Jako bonus k bloku o historické detektivce, ergo i Ellis Petersové, jsem si přečetl i oblíbenou detektivku mého dětství. A tedy, chápu, proč se mi tehdy líbila. Její hrdinou je náctiletý kluk, který se zamiluje do starší holky a když je obviněná z vraždy, pustí se do pátrání a riskuje pro to i svůj život. Je to romantický, je to heroický, je to prostě všechno, co si člověk v tom věku přeje, aby prožíval.
A jelikož jsem se za ta léta naučil údery hormonů líp vykrývat, můžu se na to teď podívat pubertou neovlivněnýma očima.
Jako detektivka je to velmi anglické a velmi přímočaré. Máte tu jen jednu mrtvolu, a to ještě mrtvolu někoho, koho vlastně nikdo neměl rád, takže kdyby se pachatel neobjevil, nebude vás to ani moc mrzet. Pátrání je poměrně jednoduché, žádné velké zvraty, ve finále jedna akčnější scéna… jinak je to, jak je to u Petersové obvyklé, spíše takové bukolické. Vlastně tam není moc negativních věcí – i když hrdina soupeří se svým otcem, který zločin vyšetřuje, je to bez nějakých zlých emocí a se vším respektem. Stejně tak je tu několik milostných rovin, které jsou naprosto čisté a pozitivní. Hodní lidé jsou tak hodní, že by je člověk nejradši nakopal… a zlí jsou spíš karikatury ze štědrovečerní pohádky, než že by je člověk mohl brát vážně.
Přijde mi, že Petersová tušila, kde jsou její hranice, takže se snažila detektivku spojit vždycky s něčím dalším. Tady s příběhem o dospívání, později pak s historickými epizodami. A samozřejmě, vždycky s romantikou. Protože romantika je základ.