Martin Selner's Blog, page 4

Branka & listí

   Čeká na mě u branky. Je netrpělivá, kýve se ze strany na stranu. Povídá si sama pro sebe. Volám na ni, že vezmu ještě něco dobrého na svačinu a už vyrážíme. „Hlavně něco dobrého,“ ozve se.     Za brankou mě chytne za ruku. „Dejte mi tu růžovou ruku, pane učiteli.“ Vyká mi a oslovuje mě pane učiteli, protože je za ta léta už tak naučená.   „Říkej mi normálně Martine, jestli chceš.“   „Chci,“ odpoví a postupně proplétá své prsty mezi mé.    „Půjdeme na hřiště a tam si dáme sváču, dobře?“   „Nebo můžeme jíst klidně už cestou…“    „Nebo můžeme zůstat doma a jen jíst,“ pokusím se o vtip.    „To bychom mohli.“   Vysvětlím jí, že to bychom nemohli a vyrazíme směrem k hřišti.    Pokud je naštvaná, chodí jen po levé straně, ale dnes nám cesta ubíhá bez komplikací. To na ní obdivuju, protože když jsem naštvaný já, odmítám chodit vůbec. I když jsme dnes už oba dospělí, svoji dospělost si dokazujeme každý po svém.   Vztahy jsou pro ně specifické. Práce s autisty spočívá mimo jiné i v neustálém hledání optimální blízkosti. Například se jí těžko rozeznává, kteří lidé jsou cizí a nemusí je zdravit, a které by naopak pozdravit měla.    Někteří kolemjdoucí mají na vodítku psa, mé autistické děvče pozdraví štěkotem i jeho.    „Tohle ale nemají rádi,“ upozorním ji.   „A co mají rádi?“   „Zkus je třeba pohladit.“   Radu si vezme k srdci a o pár minut později pozdraví psa a páníčka pohladí.    Trhá ze stromů listí. List si prohlédne a pak zahodí. Nemyslím si, že by se nějak zvlášť zajímala o stromy, prostě jí to jen dělá dobře. Sám dělám spoustu nesmyslných věcí, když potřebuju zahnat nudu. Vlastně můžu být rád, že třeba nekouří. Trpí autismem a jak znám její vztah k rituálům, kouřila by pravidelně.      Na hřišti si pochutnáváme na sušenkách BeBe Dobré ráno a zjistili jsme, že se dají pohodlně jíst i odpoledne. Chytne mě zase za ruku, má jí celou od drobků z těch sušenek. V tichosti pozorujeme malé děti a jejich maminky. Napadá mě, jestli vnímá rozdíl mezi sebou a těmi zdravými dětmi. Jednou se jí na to zeptám.

Bonbóny & únava

   Sedím na lavici v šatně tělocvičny a pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do zadní kapsy,“ snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.    Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout vůbec dá.     Z tělocvičny se vracíme zpět do stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice, kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.   „Co máme k večeři?“ zajímají se.   „Pomazánku,“ odpovím popravdě, i když vím, že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?“ přemýšlím nad druhem pečiva.   „Bonbóny,“ odpoví dítě okamžitě a já si uvědomím, že máme stejně jenom chleba.   Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile, kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit. Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou.     Naštěstí se objeví další objekt, který se jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak je dlouhý několik kilometrů.   Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.   „Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek,“ přesvědčuju ho.   „Tak to už zvládneš,“ odpoví a ruku mi sevře ještě pevněji.     Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti za ruku, když už nemůžou.

Kondomy & spinner

   Pracuju s autisty. Setkávám se s nimi v týdenním stacionáři, kde tráví čas od pondělí do pátku. V práci se snažím naučit je co nejvíce schopností a dovedností. V létě mám ale několik týdnu volno, abych neztratil ty své. Někteří to nazývají letní prázdniny.      Před časem se mě někdo ptal, co dělá asistent, když nemá komu asistovat. „Většinou spí,“ odpověděl jsem. Konečně má totiž čas být unavený. Někdy se doporučuje dělat přesný opak toho než v práci – tedy najít si svého asistenta nejlépe v podobě servírky s vychlazeným vínem. A až nebude moct usnout a víno vám přestane chutnat, je čas jít opět do práce.    Jenže ten čas ještě nenastal, protože v práci máme letní prázdniny, a tak vyrazím do obchodu pro víno. Rád chodím nakupovat do večerky k Vietnamcům. Mám ji kousek a oni se vždycky tváří, že mě rádi vidí. Sekuriťák v Tescu si mě vždycky naopak prohlíží, jako kdybych něco ukradl.    S lahví vína jdu ke kase, kde je vyložená hromada spinnerů. „Můžete koupit,“ nabízí mi prodavač.   „Nejsem na to dostatečně šikovnej,“ odmítnu.   „Tak třeba pro děti,“ nedá se odbýt.    „Moje děti by se to pokusily asi sníst,“ vzpomenu si na své děti v práci, které se kdysi pokoušely sníst i rybičky v akváriu.   Do obchodu vejde maminka s malým dítětem. Že má dítě Downův syndrom poznal i prodavač. Lidem s Downovým syndromem se dříve díky vzhledu říkalo mongoloid. Než si maminka stačí vybrat, dítě už sahá, kam dosáhne. Já stojím u poklady a pozoruju, jak si postupně bere do ruky čokoládovou tyčinku, džus a kondomy u kasy. S kondomy v ruce se na mě usměje. Zkouším si vybavit, kdy jsme se naposledy na někoho cizího usmál já.    V tom se už ale přiřítí jeho maminka. Všimne si mé láhve vína a omluvně mi podává kondomy: „To bude patrně vaše.“ Když odpovím, že ne, bude si myslet, že se stydím, takže k vínu kupuju i kondomy, které jsou ve finále dražší než to víno.     Při placení se prodavač ještě jednou ujistí, jestli nechci spinner. Svěřím se mu, že mi teď kromě šikovnosti chybí už i peníze.    „No jo, moc drahý víno,“ konstatuje.     Z večerky odcházím s lahví vína a kondomy. Kdekdo by si podle mého nákupu pomyslel, že mám před sebou fajn večer.    Nevím, jaký večer čeká to dítě s Downovým syndromem a jeho maminku. Bez ohledu na nákup to budou mít v životě oba těžší než většina z nás. Diagnózu ještě změnit neumíme. Myslím si, že o to té mamince ani nejde. Ale empatii jsme už vynalezli.

Autismus & chlebíček

   Sedím v kavárně na zahrádce, piju bílé víno. Čtu knížku, ke které se víno hodí, protože za střízliva je těžko pochopitelná. Opodál sedí maminka s malým dítětem, které nemotorně pobíhá po zahradě. Je na ní vidět, že by si taky dala nejraději víno, protože i její dítě je bez něj těžko pochopitelné.    Přistihnu se, jak místo čtení pozoruju dítě. Asi každé zaměstnání se projeví nějakou „nemocí z povolání“ a má nemoc spočívá v tom, že si místo pěkných maminek všímám spíš nemocných dětí.    „Dobrý den,“ pozdraví mě maminka a dává mi tak najevo, že už si všimla, jak blbě čumím.    „Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel.“   Usměju se na dítě, to úsměv opětuje. Uvědomím si, jak mě ty dětské úsměvy baví. Najednou je přede mnou jeden z důvodů, proč dělám svoji práci.    Po druhé skleničce vína přestávám své knize opět rozumět a objednávám si obložený chlebíček. Nezakousnu se do něj, ale postupně sním ten zelený bordel navrchu, šunku, vajíčko… Nakonec mi zbyde jen něčím namazaná veka. A až u ní si uvědomím, že přesně takhle jí chlebíček jedno z mých dětí. I tu kapii jsem nechal na straně talíře, protože červená se podle něho prostě nejí.    Snažím se přijít na to, jestli tohle dělám jen proto, že mi děti začínají chybět, nebo jestli jsem objevil novou formu autismu z vlastní vůle.    Servírka si přijde pro talíř:   „Chutnalo vám?“   „Ano, bylo to dobrý.“   „Ještě víno? zeptá se. S radostí si uvědomím, že na víno práce s autistickými dětmi vliv nemá, a pokud někdy ano, tak spíš opačný než na červenou kapii.   „Ještě skleničku.“   Přebírám jednotlivé rysy svých dětí. V duchu počítám, kolik jich už takhle ve mně je, s kolika jsem se už stihl přivítat, s kolika rozloučit. A pokud někdo přišel s nějakým autistickým chováním, které mě zprvu rozčilovalo, časem jsem se tak začal chovat taky.   Přál bych si dozvědět se, jestli to mají stejně. Jestli napodobují někdy i ony mě. Asi si večer neotevřou knížku a víno. Nedávno jsem ale jedno z dětí slyšel říct „do prdele“. Na chvilku mě přepadla hrdost, že aspoň něco má po mně.   Asi každé zaměstnání se projeví nějakou nemocí z povolání - místo pěkných maminek si všímáte spíš nemocných dětí. Ale začnete si vážit i jiných věcí. Kromě zdraví to může být klidně i takové „do prdele“. Protože nikdy nevíte, kdy jedno nebo druhé budete potřebovat.

Tábor & volume 2

   Pokaždé, když přijedeme na tábor, chtějí děti vidět, kde spím a jak vypadá můj pokoj. Nevím, jestli je uklidňuje fakt, že je stejně neútulný jako ten jejich, nebo skutečnost, že zase poznaly něco z mého života, co jim běžně neukazuju. Trávím s nimi většinu jejich času, znám je dobře, ale kolik toho vědí ony o mně? Možná lépe – kolik jsem ochotný jim toho vlastně ukázat? To je teď ale jedno, protože je šest hodin ráno, a právě mi vstoupilo do pokoje dítě:    „Máš ranní?“ zeptá se. Služby asistentů jsou rozdělené na ranní a odpolední.     „Ne, uvidíme se až odpoledne. Teď prosím zavři.“   „A nevíš, kdo má ranní?“   „Rád bych ještě spal.“   „To je jasný, když máš ranní.“   „Zavřeš ty dveře.“   „Tak já je zavřu, abys mohl spát.“   „Děkuju.“   „Za kliku?“   „Zavři ty dveře!“   První dobrovolné setkání s dětmi je až u oběda, dopoledne byly v bazénu. Vyprávějí mi o tobogánu, vířivce a plavčíkovi, který byl na ně tak hodný, že jim půjčil plovací vestu. „A jak sis ji zasloužil?“ zajímám se.   „Topil jsem se,“ odpoví dítě popravdě.   Po obědě rozdáváme pohledy. Děti se radují, že jim přišly pohledy, a já mám radost s nimi, protože mi mobil právě oznámil, že mi došla výplata.     Společně malujeme. Nikdy jsem tak úplně nepropadl kouzlu malování, ale na dětech mě fascinuje, jak jim dáte do ruky pastelku a ony už prostě vědí, co s ní mají dělat. A možná to tak je se vším – možná že často víme, co bychom měli dělat, jen občas čekáme na tu správnou pastelku.      Požádám děti, aby rodičům namalovaly obrázek, jak se tady měly. Holčička s rozbitým kolenem okamžitě sahá po červené pastelce. „A nechci na obrázku vidět žádnou krev,“ upozorním je. Holčička odloží pastelku a vzdychne.   „Mohli bychom si zahrát nějakou hru,“ navrhuju po chvíli.   „Třeba Minecraft,“ zbystří jedno z dětí.   „…nějakou hru venku na zahradě,“ snažím se upřesnit svoji představu.   „To nevím, jak tam chcete hrát Minecraft.“    Blíží se konec tábora, takže už děti přicházejí i s prosbou, že chtějí obejmout jako od maminky, nebo pohladit jako od tatínka. Stýská se jim. Společně počítáme na prstech dny, které nám ještě zbývají do konce tábora. Děti se snaží urychlit odjezd předstíráním, že mají méně prstů.   Během léta máme prázdniny, děti uvidím až za měsíc. Známí se mě ptají, jestli se mi bude po nich stýskat. Nečekají na odpověď a okamžitě dodají, samozřejmě že ano. Abych ale řekl pravdu, potřebuju právě teď ten měsíc, aby se mi zase stýskalo. Čím déle tuhle práci dělám, tím víc ho potřebuju. Ne proto že bych je neměl rád, ale proto abych jim mohl zase dát, co potřebují.   

Tábor & volume 1

   „Kdy už tam budem?“ je nejčastější otázka, která mě následující dva týdny čeká. Až když je zodpovězená tahle otázka, přijde dotaz na to, kam se vůbec vlastně jde. A bude se někam chodit každý den, protože jsem s dětmi na táboře.    Děti pomalu vstávají a ještě se zavřenýma očima se mě ptají, co dnes budeme dělat. „Půjdeme na rozhlednu.“ Své nadšení projeví tím, že se opět přikryjí peřinou. „Vstávejte! Bude to sranda,“ snažím se je navnadit.   „Nebude,“ ozve se zpod peřiny.    „A když s sebou vezmu tatranky?“   Za chvíli jsou děti už umyté a snídají chleba s marmeládou.    Kolem penzionu, kde jsme ubytovaní, jsou samé kopce a lesy. Děti ani jedno z Prahy moc neznají. „Ne že tady budete řvát,“ varuju je v lese. „Tady bydlí zvířátka.“    „A jaký?“   „Lesní,“ odpovím vyhýbavě, protože se v televizi dívám na dokumenty z Antarktidy, a ne z lesa.   „Například?“    „Například tučňák,“ zkusím svoje znalosti z televize.   „Hurá,“ ozve se.   Trávíme čas v přírodě a na dětech je znát jiný druh únavy oproti tomu, když ho trávíme ve městě. Děti víc spí a méně se vztekají a brečí. Já si pak uvědomím, kolik podob vlastně mají, a jak moc je ještě neznám. I já jsem teď jiný. Taky víc spím. Ale vztekám se pořád stejně, protože tu není signál.   „Kdy už tam budem?“   „Ještě tak jednu tatranku,“ odhaduju vzdálenost k rozhledně.    Děti jsou z rozhledny nadšené, stánek s občerstvením je otevřený.    Cestou zpátky si vyprávíme, co nás všechno čeká, až se z tábora vrátíme. Některé děti vzpomínají na mámu, někteří zaměstnanci také.    Chytají se za ruku, jsou unavené. Všechno jsme už snědli, takže jediná motivace, kterou jim můžu nabídnout, je skutečnost, že se už vracíme zpět na oběd. Potřebuju ale, aby to ještě úplně nevzdávaly, takže jim raději neprozradím, co máme k obědu.     Je zvláštní, jak se dětem a dospělým stýská každému jinak. Děti se na tábor těší a první týden vše zvládají skvěle, první smutky se objeví až týden druhý, kdy jim buřty a všeobecná špína už zevšední. Zaměstnanci to mívají opačně. Většinou odjíždíme s těžkým srdcem a kufrem, ale postupně objevujeme kouzlo buřtů, všeobecné špíny a vína.   „Kdy už tam budem?“ bude možná ta nejčastější otázka, kterou následující dva týdny uslyším. Rozhodně ale nepatří mezi ty nejdůležitější. Pro mě osobně ta nejdůležitější zní: „Kdy se zase uvidíme?“   

Chůvičky & penicilin

   Některé děti mi ještě stačí říct dobrou noc, jiné jsou natolik unavené, že už skoro spí. Pár se jich pokusí aspoň o nějaký zvuk. Jedno potřebuje ještě upravit peřinu, nohy má venku. „Asi mám malou peřinu,“ upozorní mě.    „Peřinu máš dobrou, jen si ji měl na šířku.“   „Co to je na šířku?“ začne se najednou zajímat, aby nemusel spát. Na tváři mu hraje úsměv. Vzpomenu si, že když jsem byl malý, dělal jsem to samé. 

Bolest & deka

   Lidé se mě často ptají, jak se mi pracuje, když jsem smutnej. „Musíš být přeci někdy smutnej, ne?“ zeptají se mě tónem, jako by mi to přikazovali. No nemusím, ale občas jsem. Že jsem smutný dost často poznám podle dětí, chovají se ke mně jinak. Většinou jsou potichu a přemýšlejí, co mají dělat. Vlastně mě napodobují.

   „Co budeme dělat?“ zkouším přijít na nějaký nápad.   „Nic,“ odpoví.   „Tak to by mohlo klapnout.“   Nakonec se pokusím překonat a začneme se učit třídit odpad. Je zbytečné jim vysvětlovat něco o záchraně planety, stačí si jen zapamatovat, že papír je modrý a plasty žluté. Děti chápavě přikyvují. Poté začnou automaticky třídit odpad podle toho, co jim chutná a nechutná. Ve finále máme rozdělené odpadky na slupky od zeleniny, obaly od sladkostí a smíšený odpad.   Z kuchyně se začne linout vůně.   „Kdo prostře?“ zeptá se mě jedno z dětí.   „Chtěl bys prostřít?“   „Prostě ano,“ odpoví s nadšením.   Vím, že to neudělá správně. Vím to, protože jsem to s ním už zažil stokrát. Jenže mým úkolem není mít tu práci hotovou co nejdříve. Ten spočívá ve společných činnostech s dětmi, ke kterým se díky svému postižení běžně nedostanou, a někdy to může být i hloupé prostírání.   Po chvilce kontroluju, jak je prostřeno. Někde chybí nůž, jinde vidlička, na pár místech dokonce židle. Prostírání zadám někomu, kdo je více autistický a dá si s prostírám větší práci.   K obědu máme špagety s červenou omáčkou. Děti je milují.   „Můžu si přidat?“ ptají se.   „Nejdřív dojez to, co máš na tričku,“ odpovím.   Po obědě vyskládáme špinavé nádobí do myčky. Když je myčka plná, společně vybíráme program „běžce“, což je zrychlený režim. Nádobí nebude moc dobře umyté, ale děti mají rády ten obrázek běžce. Poté se rozběhnou do pokojů, některé doprovázím.    Když jsem byl malý, důvod jsem asi znal. Během dospívání jsem ho ale zapomněl. Až teď znovu objevuju kouzlo uspávání. Děti na mě čekají pod peřinou, jiné si přejí přikrýt. Každé ale chce nějaký dotek. Pracuju s autisty a má práce často spočívá v činnostech, které mým dětem dělají dobře, i když přesně nevím čím. Často mi to taky musí stačit.   A tak se vlastně učím, že můžu být klidně i smutnej. Ale nikdy nemusím být sám. A učí mě to autisti, kteří už ze své definice o tom něco vědí.  
   

Kávovar & sušenky

   Někdy se ráno probudíte a uvědomíte si, že byste sami potřebovali asistenta. Ne někoho, kdo by věci dělal za vás - ale s vámi. Přes zeď zaslechnu, jak sousedovi začne zvonit budík. Začne vstávat se mnou. V duchu řeknu Bohu, že jsem si svého asistenta představoval sice jinak, ale že chápu. Posadím se na posteli.

      Když se rozhlédnu po svém bytě, většina mého nábytku mi napovídá, v jaké jsem zrovna místnosti, a co bych tam měl asi tak dělat. Jako každé ráno mi kávovar oznamuje, že jsem se už dostal do kuchyně a že je třeba do něj dolít vodu. Má práce s autisty mě naučila, že nikoli nábytek ale oni vám poví, co a kde se bude dělat.   Čistím si zuby a v duchu si přehrávám stejné fráze, jaké budu za chvíli opakovat svým dětem. Málem jsem si vynadal, že jsem nepoužil ústní vodu. Cestou do práce v tramvaji usínám. V práci mě teď čeká jen pár dětí, většina přijede až dnes. Po víkendu se jim vždycky vstává hůř.   „Dobré ráno,“ přicházím k nim do pokoje a snažím se je pomalu budit.   „Jo,“ odpoví jedno z nich. Oči má stále zavřené.   Připravím jim oblečení a dám jim dostatek času, aby se probraly. Některé děti začnou utíkat na záchod, jiné si věří víc a jdou pomalým krokem.   U snídaně se jich jako každé pondělí ptám, jaký měly víkend. Už je jaro, takže někteří rodiče začali zase jezdit na chatu. Většinou to poznám podle toho, že jsou děti o něco víc špinavé. „Jak bylo na chatě?“ zajímám se, i když vím, jaké odpovědi se mi dostane, protože špinavé děti často znamenají spokojené děti.    Po snídani přichází čištění zubů. Hned zkraje připravím pro děti ústní vodu. Čištění probíhá zcela standardně – děti jedí pastu, koušou kartáček a plivou pastu na zrcadlo. Přemýšlím, jak jim tu činnost zpříjemnit. Vychází mi z toho akorát představa, kdy dětem dávám pastu místo na kartáček na sušenky. Nápad zavrhnu.   Loučím se s dětmi, vyrážejí do školy. „Neboj, budu hodnej, věř mi,“ slíbí mi jedno z dětí. Pod slovem hodnej se skrývá skutečnost, že třídní učitel nebude mít poškrábané ruce a poplivaný obličej.    „To bych byl moc rád.“   „A v pátek pojedu domů?“    „Ano, v pátek pojedeš domů, ať už budeš hodnej nebo ne,“ snažím se ho uklidnit.    Všechny děti se těší, až pojedou opět domů. Vždycky budou raději doma, než se mnou. A tak by to mělo být. Já bych se měl akorát snažit o to, když už tu musí být, aby byly rády, že tu jsou zrovna se mnou.