Andrew Scott's Blog

Writer-on-Writer Crimes

A flurry of nasty reviews and other attacks on writers has commanded my attention of late, enough to make me consider—or reconsider, in some cases—the reasons for such behavior. The motive is usually ladder-climbing or other forms of posturing. Often the goal is to assert that one writer’s aesthetic is more valuable than another writer’s. A particularly nasty book review gets people talking. On its face, this might be called “buzz,” but it only works to raise the reviewer’s profile if we let it.

I promise to eventually address William Giraldi’s New York Time Book Review piece about Alix Ohlin’s novel and story collection, which were simultaneously released this summer. But let’s remember the context surrounding this review.

Start with Jacob Silverman’s Slate article about “the epidemic of niceness in online book culture,” which claims that Twitter’s “water cooler” vibe turns writers into champions of each other’s successes while dulling our critical capabilities.

We’ve also seen attacks on two successful writers, Cheryl Strayed [see edit at bottom] and Joshua Ferris, masquerading as personal essays with overtures meant to reveal how the writer-attackers have changed or learned something useful from the negative feelings they harbored; those negative responses are, of course, shared with potentially thousands of readers online. Jealous writers/reviewers/commenters want it both ways. They want to be known, but not despised. I have provided the links, but I will not share their names. If you read these, please forget their names immediately.

And let’s also remember the unfolding circus around the review of Patrick Somerville’s novel. 

It’s no secret that reviews can be scarce, even for successful, accomplished books. Even the most talked-about titles rarely score more than 20 reviews in the traditional, known outlets. Most writers now hope for only a handful of reviews in newspapers and magazines. We are more likely to see comments on Goodreads or Amazon, many of which are essentially anonymous. Culture-focused websites—Salon, Slate, and The Rumpus—provide a necessary forum for reviews, and some book-related blogs offer smart criticism.

But it’s not enough. I think most writers would welcome an explosion of smart, thoughtful reviews in prominent publications, even if it came with a dose of negative reviews. Not all negative reviews are nasty, after all.

Precious space is wasted in newspapers and magazines when reviewers focus on what to avoid, especially when most readers have likely never heard of the author or book. I’m happy to know which movies to avoid, though—studios spend millions of dollars on marketing and sometimes use intentionally deceptive tricks in the trailers, so encountering an informed response is important, even (or especially) if its negative. Hollywood players loom large in our culture, which makes them easy targets for our snark and derision. We can forget about the individual artists who collectively make a piece of cinematic art. I enjoy reading a harsh review of a film, especially if the reviewer’s intelligence matches the meanness. I’m thinking here of everything from Anthony Lane’s enduringly hilarious and formal takedowns—my favorites tackle Battlefield Earth and Mission Impossible 2—to Roxane Gay’s informal dispatches from her weekly trips to the theater. 

But it’s different with books, isn’t it? No literary novel or story collection has that kind of marketing push. We aren’t bombarded with TV commercials for books, and print ads, which can be expensive—full-page ads can cost more than $40,000, while a full centerspread fetches closer to $90,000—are typically saved for book-centric publications such as the New York Times and the New Yorker. Such preaching to the choir matters, but it’s hardly a way to sizably boost the appeal of literature. Only the largest publishers can afford these high rates. 

I’ll never read all of the good books other people think I should. I won’t finish the roster of books I do plan to read, and that list always grows, never shrinks. I keep trying.  

I did read and enjoy Cheryl Strayed’s Wild, which received a major advance and corresponding marketing effort long before Oprah came along. Its marketing support can’t compare to even the shittiest Hollywood marketing budget. In his smart and engaging response to Giraldi’s piece, J. Robert Lennon argues that “the literary world is basically a small city. We could maybe all comfortably occupy Madison, Wisconsin. And so a book review is not read in a vacuum: when you angrily eviscerate somebody’s work, you are shitting where you eat. It is important both to support each other and criticize each other, and to find ways to do both respectfully and constructively.”

If “the literary world” excludes “regular” readers—if it really just means other writers, editors at literary journals and magazines, editors at presses both small and large, agents, publicists, sales forces, independent bookstore owners and big chain bookstore employees, distributors, professors and students in M.F.A. and Ph.D. programs in creative writing, book cover designers and typesetters, and the rest—then I’ll go a step beyond Lennon and suggest that the literary world might fit into an even smaller college town. Think Bloomington, Indiana. 

We are not an army. We are small potatoes. That’s a cliché. Fine. I will be specific: We are Peruvian purple fingerlings.

Negative reviews can be useful. Benjamin Percy examines Michael Chabon’s Telegraph Avenue in the current Esquire. J. Robert Lennon’s guidelines for writing a negative review are exemplified in Percy’s piece, which runs a full page in a periodical that isn’t devoted to books. Percy provides context with “a little fucking humility,” as Lennon says, and it’s clear Percy admires at least two of Chabon’s previous books. He is balanced in his discussion of Telegraph Avenue, the novel he finally deems “a Michael Chabon version of The Corrections.” You get the sense, as you should in all negative reviews, that Percy wanted Telegraph Avenue to succeed.

Authors aren’t supposed to respond to negative book reviews. But it’s hard, isn’t it? Especially when the piece in question isn’t exactly a review of the book. I only encountered the piece about Cheryl Strayed when it appeared on my Facebook news feed a few days later. Cheryl had commented on this post, Facebook said. The writer hoped she and Cheryl could remain Facebook friends. Cheryl, to her credit, treated the post and its author with far more restraint and grace than I would have, though in true Cheryl/Sugar fashion, she didn’t flinch from the truth, either. If you read the piece (and you don’t have to, remember), you’ll see that the writer (I’m not sharing her name on purpose) is really trying to pull herself up, somehow, by making sure you understand she is just like Cheryl in so many ways, and therefore maybe perhaps sorta kinda deserves your attention, too. One major difference not mentioned: Cheryl has never publicly pummeled another writer to get ahead or score points with readers or potential readers. 

Which brings me back to Giraldi’s piece about Alix Ohlin. The review fails on every level. 

The review is not as sharp as Giraldi might wish; it’s often impenetrable. This is what Giraldi considers good prose. After all, he wrote it.He cherry-picks examples of Ohlin’s less-than-stellar prose, using only bits and pieces, never a full paragraph. Without context, I will not pan a writer’s use of clichés.His argument attacks what is called “psychological realism” in passionate defenses of differing aesthetics. Alix Ohlin’s books provide an opportunity for a rhetorical demonstration Giraldi has likely been waiting to make for some time. Her books are not the point.Always note to whom a writer compares himself, explicitly or implicitly. Here, Giraldi implicitly juxtaposes himself with Cervantes, Bellow, Pound, et al. The review has a factual error. He calls Inside “Alix Ohlin’s sophomore effort,” but Inside and Signs and Wonders constitute her third and fourth books, which makes one of them at least a junior effort. This language is so high school, as is the review. The comparison to Danielle Steele is a reviewing cliché. I mean, we all agree that Danielle Steele sucks, right? I’ve never read her work, but we can all safely assume it’s shit, since we’ve been told that so many times. Also, because it’s popular. Giraldi’s comparison makes me wonder if no male writers exhibit these traits, and if the “bad” writers most commonly referenced in reviews are disproportionately women. The stories that are “faintly fabulist” or present a kind of “Borgesian fever dream” in Signs and Wonders are predictably praised. Division and classification can be useful. It sounds like a diverse collection, but Giraldi only likes the ones that cross into his preferred territory. Charles Baxter calls this “owl criticism” in an essay available online. It means, basically, that a reviewer who doesn’t like owls shouldn’t use that fact as the core response to a book about owls.His mention of “women’s fiction”—which he puts in quotes—is meant as a defense against anyone who might think this review is unnecessarily harsh solely because Ohlin is a woman, or because she writes about the domestic. Giraldi, like the writers jealous of Strayed and Ferris, respectively, also wants it both ways. The reviewer dost protest too much.He unfavorably compares Ohlin to Mavis Gallant and Alice Munro, saying she doesn’t belong in that group—“not because of her leaden obsession with pregnancy, dating and divorce, or any inherent bias in the publishing industry, but because her language is intellectually inert, emotionally untrue and lyrically asleep.” Comparing Ohlin to two other Canadian writers with vaginas, Giraldi again reveals his classification methods. But Gallant was born in 1922. Munro was born in 1931. Ohlin also compares unfavorably to Chekhov, Poe, and Borges, but that goes without saying. After all, they’re dead and had penises. Finally, Giraldi relies on “John Erskine’s immortal coinage” about “‘the writer’s “moral obligation to be intelligent,’” which seems redundant; by this point, it’s clear that Giraldi thinks Ohlin—if I may exhibit “the complacency of the au courant”—is fucking stupid.

Sigh.

I’m so tired of this. Aren’t you? Keep in mind that most of the world doesn’t care about writers and our petty problems. Peruvian purple fingerlings, people! I’m tired of encountering essays and articles that wish to knock down more experienced or successful authors. But here’s the thing: I only know of Anis Shivani (to name one example) because he wants to rile the tiny Bloomington-sized literary world. Every town has a few idiots. Sometimes they run naked down Main Street. We try to keep them from hurting themselves or others. We want to ignore them, but there they are, naked again in the center lane.

Here’s what I’m going to do. I will no longer give my time or money to fiction writers who work to boost themselves at the expense of other fiction writers. 

For several months, William Giraldi’s Busy Monsters has been on my Amazon wishlist, which I use to keep track of the books I mean to read, even when I don’t shop at Amazon. I could never quite decide to buy his novel, for some reason. He and I were part of the Newburyport Literary Festival this year. His presentation conflicted with my schedule that day, and I was bummed to miss it. I must say, I no longer regret missing his talk, and I’ve removed his novel from my wishlist, since I’m not going to buy it. I’m not going to read it. I’m not going to read any of his books in the future. I will never subscribe to AGNI, the journal he edits, or even visit its website. Not because he was mean to a writer I don’t know, but because his kind of criticism poisons the well, not just the person, and our little town can’t afford a new treatment plant.

Alix Ohlin’s books were also stuck next to Giraldi’s on my wishlist. After his review appeared, I purchased hers.

One Story just published a story by another writer known for a recent nasty review. This is the only issue of One Story I have ever tossed into the recycling bin. The website that published this particular author’s negative review—which I refused to link to above—is something I no longer read. After letting my subscription to the Sunday Times lapse this summer, I now have decided not to renew. Besides, I felt like a fool for paying good money to read on Sunday what everyone else read online for free on Thursday. 

No one will notice, and my actions won’t really matter to the individuals and entities involved. This choice won’t matter to anyone but me. But if I’ve learned anything from these nasty reviews, it’s that everything I do should really be about me, anyway.

Edit: The post about Cheryl Strayed has been edited. It’s nicer now—the writer no longer snarks on Strayed’s weight or clothes—but I contend that its central approach is still problematic. It’s also link-bait, given the number of times Strayed’s name is mentioned.

Herní licence a regulace: Jak poznat důvěryhodné online kasino

Online hazardní průmysl se neustále rozvíjí a přitahuje miliony hráčů z celého světa. Při výběru správného kasina je však klíčové vědět, jak rozpoznat důvěryhodnou a bezpečnou platformu. Jedním z nejdůležitějších aspektů, na které by si hráči měli dát pozor, jsou herní licence a regulace.

Proč jsou licence důležité?

Herní licence zajišťují, že online kasino funguje podle přísných pravidel a standardů. Licencovaná kasina musí dodržovat zásady fair play, ochrany hráčů a odpovědného hazardu. Licence také zaručují, že hry nejsou zmanipulované a že hráči mají férovou šanci na výhru.

Kdo uděluje licence online kasinům?

Existuje několik renomovaných regulačních orgánů, které dohlížejí na provoz online kasin. Mezi nejznámější patří:

Malta Gaming Authority (MGA) – jedna z nejprestižnějších licencí v EvropěUnited Kingdom Gambling Commission (UKGC) – regulátor pro britský trhCuracao eGaming – populární mezi online kasiny díky flexibilním podmínkámKahnawake Gaming Commission – licenční orgán v KanaděGibraltar Gambling Commission – důvěryhodná evropská licence

Každý z těchto regulačních orgánů stanovuje přísné požadavky na provoz kasin a pravidelně provádí audity, aby zajistil transparentnost a férovost her.

Jak ověřit licenci online kasina?

Při výběru kasina byste měli vždy zkontrolovat jeho licenci. To můžete udělat následujícími způsoby:

Podívejte se na spodní část webové stránky kasina – většina licencovaných kasin zveřejňuje informace o své licenci ve spodním panelu webu.Zkontrolujte licenční číslo – pokud kasino uvádí své licenční číslo, můžete ho ověřit na oficiálních stránkách příslušného regulačního orgánu.Přečtěte si recenze hráčů – zkušenosti ostatních hráčů vám mohou pomoci zjistit, zda kasino skutečně dodržuje pravidla fair play.Další faktory důvěryhodnosti online kasina

Kromě licence existují i další ukazatele, které vám pomohou rozpoznat seriózní kasino:

Použití šifrování SSL – chrání osobní a finanční údaje hráčůSpolupráce s renomovanými poskytovateli her – např. NetEnt, Microgaming, PlaytechTransparentní podmínky bonusů – jasné a spravedlivé podmínky pro výběr výherRychlé a bezpečné platby – podpora důvěryhodných platebních metod, jako jsou Visa, Mastercard, Skrill, NetellerVyberte si správné kasino

Hledání důvěryhodného kasina je klíčové pro bezpečný a příjemný herní zážitek. Pokud chcete hrát v licencovaném a regulovaném kasinu, můžete vyzkoušet mostbet casino, které splňuje všechny důležité bezpečnostní a regulační požadavky.

Díky správné volbě online kasina si můžete užít hru s klidem a jistotou, že vaše peníze i osobní údaje jsou v bezpečí.

Smart cities a budoucnost městského plánování

Smart cities jsou budoucností městského plánování a technologie se stávají nezbytnou součástí moderního života. Smart cities přináší inovativní řešení pro zlepšení efektivity, udržitelnosti a kvality života obyvatel.

Města se stávají stále hustěji osídlená a potřeba efektivního plánování se stává stále důležitější. Smart cities využívají moderní technologie, jako jsou senzory, chytré sítě a big data, k tomu, aby zlepšily fungování měst a zvýšily kvalitu života obyvatel.

Díky chytrým sítím města mohou efektivněji monitorovat a řídit dopravu, energii, vodu a odpady. Senzory mohou monitorovat kvalitu ovzduší, hladinu hluku nebo otevřené parkovací místa a poskytovat data pro lepší plánování a řízení městských služeb.

Smart cities mohou také zlepšit bezpečnost obyvatel. S pomocí technologií jako jsou kamerové systémy, rozpoznávání obličeje a senzorů může město monitorovat veřejný prostor a rychle reagovat na nebezpečné situace.

Další výhodou smart cities je udržitelnost a ochrana životního prostředí. Díky efektivnějšímu využívání zdrojů mohou města snižovat svou uhlíkovou stopu a přispívat k ochraně životního prostředí.

Plánování a rozvoj smart cities vyžaduje spolupráci mezi městskými orgány, technologickými firmami, obyvateli a dalšími zainteresovanými stranami. Je důležité, aby byly zohledněny potřeby a názory obyvatel při tvorbě plánů pro smart cities.

Česká republika již začíná investovat do smart city projektů a města jako Praha, Brno nebo Ostrava se snaží využít moderní technologie k tomu, aby zlepšili kvalitu života svojích obyvatel. Je důležité, aby se tyto projekty zaměřily na skutečné potřeby obyvatel a přinesly konkrétní výhody pro město.

Smart cities jsou bezesporu budoucností městského plánování a přináší mnoho nových možností pro zlepšení fungování a udržitelnosti měst. Je důležité, aby se města zaměřovala na udržitelný a efektivní rozvoj a využívala moderní technologie k tomu, aby byla připravena na budoucnost.

Co jsou proporce a kdy je můžeš porušit

Proporce jsou zásadní součástí uměleckého designu a architektury, ale také mají důležitou roli v mnoha dalších oblastech, jako je například fotografie, grafický design nebo móda. Proporce jsou v podstatě poměry mezi různými částmi či prvky celku, které vytvářejí harmonický a vyvážený vzhled.

V uměleckém designu jsou proporce často používány k vytvoření atraktivních a vizuálně působivých kompozic. Například v architektuře se dodržování určitých proporcí může podílet na vytvoření dojmu jednotného a esteticky příjemného prostoru. Stejně tak v sochařství či malířství je dodržení správných proporcí důležité pro vytvoření realistického a vyváženého obraza.

V fotografii proporce mohou hrát klíčovou roli ve vytváření zajímavých a dynamických kompozic. Správné využívání proporcí může pomoci fotografii získat na síle a zajímavosti.

V grafickém designu jsou proporce často součástí vytváření loga, webové stránky nebo reklamního materiálu. Dodržování správných proporcí může pomoci vyzdvihnout důležité informace a vytvořit atraktivní a přehledný design.

I v oblasti módy mají proporce důležitou roli. Správné proporce mohou pomoci vytvořit opticky štíhlejší postavu či zdůraznit určité části těla. Důležité je však pamatovat na to, že každý člověk je jedinečný a co funguje pro jednoho, nemusí fungovat pro druhého.

I když jsou proporce důležité, neznamená to, že je musíte vždy striktně dodržovat. Někdy může být záměrné porušení proporcí důležité pro vytvoření zajímavého a nekonvenčního designu. Kreativní porušování proporcí může vést k vytváření unikátních a originálních děl.

Celkově je důležité mít na paměti, že proporce jsou jen jedním z mnoha nástrojů, které můžete využít při tvorbě. Je důležité experimentovat a zkoušet nové věci, abyste nalezli svůj vlastní estetický styl. Buďte kreativní a nebojte se porušit pravidla, pokud to povede k vytvoření něčeho unikátního a zajímavého.

Objev FL Studio: Produkce hudby pro každého

FL Studio je jedním z nejpopulárnějších programů pro produkci hudby, který nabízí širokou škálu funkcí a možností pro tvorbu profesionální hudby. Tento software je vhodný nejen pro profesionální hudebníky, ale i pro začátečníky, kteří chtějí začít vytvářet vlastní hudbu.

FL Studio nabízí intuitivní uživatelské rozhraní, které umožňuje snadnou manipulaci s různými zvukovými stopami a nástroji. Program obsahuje širokou škálu efektů, nástrojů a zvuků, které můžete použít při tvorbě hudby. Navíc FL Studio podporuje různé audio formáty a můžete tak importovat a exportovat své nahrávky bez problémů.

Jednou z největších výhod FL Studia je možnost vytváření hudby pomocí tzv. “step sequenceru”, který umožňuje snadné vytváření různých rytmů a melodií pomocí jednoduchých kliknutí. Tento nástroj je velmi populární mezi producenty elektronické hudby a umožňuje rychlé a efektivní vytváření komplexních skladeb.

FL Studio také obsahuje širokou škálu pluginů a nástrojů třetích stran, které můžete použít k rozšíření funkčnosti programu. Navíc FL Studio je kompatibilní s různými zařízeními a umožňuje vám pracovat na vaší hudbě kdykoli a kdekoli.

Celkově lze říci, že FL Studio je skvělý program pro produkci hudby, který nabízí širokou škálu funkcí a možností pro tvorbu profesionální hudby. Jestliže jste začínající hudebník nebo profesionál, FL Studio vám může pomoci při tvorbě vaší hudby a umožní vám realizovat vaše hudební nápady.

Proč se rappeři navzájem nenávidí

Proč se rappeři navzájem nenávidí

Svět hip hopové hudby není jen o beatu a rapu, ale také o rivalitě mezi umělci. Rappová scéna je známa svými mnoha konflikty a hádkami mezi jednotlivými umělci. Proč se tedy rappeři navzájem nenávidí? Existuje několik důvodů, které k tomu mohou přispívat.

Prvním důvodem může být konkurence. Rap je konkurenční žánr a umělci jsou často ve srovnávání s ostatními. Někteří rappeři mají tendenci se srovnávat s ostatními a cítit se ohroženi jejich úspěchy. Tato konkurence může vést k pocitu nepřátelství a nenávisti mezi umělci.

Dalším důvodem může být osobní neshody. Rappeři jsou často velmi sebevědomí a sebejistí osobnosti, což může vést k napětí mezi umělci. Pokud dojde k neshodám na osobní úrovni, může se situace rychle vyostřit a vést k otevřené konfrontaci.

Třetím důvodem může být image a reputace. V rapové scéně je důležitá jak hudba, tak i image umělce. Někteří rappeři mají tendenci se srovnávat s ostatními a mít pocit, že jsou lepší než ostatní. Pokud se jejich image a reputace dostanou do sporu s jinými umělci, může to vést k nenávisti mezi nimi.

Nakonec je důležitým faktorem také peníze. Rapová scéna je známá svými velkými finančními obnosy a umělci často soupeří o bohatství a slávu. Pokud dojde k finančním sporům mezi umělci, může to vést k nenávisti a konfliktům mezi nimi.

Celkově je tedy zřejmé, že nenávist mezi rappeři může být způsobena různými faktory, jako je konkurence, osobní neshody, image a reputace nebo peníze. Je důležité si uvědomit, že rapová scéna je velmi konkurenční a může být krutá, což může vést k napětí a konfliktům mezi umělci.

Vizionáři světa: Hideo Kodžima a jeho videoherní impérium

Hideo Kojima, jméno bezmála každého, kdo se zajímá o svět videoher. Tento japonský vývojář je považován za jednoho z nejvýraznějších tvůrců ve videoherním průmyslu. Jeho tvorba se vyznačuje inovativními nápady, komplexními příběhy a precizním provedením. Kojima se proslavil především sérií Metal Gear Solid, která je považována za jednu z nejoblíbenějších a nejvlivnějších sérií videoher všech dob.

Hideo Kojima se narodil 24. srpna 1963 v Tokiu. Od mládí měl vášeň pro filmy a to bylo jedním z důvodů, proč se rozhodl věnovat se kariéře ve vývoji videoher. Po dokončení studií na Univerzitě v Tokiu začal pracovat pro společnost Konami, kde se podílel na vývoji her pro herní automaty. Brzy se však Kojima proslavil svým prvním velkým úspěchem – hrou Metal Gear Solid, která vyšla v roce 1998.

Metal Gear Solid přinesl do videoherního průmyslu nové standarty. Hra se vyznačuje bohatým příběhem, skvělým herectvím, inovativními herními mechanikami a filmovým zpracováním. Kojima tímto titulem získal obrovskou popularitu a stal se jedním z nejuznávanějších vývojářů v oboru.

Po úspěchu Metal Gear Solid Kojima založil vlastní herní studio nazvané Kojima Productions. Zde se věnuje vývoji nových projektů, jako je například Death Stranding, které opět láme konvence a přináší do průmyslu něco nového a svěžího. Kojima se snaží spojit prvky filmu, hudby a moderní technologie aby vytvořil unikátní herní zážitek.

Hideo Kojima je bezpochyby jedním z významných vizionářů světa videoher. Jeho práce ovlivnila mnoho dalších vývojářů a mnoho jeho nápadů a konceptů se staly standardem pro celý průmysl. Jeho vášeň pro umění a technologii stále žije v každém novém projektu Kojima Productions. Díky němu se videohry dostaly na úroveň uměleckého díla a otevřely nové možnosti pro vývojáře i hráče.

Proč ekoaktivisté útočí na umění

Ekoaktivisté se často snaží upozornit na důležitost ochrany životního prostředí a přírody, a to prostřednictvím různých aktivit a protestů. Jednou z jejich častých cílů se stává umění a kulturní instituce, které často nejsou považovány za ekologicky udržitelné.

Proč tedy ekoaktivisté útočí na umění? Existuje několik důvodů, proč se rozhodli zaměřit svou pozornost na tuto oblast:

1. Umělecká tvorba může být zdrojem environmentálního problému. Mnoho umělců využívá materiály a techniky, které škodí životnímu prostředí, například chemické barvy nebo plastové materiály. Ekoaktivisté se snaží upozornit na tyto negativní dopady a podporovat umělce k používání ekologicky šetrných materiálů.

2. Umění může propagovat neudržitelné životní styl. Mnoho uměleckých děl může propagovat konzumní a neudržitelný způsob života, například obrazy plné luxusních automobilů nebo spotřebního zboží. Ekoaktivisté se snaží otevřít diskusi o důsledcích takových obrazů a podporovat umělce k tvorbě děl, která oslavují udržitelnost a ochranu přírody.

3. Umění může být spojeno s neetickým chováním vůči životnímu prostředí. Existuje mnoho případů, kdy kulturní instituce jsou spojeny se znečištěním, odlesňováním nebo jinými negativními dopady na přírodu. Ekoaktivisté se snaží upozornit na tyto problémy a vyvíjet tlak na instituce k přijetí opatření k ochraně přírody.

Celkově lze tedy říci, že ekoaktivisté útočí na umění ve snaze o vytvoření ekologicky udržitelné společnosti. Jejich cílem není zničit umění, ale spíše ho přimět k reflexi nad svými dopady na životní prostředí a podnítit umělce k tvorbě děl, která podporují ochranu přírody a udržitelnost. Umění by mělo být zrcadlem společnosti a jejích hodnot, a ekoaktivisté se snaží, aby tyto hodnoty zahrnovaly i ohleduplnost k životnímu prostředí.

Berlínske techno: od squattingu k UNESCO

Berlínská techno scéna je jednou z nejživějších a nejvýznamnějších v Evropě. Tento hudební žánr se v Berlíně rozvinul na konci 80. let a začátkem 90. let a od té doby se stal nedílnou součástí města.

Berlín byl v té době místem, kam se stěhovali umělci, hudebníci a další tvůrci z celého světa. Vznikla zde jedinečná atmosféra kreativity a svobody, která povzbudila vznik nových hudebních stylů a subkultur. Techno hudba se stala symbolem tohoto nového myšlení a stala se důležitým prvkem berlínského života.

Jednou z nejzajímavějších kapitol v historii berlínské techno scény bylo období squattingu, kdy skupiny mladých lidí obsazovaly opuštěné budovy a proměňovaly je v klubové prostory. Tyto další místnosti se staly důležitými pro rozvoj a šíření techno hudby v Berlíně a byly místem setkávání pro fanoušky tohoto žánru.

V roce 2013 byla berlínská techno scéna zařazena na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tato událost dokazuje vliv a důležitost, kterou má techno hudba pro město Berlín a jeho obyvatele. UNESCO ocenilo rozmanitost a otevřenost berlínské techno scény, která propojuje lidi různých kultur a národností.

Berlínská techno scéna je jedinečná svou historií a vytrvalostí. Dnes je Berlín jedním z nejdůležitějších center techno hudby na světě a privátní klubová scéna zde stále roste a vyvíjí se. Berlín se stal symbolem progresivity a tolerance a jeho techno scéna je důkazem toho, jak hudba může spojovat a inspirovat lidi po celém světě.

Nestyď se zeptat: Jak pracuje urban designer?

Urban design je obor, který se zaměřuje na plánování a vytváření městských prostředí s cílem vytvořit funkční a esteticky příjemné prostředí pro obyvatele. Urban designeři jsou odborníci, kteří mají hluboké porozumění potřebám a preferencím obyvatel a pracují na tom, jak optimalizovat využití městského prostoru.

Jedním z klíčových prvků práce urban designera je schopnost kombinovat urbanistické plánování s estetikou a designem. Urban designeři pracují na vytváření veřejných prostranství, jako jsou parky, náměstí a ulice, které jsou atraktivní a funkční pro obyvatele. Mohou také navrhovat nové výstavby a rekonstrukce existujících budov s cílem zlepšit životní prostředí v dané oblasti.

Práce urban designera zahrnuje komunikaci s obyvateli, místními orgány a developery, aby porozuměli potřebám a prioritám komunity. Jejich cílem je najít vyvážené řešení, které bude prospěšné pro všechny zúčastněné strany a zlepší kvalitu života v dané oblasti.

Dalším důležitým aspektem práce urban designera je udržitelnost. Nabízí možnosti, jak integrovat udržitelné praktiky do plánování městských prostředí, jako je využívání obnovitelných zdrojů energie, zachování zelených prostor a podpora udržitelné dopravy.

Protože městský prostor je stále větší výzvou v různých zemích po celém světě, je role urban designera stále důležitější. Spolupracuje s různými odborníky, jako jsou urbanisté, architekti, inženýři a sociální pracovníci, aby dosáhli optimálního řešení pro danou lokalitu.

Pokud se zajímáte o urban design a chtěli byste se dozvědět více o této fascinující profesi, nebojte se zeptat! Urban designeři jsou obvykle ochotní sdílet své znalosti a zkušenosti s těmi, kdo mají zájem o tento obor. Pomáhají vytvářet lepší města a společenství pro budoucí generace.