Branka & listí

   Čeká na mě u branky. Je netrpělivá, kýve se ze strany na stranu. Povídá si sama pro sebe. Volám na ni, že vezmu ještě něco dobrého na svačinu a už vyrážíme. „Hlavně něco dobrého,“ ozve se.     Za brankou mě chytne za ruku. „Dejte mi tu růžovou ruku, pane učiteli.“ Vyká mi a oslovuje mě pane učiteli, protože je za ta léta už tak naučená.   „Říkej mi normálně Martine, jestli chceš.“   „Chci,“ odpoví a postupně proplétá své prsty mezi mé.    „Půjdeme na hřiště a tam si dáme sváču, dobře?“   „Nebo můžeme jíst klidně už cestou…“    „Nebo můžeme zůstat doma a jen jíst,“ pokusím se o vtip.    „To bychom mohli.“   Vysvětlím jí, že to bychom nemohli a vyrazíme směrem k hřišti.    Pokud je naštvaná, chodí jen po levé straně, ale dnes nám cesta ubíhá bez komplikací. To na ní obdivuju, protože když jsem naštvaný já, odmítám chodit vůbec. I když jsme dnes už oba dospělí, svoji dospělost si dokazujeme každý po svém.   Vztahy jsou pro ně specifické. Práce s autisty spočívá mimo jiné i v neustálém hledání optimální blízkosti. Například se jí těžko rozeznává, kteří lidé jsou cizí a nemusí je zdravit, a které by naopak pozdravit měla.    Někteří kolemjdoucí mají na vodítku psa, mé autistické děvče pozdraví štěkotem i jeho.    „Tohle ale nemají rádi,“ upozorním ji.   „A co mají rádi?“   „Zkus je třeba pohladit.“   Radu si vezme k srdci a o pár minut později pozdraví psa a páníčka pohladí.    Trhá ze stromů listí. List si prohlédne a pak zahodí. Nemyslím si, že by se nějak zvlášť zajímala o stromy, prostě jí to jen dělá dobře. Sám dělám spoustu nesmyslných věcí, když potřebuju zahnat nudu. Vlastně můžu být rád, že třeba nekouří. Trpí autismem a jak znám její vztah k rituálům, kouřila by pravidelně.      Na hřišti si pochutnáváme na sušenkách BeBe Dobré ráno a zjistili jsme, že se dají pohodlně jíst i odpoledne. Chytne mě zase za ruku, má jí celou od drobků z těch sušenek. V tichosti pozorujeme malé děti a jejich maminky. Napadá mě, jestli vnímá rozdíl mezi sebou a těmi zdravými dětmi. Jednou se jí na to zeptám.