What do you think?
Rate this book
Pálenka (Aguardiente): Relatos del Banato
Rumunsko. Banát. Odlehlé hory nad Dunajem. Vesničky, v nichž už téměř dvě století žijí čeští krajané. Svět, ve kterém se zastavil čas. Do jedné z těchto vesnic přijíždí mladý učitel z Moravy. Přijíždí, aby zapomněl. Ale každodenní realitu venkovského života a nesmělé pokusy začlenit se do uzavřené komunity mu postupně čím dál tím více zastiňují právě neodbytné vzpomínky. V odloučenosti a samotě, uprostřed omamných banátských scenerií jako by náhle každá maličkost upomínala na dětství, trpká léta strávená v gymnastické tělocvičně, ztracené ženy, cesty, útěky...
176 pages, Paperback
First published November 26, 2014
13 people are currently reading
372 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 66 reviews
February 10, 2015
Chcete někam utéct od všeho, co jste v životě zažili, od všeho, co vás kdy zklamalo a že toho nebylo málo. Najdete svět, kde neexistuje čas a řeknete si: To by mohlo být to pravé místo, ze kterého bych se už nemusel ohlížet zpět. Tak to ale není, ten čas vždycky poběží alespoň v hlavě a k tomu ty vzpomínky, které vystřelují zpět a které jsou snad ještě silnější než kdy předtím.
Nejlepší kniha, co jsem četl za posledních několik let. Básně v próze, kde existenční úzkost tryská z každé stránky a nevyřčený Bůh mlčí z každého slova.
"...kolikrát jsem tu tíhu cítil, když jsem vodíval nevidomou babičku v kruzích kolem bohunického paneláku: dokola, dokola, a čím dál větší tíha na předloktí, na předloktí a kdesi uvnitř."
Nejlepší kniha, co jsem četl za posledních několik let. Básně v próze, kde existenční úzkost tryská z každé stránky a nevyřčený Bůh mlčí z každého slova.
"...kolikrát jsem tu tíhu cítil, když jsem vodíval nevidomou babičku v kruzích kolem bohunického paneláku: dokola, dokola, a čím dál větší tíha na předloktí, na předloktí a kdesi uvnitř."
April 17, 2022
Čteno podruhé: přestože z toho nejsem nijak na větvi a popravdě mě spoustu těch impresí a dojmů nechalo chladným, nelze tomu nepřipsat jisté kvality.
Próza je situovaná do Banátu, ten však hraje až druhotnou roli - je to především sonda do vypravěčova nitra. Trochu jsem se s tím nemohl zpočátku smířit, tak nezvyklé prostředí a on se stejně obrací do sebe. Ačkoliv mi ta zahleděnost přijde furt trochu na obtíž, syrové a věcné (ale bohužel taky příliš letmé) popisy banátského prostředí bych klidně více rozvedl, tak oceňuji, že exotický prostor Hořava nefetišizuje, nedělá z něj výletní místo, zároveň není schopen se do tamějšího společenství začlenit. Nejedná se o žádnou senzachtivost, jasně, tu a tam se stane nějaká smrt, ale nevykřikuje se to z plných plic. A hlavně – k charakteru vypravěče, vykořeněného a neukotveného učitele základní školy, se to perfektně hodí. Ukazuje se, jak je snaha obnovit svoji citlivost vůči vnějšímu světu marná, když se člověk nedokáže vypořádat s vlastními traumaty a citovou vyprázdněností. Stačí sebemenší detail a vyprávění se přenáší z multikulturní oblasti Balkánu do vypravěčova dětství, dospívání i dospělosti, zkrátka do minulosti. Severní Čechy, Brno, Bavorsko. Nelze přilnout k současnému světu, když vše kolem nás připomíná dávné vzpomínky, které nás tíží.
Ten krátký formát jednotlivých kapitol mi přijde trochu na škodu, chvílemi jsem doufal, že vypravěč setrvá u některých skutečností trochu déle; naťuknuto je sportovní počínání na gymnáziu, multikulturní složení Banátu či příběh Ingeborg a Floriana. A těch výtečných pasáží je tam mnohem víc, například ty o doprovázení starých lidí, o otci a psi, kapitola s rozházenými kostmi (tam nádherně funguje to sepětí s minulostí). A jasně, pak jsou tam pasáže silně obrácené do sebe, dokonce se v té minulosti ani nemíhají lidé, a když ano, tak rozhodně ne pojmenovaní a určití, působí to spíše odosobněně. Neschopnost mít trvalejší zájem a větší citlivost vůči lidským vztahům okolo je pro Hořavova hrdinu také příznačné, což může být chvílemi iritující.
Jazyk je dobrý, o tom žádná, precizně rytmizovaný a zajímavě metaforicky vyjadřující i vypravěčův vnitřní stav; jako by ta hojnost středníků, dvojteček a výpustek nasvědčovala něco i o neuzavřenosti a nejistoty hrdinova tápání. Míň závorek bych ocenil, ty mi přišly občas zbytečně zdobné a osvětlující. Naopak je brilantní Hořavův cit pro popis krajiny, opět úzce související s hrdinovým počínáním, hledající nízká a izolovaná místa, ale i návrší, odkud lze všední realitu sledovat s nadhledem.
Mezipřistání mi přišlo lepší, byť opakovaná konstrukce, tak méně zahleděná, více všímající si lidí, ne jen okouzlená dojmy a vůněmi. Ale i s tímhle období se musel Hořava asi vypořádat.
Próza je situovaná do Banátu, ten však hraje až druhotnou roli - je to především sonda do vypravěčova nitra. Trochu jsem se s tím nemohl zpočátku smířit, tak nezvyklé prostředí a on se stejně obrací do sebe. Ačkoliv mi ta zahleděnost přijde furt trochu na obtíž, syrové a věcné (ale bohužel taky příliš letmé) popisy banátského prostředí bych klidně více rozvedl, tak oceňuji, že exotický prostor Hořava nefetišizuje, nedělá z něj výletní místo, zároveň není schopen se do tamějšího společenství začlenit. Nejedná se o žádnou senzachtivost, jasně, tu a tam se stane nějaká smrt, ale nevykřikuje se to z plných plic. A hlavně – k charakteru vypravěče, vykořeněného a neukotveného učitele základní školy, se to perfektně hodí. Ukazuje se, jak je snaha obnovit svoji citlivost vůči vnějšímu světu marná, když se člověk nedokáže vypořádat s vlastními traumaty a citovou vyprázdněností. Stačí sebemenší detail a vyprávění se přenáší z multikulturní oblasti Balkánu do vypravěčova dětství, dospívání i dospělosti, zkrátka do minulosti. Severní Čechy, Brno, Bavorsko. Nelze přilnout k současnému světu, když vše kolem nás připomíná dávné vzpomínky, které nás tíží.
Ten krátký formát jednotlivých kapitol mi přijde trochu na škodu, chvílemi jsem doufal, že vypravěč setrvá u některých skutečností trochu déle; naťuknuto je sportovní počínání na gymnáziu, multikulturní složení Banátu či příběh Ingeborg a Floriana. A těch výtečných pasáží je tam mnohem víc, například ty o doprovázení starých lidí, o otci a psi, kapitola s rozházenými kostmi (tam nádherně funguje to sepětí s minulostí). A jasně, pak jsou tam pasáže silně obrácené do sebe, dokonce se v té minulosti ani nemíhají lidé, a když ano, tak rozhodně ne pojmenovaní a určití, působí to spíše odosobněně. Neschopnost mít trvalejší zájem a větší citlivost vůči lidským vztahům okolo je pro Hořavova hrdinu také příznačné, což může být chvílemi iritující.
Jazyk je dobrý, o tom žádná, precizně rytmizovaný a zajímavě metaforicky vyjadřující i vypravěčův vnitřní stav; jako by ta hojnost středníků, dvojteček a výpustek nasvědčovala něco i o neuzavřenosti a nejistoty hrdinova tápání. Míň závorek bych ocenil, ty mi přišly občas zbytečně zdobné a osvětlující. Naopak je brilantní Hořavův cit pro popis krajiny, opět úzce související s hrdinovým počínáním, hledající nízká a izolovaná místa, ale i návrší, odkud lze všední realitu sledovat s nadhledem.
Mezipřistání mi přišlo lepší, byť opakovaná konstrukce, tak méně zahleděná, více všímající si lidí, ne jen okouzlená dojmy a vůněmi. Ale i s tímhle období se musel Hořava asi vypořádat.
Samomluva... Občas je to vše maskováno: jako potrhlý stařeček či indián mluvím ke kamenům, mluvím k noži, k habrovému polenu, které se už už chystám rozštípnout kalačem nebo vhodit do žáru ohně; mluvím k visacímu zámku, k petlici, klíči, koštěti... I šepot modliteb jako by se zde měnil v samomluvu... Čtu nahlas; recituju nahlas řecké a římské klasiky; říkám vtipy Sherlocku Holmesovi a sám se jim směju... Opakuji dětská slova; opakuji překrásná slova a podivné věty zdejšího nářečí; mluvím rumunsky, anglicky, německy: samomluva se ráda skrývá, ráda si půjčuje cizí hlasy, cizí řeči, ráda si vymýšlí roztodivné mluvčí a ještě roztodivnější adresáty...(s. 32)
October 6, 2016
Matěj Hořava je bezesporu velký literární talent, autor silné imaginace, přesného jazyka, skvělé (mikro)povídky. Jeho závrty do krasu básnické paměti jsou plné výrazné až opojné chuti, slova se vás dotknou, číst si mezi řezy ve vrstvách příběhů je požitek. Přesto je jeho největší přednost jeho největší slabinou, povídky jsou totiž nezakrývanými nářky, působí jako pozůstatky jakési literární terapie, jejich autenticita, intimita a naléhavost jsou pod literaturou, jsou v deníkovém sebezpytování, trpké melancholii, v neutěšené a bolestivé Hořavově duši. Jistě, bez této původní vrstvy by byl sebelepší kabát ze sebelepších vláken vět prázdný, nešlo by vůbec dělat takovou literaturu. Nechci ale autora odsuzovat za to, že jeho perfektní stylizace (?) osobních prožitků není literární póza, to je zřejmě nesmysl. Právě proto, že jsou texty tak naléhavě osobní, dokážou oslovit, pojmout čtenáře do sebe a doslova jej strhnout až na dno Dunaje. Někdy však - a to může být pouze můj dojem - prosákne mezi řádky taková (sebe)lítost, až po slzách člověk uklouzne a místo obrazů, point, sdělení, místo literatury a místo smyslu skončí na studeném dně cizího žalu. A nutně se ptá, cožpak mám skrze četbu autora politovat? Mám mu dát rozhřešení, mám se nad ním slitovat? Proč? Quoniam illae lacrimae? Hinc illae lacrimae? Tohle přece není psychologická detektivka, Hořava nám nikde nepřizná jedinou příčinu svých slz, o svém neštěstí mlží a je to tak správně, nezmiňuje důvody, není tu žádný kauzální klíč k jeho životopisu. Není naším úkolem dobrat se vyřešní jeho osobních trablů a krizí. Proč potom tolik patosu, který místy zbanálňuje právě tu kýženou opravdovost - a jistou, vyzrálou lyrizaci obrací v kupení jalových slov (ne slov, ale slz ze slov - napsal by možná sám autor do závorky)?
Nechme na hlavě. Pevně doufám, že po tak dobrém debutu Hořava neuteče i před psaním.
Nechme na hlavě. Pevně doufám, že po tak dobrém debutu Hořava neuteče i před psaním.
November 12, 2015
Portrét nešťastného, osamnělého člověka, který před svým smutkem nikam neuteče, protože pramení z něj... báseň v próze.
Nádherný, podmanivý jazyk, záplava obrazů: "...ze tmy zapomnění vběhnu náhle do ostrého světla paměti: vnořím se do altánku, který již nemizí, který již zůstává... Jdeme pak všichni k louce, ke kolejím; pobíháme kolem plané jablůňky a jíme malinkatá trpká jablíčka; a já vím, že hýbu větrem; a netuším, že jsem se vnořil do paměti, že nepominu, ani po letech v podzimu banátském..."
Mnoho témat, které zůstavají nedořečeny (vykořeněnost, Banát, Sudety) a proto nechci dávat plný počet hvězd. Když má autor odvahu nám ukázat své nitro, proč nám neřekne co se stalo s jeho rodiči, co pokazilo jeho velkou lásku? Vím, kouzlo literatury pramení i z nevyřčeného, naznačeného, ale tato kniha by byla, podle mne, krásnější, kdyby hutná lyrika byla trochu naředěna a epika nám dala ucelenější příběh, do kterého by se šlo více ponořit.
Kniha je tak hutná, až je toho někdy na člověka moc, a je to vlastně hezky příznačné, že je skutečně silná, tak, jako banátská pálenka.
Nádherný, podmanivý jazyk, záplava obrazů: "...ze tmy zapomnění vběhnu náhle do ostrého světla paměti: vnořím se do altánku, který již nemizí, který již zůstává... Jdeme pak všichni k louce, ke kolejím; pobíháme kolem plané jablůňky a jíme malinkatá trpká jablíčka; a já vím, že hýbu větrem; a netuším, že jsem se vnořil do paměti, že nepominu, ani po letech v podzimu banátském..."
Mnoho témat, které zůstavají nedořečeny (vykořeněnost, Banát, Sudety) a proto nechci dávat plný počet hvězd. Když má autor odvahu nám ukázat své nitro, proč nám neřekne co se stalo s jeho rodiči, co pokazilo jeho velkou lásku? Vím, kouzlo literatury pramení i z nevyřčeného, naznačeného, ale tato kniha by byla, podle mne, krásnější, kdyby hutná lyrika byla trochu naředěna a epika nám dala ucelenější příběh, do kterého by se šlo více ponořit.
Kniha je tak hutná, až je toho někdy na člověka moc, a je to vlastně hezky příznačné, že je skutečně silná, tak, jako banátská pálenka.
June 28, 2018
Překvapilo mě, jak moc mě Pálenka dokázala oslovit. To překvapení vychází hlavně z mylných očekávání – myslela jsem, že budu číst o osudech české komunity v rumunském Banátu, možná jsem i podvědomě čekala něco až olbrachtovského (Banát, Podkarpatská Rus, no není to jedno?). Ty osudy tam samozřejmě jsou, ale spíše dokreslují zpovědi autorova nitra. Je to kniha o osamění, útěcích, hledání; kniha v obrazech, o pocitech. Podtitul by klidně dobře mohl znít „lyrika z Banátu“.
Nejvíc mě dostal text „Sestře“ – ta neschopnost vyslovit to, co bychom chtěli, chození po špičkách a předstírání bujarého veselí a rozhovory plné banalit, přestože uvnitř nás se všechno zmítá. Myslím, že tím Hořava vyslovil o našem světě hodně.
Nejvíc mě dostal text „Sestře“ – ta neschopnost vyslovit to, co bychom chtěli, chození po špičkách a předstírání bujarého veselí a rozhovory plné banalit, přestože uvnitř nás se všechno zmítá. Myslím, že tím Hořava vyslovil o našem světě hodně.
September 14, 2025
Qué absoluta maravilla. No voy a hacer más que recomendar este libro.
August 17, 2021
Zase jednou koukám na prázdnou stránku s poblikávajícím kurzorem a nevím, co napsat, protože nic z toho, co naklikám, nemůže ani zdaleka obsáhnout hloubku prožitku, který jsem ze čtení měla. Matěj Hořava vystřelil brilantní stylistikou i sílou sdíleného šíp přesně do mého srdce a s naprostou jistotou se tam usadil. Tenhle vycizelovaný, prožitý a pečlivě (byť rozhodně ne exhibicionisticky) vykonstruovaný rytmický text si musíte všichni povinně přečíst. Lyricky odvyprávěné vzpomínky, které rozechvěje nepatrný pohyb nebo vůně. Paralely mezi zážitky z Banátu a událostmi z autorova mládí v Čechách a v Bavorsku mezi sebou krásně hrají a velmi intenzivně působí na všechny čtenářovy smysly. Skoro jako byste četli dlouhou překrásnou báseň. Miluju!
Read
February 12, 2024Chcel by som, aby sa týchto pár riadkov aspoň priblížilo vetám, ktoré píš Hořava: vetám krásnym a nesmierne smutným; vetám, z ktorých mi pri čítaní do očí hľadel démon samoty, ktorého dlhé tenké prsty mi stláčali zápästie tak veľmi, že mi na ňom ostali značky ako po priveľmi utiahnutom remienku hodiniek; a keď potom zovretie povolilo, nepríjemný pocit zrazu na chvíľu odoznel, len aby sa jeho návrat vyznačoval ešte väčšou intenzitou; rovnako to je so samotou. A z viet Pálenky takisto hľadel Boh, pozeral do môjho vnútra a božsky mlčal a nechal hovoriť mňa, moje vnútro a Hořavu a jeho vnútro a ja som to hltal: náhlivo, no pritom po malých dúškoch som jeho Pálenku chlípal a nechal ju, nech ma omámi a každý pohár (a každý príbeh) končil odrazu a pritom presne vtedy, kedy končiť mal; posledný hlt (a posledné slovo) prišli vždy presne vtedy, kedy im to bolo určené už odpradávna...
February 24, 2020
Malutkie etiudy, szkice zaledwie wypełniają tę książkę, ale są tak organiczne, intensywne, soczyste i żywe, że można się nimi nasycić w pełni. Nostalgia i melancholia rzucone w surowe, prymitywne warunki, które robią samotność jeszcze bardziej samotną, a tęsknotę jeszcze mocniej naglącą. Ucieczka w krainę na tyle pustą, że aż prosi się o wypełnienie wspomnieniami, przed którymi się uciekło. Pioruny i płonące opony, mróz który łamie kości, chatynki i górskie widoki, wszystko zawieszone w oparach alkoholu, pomiędzy kresowymi lejami, gdzieś nad brzegiem Dunaju, jakby czas zatrzymał się tam sto lat temu. Horava działa każdym słowem swoich długich, wypełnionych treścią zdań.
August 23, 2017
Panejo! Obratně napsané, poutavé, ohromná atmosféra. Místy snad jen až moc romantické.
March 11, 2024
Oheň, smútok a pálenka sú tieto kratučké obrazy banátu. Zastávka, kde nechám tieto najkrehkejšie slová dotýkať sa ma a priniesť niečo vzdialené, a zároveň niečo, čo dôverne poznám. Jedným nádherným jazykom lyriky. Je to niečo, čo musím čítať viackrát, aby sa ma dotklo všetko. Napoprvé ma dostal obed otca so synom, pár strán, na ktoré neviem prestať myslieť.
April 6, 2015
Pálenka od Matěje Hořavy je sbírka krátkých prozaických textů – chce se mi říct povídek, přestože to přímo povídky nejsou. Důležité je propojení a to, že tvoří ucelený obraz. Na těch textech mě zaujaly především dvě věci: 1. tempo a styl 2. Banát. Tempo a styl: Nevidí se moc často, aby někdo dovedl takto krásně kouzlit s jazykem. Hořava vlastně vytvořil jakousi literární hudbu. Někdy třeba slova či věty opakuje, aby docílil kýženého efektu. Ty povídky jsem si četl v duchu nahlas - znáte to? Prostě jsem se snažil představit si, že je mám číst nahlas. Zkuste si to taky a uvidíte, co Matěj Hořava dokázal. A potom Banát: místa z této knihy znám, protože jsem v Banátu (dokonce v té samé vesnici) před pár lety strávil pár příjemných míst. Hořava hezky vykresluje určitou romantiku jejich života; romantiku jejich života v kontextu tvrdé lopotiny, která je tam nedílnou součástí všech dnů. Bohužel už Hořava neukazuje tu skutečnou tvář Banátu 21. století, která má do tohoto obrazu čím dál tím daleko.
Přesto jsem měl místy pocit, že nerozumím tomu, co se mi Hořava snaží sdělit. Některé texty jsou výrazně meditativní, jaksi vzpomínkové. Hrdina knihy se snaží zahnat sentiment svého předchozího života. Místy mě kniza lehce nudila. Naštěstí těch míst nebylo moc. Vím ale, že kdybych Banát (potažmo Gernik) neznal, asi bych z knihy neměl tak intenzivní pocit.
Přesto jsem měl místy pocit, že nerozumím tomu, co se mi Hořava snaží sdělit. Některé texty jsou výrazně meditativní, jaksi vzpomínkové. Hrdina knihy se snaží zahnat sentiment svého předchozího života. Místy mě kniza lehce nudila. Naštěstí těch míst nebylo moc. Vím ale, že kdybych Banát (potažmo Gernik) neznal, asi bych z knihy neměl tak intenzivní pocit.
October 9, 2015
Utečete daleko do rumunských hor, do velkého bílého stavení nad Dunají, ke stráním plným švestek a kulatek, z kterých později za babíletních nocí popíjíte pálenku. Zní to jako pohádka - kdyby vám vůně ohně zároveň nepřipomínala dávno minulou bezstarostnost dětství a babiččiny příběhy, kdyby samota zároveň nekontrastovala se šťastnými lety prožitými kdesi s kýmsi.
Nádherná kniha plná motivů přírody, tradic, pomíjivosti, samoty, vzpomínek na minulost a ukotvenosti v životě.
"Je zde příliš těžké skrývat žal, příliš těžké skrývat radost."
"Kolikrát jsem tu tíhu cítil, když jsem vodíval nevidomou babičku v kruzích kolem bohunického paneláku: dokola, dokola, a čím dál větší tíha na předloktí, na předloktí a kdesi uvnitř."
Nádherná kniha plná motivů přírody, tradic, pomíjivosti, samoty, vzpomínek na minulost a ukotvenosti v životě.
"Je zde příliš těžké skrývat žal, příliš těžké skrývat radost."
"Kolikrát jsem tu tíhu cítil, když jsem vodíval nevidomou babičku v kruzích kolem bohunického paneláku: dokola, dokola, a čím dál větší tíha na předloktí, na předloktí a kdesi uvnitř."
July 29, 2016
Každé slovo v Pálence sedí jako... chtělo by se říct jako prdel na hrnec, ale říct něco tak obhroublého v souvislosti s jemnou, hluboce intimní, kouřem vonící Pálenkou, by bylo vulgární.
Matěj Hořava vás zve na návštěvu s sobě; zve vás ne k sobě domů; zve vás k sobě do hlavy, do srdce. A je tak přesným (a sám k sobě upřímným až nesmlouvavým) pozorovatelem a vypravěčem, až po chvíli zapomenete, že jste vlastně na návštěvě a cítíte se jako doma. Najednou je to vaše bolest, najednou jsou to vaše vzpomínky.
Už dlouho jsem nečetl nic, u čeho bych se cítil být důležitou součástí knihy. Nezáleží na tom, jak se mi příběh líbil, ale jak jsem jej s autorem prožil. Pálenku jsem s Matějem Hořavou prožil naplno.
Matěj Hořava vás zve na návštěvu s sobě; zve vás ne k sobě domů; zve vás k sobě do hlavy, do srdce. A je tak přesným (a sám k sobě upřímným až nesmlouvavým) pozorovatelem a vypravěčem, až po chvíli zapomenete, že jste vlastně na návštěvě a cítíte se jako doma. Najednou je to vaše bolest, najednou jsou to vaše vzpomínky.
Už dlouho jsem nečetl nic, u čeho bych se cítil být důležitou součástí knihy. Nezáleží na tom, jak se mi příběh líbil, ale jak jsem jej s autorem prožil. Pálenku jsem s Matějem Hořavou prožil naplno.
February 3, 2020
Hořava píše krásně, poutavě, hypnoticky. Dokáže lyricky vykreslit banátskou krajinu i její obyvatele, o tolik jiné, než je naše městská realita. Jenže stejně si tohle všechno přivlastňuje pro sebe, pro své neodbytné vzpomínky, pro bolest a trápení. Z čeho? Vlastně nevíme. Bude to asi trochu nešťastná láska, trochu asociálnost, trochu prostě rozháraná duše umělcova. Nakonec z toho mám podobné pocity jako ze šumavských samotářů - chtěla jsem se nechat romanticky dojmout návratem k přírodě, utéct shonu modernosti, ale nakonec jsem dostala spíš do sebe zahleděné fňukání asociálního alkoholika. Čímž ale nechci říct, že Pálenka nestojí za přečtení. Právě pro tu absolutně jinou životní optiku je pro nás, obyčejné smrtelníky, tak fascinující.
July 2, 2015
Už dlouho se mi nestalo, abych s knížkou mrskla do kouta, protože jsem byla tak nadšená z autorova popisu, že jsem potřebovala pár minut na rozdejchání. A přiznávám, zároveň mě dost štvalo, že to napsal tak jednoduše a přitom tak dopsíďoury výstižně, že jsem zelenala závistí. 120 stránek plnejch popisů a obrazů a já se jich nemohla nabažit. Kdo by to byl řek, že se tak stane..
June 26, 2017
Niemal wybitna ta książka. I znakomite (aż trudno uwierzyć że debiutanckie!) tłumaczenie. Zjawiskowe to wszystko.
I nie do końca potrafię wytłumaczyć skąd to "niemal" w pierwszym zdaniu. Może z obawy bym nie "przyBełzował"?
Bo "Palince" niczego nie brakuje. Piękna, pełna tęsknoty opowieść o utraconych środkowoeuropejskich "Małych Ojczyznach".
I nie do końca potrafię wytłumaczyć skąd to "niemal" w pierwszym zdaniu. Może z obawy bym nie "przyBełzował"?
Bo "Palince" niczego nie brakuje. Piękna, pełna tęsknoty opowieść o utraconych środkowoeuropejskich "Małych Ojczyznach".
November 23, 2018
pět hvězdiček zdaleka nestačí, zdaleka nevystihne krásu a hloubku a bolest této knížky. nikdy bych si nemyslela, že je možné přečíst lyrickou prózu rychleji než thriller a po dočtení se do ní chtít pustit znovu.
June 16, 2015
Zjevení na české literární scéně. Více takových, prosím.
July 19, 2015
Opojné krátké prózy, atmosférou i niterným stylem vyprávění na pořádné sychravé večery.
October 1, 2018
Syrové, autentické, silné, krásné. Krátké formáty, do nichž se chcete znovu a znovu nořit. Lezavo, vůně spálené bramborové natě a staroby kostela. Díky za to.
February 5, 2022
Jelikož jsem od autora již jeho druhou knihu Mezipřistání, která mne bavila, chtěla jsem se samozřejmě pustit i do jeho prvotiny Pálenka. A jen těžko se chce věřit, že Pálenka je autorovým debutem. Protože něco tak precizně propracovaného jsem dlouho neviděla.
Byť jsem původně chtěla hodnotit 4 hvězdami, zvedla jsem nakonec hodnocení na 5, protože mne nakonec přesvědčilo to, jak výborně tu autor pracuje s jazykem a jak skvěle má zvládnuté psaní kratičkých textů, které i přes svoji omezenou délku dokážou uhranout, zasáhnout a něco předat.
Jedná se o soubor próz, které se sice odvíjejí od autorova pobytu v rumunském Banátu, ale i tak se zde autor dokáže překlenout i do minulosti a provázat své "banátské zkušenosti a zážitky" s dřívějšími událostmi, které si přinesl z domova či svého pobytu v Německu.
Výsledkem jsou silné momentky ze života, o životě, o vztazích, o žití v přítomnosti, o nechtěných stínech minulosti, o nasávání atmosféry teď a tady... o věcech, které člověka přesahují a budou tu zdánlivě navěky, když už tu člověk nebude.
Subjektivně uznávám, že pár próz mi úplně nesedlo do noty, proto jsem váhala s tím ubráním jedné hvězdy, ale to, jako kniha působí jako celek, je prostě fantastické.
Pokud hledáte knihy bohaté na akční děj, propracované zápletky a bambilión zvratů, tak tohle vás bude míjet. Pokud se ale rádi noříte do atmosférických (až trochu snových) textů, které odrážejí myšlenky hrdiny a život kolem, tohle by vás snad mohlo zaujmout.
Navíc i jazykově je to strašně krásné čtení, úplně mne to pohladilo na duši. O to silněji to vyznívá právě díky tomu, jak krátké jednotlivé texty jsou - autor nemá prostor na nějaké bezduché vykecávání. Vědomě volí slova tak, aby na malém prostoru řekl hodně. Za mne fakt paráda!
Byť jsem původně chtěla hodnotit 4 hvězdami, zvedla jsem nakonec hodnocení na 5, protože mne nakonec přesvědčilo to, jak výborně tu autor pracuje s jazykem a jak skvěle má zvládnuté psaní kratičkých textů, které i přes svoji omezenou délku dokážou uhranout, zasáhnout a něco předat.
Jedná se o soubor próz, které se sice odvíjejí od autorova pobytu v rumunském Banátu, ale i tak se zde autor dokáže překlenout i do minulosti a provázat své "banátské zkušenosti a zážitky" s dřívějšími událostmi, které si přinesl z domova či svého pobytu v Německu.
Výsledkem jsou silné momentky ze života, o životě, o vztazích, o žití v přítomnosti, o nechtěných stínech minulosti, o nasávání atmosféry teď a tady... o věcech, které člověka přesahují a budou tu zdánlivě navěky, když už tu člověk nebude.
Subjektivně uznávám, že pár próz mi úplně nesedlo do noty, proto jsem váhala s tím ubráním jedné hvězdy, ale to, jako kniha působí jako celek, je prostě fantastické.
Pokud hledáte knihy bohaté na akční děj, propracované zápletky a bambilión zvratů, tak tohle vás bude míjet. Pokud se ale rádi noříte do atmosférických (až trochu snových) textů, které odrážejí myšlenky hrdiny a život kolem, tohle by vás snad mohlo zaujmout.
Navíc i jazykově je to strašně krásné čtení, úplně mne to pohladilo na duši. O to silněji to vyznívá právě díky tomu, jak krátké jednotlivé texty jsou - autor nemá prostor na nějaké bezduché vykecávání. Vědomě volí slova tak, aby na malém prostoru řekl hodně. Za mne fakt paráda!
February 16, 2022
Človek by si pomyslel, že to bude o zastrčenej banátskej dedine, kde sa pije pálenka, ktorá rozväzuje jazyk, ale v skutočnosti je to o vnútornom svete mladého českého muža, ktorý dozaista mlčí aj pod vplyvom alkoholu. To preto, že jeho terapiou nie je alkohol, ale písanie. Písanie, z ktorého vzniká literatúra.
Pálenka je výborne napísaná vec, ktorá vyhovie hlavne múzickým čitateľom. Pri jej konzumácii vôbec nie je podstatné, čo sa to vlastne deje, ale podstatný je jazyk, ktorým sa leje. Práve jazyk je tu všetkým: začiatkom aj koncom. Tak ako pri poézii.
Za normálnych okolností to v próze zväčša nestačí, ale Matěj Hořava to zaonačil tak, že to (aspoň na mňa) zapôsobilo, pričom na niektorých miestach doslova zaiskrilo.
Dávam čosi medzi 3,5-4 hviezdami. A hoci nie som nespokojný, na lepšie hodnotenie si to pýta rozšírenie textu aspoň o jeden rozmer.
Áno, napísané je to frajersky, tá bezčasovosť je autentická, ale autor ostáva viac či menej pri opise, zväčša pri spomienkach. O jeho vnútorných motiváciách som sa veľa nedozvedel. Ak niečo, tak práve toto mi predsa len chýbalo k plnšiemu zážitku.
Alebo teda: Snažil sa nám Hořava naznačiť, že vlastne žiadne motivácie nemá? Že prosto má len jazyk, ktorý má byť sám o sebe motivujúci? Jazyk, ktorý má byť začiatkom a koncom všetkého.
Pálenka je výborne napísaná vec, ktorá vyhovie hlavne múzickým čitateľom. Pri jej konzumácii vôbec nie je podstatné, čo sa to vlastne deje, ale podstatný je jazyk, ktorým sa leje. Práve jazyk je tu všetkým: začiatkom aj koncom. Tak ako pri poézii.
Za normálnych okolností to v próze zväčša nestačí, ale Matěj Hořava to zaonačil tak, že to (aspoň na mňa) zapôsobilo, pričom na niektorých miestach doslova zaiskrilo.
Dávam čosi medzi 3,5-4 hviezdami. A hoci nie som nespokojný, na lepšie hodnotenie si to pýta rozšírenie textu aspoň o jeden rozmer.
Áno, napísané je to frajersky, tá bezčasovosť je autentická, ale autor ostáva viac či menej pri opise, zväčša pri spomienkach. O jeho vnútorných motiváciách som sa veľa nedozvedel. Ak niečo, tak práve toto mi predsa len chýbalo k plnšiemu zážitku.
Alebo teda: Snažil sa nám Hořava naznačiť, že vlastne žiadne motivácie nemá? Že prosto má len jazyk, ktorý má byť sám o sebe motivujúci? Jazyk, ktorý má byť začiatkom a koncom všetkého.
April 30, 2019
Кратки болезнено-сладки откоси за балканския живот на един чужд на това място човек, заразил се с местната болест. Вместо да хабя още думи, ето два спонтанни фейсбук статуса, които казват повече от достатъчно:
Чета "Ракия" (макар че то е палинка и е различно) на Матей Хоржава и все повече се убеждавам, че тук, на Балканите, физиката не е същата като там. Където и да е това там, но особено там назапад, където мислят в дълги изречения с много удивителни. Тук изреченията са кратки, насечени, недовършени, недоизказани. Сякаш винаги е зима и е прекалено студено да си държиш устата твърде дълго отворена. И небето тежи повече. Тук мно��оточията не са естетическо решение, а прегракнал пиянски вик срещу вечната неизвестност, витаеща из въздуха, която планините само още повече засилват и завихрят. Тук дори и да говориш надълго и нашироко, вятърът насича думите ти, накъсва смислите и ги раздава произволно на кучетата и вълците.
И са заразни тия пусти Балкани. Като едра шарка. Предават се по въздушно-капков и по полов път, чрез храната и ракията, през тъгата и дрехите, и ако се хванеш на хоро. Както и с уроки.
И сърбят. Затова и чесалките са ни в пъти повече от на ония. Там. И все по-изобретателни. Но как да изпитаме иначе кефа от почесването, ако нещо не ни засърби? Оня отчаян и блажен кеф, който ония, там, дори не познават.
Ами, елате, бе! Елате тук и поживейте малко, ако ви е за единия кеф. Смесете се с местните, научете криво-ляво езика им, пийте от ракията им, а после си направете сами. Яжте от хляба им, а после си омесете сами. Научете се да живеете с очаквания само за вечерта, а също и как да мразите със силата на най-изпепеляващата обич. И най-важното - научете се да говорите кратко. Насечено, гъсто и половинчато. Но в разполовените ви думи да има повече радост и болка, и повече отношение към всичко дребно около вас, отколкото ония, там, могат да съберат в няколко книги. Научете се да говорите винаги с имена и никога напосоки. Докато научите всичко това, вече ще сте се заразили фатално.
В Банатския регион, за който разказва Хоржава в накъсаните си литературни парчета, като през учестеното, изморено и развълнувано дишане, когато вече си под самия планински връх, живеят над десет народности, поне половината от тях - от ония, там (в това число, дефакто, и авторът). Всички до един заразени или родени с Балканите в кръвта си. Дори и тия, дето се съпротивляват и отричат до последно. Странно е, стряскащо и умилително. Безкрайно тихо и невъобразимо шумно в същото време. Животът бърза мудно и яростно се назландисва в опит да осмисли себе си. И не може, и не може. (А и за какво му е в крайна сметка?). Четиридесет и два разказа на 150 страници. Милион и една истории за три ракии време - коя от коя по необикновени в обикновеността си.
Книжката се чете толкова бързо, колкото бързо се сменят темите на разговор в балканските кръчми. И два пъти по-бавно, с необратимо закъснение, се установява, че си затънал до очи в тинестите ѝ блата, докато се чудиш това изобщо защо някой си е играл да го пише.
(А ние сме ония там за ония там. И това е някак смекчаващо вината обстоятелство).
______________
В "Ракия" има една глава, главица даже, те всички са такива общо взето - както казах и преди, на Балканите се говори накъсано и задъхано - та има една глава, в която се разправя за студа. За абсолютния студ, който се просмуква в мозъка на костите ти, от който не можеш да избягаш и от който няма къде да се скриеш, освен в смъртта. Студът в самотата на нищото - много по-различен от студът в самотата сред тълпата. Студът в самотата на собствените ти замръзнали мисли и сковани сетива. Студ посред люта балканска зима, когато нямаш сили да сложиш дърва в печката и даже селската кръчма не работи. Студ, който прониква под ноктите и прави спомените от миналите ти животи на шушулки, които а́ си мръднал и ще се счупят на хиляди парчета. Такъв някакъв студ - крайно неромантичен и в същото време твърде истински, твърде същностен, за да му се сърдиш. Даже едва се овладяваш да не му се оставиш. Да изоставиш всякаква отговорност към себе си, която и без това вече е с размерите на снежинка, топяща се върху кожата.
Физически и метафизически студ в съвършена фузия, каквато може да се получи само по места, където се говори кратко и кръчмите затварят през най-студените зимни дни, вместо да е тъкмо обратното.
Понякога се питам кой студ е по-страшен. Този физическият, абсолютният студ, или онзи, много по-трудно определимият, а понякога и трудно доловим (преди да е станало твърде късно) студ на мълчанието, когато най-много имаш нужда от думи. Студът на очакването, чиито контури виждаш все по-размазано и все повече забравяш какво всъщност чакаш. Студът на разочарованието, което никога не посмяваш да приемеш изцяло и да изхвърлиш навън (тук трудно изхвърляме станалите непотребни неща), защото отчаяно вярваш в безсмъртността на последната надежда. А безсмъртен е само студът.
Та, мислълта ми е, че трябва по-добре да си поддържаме кръчмите. И да не ги оставяме да затварят в най-студените дни. Особено в тях. Кръчмите, които предлагат топлина насред студа на нищото. Понякога те са сгради, друг път са хора, спомени или истории в книги, но най-често са съградени от способността ни да изхвърляме на време всичко, което студът може да превърне в ледени шушулки - тежки и внезапно чупещи се на парчета в нас. Не е лесно. Не е лесно.
Чета "Ракия" (макар че то е палинка и е различно) на Матей Хоржава и все повече се убеждавам, че тук, на Балканите, физиката не е същата като там. Където и да е това там, но особено там назапад, където мислят в дълги изречения с много удивителни. Тук изреченията са кратки, насечени, недовършени, недоизказани. Сякаш винаги е зима и е прекалено студено да си държиш устата твърде дълго отворена. И небето тежи повече. Тук мно��оточията не са естетическо решение, а прегракнал пиянски вик срещу вечната неизвестност, витаеща из въздуха, която планините само още повече засилват и завихрят. Тук дори и да говориш надълго и нашироко, вятърът насича думите ти, накъсва смислите и ги раздава произволно на кучетата и вълците.
И са заразни тия пусти Балкани. Като едра шарка. Предават се по въздушно-капков и по полов път, чрез храната и ракията, през тъгата и дрехите, и ако се хванеш на хоро. Както и с уроки.
И сърбят. Затова и чесалките са ни в пъти повече от на ония. Там. И все по-изобретателни. Но как да изпитаме иначе кефа от почесването, ако нещо не ни засърби? Оня отчаян и блажен кеф, който ония, там, дори не познават.
Ами, елате, бе! Елате тук и поживейте малко, ако ви е за единия кеф. Смесете се с местните, научете криво-ляво езика им, пийте от ракията им, а после си направете сами. Яжте от хляба им, а после си омесете сами. Научете се да живеете с очаквания само за вечерта, а също и как да мразите със силата на най-изпепеляващата обич. И най-важното - научете се да говорите кратко. Насечено, гъсто и половинчато. Но в разполовените ви думи да има повече радост и болка, и повече отношение към всичко дребно около вас, отколкото ония, там, могат да съберат в няколко книги. Научете се да говорите винаги с имена и никога напосоки. Докато научите всичко това, вече ще сте се заразили фатално.
В Банатския регион, за който разказва Хоржава в накъсаните си литературни парчета, като през учестеното, изморено и развълнувано дишане, когато вече си под самия планински връх, живеят над десет народности, поне половината от тях - от ония, там (в това число, дефакто, и авторът). Всички до един заразени или родени с Балканите в кръвта си. Дори и тия, дето се съпротивляват и отричат до последно. Странно е, стряскащо и умилително. Безкрайно тихо и невъобразимо шумно в същото време. Животът бърза мудно и яростно се назландисва в опит да осмисли себе си. И не може, и не може. (А и за какво му е в крайна сметка?). Четиридесет и два разказа на 150 страници. Милион и една истории за три ракии време - коя от коя по необикновени в обикновеността си.
Книжката се чете толкова бързо, колкото бързо се сменят темите на разговор в балканските кръчми. И два пъти по-бавно, с необратимо закъснение, се установява, че си затънал до очи в тинестите ѝ блата, докато се чудиш това изобщо защо някой си е играл да го пише.
(А ние сме ония там за ония там. И това е някак смекчаващо вината обстоятелство).
______________
В "Ракия" има една глава, главица даже, те всички са такива общо взето - както казах и преди, на Балканите се говори накъсано и задъхано - та има една глава, в която се разправя за студа. За абсолютния студ, който се просмуква в мозъка на костите ти, от който не можеш да избягаш и от който няма къде да се скриеш, освен в смъртта. Студът в самотата на нищото - много по-различен от студът в самотата сред тълпата. Студът в самотата на собствените ти замръзнали мисли и сковани сетива. Студ посред люта балканска зима, когато нямаш сили да сложиш дърва в печката и даже селската кръчма не работи. Студ, който прониква под ноктите и прави спомените от миналите ти животи на шушулки, които а́ си мръднал и ще се счупят на хиляди парчета. Такъв някакъв студ - крайно неромантичен и в същото време твърде истински, твърде същностен, за да му се сърдиш. Даже едва се овладяваш да не му се оставиш. Да изоставиш всякаква отговорност към себе си, която и без това вече е с размерите на снежинка, топяща се върху кожата.
Физически и метафизически студ в съвършена фузия, каквато може да се получи само по места, където се говори кратко и кръчмите затварят през най-студените зимни дни, вместо да е тъкмо обратното.
Понякога се питам кой студ е по-страшен. Този физическият, абсолютният студ, или онзи, много по-трудно определимият, а понякога и трудно доловим (преди да е станало твърде късно) студ на мълчанието, когато най-много имаш нужда от думи. Студът на очакването, чиито контури виждаш все по-размазано и все повече забравяш какво всъщност чакаш. Студът на разочарованието, което никога не посмяваш да приемеш изцяло и да изхвърлиш навън (тук трудно изхвърляме станалите непотребни неща), защото отчаяно вярваш в безсмъртността на последната надежда. А безсмъртен е само студът.
Та, мислълта ми е, че трябва по-добре да си поддържаме кръчмите. И да не ги оставяме да затварят в най-студените дни. Особено в тях. Кръчмите, които предлагат топлина насред студа на нищото. Понякога те са сгради, друг път са хора, спомени или истории в книги, но най-често са съградени от способността ни да изхвърляме на време всичко, което студът може да превърне в ледени шушулки - тежки и внезапно чупещи се на парчета в нас. Не е лесно. Не е лесно.
March 9, 2024
From time to time I will come across a perfect prose book, and there's something about recently published Czech prose from small authors that hits something in me.
This was raw, with a very poignant language: about nature, secluded life, memories of past selves. It's about the impressions of the world around, but mostly about the inner self of the author - this reminded me of Paolo Cognetti and Barbora Řebíková's Horská věc.
This was raw, with a very poignant language: about nature, secluded life, memories of past selves. It's about the impressions of the world around, but mostly about the inner self of the author - this reminded me of Paolo Cognetti and Barbora Řebíková's Horská věc.
April 6, 2021
Poezie v próze.
Mezipřistání se mě dotýkalo více. I tak krásné.
Mezipřistání se mě dotýkalo více. I tak krásné.
December 8, 2019
Sam od sebe nemohu se zvednout,
nechci se zvednout:
chtít a moci,
snad mezi tím byl kdysi rozdil;
kdysi a kdesi jinde:
ne zde,
ne na těchto povolnou vodou nasaklych kopcích...
.....
Ani já už nemohu vstát,
nemohu dojít na dvůr;
jsem kusem ledu, který se roztříští,
jakmile se jenom trochu pohne;
peřina je už též dunou sněhu,
dunou ledu...
Kéž by někdo přišel,
s pochodní v ruce,
s plamínkem,
s ještě teplým dechem;
kéž by...
nechci se zvednout:
chtít a moci,
snad mezi tím byl kdysi rozdil;
kdysi a kdesi jinde:
ne zde,
ne na těchto povolnou vodou nasaklych kopcích...
.....
Ani já už nemohu vstát,
nemohu dojít na dvůr;
jsem kusem ledu, který se roztříští,
jakmile se jenom trochu pohne;
peřina je už též dunou sněhu,
dunou ledu...
Kéž by někdo přišel,
s pochodní v ruce,
s plamínkem,
s ještě teplým dechem;
kéž by...
September 29, 2016
Syrové a zároveň poetické, jako Banát, který Pálenka dokonale vystihuje. Byla jsem zase tam, na těch loukách mezi kopci, v duchu pila slabou višňovku a dívala se na Dunaj. Prózy tak krátké, a přitom tak silné, že tak útlou knížku je potřeba číst po kouscích. Zatajoval se mi dech a oči se mi leskly a já jsem se musela dojímat. Navíc nádherný jazyk, který mě polapil, ta dlouhá souvětí, která toho musí tolik říct, naléhavě, přesto klidně... Pro mě letos nejlepší kniha. Vrátím se.
October 14, 2020
В книгата с къси разкази „Ракия“ на чешкия автор Матей Хоржава един персонаж превежда читателя през времена и пространства, където младостта е изпълнена с багри, но и със самота. Картините от редовете изобилстват от герои и техните истории. За слушателя Моравия като че ли е обвита в звуци от ксилофон, а в сутринта на Quasi modo geniti – в сянката на орехи и черници – „всичко пее с почтителност и спокойствие напева“, традиционен за празника.
При брега на Дунав остава зареян погледът не само на главния герой от разказите на Хоржава, но и на самият читател. Там, през един топъл януари, „тъмните силуети на кормораните тежаха върху голите клони“.
Със своя изкусен стил да рисува къси цветни пейзажи, пълнокръвни персонажи и ударно описателни случки, чешкият писател споделя за меланхолията на своя герой.
Границите между Сърбия, Унгария, Румъния и Чехия като че ли се „размиват“, а черничевата ракия от страниците с кратки разкази стопля сетивата на читателя.
При брега на Дунав остава зареян погледът не само на главния герой от разказите на Хоржава, но и на самият читател. Там, през един топъл януари, „тъмните силуети на кормораните тежаха върху голите клони“.
Със своя изкусен стил да рисува къси цветни пейзажи, пълнокръвни персонажи и ударно описателни случки, чешкият писател споделя за меланхолията на своя герой.
Границите между Сърбия, Унгария, Румъния и Чехия като че ли се „размиват“, а черничевата ракия от страниците с кратки разкази стопля сетивата на читателя.
December 30, 2015
Túto knižku som dostal ako dar, bez toho aby som mal hlbšiu vedomosť o Banáte. Mala mi spríjemňovať dlhé chvíle v mestskej hromadnej doprave a taktiež sa jej to podarilo. V dlhých a upršaných dňoch dokázala neuveriteľným spôsobom priblížiť existenciu hlučných a inšpiratívnych osudov tamojšieho obyvateľstva. Svojou odvahou sa totiž snažia o nemožné, spraviť zo vzdialenej zeme svoj domov a to ma v Prahe skutočne pozdvihlo nad hladinu. Poviedky o ich trampotách sú trpké, sentimentálne, nostalgické, ale cez to všetko aj nápadité, farbisté a originálne.
Displaying 1 - 30 of 66 reviews