Breakfast of Champions

by Kurt Vonnegut Jr.

Alternate cover for this ISBN can be found here

In Breakfast of Champions, one of Kurt Vonnegut’s most beloved characters, the aging writer Kilgore Trout, finds to his horror that a Midwest car dealer is taking his fiction as truth. What follows is murderously funny satire, as Vonnegut looks at war, sex, racism, success, politics, and pollution in America and reminds us how to see the truth.

Genres: Fiction, Classics, Science Fiction, Humor, Literature, Novels, Satire

303 pages, Paperback

First published May 1, 1973

About the author

Kurt Vonnegut, Junior was an American novelist, satirist, and most recently, graphic artist. He was recognized as New York State Author for 2001-2003.

He was born in Indianapolis, later the setting for many of his novels. He attended Cornell University from 1941 to 1943, where he wrote a column for the student newspaper, the Cornell Daily Sun. Vonnegut trained as a chemist and worked as a journalist before joining the U.S. Army and serving in World War II.

After the war, he attended University of Chicago as a graduate student in anthropology and also worked as a police reporter at the City News Bureau of Chicago. He left Chicago to work in Schenectady, New York in public relations for General Electric. He attributed his unadorned writing style to his reporting work.

His experiences as an advance scout in the Battle of the Bulge, and in particular his witnessing of the bombing of Dresden, Germany whilst a prisoner of war, would inform much of his work. This event would also form the core of his most famous work, Slaughterhouse-Five, the book which would make him a millionaire. This acerbic 200-page book is what most people mean when they describe a work as "Vonnegutian" in scope.

Vonnegut was a self-proclaimed humanist and socialist (influenced by the style of Indiana's own Eugene V. Debs) and a lifelong supporter of the American Civil Liberties Union.

The novelist is known for works blending satire, black comedy and science fiction, such as Slaughterhouse-Five (1969), Cat's Cradle (1963), and Breakfast of Champions (1973)

Reviews

[Konstantin]

Upřímně, už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy do nějaké knížky dostával tak dlouho. Četl jsem s velkými pauzami, útržkovitě, nárazově... A snad ještě za půlkou jsem se v dobré víře domníval, že piji obyčejnou vodu, nebo možná nějaký ten radler, nevím, ovšem ve skutečnosti jsem celou dobu utěšeně konzumoval pálenku s obsahem alkoholu kolem 55%. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že jsem našrot, si už všechno vybavuju dost mlhavě, a pár černých děr v mé paměti by se taky našlo. Než kolem mně proběhly všechny ty bílé myšky, než jsem vystřízlivěl, už bylo najednou po všem, a já tu teď sedím s kocovinou a naprosto netuším, co bych měl o téhle věci napsat...
Jako takhle: Obdivuju formu, obdivuju způsob vyprávění. Na to, abyste něco takového napsali, se asi vážně musíte jmenovat Kurt Vonnegut. Bohužel, pravda je zřejmě taková, že aby se mi nějaká kniha líbila, musí být napsaná stylem, který je mému srdci a mozku blízký (= tak, jak bych sám psal, kdybych psal). Tahle to nebyla. Takže zůstane u obdivu, ale nadšení se konat nebude.
Hm, s tou čtenářskou kocovinou, co mám, asi dneska nic lepšího nevypotím. Takže nějak tak. A tak dále.

[jaroiva]

Už u některé jiné knížky jsem si vzpomněla na Dahlovu povídku Velký samočinný větostroj, kde je přístroj, který píše knihy. Narozdíl od té minulé knihy, která mi připadala psaná "větostrojem", tj. jakoby náhodně sestavená, se mi Snídaně líbila. Vůbec nevím, co to mělo znamenat, ale bavilo mě to.
Shluk různých narážek a vtípků, který nedává dohromady tak docela smysl. Nechápu ani, jak se tohle dá zfilmovat.
I graficky je kniha jakýmsi shlukem odrážek, které na sebe tak úplně nenavazují, nebo jsou souvislosti docela volné, v kombinaci s doplňujícími obrázky, které vtipně doplňují text.
Huh, poslouchala jsem rozhlasovou verzi a zároveň kontrolovala text, jestli mi něco neuniká ve zkrácení, ale ani zvuk ani obraz mi orientaci moc neulehčil. Tak jsem snahu o pochopení vzdala a prostě si to jen užila.

[Eliska]

Tato Vonnegutova kniha mě zaujala zejména svou hravostí. Autor si hraje se slovy a obrázky, hraje si se svými již známými postavami a samozřejmě si velmi úspěšně hraje se čtenářem. A v tom lehkém plynutí grotesknosti a absurdit vyplouvají na povrch neduhy americké společnosti, nebo společnosti vůbec a autor je záměrně přehání, tak aby si toho čtenář všiml, směje se jim, směje se lidem a směje se sám sobě. Je to zábavné i k zamyšlení. A tak dále.

[Sára Zemanová]

konečne můžu číst to, co chci; wohoo!
ještě lepší než Slaughterhouse-five. miluju ten cynismus, lhostejnost, jistou míru nihilismu, ironii a černý humor, kterými popisuje nejhlubší existenciální myšlenky a problémy společnosti. docela rychle se zařadil mezi mých top 5 oblíbených autorů, hrozně moc mi sedl. he slayed this one Definitely.

[Quanti]

Já nevím. Samozřejmě na začátku to chtělo trochu zvykání na styl vyprávění. Když jsem to přijala, začalo mě to docela bavit, ale autorova schizofrenie a extrémní montování se do příběhu ke konci mě zas docela otravovalo. Popravdě řečeno, radši bych si místo toho přečetla libovolný román Killgora Trouta :D

[Vojtěch]

Styl Kurta Vonneguta se mi hodně líbí. Nevím proč, ale nejsem zkrátka schopen vidět všechny ty vnitřní vazby, narážky a kritiku společnosti.

[Ondřej Puczok]

Bláznivé, neuspořádaně-uspořádané, vracející se, objevující, přeskakující, opakující v jiném kontextu, dovedené do absurdna, znechucující... Často jsem se pousmál, chvílemi je to celé více než dobře praštěné. Někdy ale člověk jen kroutí hlavou a nechápe, nebo spíš nechce chápat... Celé je to jakoby psané v asociacích, stylem náhodného proudu myšlenek (nebo se ta promyšlená struktura dobře skrývá). Až mi přijde, že zatímco v Kolíbce se postupně nastavené linky seběhly (i když jaksi klopotně), tady to do sebe vše nezapadlo a některé nadhozená témata zůstala nevyužita (viz třeba neexistence Franice a Velké Británie, vymírání druhů, Nobelovka za lékařství...).

...a ano, stejně jako u Kolíbky a Jatek č. 5 mě prostě zase štve ono používání spisovatelského klišé – píšu, že píšu. I když tady na konci to bylo naštěstí dovedeno správně do absurdna.

[Anne Gold]

V nesmyslu je síla!

[Pečivo]

Nuda. Tak nezábavný, ze se mi k tomu ani nechce nic psát.