Nutshell is a classic story of murder and deceit, told by a narrator with a perspective and voice unlike any in recent literature. A bravura performance, it is the finest recent work from a true master.
To be bound in a nutshell, see the world in two inches of ivory, in a grain of sand. Why not, when all of literature, all of art, of human endeavour, is just a speck in the universe of possible things.
Ian McEwan studied at the University of Sussex, where he received a BA degree in English Literature in 1970 and later received his MA degree in English Literature at the University of East Anglia.
McEwan's works have earned him worldwide critical acclaim. He won the Somerset Maugham Award in 1976 for his first collection of short stories First Love, Last Rites; the Whitbread Novel Award (1987) and the Prix Fémina Etranger (1993) for The Child in Time; and Germany's Shakespeare Prize in 1999. He has been shortlisted for the Man Booker Prize for Fiction numerous times, winning the award for Amsterdam in 1998. His novel Atonement received the WH Smith Literary Award (2002), National Book Critics' Circle Fiction Award (2003), Los Angeles Times Prize for Fiction (2003), and the Santiago Prize for the European Novel (2004). He was awarded a CBE in 2000. In 2006, he won the James Tait Black Memorial Prize for his novel Saturday and his novel On Chesil Beach was named Galaxy Book of the Year at the 2008 British Book Awards where McEwan was also named Reader's Digest Author of the Year.
Jeden McEwan na začátku roku, druhý na jeho konci. A ač jsou Švábi a Skořápka každá o něčem jiném, pořád je u obou hmatatelný McEwanův styl. Každá kniha je zajímavá svým zpracováním. Skořápka je vlastně taky vcelku jednohubka, vypráví o vztazích několika lidí, dalo by se říct omletých a banálních vztazích, ale autorem vykreslených tak nějak hustě, až je z toho člověku nanic. Vše vyprávěno pohledem (či poslechem) ještě nenarozeného dítěte, dlícího v té době v matčině břiše.
Je čas na nepříjemné pravdy. Nemám ráda malé děti a úplně ze všeho mám nejméně ráda ty, které se ještě nenarodily. Když vidím těhotnou ženu, snažím se nemyslet na to, že v ní něco žije a odebírám se pryč. TUTO KNIHU VYPRÁVÍ EMBRYO A JE V NÍ SPOUSTA SEXU V POZDNÍM TĚHOTENSTVÍ. Navíc to embryo je jediná sympatická postava. Jsem nemocná a za poslední týden jsem zhlédla tři série Myšlenek zločince, tudíž mě teď maximálně šokují masové vraždy, kdy se namístě činu najde sperma rok mrtvých lidí. TADY SE PLÁNUJE JEN JEDNA VRAŽDA A NAVÍC SE ŠIROKO DALEKO NEVYSKYTUJE ŽÁDNÝ REID. Nemám ráda Shakespeara TOTO MÁ BÝT JAKOŽE HAMLET
I tak dávám tři hvězdičky, takže pro člověka, který je psychicky v pořádku, to bude mít ještě vyšší hodnotu. Mějte však na paměti, že to je McEwan, který nechává alkoembryo čumět na penis, že ano. Takže zase až tak v pořádku být nemůžete.
Buďme upřímní. Ten příběh je dost nudný. Jediné co kniha může nabídnout je originální vyprávění z pozice embrya (které je místy super sarkastické, a místy dost otravné). Člověk to ale samozřejmě chce číst dál, protože chce vědět jak to dopadne, kdy se TO narodí a jestli/jak do děje zasáhne.
Skořápka je hodně silná kniha. Představte si své „uvěznění“ v matčině lůně, přičemž sledujete dění kolem sebe, které sice chcete ovlivnit, ale nedokážete. Pouze o tom přemýšlet, a to i v případě, kdy vám matka přes placentu posílá jednu skleničku vína za druhou. McEwan zde značně nevšedním způsobem použil Hamletovské téma a musím říct, že se mu to povedlo. Doporučuji.
Jelikož mi byl otec a básník John sympatičtější, než nový Trudin milenec, Johnův bratr Claude, finále příběhu se mi nelíbilo. Vlastně jsem do poslední možné chvilky doufal, že to přece jenom skončí jinak. Ale o tom tenhle McEwanův příběh není... Nebudu prozrazovat děj, knížka stojí za přečtení. Vtipné je udělat hlavním vypravěčem člověka, který ještě úplně není na světě, smutné je takhle zdokumentovat, že často sáhneme po úplně nesmyslném řešení.
Rada: pokud máte rádi sarkasmus, ironii a nelítostnou satiru, nečtete tuto knihu v noci. Chechot budí sousedy. Tak trefně urýpané dílko už jsem dlouho nečetla, i já se dokonce jednou málem urazila.
Docela zklamání teda. Vševědoucí plod, který cituje klasiky a pronáší takový ty intelektuální moudra o stavu naší civilizace.. Zatímco matka plodu plánuje zabit svého manžela. Vypadá to jako pěkný bizar. Napad nejnápaditějsi. Ale nikdo mi tam nebyl sympaticky, postavy na facku, děj na facku. Jo, mělo to styl literární a potenciál zápletky. Jinak nic nic.
V této knize nám netradiční vypravěč, ještě nenarozené dítě, odhaluje příběh své matky Trudy. Ta opustila svého manžela Johna a místo něj žije ve starém domě s jeho bratrem. Společně plánují, jak se Johna zbavit a získat tak jeho dům jako dědictví.
Moc se mi líbil nápad vyprávět příběh pohledem nenarozeného dítěte. Kromě samotného příběhu tu jsou až filozofické myšlenky o životě, o stavu světa, o lidských povahách, a to nás donutí k zamyšlení, jaký je dnešní svět a do čeho se má dítě vlastně narodit. Moc mě baví autorův styl, díky jeho krásným větám a myšlenkám, jsem si čtení opravdu moc užívala. Na druhou stranu si s některými výrazy rozhodně nebere servítky.
Detektivní zápletka v příběhu je víceméně již předem jasná, ale i tak Vás to nutí číst dál a chcete si ten příběh užít až do konce.
Líbil se mi příběh tak, jak byl napsaný, nic víc jsem v něm nehledala. Proto mě překvapil doslov, kdy je příběh přirovnáván k Hamletovi a k dalším dílům. To jsem v knize opravdu neodhalila, ale i bez toho jsem si to celé moc užila.
Skořápku jsem poslouchala v dramatizaci pro Český rozhlas s lákavým obsazením. Provedení samotné se mi líbilo hodně, dramatizace samotná mne do příběhu vtáhla hned a pomohla mi si toto dílo vlastně užít. Námět sám o sobě je zajímavý, bavil mne. Forma, kdy je příběh vyprávěn z pohledu nenarozeného dítěte, se mi zdála originální. Neumím říct, jak moc by mne to bavilo číst ve fyzické podobě, ale jako poslech při práci mi to přišlo jako příjemné zpestření a já jsem ráda, že jsem si rozšířila literární obzor. Dějově to bylo dost drsné drama plné intrik, zvrácených vztahů, zvráceného myšlení, plné emocí (láska, nenávist, strach, výčitky, bolest, žárlivost) a vlastně to bylo i svým způsobem dost napínavé. Pro mne to ve výsledku bylo vcelku příjemným překvapením.
Zajímavý úhel pohledu skoro novorozence. Ale jinak celkem nic neřešící příběh. Takový dvourozměrný, mi připadá. Chybí tomu něco víc. Jako delší povídka dobré, od McEwana jsem už ale četla lepší. K podobnému úhlu pohledu se mi mnohem víc líbila povídka J. Štiftera Rodinná sešlost z knihy Světlo z Pauliny.
Není to špatný. Jednohubka, stejně banální jako plán hlavní dvojice záporáků. Asi nejvíc mě pobavil moment během sexu, kdy se vypravěč, dítě v děloze, vyjadřuje k dění okolo sebe: "Málokdo ví jaké to je, když vám sok vašeho otce strká penis přímo pod nos." A dobré připomenutí toho, že někdy prostě nejste dost dobří, i když jste lepší, než člověk, co je na vašem místě. 6/10
Nenarozené dítě jako vypravěč? Velmi originální. Bavily mě zvláštní postřehy, nevadilo mi filozofování dítěte. Děj samotný byl příjemný, užívala jsem si intimní blízkosti postav i jednoduchost prostředí. Za mě příjemné čtení, pokud někdo hledá odbočku od prostinkých kriminálek a pseudohistorických románů.