The Stranger

by Albert Camus, Matthew Ward (Translator)

Published in 1942 by French author Albert Camus, The Stranger has long been considered a classic of twentieth-century literature. Le Monde ranks it as number one on its "100 Books of the Century" list. Through this story of an ordinary man unwittingly drawn into a senseless murder on a sundrenched Algerian beach, Camus explores what he termed "the nakedness of man faced with the absurd."

Genres: Classics, Fiction, Philosophy, France, Literature, Novels, French Literature

123 pages, Paperback

First published May 19, 1942

About the author

Works, such as the novels The Stranger (1942) and The Plague (1947), of Algerian-born French writer and philosopher Albert Camus concern the absurdity of the human condition; he won the Nobel Prize of 1957 for literature.

Origin and his experiences of this representative of non-metropolitan literature in the 1930s dominated influences in his thought and work.

He also adapted plays of Pedro Calderón de la Barca, Lope de Vega, Dino Buzzati, and Requiem for a Nun of William Faulkner. One may trace his enjoyment of the theater back to his membership in l'Equipe, an Algerian group, whose "collective creation" Révolte dans les Asturies (1934) was banned for political reasons.

Of semi-proletarian parents, early attached to intellectual circles of strongly revolutionary tendencies, with a deep interest, he came at the age of 25 years in 1938; only chance prevented him from pursuing a university career in that field. The man and the times met: Camus joined the resistance movement during the occupation and after the liberation served as a columnist for the newspaper Combat.

The essay Le Mythe de Sisyphe (The Myth of Sisyphus), 1942, expounds notion of acceptance of the absurd of Camus with "the total absence of hope, which has nothing to do with despair, a continual refusal, which must not be confused with renouncement - and a conscious dissatisfaction."
Meursault, central character of L'Étranger (The Stranger), 1942, illustrates much of this essay: man as the nauseated victim of the absurd orthodoxy of habit, later - when the young killer faces execution - tempted by despair, hope, and salvation.

Besides his fiction and essays, Camus very actively produced plays in the theater (e.g., Caligula, 1944).

The time demanded his response, chiefly in his activities, but in 1947, Camus retired from political journalism.

Doctor Rieux of La Peste (The Plague), 1947, who tirelessly attends the plague-stricken citizens of Oran, enacts the revolt against a world of the absurd and of injustice, and confirms words: "We refuse to despair of mankind. Without having the unreasonable ambition to save men, we still want to serve them."

People also well know La Chute (The Fall), work of Camus in 1956.

Camus authored L'Exil et le royaume (Exile and the Kingdom) in 1957. His austere search for moral order found its aesthetic correlative in the classicism of his art. He styled of great purity, intense concentration, and rationality.

Camus died at the age of 46 years in a car accident near Sens in le Grand Fossard in the small town of Villeblevin.

Chinese 阿尔贝·加缪

Reviews

[Rézina Dějová]

UPDATE, říjen 2025.
Tentokrát jsem si to dala rovnou ve francouzštině a pořád je to skvělý. Cizinec si status klasiky zaslouží.
Pro ty, kdo by taky chtěli číst v originále, je cizinec docela dobrá volba. Nepoužívá moc těžký jazyk a i po 18 letech bez styku s francouzštinou se to s občasným hledáním slovíček v pohodě dalo zvládnout. Částečně i díky tomu, že je to tak krátký.
__________
Krátká, smutná, silná a důležitá kniha, která mi vystačila tak akorát na jednu cestu vlakem. I přes to, jak vážné nadhazuje téma a jak špatně skončí, mi zároveň připadala ohromně vtipná (asi mám divný smysl pro humor):

"Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem ji totéž, co už jednou, že to je přece bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju."

Hlavní hrdina je odsouzen ani ne tak za vraždu, kterou spáchal, ale za svojí apatickou individuální upřímnost, která je ostatními vnímána jako bezcitný cynismus.
Minimalistická oslava jednoduchosti a zároveň mnoha významů zhuštěná na pár desítkách stránek.

"Meursault je jediný Krist, kterého si zasloužíme." - A. Camus

[Ellin]

Pokud vás zajímá existencialismus, tuto knihu vám můžu vřele doporučit. Příběh se skvěle čte a ať už se zajímáte o filozofii anebo přesněji řečeno o absurdního člověka je to kniha, kterou byste neměli minout.

Četla jsem to teď podruhý a furt je to dobrý 👍

[gáťa halasová]

3,5 hodne zajimavy. Cizince jsem si chtela precist nekolik let a myslela jsem si ze se mi bude hrozne libit. Od cele knizky jsem asi ocekavala to co se odehravalo az v posledni kapitole. To bylo uplne vyvrcholeni celeho pribehu a fakt neskutecne napsany. Takze prectete si to ale je to dobry az od posledni kapitoly bahahahah ne jk ta knizka je dobra ale asi nerozebira v prubehu otazky, kterymi bych se nejak vice zabyvala.

[Vojtěch]

Ta zarytá nezainteresovanost a odosobnění je vskutku fascinující.

[Julie Ženožičková]

Další klasika hotovson!
Není to úplně můj žánr, ale jako prozkoumávačka dobrýýý

[Jakub]

silná atmosféra, strohý příběh. když čtenáři dojde, že je hlavní postava spíše nesympatická, co ho má pak u této knihy držet? asi jen vůle a dopamine z toho, že přečetl tak uznávané dílo. na druhou stranu, jsou tam i vtahující pasáže.

[Petra Lišková]

Tohle byla zábava číst, pozorovat, co všechno Meursault udělá nebo řekne, protože mu je všechno lhostejné, to mě hrozně bavilo. Existencialismus mi přijde zajímavý, a proto mi přijde zajímavá i tato kniha. Líbilo se mi závěrečné přijmutí smrti i potyčka s knězem. Úplný konec mi na jednu stranu přišel unáhlený, ale na druhou stranu se mi líbí, že nevíme, jak Meursaultovo odvolání dopadlo. Navíc je knížka krátká a dobře se čte. Doporučuji. A taky doporučuji pak zhlédnout video od mého oblíbeného pana Smažky z Na potítku, které vám pomůže si některé věci lépe uvědomit a knížka se vám pak bude pravděpodobně líbit ještě o to víc.

[Bara]

Už delší dobu jsem si říkala, že by nebylo od věci seznámit se blíže s nějaký existencialistickým dílem. Cizinec na mě zapůsobil už při čtení, ale ještě víc, když jsem přečetla doslov o zakořeněném rasismu ve společnosti, který se výchovou předává dalším generacím a o společnosti, která má tradičně problém s každým, koho nedokáže zařadit do svých paragrafů a konvencí.

V době Fergusonu a atentátu na deník Charlie Hebdo je to četba, která možná nedolehne na člověka plnou silou okamžitě po dočtení, ale jejíž myšlenky mě budou pomalu měnit snad i celý zbytek mého života.

[verous]

jako celkem fajn, stylem mi to pripomnelo kdo chyta v zite, konec me pak nebavil kdy jen cekal na popravu

[olivka]

těžko se hodnotí takhle rychle po přečtení, ale časem určitě ocením víc a bude se mi o tom lépe do hloubky přemýšlet

[Klára]

Cizinec je kniha, kterou jsem letos neplánovala číst, jelikož se o ní moc mluví. Místo toho jsem četla Mor. O dva měsíce později jsem si ji však přečetla na doporučení třídní. A hle, překvapilo mě to. Nikdy jsem se nepídila po tom, o čem Cizinec je, neustále jsem si představovala, že je to o člověku, který se dostal na poušť a přemýšlí, co se životem. Jedinou pouští však byla alžírská pláž. Cizinec je psán velmi odlehčeně, čte se stejně lehce jako detektivka, kterou si jednou v roce člověk přečte na pláži, protože je to jediná doba, kdy si najde čas na knihu. V tomhle by Cizinec zabodoval, na rozdíl od Moru, který je i těžko čitelný. Ovšem člověk si u knihy neodpočine. Na prvních stranách, kdy autor popisuje dění okolo pohřbu vypravěčovy maminky, jsem s ním soucítila. Proč? Protože si myslím, že čím víc postupuje existence lidí dopředu, tím víc člověk nerozumí sám sobě a stává se chladným vůči okolnímu světu. Na pohřbu babičky jsem neplakala a modlila se, aby to už skončilo, v tomhle jsem Mersaultovi rozuměla. Na někoho Mersault působí jako mentálně zpomalený. I já jsem si s touto myšlenkou pohrávala, dokud se na něj nezačal obracet jeho přítel Raymond. Tehdy jsem si uvědomila, že problém není ve vyzrálosti rozumu, protože hlavní hrdina je chytrý. Pouze toho moc nenamluví a nikdo neví, co si myslí. On sám ani neví, co by si měl myslet, co je cílem v životě. A o tom celá kniha je. Jak se vypořádat s vlastní existencí, když odmítáme Boha?
A samozřejmě nejlepší na knížce je pocit absurdnosti. Jak je společnost schopná odsoudit člověka jako chladnokrevného vraha jenom proto, že na pohřbu maminky nechtěl nechat odkrýt rakev? Že se den poté vrhl do náruče ženy? Něco nad čím se zamýšlím pořád dokola: Kdo udává, co člověk smí a nesmí cítit? Stejný pocit jsem cítila, když jsem četla Proces od Kafky.

[Lubomír Tichý]

Většinou to tak nemám, ale tady mě velmi bavilo jakési upnutí se k hlavní postavě – Meursaultovi, člověku netečnému a apatickému, ale okolím vnímaný negativně zejména tím, že nepodléhá vnějším normám; nebrečení na pohřbu matky a následná návštěva biografu se tak stává hrozivější skutečností než vražda Araba kvůli horku.
Pěkná připomínka, že hodnoty jsou velmi relativizující. A těžko cizince vnímám jako postavu zcela emočně vyprázděnou a chladnokrevnou, spíše uvědomělou ve svém chováním a jdoucí si pro svoji nehrdinskou pravdu za každou cenu.
A jasně, bez Boha se stává lidský úděl absurdním a tak. Ale zaměřil jsem se spíš na detaily – nastávající horko jako upozornění Meursaltových nesnázích (připomnělo mi to Praskliny od Kláry Vlasákové, byť v úplně jiném kontextu), výstřižky z novin a despotický, ale milující Salamon se svým nebohým psem.

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že jí podle všeho nemiluju.

(s. 48)

[Jevhenija Syvulja]

3,5
Zajímavá záležitost, měla jsem naprosto jiná očekávání, vlastně jsem byla zklamaná z nedostatku nějakého hybatele příběhu a emocí a stále jsem čekala na nějaké osvícení, ale nepřišlo a pak mi vlastně došlo, že ani nemá přijít.
Nejvíc jsem prožívala jeho pobyt ve vězení, nebylo mi ho líto, ale litovala jsem, že musí zažívat ty pocity mezi 4 stěnami.
"Zaplavily mě vzpomínky na život, který mi už nenáležel, ale v němž jsem měl svoje nejskromnější a nejtrvalejší radosti: vůně léta, onen kousek města, který jsem miloval, určitou barvu večerní oblohy, Mariin smích a její šaty."

[neli ❤︎]

svoje myslenky nezvladnu zformulovat, potrebuju si s nekym o tyhle knize promluvit; každopádně se mi to velmi libilo

[Lukáš Pelcman | From Book to Mind]

Na přebalu nového vydání Camusova Cizince vydaného v r. 2021 pod nakladatelstvím LEDA se uvádí, že se tento román brzy po prvním vydání stal synonymem existencialismu. K autorově nelibosti. Nevím, proč se to Camusovi nelíbilo, ale je pravda, že když se řekne Cizinec, asociace s existencialismem mi naskočí okamžitě.

[image error]

Lhostejnost nebo beznaděj? Nebo obojí?

Při čtení mi vlastně od samého začátku v hlavě naskakovala slova jako "lhostejnost" nebo "beznaděj". Hlavně při líčení vnitřních pocitů a pohnutek hlavního hrdiny v souvislosti s úmrtím a pohřbem jeho matky. Možná lhostejnost není to správné slovo, ale něco je na tom celém jaksi zvláštní. Jde o onu nezúčastněnost při pozorování událostí v Mersaultově životě, a to nejen ve vztahu ke smrti jeho matky. Věci se zkrátka dějí. Nic víc.

Celkově zajímavé je pozorovat Mersaultovo fungování ve společnosti, které je líčeno skrz bezprostřednost jeho cítění. Jako by se zdálo, že jsou mu události, které se kolem něj dějí lhostejné. Pravděpodobně tomu tak ale není. Na několika místech je možné pozorovat pohnutí hlavního hrdiny, tu s ohledem na to, co řekl, nebo s ohledem na reakci osoby, se kterou přišel do styku.

Je to všechno jedno

Očividná je Mersaultova nezúčastněnost ve vztahu k dění kolem něj zejména pokud jde o jeho interakci s ostatními lidmi. Jako by mu ani nestálo za to si cokoli vymýšlet bez ohledu na to, že mu nejspíš je tak nějak jasné, že to co říká nebude druhou stranou přijato bez zdviženého obočí. Krajní ukázkou toho je Mersaultův proces, kdy je pro něj zkrátka nejjednodušší říkat pravdu bez ohledu na to, co to pro něj bude znamenat. V určitém momentě Mersault dokonce pronese, že araba zavraždil kvůli slunci, což je asi tak nejblíže jeho skutečné pohnutce (existuje-li vůbec), avšak v kontextu všeho, co bylo během procesu řečeno působí takové prohlášení nevěrohodně, neuvěřitelně a vtipně. Také, že se mu dobří lidé vysmějí.

Mersaultovo přesvědčení, že na ničem vlastně nezáleží, je rovněž patrné i z následujícího líčení: „[...] po chvilce se mě pak zeptala, jestli ji muluju. Odpověděl jsem, že na tom přece nezáleží, ale že asi ne.“ Fráze, že je to vlastně jedno se prolíná celým dílem. („[...] zeptala se mě, jestli se s ní chci oženit. Řekl jsem, že je mi to jedno.“) K čemu vede očividná absurdita všeho a vědomí, že je to vlastně jedno? Nejspíš k životu v momentu. Tady a teď. A přesně to Mersault dělá.

Soudní proces a justice

Významnou část knihy tvoří popis soudního procesu a soukolí justice, která má na starosti nalézání spravedlnosti. V návaznosti na Mersaultův čin je primární snahou justice porozumět tomu, proč udělal, co udělal. Najít důvod. Motiv. Co se ale stane tam, kde nic takového není? Jako jednotlivci i jako společnost přikládáme velký smysl příčinám a následkům. Dokonce natolik velký smysl, že je hledáme i tam, kde nejsou. Čtenář má ten luxus z pozice nezávislého pozorovatele nahlédnout do hlavy a do myšlenek Mersaulta. Ví proto, že v jeho činu je skutečně žádný motiv nezrcadlí. Snad jen opravdu to slunce.

Takový závěr je ale pro společnost nepřijatelný. Soukolí justice se proto točí tak dlouho, než veškerá data zpracuje do přehledného celku. Vrah a celkově lidská zrůda Mersault to měl všechno promyšlené. Perfektně to zapadá do jeho psychologického profilu. Netruchlil přeci dostatečně na pohřbu své matky.

Mersault je vrah. Soudili ho však zčásti, a dost možná i hlavně, za to, co s vraždou skutečně nesouviselo. Ovšem jen a kvůli vraždě. Tady máme onu příčinu a následek. Čtenář ví, že to s tím nemá nic společného a celé je to tak absurdní. Jenže v reálném světě nejsme v pozici transdimenzionální bytosti s přístupem do mysli ostatních lidí. Nemáme ten luxus vidět do hlavy jiných. V knize popisované prostředky hledání příčiny a následku jsou tak naše jediné nástroje, jak uspořádat všechen ten chaos kolem nás.

Zvláštní dojem, že jsem tu navíc

Absurdita během procesu je dokonána v momentě, kdy je čtenáři jasné, že se rozhoduje o Mersaultovi tak nějak bez Mersaulta. „[...] trochu to vypadalo, že ta záležitost neměla se mnou nic společného [...] Všechno se odehrává bez mé účasti.“ Ne snad, že by mu byla odepřena práva stanout před soudem, či právo na obhajobu nebo jiné procesní právo. Rozhodování o Mersaultovi bez Mersaulta je naopak produktem řádného uplatňování veškerých práv. Absurdní. Jak jinak.

Nechápejte mě špatně. Mersault byl nepochybně divný pavouk. Dost možná i trochu psychopat. Nejspíš ale neuškodí čas od času, kdy jsme zavalení vším tím balastem všedního života, zhluboka se nadechnout a připomenout si, že je to vlastně všechno tak trochu jedno.

[adel ⭐️]

Šla jsem do této knihy naprosto bez očekávání. Pouze jsem ji viděla na tik toku a řekla jsem si “jo to bych si chtěla přečíst”. A tak se taky stalo.
Jsem nadšená? A zároveň hodně přemýšlím.
Kniha je o Mersaultovi, který žije svůj obyčejný život. Chodí do práce, občas si užije s ženou atd. Kniha začíná úmrtím jeho maminky. Jde na pohřeb. Poté si najde kamaráda a přítelkyni. Jednoho slunečného dne jdou na pláž a naše hlavní postava někoho zabije. Bez výčitek.
Druhou část knihy je ve vězení, kde přemýšlí nad životem a polemizuje.
Je to filozofická kniha. Naprosto mě nadchla. Bylo mi hlavní postavu líto. Nemohu říct, že jsem ho úplně chápala, ale v některých ohledech ano. Musela jsem si po dočtení přečíst i nějaké rozbory, abych lépe porozuměla. Knihu bych si zařadila do seznamu knih co si člověk aspoň jednou za život musí přečíst.
Shrnula bych to větami:
Odsoudili ho, protože byl jiný.
Zemřel pro odlišení a nezapojení do společnosti.

[natalie]

"knihu jsem nedočetl/a. hrdina mi svou netečností až příliš lezl na nervy."

naprosto typický komentář k této knize. a to je důkaz toho, že jim uniká pravý smysl.

ne. hlavní hrdina nebyl netečný. měl rád svou matku, Marii i kamarády, kteří se za něj u soudu postavili. nedával své pocity najevo tak, JAK SE OD NĚJ OČEKÁVALO.

odsouzen nebyl za vraždu, ale za svou bezcitnost.

jedná se o jedince, který je ve světě NEPOCHOPEN. ať řekne cokoliv, je to špatně. sám si už dopředu uvědomuje, co radši ani nemá říkat, protože se mu ostatní vysmějí. zkrátka jen dělá to, co je pro něj přirozené - říká pravdu, říká to, jak se v danou dobu cití/cítil a za to pyká.

přijímá smrt jako šťastné vysvobození ze světa plného lidí, kteří mu nerozumí a nikdy by mu rozumět nedokázaly.

jasných 5* <3!

#compassionate

[Eliška Vaníčková]

*drásajicí, k zamyšlení, krátké*

Hlavní postava knihy mi k srdci úplně nepřirostla. Nemyslím si ale, že to bylo jejím cílem. V podstatě se jedná o negativního hrdinu, který má ovšem jednu kladnou vlastnost - je vždy upřímný k sobě i druhým.

Až doslov mi pomohl si uvědomit, že o pravdu a upřímnost šlo v této útlé knize nejspíš že všeho nejvíc. Hrdina nezapadal do společnosti, odmítl se jí přizpůsobovat, a proto raději zemřel za "svoji" pravdu.

Kniha mě nutila k zamyšlení, a proto jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

[Jolana]

maturitní četba (9) 🌞
hodně se mi líbilo, jak to bylo napsaný a přítomný okamžik, který jsem z knížky cítila. prostředí příběhu, ráda bych někdy do Alžíru jela) a vedlejší postavy.
zbytek už jsem k maturitě nepřečetla haha, ale odmaturovala jsem!) a moc doufám, že nějaké knížky ze seznamu si v budoucnu přečtu

[Ivan Loginov]

na mé recenzi stejně nezáleží

[Zubr]

Pokračuju v misi přečíst aspoň většinu knížek, o kterejch učim. Úkol je to nelehkej, zejména proto, že světovku jsme na bohemistice samozřejmě nečetli a z toho, co jsme četli z český, si dobře pamatuju při nejlepším půlku.
Cizinec je příkladem knížky, o který v čítankách a učebnicích píšou samý kraviny. Nebudu tě zatěžovat jejich výčtem, shrnuto a podtrženo - Cizinec je výbornej a přečti si ho!
(Čistě telegraficky: kafkovský ladění se místy nezapře, s vypravěčem se na svět díváš jak do akvárka, cokoliv ne/uděláš, bude důvodem k tomu, aby tě druhej soudil, lidská existence je ve všech svejch rovinách absurdní a jediný, co má nějakej smysl, je koupání. Alžír.)

[Adelína čte]

Páni. Ta obrovská lhostejnost. Tolik otázek. Tolik věcí k zamyšlení na tak krátkém rozsahu. Cizinec na mě velmi zapůsobil. Bylo to silné. Koupila jsem si i grafické zpracování, tak jsem zvědavá, kresba vypadá moc dobře.
O tom se u maturity bude tak dobře mluvit!

[sberatelka.knih]

Konečně povinná četba, která mě bavila! 🙌🏼
Příběh byl čtivý a rychle ubýval. 1. část je více příběhová, druhá spíše úvahova. Určitě jedna z lepších klasik

[terka]

Strašně zvláštní kniha.

“Všichni ale vědí, že život nemá cenu žít. Hluboko v sobě jsem byl přesvědčený, že je skoro jedno, jestli člověk umře ve třiceti, nebo v sedmdesáti, protože v jednom i druhém případě budou dál žít jiní muži a jiné ženy, a tak to půjde dále po tisíce let.”

[Barbora Kostková]

konečně je zase čas na čtení:D

[zvukomalba]

Existencialismus v krásný čtivý podobě. Miluju.

[neluš]

lidi mě to prostě nebavilo

[Natala]

Já nevím no, Mor mam asi radši (protože jsem ho nečetla ve franine)

[Hana]

Filozofická a přesná novela. Dokonalé zobrazení lhostejnosti s katarzním koncem. Samozřejmě skvělé a ikonické dílo.

[katiebookie]

Recenzi dopíšu, až si trochu utřídím myšlenky 😂.