Dvě knihy za cenu jedné. Máte tu klasický 87 revír, do kterého je ovšem ještě vložený románový epos Ollieho Weekse, jeho velkolepý vstup na literární scénu – celých zhruba pětatřicet stránek textu (jak známo, dobří autoři nemusí být rozkecaní). Tohle dílo je samozřejmě spíše vtipem, byť ve výsledku zase není tak špatné a rozhodně se mu nemůže upřít zábavnost. Klidně bych si další Weeksovy knihy přečetl. (Zvláště, pokud by měly tolik stránek.) Do toho dává Weeks navíc rady, jak psát úspěšné knihy, což se taky může začínajícím grafomanům hodit.
Rozhodně je to zajímavější než hlavní příběh (vražda politika během nácviku projevu), který je tady vážně jen jako taková ta lego podložka, na kterou se napíchávají další dílky. Těmi jsou v tomto případě pátrání Weekse po té smažce, co mu omylem ukradla jeho literární skvost, pátrání té smažky, která považuje román za skutečnou policejní zprávu, po sklepením plném diamantů... a do toho ještě nějaké ty drogové kšefty a jiné maličkosti, které to celé zahušťují.
Z klasické sestavy se tady objevuje už vlastně jen Carella a Kling, zbytek knihy je v režii Ollieho. Jsou tu temnější noty, ale je to především zábavnější odskok, postavený na odpudivém tlusťochovi, který je ovšem zajímavý tím, jak se vyvíjí. Což je asi největší hřivna posledního McBainova období. Když máte postavu, která je dokonalá, tak co s ní? Ale když vyrukujete s nesnesitelným rasistickým tlusťochem, tak můžete jít jen nahoru. I když má Ollie sociální schopnosti Erica Cartmana, tak je to nejen dobrý polda, ale i člověk, který je ochotný na sobě pracovat - byť trochu podivně (naučit se na klavír přesně pět skladeb, umět jednu větu ve všech možných jazycích, napsat román...). A každým dílem dělá tahle postava krok někam dál.
Což je fajn.