už se to těžko povede s kýmkoliv dalším. Že v našem věku už není moc prostoru pro důvěru, sny a začátky. Že už bylo tolik lží, tolik slz a tolik přetvářky, že ani my samy nejsme té kouzelné naivity schopné. Nechtělo se mi s ní souhlasit. Jasně, že ne. Koho by také bavila pravda? Ale jak sbírám boty, a opravdu jich mám víc, než jsem kdy měla mužů, tak se mi každý další pár vybírá hůř. Je totiž proklatě podobný tomu, který už jsem na noze měla.

Jiná chodba, také hotel a vyprávění půvabného muže o jeho posledním nepovedeném vztahu. „Skoro už jsem koupil zásnubní prstýnek. Byl jsem ochoten to celé zkusit ještě jednou... Děti. Psy. Dům. Ale nevyšlo to. Bohužel.“ Jasně, že ji miloval, tu dívku, o které mluvil. Reparát se ale nezdařil. Reparát. Hrozná představa, ne?

I když moje kamarádka Táňa Kováříková šila jedné své klientce čtvery svatební šaty. Začaly princeznovskými a skončily u toho strašlivého béžového kostýmku, který je tak praktický, že se dá vzít i na letní rande. Jeden z těch ženichů se dokonce zopakoval. Tuším, že měl číslo dvě a pak ještě i čtyři.

Vždy, když moje kolegyně hodnotí muže, kteří procházejí mým životem, uvažují prizmatem dalších deseti let. Ale umíte si představit tvora, se kterým začnete zítra spát a budete ho milovat i za deset let? Nebo se s ním aspoň nebudete nudit? Abych trošku slevila... Dlouhodobě se zřejmě dají milovat jen vlastní děti. A možná rodiče.

Moje kamarádka se už zhruba posledních pět let rozchází se svým partnerem. Vždy vyjmenuje cirka deset důvodů, proč s ním koexistovat nechce. No, nejméně osm. Abych nekřivdila. Proč s ním ale stále je? Jeho děti jsou důvodem. Ne ty její. Jeho děti vyplňují každou pauzu neustálými návštěvami a přednáškami na téma, že už nechtějí žádnou další „tetu“. Divné je vlastně používání tohohle slova. Máma a táta – ti jsou jen jedinkrát. Pevně doufám, že ona existence náhradních tatínků díky sociálním pracovnicím z rozvodových slovníků už zcela zmizela. Nicméně tetiček a strýčků, těch asi může být spooousta. Jen to loučení s nimi pro děti jakékoliv věkové kategorie je prostě nedobré. A smutné. Oni totiž ještě nemají tak velké botníky. A tak je prostě ztráta paradoxně bolí víc než nás. Můžete jim říct „on zmizel“? Ztratil se? Odcestoval?

A my? Když přestaneme milovat toho muže, budeme pak brát jeho děti do zoo? Asi ne, že? Vždyť by časem hrozily výlety podobné mateřské školce.

Jak riskantní tedy vlastně je představit nového muže svým dětem? Nejvíc. Neexistuje srovnatelná „hloupost“.

Nebo to můžeme celé otočit a říct, že není lepší škola prožitku než poznání reality.