Foucault’s Pendulum

by Umberto Eco, William Weaver (Translator)

International bestselling and award-winning author Umberto Eco's Foucault's Pendulum is "an intellectual adventure story, as sensational, thrilling, and packed with arcana as Raiders of the Lost Ark or The Count of Monte Cristo" (The Washington Post Book World).

Bored with their work, three Milanese editors cook up "the Plan," a hoax that connects the medieval Knights Templar with other occult groups from ancient to modern times. This produces a map indicating the geographical point from which all the powers of the earth can be controlled — a point located in Paris, France, at Foucault’s Pendulum. But in a fateful turn the joke becomes all too real, and when occult groups, including Satanists, get wind of the Plan, they go so far as to kill one of the editors in their quest to gain control of the earth.

Orchestrating these and other diverse characters into his multilayered semiotic adventure, Eco has created a superb cerebral entertainment.

Genres: Fiction, Historical Fiction, Mystery, Classics, Literature, Italian Literature, Thriller

623 pages, Paperback

First published October 4, 1988

About the author

Umberto Eco was an Italian medievalist, philosopher, semiotician, novelist, cultural critic, and political and social commentator. In English, he is best known for his popular 1980 novel The Name of the Rose, a historical mystery combining semiotics in fiction with biblical analysis, medieval studies and literary theory, as well as Foucault's Pendulum, his 1988 novel which touches on similar themes.

Eco wrote prolifically throughout his life, with his output including children's books, translations from French and English, in addition to a twice-monthly newspaper column "La Bustina di Minerva" (Minerva's Matchbook) in the magazine L'Espresso beginning in 1985, with his last column (a critical appraisal of the Romantic paintings of Francesco Hayez) appearing 27 January 2016. At the time of his death, he was an Emeritus professor at the University of Bologna, where he taught for much of his life. In the 21st century, he has continued to gain recognition for his 1995 essay "Ur-Fascism", where Eco lists fourteen general properties he believes comprise fascist ideologies.

Reviews

[Magda]

Ecovsky hutné a těžké. Četla jsem to necelý měsíc, měla jsem ale pocit, že se tím prohrabávám 41245386257 let, cca. Po relativně "popových" knihách, na které jsem sáhla před touto, náročná četba.
Eco čtenáře nešetří, sází jeden odborný, niche termín vedle druhého, jsme přece v kruhu zasvěcenců. Zároveň je Foucaltovo kyvadlo protkaté humorem, určitou pomrkávající potutelností, která mě nutila se usmívat se po dobu četby.

Extrémně aktuální, traktát o lidském přemýšlení, kreativituě, kreativním hledání souvislostí, až tam žádné souvislosti nejsou. Kniha o hranici pravdy napsaná napsaná víc jak třicet let před dobou "post-faktickou".

[Ludmila Kovaříková]

Je těžké číst seznamy tajných společností a vnímat všechny vztahy mezi jejími představiteli. Neznalému čtenáři tak uniká vtip a nudí se u pročítání jmen za jménem, dokud nepochopí, že Eco si střílí z praštěných analogií, které hlavní postavy vedly k dalšímu hledání tajemství. Jenže pak už se ztrácíme v tom, co skutečně dějiny tvořilo. Na lidský zvyk hledat analogie nás nehistoriky upozorňovala už Scullyová a i tady je to dost přehnáno - až ke konspiraci. Pozoruhodnější je uvědomit si, že taková malá hra může vést k tomu, že jí někteří uvěří do té míry, že začnou vraždit.
Zajímavé je, že se autor (ani postava) příliš nevyjadřuje k nevysvětlitelným událostem a jaksi nemá úplně potřebu vnímat mystérium jako mystérium. (Ale o tom kniha není.)
IHS: Iesus Hardware & Software

[Eliska]

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.

[jaroiva]

Tohle je na mě nějak moc filozofické či co...
Připadá mi to jako číst naučný slovník. A u toho by mě asi nikdy nenapadlo číst ho od A do Z. Možná tak semtam otevřít náhodnou stránku a kousek přečíst, dá mi to víc. I tak to louskám už od listopadu a po skončení nejsem o moc chytřejší.
Ještě jsem od Eca nic nečetla, Jméno růže znám jen filmové a divadelní. Určitě zkusím ale knihu. Budu k němu ale přistupovat obezřetněji.

[Pavel]

Je možné, z toho co mystici za posledních 600 let vyplodili, složit libovolný Plán? Nebo jsou to důkazy, že Plán skutečně existuje? Každopádně ten pravý Plán je někde jinde.
Tuhle knížku jsem četl hned, když u nás poprvé vyšla. Teď jsem to zkusil znovu, protože jsem zjistil, že si z ní už skoro nic nepamatuji. A po těch dvaceti letech tomu i víc rozumím.
Kromě toho je zajímavé sledovat, jak se některé epizodní motivy staly hlavními tématy dalších Ecových knih.

[Jan Zelinka]

Literární hody. Příběh o příběhu, který se píše sám, nebo spíš příběh uviděný ve skvrně rorschachova testu. Spiknutí a tajné společnosti mi jako námět brakové literatury vždy připadalo moc hloupé, ale Eco mě s tímto tématem trochu smířil. Eco se výborně vyhýbá všemu, co skeptickému rozumu brání ve čtení.

[Jiří Pavlovský]

Po lehčí literatuře jsem sáhl po jednom restu. Rozhodl jsem se, že si přečtu Foucaultovo kyvadlo. Kdysi dávno jsem odpadl hned na začátku, kdy se na mě vyvalil příval slov, komplikovaných vět poetických popisů a jiných věcí, které bytostně nesnáším. Tentokrát jsem to zvládl... a dokonce tenhle román i dočetl.
Tedy... román... ono je to to román asi stejně jako jsou romány ty knížky, co mají naučit děti zábavnou formou základům fyziky či biologie. „Mé zázračné já“ nebo co jsem to v dětství četl. Prostě věci, kde je příběh jen chabou záminkou k tomu, aby se děti setkali s nějakým strýčkem, který jim vysvětlí, jak funguje vesmír či lidské tělo a pak je ve sklepě análně znásilní (musíte umět číst mezi řádky). A tady je to to samé. Na začátku je nějaká krize, aby to čtenáře táhlo dál – a další 600 stran se postavy potkávají, rozebírají spiklenecké teorie, historii templářů, svobodných zednářů, Protokolu Sionských mudrců (tuhle kapitolu pak sám Eco natáhl na samostatnou knihu, protože tohle mu evidentně nestačilo) a tak dál. Nejsou tam špatný nápady a postřehy, ale přijde mi, že se mu to rozbíhá do všech stran, jakoby chtěl podchytit všechny aspekty... nebo prostě jen všechno, co ho zrovna napadlo. Idea je ale zajímavá, touha po tajemství, které by měli lidé na dosah ruky, které nikdy nesmí být odhaleno, které ani nemá mít žádné řešení, protože odhalené tajemství je mrtvé. Román o to, že lidé přestali věřit v Boha a začali věřit všemu ostatnímu, jen když je to dostatečně komplikované. Je to o tom samém, co i dnes udržuje v chodu všechny možné spiklenecké teorie - že je lepší, když svět řídí nějaká tajná organizace, než když je to jen absolutní chaos, který nemá sebemenší smysl. Je lepší, když je náš tatínek opilý saďour, než když jsme sirotci.
Do toho hezky předvádí, jak se dá v podstatě všechno spojit se vším a vždycky se pro to nějaké důkazy najdou. A že není důležité, co je pravda a co ne, ale čemu lidé věří.
Jako jo, tohle je zajímavý, ale ta dějová strouhanka, kterou je to obalené, je na úrovni těch zmíněných dětských knížek. Každý, na koho hrdina narazí, mluví jako encyklopedie napsaná italským Bohumilem Hrabalem. A všechny události jsou jen k tomu, aby hrdina zase někoho potkal a ten mu dal výklad. Eco je lepší historik a novinář než spisovatel – ale, jak už jsem psal u Nultého čísla, tak jako esej by to zapadlo, jako román to vychází pořád znova.
Na posledních sto stránkách dojde i k nějakým událostem, rekapitulaci myšlenek – a konci, který je jak civilní, tak efektní a pár věcí z toho člověku v hlavě uvízne. A upřímně, pocit, že má Eco stejné názory jako vy, za přečtení těch 600 stran stojí.

[Ondrej Havlicek]

Základní pravidlo je, že Templáři souvisí se vším. Rosekruciány, kabalou, Golemem, Shakespearem, zednáři, ilumináty, Asasíny, Thule-Gesellschaft, Eiffelovkou.. a se stovkou dalších tajných společností, historických osobností a událostí. Eco musel s rešerší pramenů strávit celé věky, dozvíte se toho o nich opravdu hodně. Když se hlavní hrdinové baví fabulováním všemožných spojení mezi nimi, docela jsem se bavil s nimi, ale byly chvíle, kdy mi to už přišlo příliš - ne prosím, už ne další historický exkurz a kombinování a plácání pátého přes deváté, ať už se nějak pohne děj a dozvíme se po stovkách stran od počátečního navnazení jak se to vše vyvrbí! Každopádně skvělá satira na nefalsifikovatelnou logiku konspiračních teorí :-)

[Luboš Marek]

Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca jsem poslouchal formou poslechu rozhlasové dramatizace Českého rozhlasu. Tento intelektuální thriller sleduje tři redaktory, kteří si pro zábavu vytvoří „Plán“ – gigantickou konspirační teorii propojující templáře s okultismem, která se jim však začne v rukou měnit v nebezpečnou a smrtící realitu. Eco v románu vizionářsky využil a dekonstruoval fenomén konspiračních teorií dávno před jejich masovým rozšířením v dnešní digitální době a ukázal, jak snadno lze manipulovat s fakty a vytvářet falešné souvislosti. Rozhlasové zpracování díky sugestivnímu sound designu skvěle umocňuje atmosféru paranoie a zdůrazňuje hlavní myšlenku díla: varování před světem, kde lidé přestávají věřit v pravdu a začínají věřit čemukoliv, co jim nabízí zdánlivý smysl v chaosu.

[Kristýna Obrdlíková]

Slušně konspirační knížka. :-)