Jonáš Zbořil's Blog, page 2

Photo

Photo

||

na ty dvě obří věže

se všichni chodívali koukat

pohledem na ně ztráceli

dlouhé minuty

zaseknutí uprostřed oběda

připomínaly rybí kosti

a lidi to mátlo

že kdyby země měla kosti

byly by to ty úzké

rybí

chodíval jsem se ptát

k čemu ty věže jsou

co znamenají

mají nějaký příběh

lidi zdrsněli

řekli no co

antény

jako by nepatřili do klubu přátel

málem jsem došel až knim

jednou v noci

zůstal stát

v dlouho neoraném poli

dvě věže

na ty dvě obří věže

se všichni chodívali koukat

pohledem na ně ztráceli

dlouhé minuty

zaseknutí uprostřed oběda

připomínaly rybí kosti

a lidi to mátlo

že kdyby země měla kosti

byly by to ty úzké

rybí

chodíval jsem se ptát

k čemu ty věže jsou

co znamenají

mají nějaký příběh

lidi zdrsněli

řekli no co

antény

jako by nepatřili do klubu přátel

málem jsem došel až knim

jednou v noci

zůstal stát

v dlouho neoraném poli

sova

v náručí ti umřela sova

zaryla drápky do hrudi

roztáhla křídla

tvoje titěrná osoba

nese v náručí smrt

konejšivě

v hospodě o tom mluvíš

se smíchem

drobní savci jsou jako kytky

říkáš

po sedmém pivu v jednu rano

křičíte na sebe historky o mrtvých zvířátkách

sama jsi drobný savec

a malí savci

se celý svůj život v kleci

strašlivě snaží utect

Meandry Botiče, vily na Spořilově, nouzové kolonie. Redaktor Jonáš Zbořil doporučuje procházky

Meandry Botiče, vily na Spořilově, nouzové kolonie. Redaktor Jonáš Zbořil doporučuje procházky

Photo

pohlreich

nad ústím je sychravo. vod řeky to svítí, což je znamení, že už bude brzo tma. ten kluk stojí opřenej o zídku místní luxusní restaurace, toho zámečku, kterej možná vídáváte po cestě z prahy nebo tak. vybavuje se s nějakou holkou. ji neznám, ale za tim klukem jdu. je to starší ročník z naší kuchařiny. opletalovka. jedinej namalovanej barák vedle oprejskanejch fasád, jak to znáš z předlic třeba. žlutá, žádný překvapení. chodili sem do školy tomáš, patrik, pavel, mařena, skoro všichni známý, akorát ty největší lůzři se sem nedostali. radka zaspala nebo se prostě vysrala na příjmačky. už ani nevim. jenom si pamatuju, jak pak přišla za náma před hospodu a řikala: “já sem kráva,” a blbě se u toho chechtala a vopakovala to celej večer. bylo mi jí nakonec docela líto.

“brácha na to koukal a furt se gebil,” povídá ta holka a pokuřuje. 

“jako čemu?” ptá se nechápavě von.

“no tak že vás tak peskoval ten pohlreich, ne”

“mně nic neřikal,” usmívá se ten blonďatej kluk, tak aby ne, když to má na háku. sám se nabíd tenkrát v televizi a dělal to dobře. teď je tady v rychtářce na kopečku a má to v pohodě.

čekám a snažim se bejt nenápadnej, ale nevim, co mě to napadlo. už vo mně vědí. toho blonďáka sem potkal před měsícem dole v hospodě kousek vod vopletalky. na pohlreicha se ho samozřejmě pořád ptaj, ale jenom když jsou vožralí. jinak ne. jinak se dělá že nic, ale stejně každej ví a řiká si - jo, to je von. to je von. u těch holek to tak silný neni, protože sou to prostě ženský. ale už sem taky viděl, jak jim kluci kupujou panáky.

já prostě čekám na karla. sám za nima nepudu. 

chodim na opletalku, ale nejsem žádnej kuchař. doma sem udělal akorát tak dort pro matku k narozkám, když hrozně chtěla. a jednou nějaký steaky. jinak neni o čem mluvit. takže kdyby se náhodou ptal na vaření, mluví karel. já sem tu z jinejch důvodů. 

daleko radši bych byl učitel. karlovi sem to řek, nikomu jinýmu moc ne, protože už za kuchaře dostáváme vobčas bomby - teda jako ne bomby, ale některý kluci se nám smějou. jenomže to sou dementi, co to nikam nedotáhli a teď si tuněj auta za buhvívodkud sehnaný prachy, kreténi. já vim, že to zní strašně směšně, ale tohle sem si prostě přál - já nevim, když třeba mluvim s mladšim bráchou nebo s jeho kámošema, mám pocit, že jim rozumim.

a upřímně řečeno mám pocit, že voni jsou třeba daleko rozumnější než jiný lidi, než mí kámoši. možná než tadyhlety tři. ty tři celebrity.

“hledáte někoho?” ptá se mě ten kluk a asi na mě nevidí, protože stojim pod lampou.

“čekám na kamaráda,” řikám rychle a jenom se ukážu před lampou a zase zapadnu kurva. trapas.

“to je ten miloš?”

“nevim”

pokračujou dál ale jsou nasraný, to je vidět. proč je tady votravuje zas nějakej kretén řikaj si. ale já kretén nejsem. nebo ne úplnej. můj mladší brácha by moh klidně bejt fyzik. nebo možná i psycholog, rozumí skoro všemu, nad čim přemejšlí. a nemá an blbý kámi. a hlavně mě baví, jak poslouchaj, když jim něco vykládám. 

pak je taky baví, když jim popisujem školu, kterou znaj z pohlreicha. s klukama dycky napodobujem toho dementa s řetízkem. do opletalky sice pořád chodí, ale srandu už si z něj dělat nemůžem. “pavel má vadu učení, nekomplikujte mu to,” řikal ředitel, vopakoval to jak kafemlejnek a přišlo mi, že už ho to ani nesere. tak co jako, sám si taky uříz vostudu. všechny ty báby taky. to nejsou učitelky. k těm mi nevzhlížíme. možná tak eště mistr. ale to je prostě jenom tim, že je to hodnej chlap. jinak je to každýmu u prdele. na tom se snad shodnem všichni. o pohlreichovi tady samozřejmě nesmí padnout ani slovo.

“tak kde seš, kurva?” píšu tomu kámošovi.

“deset minut,” odepisuje po chvíli a já zapaluju jednu z posleních cigaret a sem fakt nasranej. trojice místních celebrit se mezitím přesouvá zase do restaurace.skvělý, to se budou dobře shánět potom. po celým podniku. v kuchyni. 

víte, kterou pasáž z toho pohlreicha si pouštim? tu, jak všichni brečej. jak jsou šťastný a spokojený, jak si něco dokážou. matka u toho řvala a já jenom těžce držel slzy i tenkrát a připadal si jako uplný hovado. byl jsem fakt překvapenej sám ze sebe, že se rozbrečim u pitomý kuchařský šou. 

ale jednou jsem takhle bráchovi pomáhal s matikou, bylo to poprvý, co dělali trojčlenku a von to prostě neuměl. pilovali jsme to dva tejdny a pamatuju si, jak často koukal z okna na tu jarní ulici, kde už jeho kámoši dávno posedávali a postávali u kol a nejhorší bylo, když se v jednu chvíli všichni zvedli a opřeli se do řídítek a prostě pomalu vodtáhli někam na třešňovku. to sem uplně cejtil, jak brácha polknul ten knedlík. ale von byl vodvážnej, takže si nikdy nestěžoval a prostě upřel zrak do papíru s nepochopitelnejma číslama a zapřel se. no a já mu to prostě nakonec vysvětlil. fakt že jo. pamatuju si, jak jsem mu dával otázky. furt sem se ho ptal. a von si myslel, že sem blbej, že to zdržuju, ale nakonec dycky opověděl a nakonec dycky správně až najednou bum, jednou přišel domů a přines dvojku a pak i jedničku a bylo. šli jsme pak na tu třešńovku spolu a já pak vymáz za karlem do hospody a říkal sem: “kámo, já normálně budu pohlreich, ale učitelskej pohlreich,” a karel uznale kejval hlavou a kouřil cigáro, ale zajímalo ho jedině, kdy pudem za nikolou, kterou údajně miloval.

beztak je teďka s ní.

“čus,” syklo mi za uchem a blb mě praštil do ramene. vytlemenej, z huby na mě dejchal větrovky, který si vzal pro nikolu, stejně jako tu kolínskou přebitou cigárama.

“kde seš, debile,” řikám a típám cigáro, zatim co von si zapaluje, “nezapaluj tvole, dyť se ten kluk teďka vrátil dovnitř, takže je zas v kuchyni a nebude mít čas!”

“no tak počkáme do cigára dalšího, ne?”

“ježiš ty seš idiot, já už tady mrznu, deme!”

jediný, jak se s karlem dá po nikole mluvit, je prostě takhle. dycky přijde jako děsnej frajer, ale furt je to jenom blb.

i když není, jasně že není. nebejt jeho nejsme tu. dokopal mě k tomu. deme po širokejch schodech, lemovanejch masivním, kamenitým zábradlím. vypadá to jak z filmů. sám doma a bohatý nebo nevim. ve světle z těch velikejch oken vypadáme oba trochu pitomě. já mám normální bundu, aspoň myslim, ale karel je hrozně vyfiknutej. to je jedno, stejně budeme za vykuky. a já vám ještě ani neřek, proč tam jdeme. jdeme se zeptat na pohlreicha.

“co? co to melete tyvole? já sem v práci,” řiká ten blonďák.

“my víme že jo, přece, my prostě to,”

“my bychom potřebovali taky takovou lekci. prostě jenom krátkej…. krátký vyučení taky,” doplňuju já a snažim se působit klidně a dobře. sebevědomě. dyť to taky byl můj nápad. přitáhnout zas na školu pohlreicha a vim, že mě za to třeba ředitel pošle do prdele,ale já to na nás vidim, jak se potřebujem motivovat.

“a jako proč myslíte, že to já zařídim?”

“protože ste kámoši, ne,” střílí karel. no jasně, sou to kámoši.

“my sme kámoši, protože sem ho nezklamal a protože sem kurva dobrej, kluci. prostě sem se nebál, blbečci,” směje se na nás ten náfuka, “sorry, zavolejte si do telky,” řiká a votáčí se směrem k těm bílejm dveřím do kuchyně. na zádech cejtim pohled pingla vzadu v chodbě, nečum, kreténe.

“a ty bys nepřišel?” napadne mě najednou, asi ze zoufalství, já nevim. karel čumí.

“jak jako?” otáčí se ve dveřích. dobrý. velkou hnátu má položenou na tom skle a z kuchyně jde slyšet cinkání a flákání a prskání oleje.

“že bys nám řek, jak se to dělá,” váhám, “jak se …. nevim, dobře připravuje svíčková prostě, prostě nám řek, cos zažil ty.”

chvíli jen tak čumí. pavel taky čumí, pak zandá ruce do kapes tý svý pitomý bundičky. ten kluk si pro změnu promne ty svý velký ruce, který má ještě vod nějakýho sajrajtu.

“k vám do ročníku chodí nikola?” zeptá se, když si ze zadní kapsy vytáhne utěrku.

pavel čumí vyděšeně. jako tohle by mohl bejt průser, to je fakt. to je důležitý vědět. ale zase bysme mohli bejt vo něco lepší. a já, já sem to všem slíbil. já sem řek, že někoho přivedu. že se něco naučíme, že v tý žlutý opletalce nebudem jenom vymejšlet koktejly na večerní drinky. slíbil jsem to, vymyslel jsem to. karel to ví. 

“taková ta brunetka, nikola, vlasy skoro po sem,” 

“jo, jasně, chodí,” řiká karel. takže dobrý. furt si myslí, že je to dobrej nápad. furt mi věří. to je fajn.

“nedáme cígo?” 

kluk si hodí utěrku přes rameno, kejvne a zmizí v kuchyni. karel na mě čumí. ze sálu jde slyšet hudba. a venku padla tma. 

podolí vyšlo před dvěma rokama. děkuju, že jste si ho koupili a...

podolí vyšlo před dvěma rokama. děkuju, že jste si ho koupili a přečetli a rozebrali náklad. podolí vyjde znovu, s nějakýma drobnýma úpravama. dostupný bude snad během pár týdnů. 

Choďte na procházky, doporučují umělci i historik, který si na bloumání založil byznys

Choďte na procházky, doporučují umělci i historik, který si na bloumání založil byznys:

jak jsme chodili s lidma a bavili se o tom, proč je to kurva nejlepší