Hovno hoří je považováno za úspěšné dílo Petra Šabacha, jednoho z nejznámějších současných českých prozaiků. Knížka obsahuje celkem tři povídky, které mají společné téma - vztahy mezi mužem a ženou a jejich rozdílné vnímání okolního světa.
Český spisovatel, známý svými humoristickými romány a povídkami. Jeho otec byl voják z povolání.
Šabach od roku 1966 studoval Střední knihovnickou školu, po 1. ročníku přestoupil na gymnázium, z něhož byl roku 1969 vyloučen, externě přijat zpět na SKŠ, kde v roce 1974 maturoval. Následovalo dálkové studium kulturologie na filozofické fakultě UK (obor absolvoval 1979).
Od roku 1974, do doby, kdy odešel na volnou nohu, vystřídal různá povolání (noční hlídač, metodik kulturního domu v Domě u Kamenného zvonu aj.). Po roce 2000 vyučoval tvůrčí psaní na Literární akademii (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého v Praze). Petr Šabach byl členem neformálního hospodského společenství Zlatá Praha.
Miluju (asi jako všichni) Pelíšky, ale paradoxně mě potěšilo, že tahle kniha má úplně jiný děj. Autor filmu z povídek mistrovsky vysosal vtipné hlášky a situace, zasadil je však do úplně jiného příběhu. V knize má každá povídka jiné téma i zpracování, rychlost děje, vypravěče. Zvlášť ta poslední je vymazlená do posledního detailu. Nezjistíte, jestli hovno hoří, ale že láska a vztahy mají mnoho podob a že všechny jsou vlastně děsně fajn.
knihu jsem si chtela precist uz dlouho a jsem rada, ze jsem ji cetla ted. je v ni prekvapive plno obsahu, na kterem se zamyslite. nektere jeji pasaze jsou pouzity ve filmu Pelisky nebo i Pupendo. rozhodne stoji za precteni a patri mezi jednu z nejvyznamnejsich knih ceske literatury.
Kniha je plná příběhů jednoho chlapce, který dospívá, ale vypráví také o životě. Příběhy sice nejsou úplně totožný s filmem Pelíšky, ale hlášky zůstávají. Není to nijak náročné čtení a kniha se dá přečíst za den😊
This entire review has been hidden because of spoilers.
Vykutálená švanda! Potěší, pokud máte rádi tenhle trochu upocený humor.
Sentimentální líčení pubescentních sporů s rodiči (které byly v sedmdesátkách takřka stejné jako v devadesátkách nebo ve dvacátých letech dvacátého prvního století) ocení buď ti, které od puberty dělí pár měsíců a tak si gratulují, že už získali odstup, nebo ti, kdo na dobu dospívání nostalgicky hledí přes vršky překročených dekád. Nejcennější postavou je paradoxně otec/bolševik, který si náhle všímá, že se kvůli rozdílné ideologii vzdaluje dospívajícím synům. K tomuhle oddálení by ale došlo i v jiných politických časech, jen málo vztahů rodičů s jejich dětmi ustojí mladou dospělost bez zaváhání. Manželství hlavních postav je nasáklé všemožnými klišé, Šabach je zjemňuje alespoň celkem obstojnou situační komikou, pokud je tohleto váš oblíbený žánr.
Pro mě byla kniha zajímavá ve dvou momentech. První autobusová povídka, která dala sbírce název, slibovala text, který umí málem říct mnoho, ukázat smysl skrytý v detailu a v soustředěném pozorování. Druhým momentem byla chvíle, kdy se z textu poprvé vynořila A. a relativizovala vyprávěcí perspektivu.
Všechna tato hnutí, která stála za zmínku, ale nakonec spolehlivě zabije ta spousta zamaštěné legrace.
A witty short enjoyable journey through childhood and growing up in the second half of the XX century in the Czech Republic (more precisely soviet Czechoslovakia) built around questions about differences between sexes.
I love this kind of irony.
If you lived in or almost lived in (you heard about it all your life because your parents lived in) a socialistic (soviet) country, you will understand those absurd moments of life.
Esenbák si sundal opasek, položil ho vedle sebe na lavici a pokračoval: "Není dohromady co vypravovat. Dostali jsme prostě rozkaz zlikvidovat diverzanta na motorce. Muže s koženou brašnou na zádech." ... "jen dozněly naše výstřely," pokračoval,"objevil se na silnici další motocykl." "A na něm muž s koženou brašnou. CO dělat? Rozkaz zněl jasně - nesmí projet, za žádnou cenu. Nebyl zkrátka čas lámat si hlavu, kdo je kdo." "Chcete říct...," zašeptala učitelka. "Dvě dávky," potvrdil její obavy esenbák a připevnil si opasek. (s.62)
The book is interesting, but the fact that I've watched Pelíšky so much kinda ruined the flow of the book for me. Every time I noticed something from the movie, I stopped and thought, yeah, this is from the film. I also couldn't stop comparing it with the film, and the film is just so wholesome that this book, that contains just a collection of seemingly unrelated short stories could not match it. I wish I had read it first.
Vtipné, ale vždy po pár vetách sa príbeh prerušil a bez akéhokoľvek ladu a skladu drb ho tam, úplne iný časopriestor a keď už konečne pochopíš, kde a čo sa odohráva, drb a zase si inde.
Měla jsem náladu přečíst si něco od Šabacha, tak jsem si už podruhé přečetla Hovno hoří (knížku mám z antikvariátu i s autorovým podpisem!) Myslim, že kdyby Šabach ještě žil a dále psal podobné příběhy, tak ho za to dnešní generace ukamenuje, ale je to prostě takový můj guilty pleasure, tak nad tím přihmouřim očko :--)
Kniha poslúžila ako predloha k filmu Pelíšky. Dej i postavy sú však úplne odlišné. Občas sa objavilo pár heftov použitých vo filme. To je asi tak všetko. Radšej si pozrite film 😉
Do čtení jsem šla s tím, jako hodně z vás, že kniha byla podkladem pro legendární Pelíšky. Jaké zklamání! Ale za některé ty příběhy, z nichž se scénky ve filmu objevily, dám tři hvězdičky. Ale dlouho jsem váhala spíš nad dvěma.
Scénky z tejto knihy sú predlohou pre takmer všetky fóry z Pelíškov - v trochu iných kulisách, s trochu inými postavami. A bez popového filmového nánosu, ktorý z Pelíškov razí napriek kongeniálnym hereckým výkonom. Kniha je priamejšia, cynickejšia a napriek tomu poetickejšia.
Чи однаково горить балканське, центральноєвропейське та українське г...но?
Давно зауважив, що у текстах так званих балканських чи центральноєвропейських письменників другої половини ХХ століття завжди знаходжу багато близького і зрозумілого. Ім’я автора фактично не має значення. Йдеться про медійно розрученого і, безумовно, дуже майстерного Міленка Єрговича, старших Данила Кіша, Зорана Ферича, чи менш відомих українським читачам, хоча й не менш обдарованих, письменників.
«Залізна завіса», що розрізала Європу, гнітюча спадщина спільного тоталітарного минулого, реалії побутування у фактично сусідніх бараках єдиного комуністичного табору, складний період посткомуністичної трансформації, не скрізь «оксамитовий», а подекуди з війнами, близькі і зрозумілі незалежно від того, про який досвід йдеться: сербський, хорватський, польський, словенський, чеський, угорський.
Тому майже завжди радо купую (купував?) тексти навіть невідомих мені авторів, якщо вони походили з цих країн. Горан Петрович, Срджан Срдич, Звонко Каранович, Михайло Пантич, Іржі Гаїчек, Ярослав Рудіш, Катержина Тучкова, Дубравка Угрешич, Симо Мраович, Зоран Жмирич, Балла і ще багато інших. І загалом ні разу не помилився. Зміст таких творів завжди цікавий і загалом добре впізнаваний. Це крім художніх якостей кожного тексту, який у різних авторів, зрозуміло, різний. Спі��ьним є історичне тло, на якому діють герої.
Підозрюю, що те саме міг би сказати про Угорщину та особливо близьку буковинцям Румунію. Проте, на жаль, з незрозумілих мені як читачеві причин, на віт��изняному ринку, на відміну від інших країн, текстів сучасних угорських чи румунських авторів з переосмисленням тоталітарного досвіду ХХ століття зовсім мало. Принаймні порівняно з іншими. Якщо балканських, чеських, польських письменників я легко, без підготовки назву кілька, то з угорськими чи румунськими виникнуть труднощі.
Про румунський комунізм, наприклад, я більше довідався з проникливого роману «Серце-звір» німецької нобеліантки Герти Мюллер, ніж із текстів румунів. І це велике недопрацювання як культурної дипломатії обох країн, так і вітчизняних видавців. Можливо, румунський переклад «Історії, вартої цілого яблуневого саду» чернівчанина Максим Дупешко змінить ситуацію на краще. Особливо після тріумфальної онлайн-зустрічі автора зі студентами Бухарестського університету. І українські читачі невдовзі так само насолоджуватимуться перекладом знакового твору якогось сучасного румунського письменника.
Вибрана навмання збірка малої прози «Гівно горить» чеського письменника Петра Шабаха цілком виправдала очікування і підтвердила зроблені раніше висновки. Кілька дуже коротких оповідань і одна трохи більша повість – це своєрідна художня біографія (не знаю напевно наскільки авто-, бо практично нічого не знаю про самого автора) середньостатистичного мешканця радянської Чехословаччини приблизно середини 50-х-60-х рр ХХ століття. Можливо, трохи пізніших років.
Розказані з легким гумором нібито особисті історії дитинства і юності героїв у певному історичному контексті несподівано набувають загальнолюдського звучання, близькі і зрозумілі кожному, хто мав власний період дорослішання у невеличкому провінційному місті чи селі. Абсурдна заідеологізованість усіх сфер життя, радянської шкільної освіти, відсутність будь-якого сексуального виховання, безглузді ритуали, імітація діяльності при фактичному марнуванні життя добре знайомі українському читачу. Усе це – обрамлене чеським колоритом, розказане з швейківським гумором та безпосередністю залишає приємний післясмак легкості, не позбавленої глибокого людського досвіду і змісту.
Здивувати мене якоюсь інформацією про Чехію після текстів Зденека Їротки, Богуміла Грабала, Мілана Кундери, врешті двох книжок репортажів «Зроби собі рай» та «Ґоттленд» поляка Маріуша Щигела, які буквально перевертають з ніг на голову всі дотеперішні уявлення про цю країну, справді складно. Однак Петру Шабаху це вдалося.
Będąc tego nieświadomy znałem twórczość Petra Šabacha już od kilkunastu lat. Dopiero sięgając po tą książkę, właśnie przed kilkoma dniami, uświadomiłem sobie, że twórczość tego autora jest mi bardzo dobrze znana -- poprzez filmy. Mój ulubiony czeski reżyser Jan Hrebejk dość ściśle współpracował z Petrem Sabachem i wspólnie nakręcili kilka filmów, między innymi "Peliśky" oraz "Pupendo". I właśnie w tych dwóch filmach wykorzystane są motywy z tej książce. Tak a propos, jeśli miałbym zrobić swoją listę Top 50 filmów wszech czasów to chyba te dwa filmy znalazłyby się na tej liście.
Tytuł "Hovno Hori", czyli gówno się pali trochę myli, na pewno prowokuje. Książka wcale nie jest aż tak wulgarna jak tytuł. W zasadzie to trudno powiedzieć dlaczego autor wybrał właśnie to określenie na tytuł. Chociaż motyw palącego gówna pojawia się w książce dosłownie tylko raz i wcale jakoś nie powtarza się.
Przeglądając internet szukając recenzji oraz informacji na temat tej książki znalazłem dość sporo opracowań dla maturzystów co świadczy o tym iż ta książka jest lekturą w klasach przedmaturalnych w czeskich odpowiednikach polskich liceuów.
Książka składa się z dwóch krótkich opowiadań, pt. "Zakład" oraz "Bellevue" oraz kilkudziesięciostronicowej nowelki pt."Woda z sokiem".
Cechą wspólną tych opowiadań i nowelki jest to, że ich akcja toczy się w latach 50tych, 60tych w komunistycznej Czechosłowacji. Autor pokazuje nam jak wyglądało życie przeciętnych ludzi w tym kraju.
Opowiadanie "Zakład" -- chyba najbardziej lekkie i humorystyczne z całości opisuje scenę popijania piwa przez kilku mężczyzn. Dowiadujemy się jak zwykłe, spokojne, rekreacyjne popijanie piwa może przerodzić się w rywalizację.
Opowiadanie "Bellevue" czyli "Piękny widok" opisuje poranek wiejskiej rodziny, która składa się z trójki dzieci (dwóch chłopaków, jednej dziewczyny) ojca, matki, babci. Ojciec jest kowalem, czasem niechętnie wykonuje swoją pracę, szczególnie kiedy musi podkuwać konie, ale innego wyjścia nie ma. Każde z członków rodziny ma swoje problemy, rozterki. W tym krótkim opowiadaniu dowiadujemy się o rozterkach, przyziemnych sprawach tej całej rodziny. Finał tego opowiadania jest trochę komiczny, i chyba dobrze, bo przecież życie nie zawsze należy brać poważnie. Odrobina humoru jest ważna.
Trzecia część książki, nowelka po tytułem "Woda z sokiem" jest już bardziej rozłożona w czasie. Śledzimy losy chłopaka i dziewczyny od czasów dzieciństwa aż po życie dorosłe. Dowiadujemy się tego jak mężczyzna, i jak kobieta odbierają świat, oraz jakie są różnice w postrzeganiu świata przez mężczynę oraz kobietę. Ciekawe jest to, że mężczyzna w tym porównawczym bilansie chyba wypada gorzej. Bo w sumie, mężczyzna to ten, który zawsze wymaga opieki, niezależnie od wieku. Tak jest przynajmniej w tym przypadku.
Podoba mi się klimat tej książki. Jednak przyznam, że mocny wpływ mają na mnie filmy Jana Hrebejka. Jeśli miałbym jednak wybierać między filmem a książką, to jednak wybrałbym w tym przypadku film. Wydaje się być lepszy. Nie zawsze tak jest, że film przebija książkę na podstawie której został zekranizowany. W tym przypadku film jest zdecydowanie lepszy.
Dobry wojak Szwejk i Karol Kopfrkingl („Palacz zwłok”) są w moim przypadku chlubnymi wyjątkami od zasady, że z czeską literaturą nie jest mi po drodze. Nie jest tak bardzo, że co jakiś czas odczuwam potrzebę sprawdzenia, czy nic się w tej kwestii nie zmieniło. Ostatnio zaś nie zaglądam do Czechów, jeśli nie poleci ich ktoś zaufany. Tym razem, o dziwo, czeski humor i absurd nie przeszkadzały. Jeszcze nie zachwyciły, nie rozbawiły do rozpuku, ale i nie irytowały, a to już postęp. Momentami nawet zapominałam, że czytam Czecha (dla mnie jest to tak obca bajka, że na ogół podczas lektury zawsze mam to z tyłu głowy), bo podobała mi się ironia Šabacha. Najprzyjemniej czytało się rozważania na tematy damsko-męskie, ale i reszta książki trzymała poziom. Rozczaruje się ten, kto szuka tu spójnej historii, takiej co to początek, rozwinięcie i koniec. Ale braku nie odczuwa się w najmniejszym stopniu. Trzy luźne opowiadania, w których wcale nie fabuła jest najważniejsza. Ot, spojrzenie na życie z perspektywy chłopca, dojrzewającego chłopaka i wreszcie dorosłego faceta. Do tego skłonność do filozofowania, przyprawiona czeską radością z życia. Kierunek zaś filozofowania nie pochodzi z mojej bajki, co wielce mnie cieszy, gdyż uwielbiam nowe spojrzenie. Sarkazm i ironia, zawsze mile widziane. Mając przed sobą takie rarytasy, ani przez moment nie żałowałam braku fabuły. Z „Zakładu” dowiedziałam się, że leniwe, popołudniowe popijanie piwa może przerodzić się w poważny zakład dwóch staruszków. Teoretycznie staruszkowie mogliby już wyrosnąć z zabawy we wstrzymywanie oddechu, ale nie w czeskiej knajpie. Potem mamy „Bellevue”, gdzie codzienność wielopokoleniowej rodziny przedstawia dziewczynka, która właśnie postanowiła zmienić płeć. Bo mężczyznom jest lepiej w życiu. I wreszcie „Woda z sokiem” – historia małżeństwa z perspektywy widzenia mężczyzny. Żona, postać zachwycająca, często wtrąca się do opowieści, koryguje ją i komentuje opisywane wydarzenia. Tu mamy chyba najwięcej refleksji na temat różnic damsko-męskich. I, co przyznaje sam autor, wcale nie wypadających tak korzystnie dla mężczyzn, jak mogłoby się wydawać. Nadal z Czechami nie jest mi po drodze. Jednak tu pojawiło się: a) Nieśmiałe światełko w tunelu; b) Książka, do której chętnie kiedyś wrócę, a nie jest to zdanie, które często wygłaszam po skończeniu czeskiej książki. Teraz zaś idę poczytać Szwejka.
Jako většina z vás, také jsem se do "Hovno hoří" pustil hlavně díky Pelíškům, které jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Ovšem to, co bylo v knize vyobrazeno a popsáno se s filmem nedá ani porovnat. Předpokládám, že jsem na tento typ knížky příliš mladý, protože určité pasáže v příběhu mi přišly vyloženě nechutné. Šabachův neustálý popis toho, jak ženské jsou horší než muži (i přesto, že to možná často myslel satiricky) mi vůbec nepřišlo na místě. Genderové rozdíly se dají napsat i vyjádřit mnoha jinými způsoby a upřímně mám pocit, že spisovatel vybral jeden z těch nejhorších. Tolik toxické maskulinity. Tolik ponižování své údajné manželky (neznám jeho osobní život). Tolik...češství. Hrozné. Jedno nepatrné plus dávám Šabachovi za vyobrazení mladé holky, která se chce stát mužem, což mi přijde na tu dobu, ve které kniha byla vydaná velmi pokrokové. I když stejně si to pak pokazil tím neúmyslným sexismem. Naštěstí jsem nezměnil svůj názor na Pelíšky, ale rozhodně se jedná o jedno z největších zklamání tohoto roku.
Kniha proslavená svým úderným názvem a také tím, že na její motivy vznikl film Pelíšky. Rozhodně ale nečekejte, že si na stránkách knihy vychutnáte příběh tak, jak nám ho představil režisér Hřebejk a jím zvolení herci. Samozřejmě se v knize dočkáte několika legendárních hlášek nebo situací, které byli i ve filmu (měření medvěda, nerozbitné skleničky), ale jsou zasazeny do poměrně odlišného kontexu a s jinými postavami. Kniha se četla snadno, rychle a nebyla nijak zvlášť náročná, přestože se odehrává v době, která je složitá po mnoha stránkách. Občas jsem se musela smát jen tomu, jak moje mysl porovnávala situaci z filmu a situaci v knize (mimochodem nenajdete tam odkazy pouze na Pelíšky). Přestože jsem se mnohokrát zasmála různým vtípkům, které v knize byly zůstal ve mě po přečtení takový smutný pocit; jako kdyby si tehdy nerozuměl nikdo s nikým, každý uzavřený ve své bublině čekající na něco lepšího, co nepřicházelo...
První dvě povídky jsou úsměvnými příhodami, avšak část třetí, mnohonásobně delší povídka, je svědectvím prostého života z dob minulých. Příjemná nostalgie i pro nepamětníky. Vtipné i moudré zároveň. Opravdu se naskytly chvíle, kdy jsem se musela nahlas zasmát a konec mě, neponaučitelnou sentimentalistku, téměř rozbrečel. Mírně mi ta třetí povídka připomínala Hrdý Budžes, taky moc vydařené dílo vzpomínající na socialismus. První povídka mě příliš nenadchla, ale druhá byla velice vtipná. Čtení mě naplnilo mírně depresivním pocitem, že mi život protéká mezi prsty, ale že je moc krásný a je třeba si užít každou uvědomělou chvíli. Vždyť nakonec nám zbydou už jen ty vzpomínky. To nejcennější, doprdele!
I picked up this book because it inspired the script of one of my favourite Czech films, Pelisky. I didn't expect it to be the same as the film, but about thirty pages in, I still couldn't get into it. I left it for a while, and when I picked it up again a few weeks later, I enjoyed reading it much more. Overall, I did end up liking the book, but it didn't charm me. I believe that the scriptwriters did such a great job cherry-picking the best lines and jokes, as the short stories in the book wouldn't stand out on their own.
Pelíšky to nejsou... což je dobré. Pelíšky jsou dokonalé a ve srovnání s nimi by jakákoliv protistrana byla v nefér nevýhodě.
Hovno hoří obsahuje tři povídky, každá delší než předcházející. Objevují se zde scénky, které každý zná s Pelíšků, ale jinak je děj naprosto jiný. Autor má čtivý a svěží styl, dokáže vážné situace provázat s komikou, jeho vypravěč (v třetí povídce) dosahuje právě té míry sebeironie a sarkasmu, která ještě nepřechází do otravné trapnosti chlapa, který si myslí, že je vtipný, ale není.
dobrý, spíš takový průměr. bavilo mě sledovat ty podobnosti s pelíškama, ale jinak mě ten příběh úplně neoslovil. bylo to na mě asi moc… mužské, kdy autor popisuje ženy ne tak hezky a prakticky všechny je hází do jednoho pytle. stejně tak popisuje i návštěvy, chování svých blízkých a tak… v závěru jsem spíš zklamaná, ale za to ráda, že pelíšky jsou takové, jaké jsou = skvělé. a ani jsem se nedozvěděla, jestli hovno hoří.
Šabachu Šabachu, hochu prokletá. Veď dobre, môžem si prečítať, keď som to zháňala 3 roky. V situácii akej sa nachádzam skôr prehlasujem, že Jarchovský je teda naozajstný pán scenárista. Tých pár veci, čo si zobral dokázal krásne pretvoriť. Veru, adaptácia je ťažký oriešok, ale Pelišky adaptáciou nie sú, takže by sa patrilo ohodnotiť knihu samostatne - nabudúce. Boom
Ach jaj! Na rozdiel od Opilých banánů mi táto kniha vôbec neprišla vtipná a miestami bola fakt otrasná čo sa týka rodových stereotypov. Veľa "vtipov", vrátane samotného záveru, som nepochopila. A prečo akože skutočná, žijúca A. vstupovala svojimi poznámkami do deja?