Správná kniha ve správný čas, i když jsem se k ní dostala jen náhodou. Vybrána v rámci čtenářského klubu, na kterém jsem chyběla a budu chybět i na dalším setkáním, takže mě mrzí, že si o ní s nikým moc nepokecám. Tak alespoň tady.
Poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že mám problém se stresem. Moje schopnost zapamatovat si věci o posledním zkouškovém byla tragická, známky jsem dostala přesně ty opačné než v prváku. Lidi okolo mě pořád předpokládali - a předpokládají - že musím být v pohodě, protože jsem vše povinné stihla v lednu. Což je u nás na fakultě takový malý zázrak. Jenže v pohodě nejsem, i když neberu žádné prášky na hlavu ani nezvracím před zkouškou. Ale ten stres zažívám a asi jsem se i konečně rozhodla, že s tím něco provedu. A do toho přišla tahle kniha.
Dotýká se především výchovy dětí - toho, jak by ke všemu měl rodič přistupovat, výuka, vysoká, ale i ten stres. Jak se s tím vypořádat, co jej může způsobovat.
Na té knize je nejsmutnější asi fakt, že téměř pokaždé, když tam bylo uvedeno, že tohle dětem vážně neříkejte, tak jsem si uvědomila, kdy jsem něco takového slyšela doma. (Vtipná věc: Když vám člověk, co vás skoro pořád posuzuje jen podle vašich známek, i když vás teda nemůže moc chválit, ale prostě máte jedničky, musíte být chytří, neocení nikdy vaši práci, říká, že byste měli něco dělat se svým mizerným sebevědomím.)
Na druhou stranu, uvědomila jsem si díky tomu několik věcí. Za prvé, co nedělat, až budu mít někdy sama děti (i když si to stejně ještě pak někdy znovu přečtu). Za druhé, že ta chyba není jenom ve mně. Lépe teď vím, co mám za problém, z čeho to může být. Ta kniha obsahuje i spoustu tipů, jak zlepšit zvládání stresu, jak s tím bojovat. Svým způsobem je to šíleně optimistické, protože aspoň vím jak.
Pokud byste se ptali, proč tomu věřím, když jinak na podobné knihy nikdy nedám... Tak asi proto, že vím, že to, co tam popisovali jako nevhodné k říkání, vážně nebylo ok. Že mi to občas ublížilo, místy vytvářelo další stres, něco pořád funguje. (Za poslední dva dny mi mamka už dvakrát napsala, jestli mám výsledky z jednoho testu. Vždycky jí výsledky hlásím sama, v pohodě. A teď má najednou potřebu mi zase psát, jako kdybych jí to snad normálně neříkala.) Takže z takového toho opačného postupu - když mě evidentně tamto dohnalo k tomu, že se občas cítím naprosto mizerně, co to zkusit opačně, vyzkoušet jejich přístup, který nabízí oproti tomu, co vyznávají moji rodiče. A upřímně věřím, že to bude fungovat.