Kallocain

by Karin Boye, Gustaf Lannestock (Translator), Richard B. Vowles (Introduction)

This is a novel of the future, profoundly sinister in its vision of a drab terror. Ironic and detached, the author shows us the totalitarian World-state through the eyes of a product of that state, scientist Leo Kall. Kall has invented a drug, kallocain, which denies the privacy of thought and is the final step towards the transmutation of the individual human being into a "happy, healthy cell in the state organism." For, says Leo, "from thoughts and feelings, words and actions are born. How then could these thoughts and feelings belong to the individual? Doesn't the whole fellow-soldier belong to the state? To whom should his thoughts and feelings belong then, if not to the state?"
As the first-person record of Leo Kall, scientist, fellow-soldier too late disillusioned to undo his previous actions, Kallocain achieves a chilling power and veracity that place it among the finest novels to emerge from the strife-torn Europe of the twentieth century.

Genres: Classics, Dystopia, Science Fiction, Fiction, Swedish Literature, Sweden, Scandinavian Literature

193 pages, Paperback

First published January 1, 1940

About the author

Karin Boye was a Swedish poet and novelist.

She is perhaps most famous for her poems, of which the most well-known ought to be "Yes, of course it hurts" (Swedish: "Ja visst gör det ont") and "In motion" (Swedish: "I rörelse"). She also wrote a few novels including "Kallocain". Inspired by the rise of National Socialism in Germany, it was a portrayal of a dystopian society in the vein of Orwell's Nineteen Eighty-Four and Huxley's Brave New World (though written almost a decade before Nineteen Eighty-Four). In the novel, an idealistic scientist named Leo Kall invents Kallocain, a kind of truth serum.

Boye died in an apparent suicide when swallowing sleeping-pills after leaving home on April 23, 1941.

Reviews

[Memorin · Rating 4 out of 5]

Esej v románu. Nitzscheovské a arendtovské pojetí. Spíš zaměření na psychologii postav a rozvoj ideologie, než world building. Taky je to pro mě dobrá metafora pro lidi jako takové. Dej jim indoktrinaci a většina zní nebude moci vystoupit. O nemožnosti většiny lidí chtít přemýšlet jinak, být odlišný. Dystopie na svět pohlíží z pohledu postavy, která podporuje daný systém, což má podobné s knihou My od Zamjatina a naopak se liší od Orwella, S. Lewise a Huxleyho.
Taky bylo podnětné si přečíst předmluvu z anglického vydání Kallocain vydaného v nakladatelství Penguin.
Velmi se mi líbí nápad založit dystopii na droze pravdy. Už nikdo nebude moci mít soukromé myšlenky, vše (ne)lidské bude náležet Státu. Společnost neustálého podezření, udávání a vzájemné kontroly.
Oceňuji, že kniha nebyla rozdělena na kapitoly.


Kdyby existovala nějaká opodstatněná důvěra mezi lidmi, nemohl by nikdy žádný Stát vzniknout. Svatou a nutnou podstatou existence Státu je naše vzájemná a důvodná nedůvěra jednoho k druhému. A ten, kdo zpochybňuje tuto podstatu, zpochybňuje Stát.

Jsme si vědomi a souhlasíme s tím, že Stát je vše, jedinec nic.

„Mluvíte, jako by všichni měli co skrývat,‟ řekl jsem.

Kdyby se nejenom slova a činy, nýbrž i myšlenky a city měly vyšetřovat a soudit – pak, pak…

[…] chvíli naprosté oddanosti, jakou jsme nikdy nezažili, zavrženíhodný sen o osobní důvěře bez hranic; naději, že uhasíme žízeň a spočineme v hlubokém klidu.

Bude se vyšetřovat a zaznamenávat sám jeho charakter, ne kvůli té staré nesmyslné otázce „příčetný, nebo ne“, nýbrž proto, aby se odlišil použitelný materiál od nepoužitelného.

„Jste si tak nezvratně jist, že jim to jejich zaplynované pouštní město nezávidíte?“

„Nechme všeobecné a principiální aspekty stranou. Za všeobecností a principiálností se přece jenom vždycky skrývá konkrétní případ. Tak koho chcete nechat odsoudit na smrt?‟
Nejraději bych se byl propadl. Jeho cynismus mě děsil.

Nenáviděl jsem ho za jeho moc vnutit mi své myšlenky.
Když zabiji Rissena, bude Rissen pryč, i Rissen v mém nitru, protože ho tam naočkoval ten druhý, živý.
Rissena zabijí a pak budu zase spoluvoják jak se patří, šťastná, zdravá buňka státního organismu.
Myslel jsem na Rissena, který celou dobu věděl, co ve mně je, pátral po tom a hledal to, až jsem ho vydal na smrt.
Napřímil jsem se, uviděl jsem, že se Karrek zlomyslně ušklíbá, a slyšel jsem ho, jak říká medově zdvořilým hlasem: – „Snad vás bude zajímat, že v případu Edo Rissen vstřik provedete vy.‟
Kam jsem to dal oči, že jsem si nikdy nevšiml, jak osobitá důstojnost se skrývá v tom civilním a ležérním člověku, který mi vždycky připadal tak směšný!
Jakmile jsem si všiml, že něco zakázaného v mém nitru s ním souzní a už nikdy se nedá umlčet.
Nedá se říct, že bych překypoval soucitem, že ho odsoudí a zabijí, ale byl jsem bez sebe hořkostí, že jsem sám sebe zmrzačil tím, že jsem ho udal.
Chtěl jsem se dovědět něco o něm samém. Ale on o ničem osobním nemluvil. K prasknutí ho naplňovaly obecné otázky.

[jaroiva · Rating 4 out of 5]

Tísnivé čtení, velmi uvěřitelné. Bála jsem se trochu ženské autorky, ale zbytečně.
Lepší než pozdější Orwell, řekla bych.
Komu se líbilo 1984, určitě také ocení Kallocain.
Doporučuji.

[Dalibor · Rating 4 out of 5]

Relativně krátký příběh z prostředí totalitního státu, který kontroluje každý aspekt života svých vojáků (lidé už nejsou občani, ale jen vojáci). Hlavní hrdina Kall je chemik pracující na látce, která po vpíchnutí nedovolí vyslíchanému lhát a ten pak mluví naprosto upřímně. To by byla velká pomoc při zajištění bezpečnosti státu a tak je velmi důležité uspět. Kall tedy společně se svým šéfem provádí pokusy na lidech, kdy jeden z manželů řekne druhému, že je špión a pak látku použijí na těch, kteří partnera neudají. Kall je loajální člen státu a z počátku řeší problémy jako nedostatek dobrovolníků v sebeobětovací službě pro testování látek. Postupně ale při výsleších začne uvažovat méně kolektivisticky a odchyluje se od správné myšlenkové linie. Lidé už se změnili tak, že ani nechápou, co to znamená chovat se individualisticky a jen někteří nejasně tápou, že by mohli žít jinak. Ty právě odhaluje nová látka jako lidi nutné potrestat. Nakonec látku píchne i své manželce, protože se jí velmi bojí - jednak že by ho mohla udat, jednak že ve skutečnosti chce být s někým jiným. Dozví se, že ho chce zabít a součsně ho miluje. Paradoxně je to sblíží a chtějí poznat další tápající lidi. Manželka je ale zatčena a už se s ní nikdy nesetká. Město je nakonec obsazeno armádou jiného totalitního státu a Kall je jako zajatec nucen pracovat pro jejich výzkumné oddělení. V zásadě se pro něj ale nic nezmění.
Kniha byla napsána v roce 1942 pod dojmem z expandujícího nacistického Německa. Jako druhý totalitní stát je zde asi brána Čína. Vtipné je, jak se v doslovu snaží vydavatel mluvit o fašismu a maoismu, ale komunismu se vyhýbá, protože byla kniha vydána v osmdesátých letech. Ve skutečnosti se ale hodí na každý z těchto režimů.

[Krt Ek · Rating 5 out of 5]

Až při četbě Kallocainu jsem si uvědomil, že mi dává daleko větší smysl vést kritiku dystopické společnosti z pozice insidera – sluhy režimu – než z pozice disidenta. Kdybych někdy zatoužil napsat něco podobného, tak bych zvolil tuto narativní strategii. Proč? Disident totiž už od počátku panující politické uspořádání odmítá a bojuje proti němu; stojí tak prvních chvil vně systému, pročež nemůže plně zachytit jeho vnitřní rozpory ani proces postupné distance, tedy okamžik, kdy si hrdina románu uvědomí, že je „něco špatně“.

Leo Kall, hlavní (anti?)hrdina románu, je pak insiderem par excellence. Právě jeho sérum pravdy – Kallocain – má Světovému státu zajistit konečné vítězství nad vlastními občany: úplné zrušení soukromé sféry, v níž se po podání injekce stanou veřejnými i ty nejtajnější myšlenky. V tomto světě se už pouhý zločinný úmysl stává zločinem. Právě v tomto bodě se Kallocain, novela vydaná roku 1940, překvapivě znovu aktualizuje. Nejde zde jen o totalitní stát v klasickém politickém smyslu, ale o sen o absolutní transparentnosti lidského nitra – o svět, v němž by bylo možné zasáhnout ještě dříve, než se čin vůbec uskuteční (viz Minority Report P. K. Dicka).

Strašidelné je, že se podobné představy v různých obměnách objevují i v současných technologických vizích a rétorice některých představitelů technologického průmyslu (fenomén tzv. technobros). Larry Ellison, zakladatel Oracle Corporation, například ve svých projevech popisuje budoucnost, v níž by umělá inteligence a sítě kamer, dronů či dalších senzorů mohly neustále monitorovat chování občanů i policistů a okamžitě oznamovat problémy příslušným orgánům, čímž by měl být zajištěn veřejný pořádek*. Bystrému čtenáři neujde, že tato vize vyvolává otázky ohledně soukromí, svobody a možností zneužití a připomíná logiku Kallocainu Karin Boye. Touha po „bezpečnosti“ se zde znovu spojuje s ambicí odstranit poslední zbytky soukromí – tentokrát nikoli ve jménu státu, ale efektivity, optimalizace a technologického pokroku Koho děsí (možná nastal ten pravý čas křičet), že to může být pouhá záminka, měl by si přečíst Kallocain, ať ví, do čeho jde!

* https://www.hrot24.cz/clanek/prodej-t...

[Vitek Novy · Rating 5 out of 5]

Kallocain je dost podobný Orwellovu 1984, ovšem tahle kniha je o nějakých devět let starší. Těžko říct jestli mu byla inspirací, ovšem zejména pokud jde o institut myšlenkového zločinu, ten je tu velmi detailně popsán. Kallocain je něco jako sérum pravdy, kdy po jeho podání obviněný na sebe prozradí naprosto všechno. Jeho vynálezce věřil, že tím pomůže Světovému státu tím, že díky tomuto přípravku odstraní poslední zbytek soukromí, jaký lidé ještě mají. Stát bude mít pod kontrolou co si lidé myslí a ti budou tak státu lépe sloužit. A pak náš vědec postupně zjistí, že stvořil něco naprosto monstrózního. Podobně jako 1984, dost děsivá představa budoucnosti...

[Mala · Rating 4 out of 5]

Skvělá kniha.To apokalyptické téma zpracovává řada autorů, zde je všem něco navíc .Přesah do nasí reality a superreálná atmosféra, uvěřitelnost obrovská. Autora jsem drive neznala a jsem ráda, že jsem po knize sáhla Je to významný počin.Zase jedna vize, jejiz odkaz by nás měl burcovat a nutit k činům.Kazdy den udelat maly krucek za skutecnou svobodu Kdo příliš dlouho sedí v koutě, stane se neviditelným.Odvaha bojovat za hodnoty je motorem života. Bojovat musime vsichni.Nez nas svet zacne budovat nekdo a neco, co se nam nebude líbit

[Kristián · Rating 4 out of 5]

Chemické město č. 4 uprostřed Světového státu, kde ve vzácných okamžicích pobytu na čerstvém vzduchu není slyšet vlastního slova, protože se vzdušná flotila připravuje na další střet s Univerzálním státem. Je to šedivý byrokratický svět plný zákazů, propustek, udání a především strachu, v němž „policejní oči a uši“ špiclují lidi i v ložnici, každý je vnímán primárně jako „spoluvoják“ (děti mají odmalička armádní výcvik a záhy odcházejí od rodiny do kasáren) a po práci musí do služby nebo na kolektivní akce. Švédská autorka knihu psala v beznaději, kdy svobodný svět postupně užírala Hitlerova vojska, a po jejím vydání ve 40 letech spáchala sebevraždu. Řadou motivů o dekádu předběhla George Orwella a dystopickou literaturu obohatila o objev drogy, jež každému odemkne mysl. Co se jinde musí z lidí páčit mučením a vymýváním mozků (nadto často bezvýsledně), zde zvládne infuze zelenkavé substance. V jádru jde stále o střet vzletných ideologií a lidské přirozenosti, kterou nikdy nejde zcela potlačit a která přebije jakoukoliv naučenou nebo vnucenou loajalitu. Po kallocainové injekci se navenek hrdí a odvážní příslušníci „dobrovolné sebeobětovací služby“, snad nejhoršího zaměstnání na světě, projeví jako strachem zmítané lidské trosky. A je příznačné, že „disidenti“ neusilují o státní převrat, jen chtějí žít o trochu přirozeněji. Co by dal kterýkoliv totalitní režim za takové sérum pravdy, jenže pokud by opravdu i myšlenky mohly být trestné, zůstal by vůbec někdo ušetřen žalářů a popravišť…? (8/10)

[Sylva · Rating 4 out of 5]

jedna z knížek, na které jsem narazila při pátrání po dalších útržcích a kterou bych jinak nejspíš přešla jak hanáckou krajinu (sci-fi čtu přece výjimečně)...

antiutopistický, ale pro dnešek příliš aktuální a realistický román z roku 1940 o totalitní společnosti Světového státu, v kterém neexistují city ani soukromí - občany sleduje policejní ucho (30 let před Procházkovým a Kachyňovým filmem) i oko (8 let před Orwellovým Velkým bratrem) a naprostá rovnost dosáhla absurdních rozměrů stejnosti (stejné platy, oblečení, dispozice bytů) - a v kterém "chorobní rodiče a chorobní učitelé vychovávají ještě chorobnější děti, dokud se chorobnost nestane normou a zdraví odstrašujícím případem"... (s. 136)
jen ten kallocain, látka objevená hlavním hrdinou, jež pokusné - a záhy "závadové" - osoby nutí k prozrazení jejich nejtajnějších myšlenek a přání... ale ne, přeci jen je jaksi nemile povědomý.