What do you think?
Split Images
“Constant action and top-notch writing.”
—New York Times
A Palm Beach playboy who amuses himself with murder finds himself on a collision course with a vacationing Motown cop in Elmore Leonard’s Split Images—a gripping and electrifying example of noir gold from “the coolest, hottest writer in America” (Chicago Tribune). Split Images is Grand Master Leonard at the top of his game, a bravura example of how exemplary crime fiction is done by a writer who stands tall among the all-time mystery greats: John D. MacDonald, Dashiell Hammett, James M. Cain, et al. The brilliant creator of U.S. Marshal Raylan Givens (of TV’s Justified) now brings us a cast of vivid and unforgettable characters on both sides of the law, in a twisting masterwork of unrelenting suspense that the Washington Post calls, “Brilliant...impressive...superb.”
—New York Times
A Palm Beach playboy who amuses himself with murder finds himself on a collision course with a vacationing Motown cop in Elmore Leonard’s Split Images—a gripping and electrifying example of noir gold from “the coolest, hottest writer in America” (Chicago Tribune). Split Images is Grand Master Leonard at the top of his game, a bravura example of how exemplary crime fiction is done by a writer who stands tall among the all-time mystery greats: John D. MacDonald, Dashiell Hammett, James M. Cain, et al. The brilliant creator of U.S. Marshal Raylan Givens (of TV’s Justified) now brings us a cast of vivid and unforgettable characters on both sides of the law, in a twisting masterwork of unrelenting suspense that the Washington Post calls, “Brilliant...impressive...superb.”
356 pages, Mass Market Paperback
First published February 1, 1982
About the author
Elmore Leonard
209 books3,878 followersElmore John Leonard lived in Dallas, Oklahoma City and Memphis before settling in Detroit in 1935. After serving in the navy, he studied English literature at the University of Detroit where he entered a short story competition. His earliest published novels in the 1950s were westerns, but Leonard went on to specialize in crime fiction and suspense thrillers, many of which have been adapted into motion pictures.
Father of Peter Leonard.
Father of Peter Leonard.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 1 of 1 review
May 6, 2019
Když jsem nedávno ohlašoval dočteného finálního Starka, padl dotaz, jestli čtu Elmore Leonarda. A je fakt, že jsem naposledy četl jeho věci krátce po revoluci, kdy u nás vyšel Maximum Bob a Chyťte ho. A tak jsem vytáhl starou slovenskou třikrátku s příběhy The Switch, Split Images a Unknown Man No 89, a pochopil, proč nepatří mezi mé oblíbené tvůrce drsné školy, proč mě neláká sáhnout okamžitě po jeho další knize. A přitom to rozhodně není špatný autor. Není problém ani ve stáří knih – sbírám spoustu mnohem starších autorů. Pro mě je prostě Elmore Leonard fajn… ale čistě fajn. Přečtu ho, ale nic ve mně po přečtení nezůstane. Žádná emoce, žádný nápad, žádná scéna.
Může to být i tím, že je to tvůrce, od kterého se odpíchla spousta dalších tvůrců, kteří pak jeho styl dotáhla dál, k zábavnějším dialogům, k bizarnějším situacím (viz Quentin Tarantino). A vedle nich pak působí sám Elmore Leonard spíš jako mustr, takový cvičný vzorek. Je to jeden z těch autorů, kteří dopadají ve filmu a televizi častokrát lépe, protože tam herci dodávají postavám větší osobnost a emocím větší intenzitu. Viz Justified. V knihách jsem poznával detaily Leonardova stylu, které se do seriálu promítly, ale tam působily mnohem zábavněji.
Hlavní důvod, proč mě nepřitahuje, je asi vážně ta kombinace emočního odstupu s poměrně jednoduchými příběhy. To je příklad už prvního románu, The Switch. Na začátku je únos manželky podnikatele. Manželka je celkem v pohodě, únosci jsou celkem v pohodě, manžel je taky v pohodě, protože manželku zpátky nechce. A finále je takové, že člověk spíš pokrčí rameny. Je to knížka, která řeší víc psychologické věci, byť z dnešního pohledu už dost ohrané. Split Images se rozjíždí zajímavěji. Máte tu bohatého chlápka, který rád zabíjí lidi. A rozjíždí s policajty svou vlastní hru. Působí jako člověk, který má nějaký hrozně komplikovaný plán, který má všechno pevně v rukách… aby se ve finále všechno uzavřelo hrozně jednoduše během pár stran. Možná to byl autorů úmysl, možná chtěl, aby byl padouch čistě nebezpečný pitomec – jenže to by musel být aspoň nebezpečný.
A do třetice je tu Unknown Man No 89, což je v podstatě to samé. Zajímavý rozjezd, zajímavý protivník, jenže ten z příběhu vypadne a všechno se zvrhne do příběhu, ve kterém chce hlavní hrdina okrást svého zaměstnavatele, protože zaměstnavatel není čestný člověk a on k tomu má ty správné morální pohnutky. (Možná je to tím, jak to vyšlo ještě před revolucí, ale v těchhle třech povídkách jsou jediní opravdoví padouši rasisti, podnikatelé a boháči.) A pak to nějak dopadne.
Je fakt, že když Leonarda srovnávám s mými oblíbenými a podobně laděnými autory, tak ty nabízejí buď větší tlak na emoce, zajímavější detaily, atmosféru, zábavnější styl, nebo prostě vymakanější příběh… nebo na to všechno daleko přímočařeji kašlou.
Nebo je prostě chyba ve mně. Možná jsem už tak zvyklý na nátlakovou literaturu, že když není hlasitost na 110 %, už nejsem schopný nic vnímat.
Rozhodně ale není Elmore Leonard asi nic pro mě.
Může to být i tím, že je to tvůrce, od kterého se odpíchla spousta dalších tvůrců, kteří pak jeho styl dotáhla dál, k zábavnějším dialogům, k bizarnějším situacím (viz Quentin Tarantino). A vedle nich pak působí sám Elmore Leonard spíš jako mustr, takový cvičný vzorek. Je to jeden z těch autorů, kteří dopadají ve filmu a televizi častokrát lépe, protože tam herci dodávají postavám větší osobnost a emocím větší intenzitu. Viz Justified. V knihách jsem poznával detaily Leonardova stylu, které se do seriálu promítly, ale tam působily mnohem zábavněji.
Hlavní důvod, proč mě nepřitahuje, je asi vážně ta kombinace emočního odstupu s poměrně jednoduchými příběhy. To je příklad už prvního románu, The Switch. Na začátku je únos manželky podnikatele. Manželka je celkem v pohodě, únosci jsou celkem v pohodě, manžel je taky v pohodě, protože manželku zpátky nechce. A finále je takové, že člověk spíš pokrčí rameny. Je to knížka, která řeší víc psychologické věci, byť z dnešního pohledu už dost ohrané. Split Images se rozjíždí zajímavěji. Máte tu bohatého chlápka, který rád zabíjí lidi. A rozjíždí s policajty svou vlastní hru. Působí jako člověk, který má nějaký hrozně komplikovaný plán, který má všechno pevně v rukách… aby se ve finále všechno uzavřelo hrozně jednoduše během pár stran. Možná to byl autorů úmysl, možná chtěl, aby byl padouch čistě nebezpečný pitomec – jenže to by musel být aspoň nebezpečný.
A do třetice je tu Unknown Man No 89, což je v podstatě to samé. Zajímavý rozjezd, zajímavý protivník, jenže ten z příběhu vypadne a všechno se zvrhne do příběhu, ve kterém chce hlavní hrdina okrást svého zaměstnavatele, protože zaměstnavatel není čestný člověk a on k tomu má ty správné morální pohnutky. (Možná je to tím, jak to vyšlo ještě před revolucí, ale v těchhle třech povídkách jsou jediní opravdoví padouši rasisti, podnikatelé a boháči.) A pak to nějak dopadne.
Je fakt, že když Leonarda srovnávám s mými oblíbenými a podobně laděnými autory, tak ty nabízejí buď větší tlak na emoce, zajímavější detaily, atmosféru, zábavnější styl, nebo prostě vymakanější příběh… nebo na to všechno daleko přímočařeji kašlou.
Nebo je prostě chyba ve mně. Možná jsem už tak zvyklý na nátlakovou literaturu, že když není hlasitost na 110 %, už nejsem schopný nic vnímat.
Rozhodně ale není Elmore Leonard asi nic pro mě.
Displaying 1 - 1 of 1 review