Spike Milligan patřil mezi ikony anglického humoru. Jeho televizní pořad Goon Show je svým absurdním humorem považovaný za předskokana Monty Pythonů… ostatně, taky na něm někteří spolupracovali. Čili, když jsem si téhle knížky všiml, rozhodl jsem si ho prověřit v praxi.
"Utíral jsem si čímsi, co kdysi bývalo ručníkem, cosi, co kdysi bývalo lidským tělem. "
Zadní strana obálky říká něco o protiválečné satiře. Což je velmi přehnané tvrzení. V podstatě jsou to Milliganovi válečné zápisky, po válce rozvedené a beletrizované. To v praxi znamená, že to nemá děj, jsou to jen střípky z Afrického tažení, v nichž se zase tolik nebojuje, spíš se vojáci baví o chlastu, jídle, sexu a jiných ušlechtilých zálibách. Vůbec mě překvapilo, že se tahle kniha nevyhýbá vulgaritám – což nevím, jestli je otázka překladu, nebo prostě takhle zněla i v originálu. Působí to realisticky, k tématu se to hodí, jen jsem si vždycky myslel, že romány ze sedmdesátých let si museli vystačit jen s nějakým tím „kruci“. A když už jsme u překladu, tak je vidět, že se překladatel snažil, ale stejně máte často pocit, že tam byl vtip, který válku nepřežil. Zvláště když si Milligan hodně potrpí na hraní se slovy. Ale i tak tam dost hezkého zůstává, třeba když Milligan jednoho z vojáků charakterizuje, že ho určitě rajcovalo osahávat sedla na kolech malých holčiček.
"Měl ve zvyku škrábat se na hřbetu levé ruky, kdykoliv se zamyslel, a proto si také hřbet levé ruky nikdy neškrábal."
Je to živý, chaotický, občas tam někdo padne, občas se tam i střílí a něco bouchne, ale to se děje tak mimochodem, všechnu pozornost na sebe strhává Milliganovo vyprávění a výměny hlášek mezi vojáky. Nemá to příběh, nemá to děj, je to prostě jen zábavně napsaný válečný deník. Jako zdroj informací o stylu jedné z anglických komiksových ikon je to zajímavé a chvílema pořád legrační, ale nemyslím, že by to bylo moc čtivo pro běžného českého čtenáře.