Jump to ratings and reviews
Rate this book

Депеш Мод

Rate this book
Троє друзів мусять терміново знайти четвертого, який зник у невідомому напрямку, і повідомити його про самогубство вітчима. Саша Карбюратор повинен встигнути на похорон… Що це: пронизливий ліричний текст? стьоб? практичний довідник для нонконформіста і лівого терориста? релігійний роман? роман-знущання? «Депеш Мод» тільки з першого погляду скидається на галюцинацію напівголодного студентика, насправді це строкатий портрет перехідної доби і покоління, яке зависло в жорстокому міжчассі дев'яностих.

229 pages, Paperback

First published January 1, 2004

81 people are currently reading
1842 people want to read

About the author

Serhiy Zhadan

120 books973 followers
Serhiy Zhadan (23 August 1974 in Starobilsk, Luhansk region, Ukraine) is a contemporary Ukrainian novelist, writer, essayist, poet, translator, musician and public figure. Among his most notable works are novels Depeche Mode (2004, translated into into English in 2013 by Glagoslav Publications), Anarchy in the UKR (2005, translation into English is yet to come), Voroshilovgrad (2010, translated into into English in 2016 by Deep Vellum Publishing) and Orphanage (2017, translation into English forthcoming in 2020 by Yale University Press) as well as collection of short stories and poems Mesopotamia (2014, English translation by Yale University Press in 2018).

Please note that this English-language profile is intended for all own literary works of Serhiy Zhadan. For works of other authors translated into Ukrainian from a different language by Zhadan, please add both this profile (as a second author) as well as his Ukrainian-language profile: Сергій Жадан (as a third author)

Ratings & Reviews

What do you think?
Rate this book

Friends & Following

Create a free account to discover what your friends think of this book!

Community Reviews

5 stars
817 (33%)
4 stars
955 (39%)
3 stars
500 (20%)
2 stars
126 (5%)
1 star
50 (2%)
Displaying 1 - 30 of 195 reviews
Profile Image for Ярослава.
971 reviews923 followers
Read
February 13, 2022
У післямові-розмові з Бойченком, датованій уже 2010-ми, Жадан каже, що це роман не про 90-ті, а про вісімнадцятилітніх. Але ж чому не можна і про те, і про те водночас!



Зграйка вісімнадцятилітніх упизднів пробирається крізь придонну пітьму Харкова 90-х, де з розваг тільки алкоголізм і алкоголізм; заводи стоять (полишалися тільки бюсти Ворошилова, зроблені з відходів оборонки, але й вони нікому не потрібні - ідеологеми переживають падіння режиму й економічної системи, яку раніше підпирали, втрачаючи решту свого наповнення); картина максимально аномійна, вісімнадцятилітні не інтегровані в суспільство не лише тому, що вісімнадцятилітні в принципі завжди намацують свою самість, бунтуючи проти всього, а й тому, що суспільство сиплеться, ні в що інтегровуватися (Мене не цікавила політика, не цікавила економіка, не цікавила культура, навіть прогноз погоди мене не цікавив, хоч це була чи не єдина в цій країні річ, яка викликала довіру, але мене вона все одно не цікавила), вони не хочуть нічого рішать, вони хочуть водяри зранку - дуже природне бажання для вісімнадцятирічних, але помножене на успадковану радянську пасивність і безвідповідальність (Я ніколи не буду думати про те, що все могло бути інакше, що все залежало від мене й було в моїх руках, що це насправді я формував свій шлях і правив обставини навколо себе, ось про це я не подумаю ніколи в житті).
 
Але по ходу вони всі ростуть, так чи інак виявляють, що тепер за старших тут вони, тепер тут жити їм. Отак само й епоха.
(Я, звісно, молодша й не переживала дев'яностих у свідомому віці (і слава богу) - але мені здається, що це найцайтгайстовіше, що в нас є про дев'яності.)

А ще це найсмішніший текст Жадана! Перечитуючи зараз, дивувалася, як багато пам'ятаю з першого прочитання у ранні 2000-ні! І головне - значна частина приколів про переклад і постає з несумісності і неперекладності різних риторичних структур.

От виступає американський пастор:
Дорогі брати і сестри! (Дорогі брати і сестри! – перекладає тітка в костюмі). Господь маніпуляціями своїх божественних рук зібрав нас тут докупи! (Господь проробив певні маніпуляції, – перекладає вона. – Купу.) [...] Подивися на цих людей, котрі тут зібралися цього ранку! (Зранку вже зібралися.) Їх привела сюди твоя божественна любов, чи не так? (Їх привела сюди не так любов.) Так, Господи! (Так.) Так, алілуя! (Тітка мовчить.) Але ви можете запитати, чому ти, преподобний Джонсоне-і-Джонсоне, говориш нам про це, ми знаємо все це, про нас – так краще покажи чудо! (Ми знаємо про вас все! – погрозливо говорить тітка. – Можете запитати.) 
**
А от феєричний прогон про історію "Депеш Мод", де немає приблизно ні слова правди, зате багато стилізації під радянську історичну риторику про боротьбу проти поневолювачів і таке інше:
Мама Дейва працювала в портовій конторі друкаркою і, ризикуючи своїм життям та репутацією, час від часу допомагала повстанцям виправляти їхні водійські та шлюбні посвідчення. Таким чином, юний Дейв зростав у атмосфері національної свідомості та ненависті до королеви-мами, принца Чарлза та всіх його малолітніх виблядків, у кожному разі саме так стверджує містер Баскомб. [...] під час розгону традиційної для ірландських сепаратистів першотравневої демонстрації через католицькі райони Ольстера кінні британські поліцейські зґвалтували Дейвового тата… ні, – раптом затинається ведучий, – не тата. Маму. Так – Дейвову маму. Перепрошую, шановні радіослухачі, – цю інформацію для нас перекладали наші колеги із лондонської редакції, тож можливі деякі стилістичні неточності.

І т. д., і т. і. Приємно, коли трошки давніші тексти переживають тест перечитуванням.
Profile Image for Sasha Ambroz.
497 reviews70 followers
April 1, 2020
Колись в мене був лав інтерест в інтернеті: нібито хлопчик нібито з Владівостока, нужденний студент-філолог, який підпрацьовував барменом та ще деким. Він писав непогану прозу, болючу і неприємну, про чужі брудні квартири, випадкових людей, дивні квести по пьяні, які приховували відчайдушну чоловічу тугу за сенсом життя.
Лав інтерест скинув мені почитати Керуака «В дорозі», про чужі дешеві машини, випадкові бари та дивні квести по пьяні, які приховували, ну ви знаєте, ви читали Керуака.
Потім я вийшла заміж за хлопчика зі Львова, з компанії бідних та вічно п’яних фізико-математиків, і ще довго ми їздили до них в гості, кожного разу в нові брудні квартири, де пили до ранку і говорили про сенс життя.
Ніхто так не вміє тужити за сенсом життя, як бідні та п’яні дев’ятнадцятирічні хлопчики.
В «Депеш моді» Жадан робить це блискуче.
Profile Image for Bjorn.
986 reviews187 followers
March 16, 2014
Capitalism yay!
"Idea! We sell everything we own and spend the money on smuggling 2 boxes of vodka from Russia!"
"And then what?"
"We sell them and use the cash to smuggle 4 boxes!"
"And then what?"
"We sell them and use the cash to smuggle 8 boxes!"
"And then what?"
"We get REALLY DRUNK!"

Let's have a black celebration to celebrate the fact that we've seen the back of another black day

Charkiv, newly minted Ukraine, 1993. A bunch of kinda-sorta-friends, if more out of boredom and necessity than actual friendship, 19 and without any sort of goal. Old enough to remember that they've lived in the Soviet Union, young enough to have no firm clue of what that's supposed to really mean. They drink. They try to make a quick buck in order to finance their drinking, and fail. Hilariously.

He doesn't open up, he's read too much Engels and can't process information in a normal way anymore, neo-communists are a screwed-up zen cult unto themselves; first there's no way in and then you can't get out

But the story, and everything they've been handed, suggests that they need a quest, a goal, a greater purpose. So they find one, arm themselves with all the pathos and alcohol they can find, and set off through a society of brand new nationalists, nostalgic old socialists, drug dealers and disillusioned cops just looking to beat someone up. It's all very Guy Ritchie, really. Except funnier, and sadder.

There are no emergency brakes on this train

Zhadan - either the author or the narrator, possibly both, I'm not sure - takes you on a hell of a darkly comic ride, drunk and stoned and insomniac in a way that would make a young Denis Johnson weep blood, hallucinating between moments of bleary clarity. He turns on the radio and hears a DJ telling the story of the titular band, a story where absolutely every single fact is 100% wrong, forced to fit into an old narrative that no longer has any guiding principle. He finds, or thinks he finds, a bunch of old pamphlets directed at schoolchildren, telling them how to build bombs in the name of glorious revolution. He passes monuments dedicated to those who died for The Cause. He drinks.

"...because to hell with it all; to hell with cash, to hell with the command economy, to hell with investors, to hell with the govenment" - he's starting to work up steam now - "to hell with the state, to hell with multinational corporations, to hell with corporate mergers, to hell with spheres of influence, to hell with the eastward expansion of the market."
"To hell with world peace," Vasia mumbles.
"Absolutely."


2014. Books are burning in Charkiv. Serhiy Zhadan has been beaten up by Russian nationalists after refusing to kiss a flag. And so it goes.

Let's play master and servant.
Profile Image for Volpe Nera.
179 reviews8 followers
April 28, 2024
Чорногуморна всрата харківська панкуха 90-х. Сподобалось.
Profile Image for Mike.
372 reviews233 followers
June 9, 2022

I have quite a few friends, you can't really call us a group, we're more a kind of friendly collection of conmen out to sucker every recruiter and employer, we live in several adjoining rooms on the same floor, sleep wherever there's room, I don't even know everyone, there's only one real friend here- Vasia the Communist- the rest are more or less transients, although they're also our friends, they appear and disappear, sometimes there can be up to ten of them on our floor, at other times I wander around the corridors by myself for days, climb onto the roof and look around...
I was recently reminded that I had this book, when a friend sent me an article explaining why Depeche Mode was so popular in eastern Europe around the time of perestroika. Well, the article tried to explain it, anyway. When you get down to it, though, these things are always a little mysterious. Sure life was hard in the Soviet bloc and people responded to cathartic music, but why wasn't there the same craze around, say, Joy Division or The Cure? People are people, so why should it be...that Soviets should listen to Depeche Mode so devotedly?

But I digress. Ukrainian author Serhiy Zhadan's 2004 novel isn't really about Depeche Mode, except maybe in spirit. It's a hang-out novel about a few buddies in post-Soviet Kharkiv who are honestly not up to much of anything except trying to make a bit of extra money buying cheap vodka across the Russian border in Belgorod and then selling it back in Kharkiv (“with a couple of nights at Kharkiv's South Station you could sell anything, even your soul”); getting beaten up by the militsiya; and going to a soccer game or two. Oh, and they have to find their pal Carburetor, whose stepfather has apparently just shot himself, but that becomes lower and lower of a priority as the story moves along, primarily because they forget about it. Some have compared this novel to Trainspotting, but Depeche Mode is nowhere near as bleak. These guys are not heroin-addicts or even gopniks really, and they don't seem particularly doomed but more like at the beginning of a long journey, as long at least as it takes a snail to crawl from one side of a train platform to the other. I was instead reminded of Moscow to the End of the Line by Venedikt Yerofeyev, because of Zhadan's sense of humor, the frenetic pace and insouciance of his language, the proliferation of fantasies, the plot device of a quest that fades away and becomes meaningless, and also because of a playful circularity to the whole story, an underlying suggestion that public transport isn't taking us where we think it is. That may or may not be a metaphor.

Some readers might wonder if this novel will teach them anything about Ukraine. Maybe. But I wouldn't read it with that expectation. It does capture a moment of significant societal change, and sure the characters are generally kind of cynical about politics and the prospects of adult life, but so are young people in every country (and for most of us it only gets worse). And in any case I'd say that's not really what this book is about. It's more a fairly universal portrait of life at a certain age and at a certain pace, when conversations are games of telephone that can leave you with the impression that Marx dropped acid on the Reeperbahn or that the lead singer of Depeche Mode is Irish and was inspired by his father's struggle for freedom as a member of the IRA.

You do get a real sense of Kharkiv- Ukraine's second-largest city, a university town that people I knew in Kyiv always spoke of fondly- and so you can't read this novel today, in 2022, without visualizing the destruction the city has endured these past few months. Or wondering what Zhadan's characters would be doing right this moment. But I guess I might have the closest thing to an answer to that question, only because I started following Zhadan's account on Facebook, where he's been posting photos and updates from Kharkiv. The war isn't over by a long shot, but judging from his updates they are nevertheless making their way back to some semblance of normalcy there. Anyway, I thought it might not be out of line if I took the liberty of copy & pasting one of his recent reflections below:
In the morning, the city is completely quiet, cloudy, except bird singing nothing to hear. In the old yards puddles after the rains, palisadniks full of flowers.

On the waterfront fishermen stand over the river, it looks like they're good just standing together, being silent.

Empty school yards overgrown with grass.

It's getting closer to lunch, more passers-by. But they're not too quick anyway - Sunday, some lazy tenderness is caught in the movements. Cyclists on the road are concentrated - it is noticeable that they are not just riding, but going on business - they are carrying something, they are going somewhere.

In the central quarters, beaten shops with broken windows somehow immediately remind me of the 90s. In general, this war is largely about an attempt to stop time, slow it down, suddenly it turns out that we are really trying to force a return to the past, from which we so painfully (but quite successfully, to say) managed to break out.

Kharkiv in all this is slowly coming to life, regaining its natural liveliness and dynamics. It's like a person works out their arm after a fracture. The hand, thank God, intact, will function, a person has a lot of work ahead, but still - a waste of time, a waste of nerves, a waste of lost potential. But the main thing is not this - the main thing is that the hands-legs are intact, and the work does not scare anyone.

The sun came out, in general it became transparent in summer. Our flags are flying over the city.
Profile Image for Kulvinskaitė Virginija.
Author 4 books308 followers
November 7, 2021
labai gera knyga, ir dėl kelių priežasčių. visų pirma, skaitant įspūdžiai kinta, ir kinta labai savitai: iš pradžių atrodė pretenzinga, nuobodu (ir vėl tie 90s, jau užknisę juodai, vėl tas pastišas, sąmonės srautas etc.), po to pasakotojo žadano ir jo draugų nuotykiai įtraukė, tapo juokinga, pabaigoje jau visai nebejuokinga, tik labai liūdna, bet pati pati pabaiga viltinga, nors viltinga visiškai nesentimentaliai. čia tas atvejis, kai viltis suteikiama jos tarsi nesuteikiant - viltis glūdi tame, kad viskas, kas vyksta, taip ir turi vykti. gera knyga dar ir dėl to, kad 90s čia yra tiesiog gyvenamasis laikas. kūrinys rašytas 2000 pradžioje, todėl nėra jokios nostalgijos, jokio seilėjimosi dėl visokių daikčiukų, rūbelių, kramtoškių - tai tik realijos, bet apskritai jų nedaug. o geriausia tai, kad nors pagrindiniai personažai - vaikinai, maždaug devyniolikmečiai kažkokiame skvote charkove gyvenantys pankai - nėra jokio seksistinio šlamšto, jokio melancholiško mačizmo (parulskis), maroziškumo (šapoka), bajerių apie užlaužtas panas ir apskritai neviltį varančių bandymų kažką užlaužti, verkšlenimų apie visokią ten vyrišką garbę, nėra baimės pasirodyti menkesniu ir iš to kylančio noro žeminti kitus, žodžiu, nėra visų tų dalykų, persmelkusių lietuvišką 90s literatūrą nuo parulskio "trijų sekundžių" iki kmitos "kronikų" (nuosaikusis variantas) iki šapokos "pušies". o dar kai pagalvoji, kad tekstas rašytas panašiu metu kaip parulskio "trys sekundės" - na, mentaliniai skirtumai akivaizdūs, atrodo, lietuviai jau gimsta diedais... o tie vaikinai iš charkovo - tiesiog jauni, pasimetę žmonės, judantys kažkur ir neaišku, kaip ir kur jie baigs, bet akivaizdu, kad ne diedų pasaulyje - tai romane simbolizuoja visiškai nutrūkę ryšiai su senąja karta, su tėvais ir ypač su Tėvu. tie ryšiai taip labai nutrūkę, kad nebėra nei maišto, nei pykčio, nei pagiežos, nei graudulio - jauni žmonės yra kitokie, ir gyvena kitaip. taškas. labai asmeninis vertinimo kriterijus, bet jei skaitau vyro parašytą pirmo asmens pasakojimą ir pamirštu, kad pasakotojas vyras, tai akivaizdu - pasiektas universalus, bendražmogiškas patirties lygmuo, o šis lygmuo yra geros literatūros ženklas (ar bent vienas iš ženklų - bet labai labai svarbus).
Profile Image for Kaur.
148 reviews20 followers
March 17, 2022
Väga raju!!! 1990. aastate alguse Harkov (Harkiv!!!), suurlinn Ida-Ukrainas Vene piir lähedal. Noored mehed, kõik ujub alkos ja narkos ja vägivallas. NSVL on lagunenud, kuid piirid on alles lahti. Poliitiliselt super ebakorrektne. Žadan ilmselgelt tunneb teemat. Raamatu lõpuosas on mitu lehekülge koduste lõhkeainete retsepte.

Kogu aeg on naljakas.

Ja sõjani on veel mitukümmend aastat.
Profile Image for Tanel Vari.
285 reviews7 followers
November 26, 2020
Kuskilt jäi silma, et liigitatakse joodikkirjanduse alla. No, on. Jah. Natukene. Seisundiromaan. Ja need seisundid seal üldise seisundi sees muutuvad üsna tihti. Ja Stepan Haljabarda heliriba Depeche Modele pühendet saates oli täpselt see, mida ma ette kujutasin, enne kui Youtube avasin. Väga ladus tõlge minu meelest - mõnikord ei saa mitu lehekülge sisse-välja hingata, sest rong sõidab edasi. Eks natukene noorpõlve ka seal sees.
Profile Image for Sille .
375 reviews95 followers
February 12, 2023
Melanhoolia ja raju läbu läbisegi. Iga kord, kui mu jaoks tekkis tunne, et stiil hakkab ära vajuma, ilmus välja uus ajastuomane absurdipärl, nt … kuni tehasedirektor talt bajaani ära võttis ja selle täikal maha äris, makstes saadud kopikate eest tagasi tehase välisvõlga. Üldiselt on gaas kogu aeg põhjas, ehkki aeg-ajalt pannakse jälle pidurid blokki mõne nukker-lüürilise tõdemusega, et siis uuesti kolme sekundiga nullist sajani kiirendada. Eks seda raamatut võibki muidugi lugeda kas emmas-kummas helistikus, või mõlemas - nii et üks silm naerab, teine nutab.

… vaatan asfaldile ja näen, kuidas saiakontsu poole roomab roidunult väsinud masenduses tigu, küünitab pea umbusklikult saia suunas, ent tõmbub siis pettunult kotta tagasi ning roomab meist eemale, roomab läände, perrooni teise otsa. Ma arvan, et see teekond kestab tal terve elu.
Profile Image for Vira.
350 reviews60 followers
April 15, 2023
OLD 2014/2008
Ну тако. Мені очі почали від нудоти лізти ще на першій сторінці, а потім я прогорнула десь ближче до середини, і прочитала про "хор монгольських міліціонерів імені Степана Галябарди" і це було шедеврально :) Діалог про хор — це аут :D
Але повністю прочитати книжку він мене так і не відважив.

UPD 2022.
Перший раз я намагалась це читати, певно, в 2008: здається, Іринка віддарувала мені цю книжку, бо випадково купила її собі двічі. Себто минуло 14 років. І якщо тоді мені, як чемній цнотливій дитині, в основному були гидко читати про юних алкоголіків без сенсу, життя і сенсу життя, то зараз я помічаю й інше.

Нє, воно все ще дико — за двісті сторінок тексту у них, здається, зі штивної їжі з'являється тільки мінералка, а мені робиться зле від одної думки про кількості випитого алкоголю, які навіть не хочеться підраховувати. Але я бачу, як влучно написаний сам текст: з дозованими матами, вміло вкуреними діалогами, і не класичним потоком думок, яким я його собі уявляю, але крутими цілоабзацними монологовими реченнями, якими я, наприклад, якраз і думаю. А ще, божечки, скільки всього тепер ясно: історичний контекст 90-х, Харків (про який раніше я знала рівно нічого), політичні відсилки. Той же Депеш Мод, якщо на те пішло. Ого… Воістину, на все свій час. Цікаво, що тепер сторінки аж дихали «Мертвим півнем» і в мене в голові замалим не змішались Жадан і Барбара на вигляд. Хоча це, може, і не від книжки.

Треба сказати, що невдала прочитаність «Депеш Мод» відвернула мене від Жадана як такого. Ні, мені зрідка траплялось бачити його вірші, щоразу до болю прекрасні, але ніколи не загоралось бажання іти читати його навмисне. А от тепер нарешті quest completed, next quest unlocked.
Profile Image for Костя Жученко.
32 reviews11 followers
November 9, 2023
Давно не читав романи написані панчами)

Смілива та весела подорож у втрачене минуле. Подорож, яка трішки навіть виходить за межі країни. Дух свободи та безвідповідвльності очима маргінальних особистосней. Щоправда ця свобода іноді закінчується втручанням поліцейських. Це дуже значимий відбиток того періоду, в який ми прийшли та з якого пішли і добре, що там не затримались. Час коли розвалювалось абсолютно все.

В романі навіть друзі, не те, щоб і друзі - їхня дружба - це доволі хитка субстанція, що тримається здебільшого на різних заборонених та напівзаборонених речовинах і на дещо авантюрних ідеях. Вони постійно одне одного втрачають з поля зору та навіть не знають толком як кого звати. Умовно кажучи, життя за масками "Собаки" чи "Карбюратора".

Дещо сновидча, але живописна прогулянка українськими реаліями та місцями, які стереотипно відкладаються у пам'яті кожного: футбольний стадіон, лікарня, поліцейський відділок, вокзал.

Довгий час з ними перебуває ще один безголосий компаньон - бюст Троцького. Вони носяться з ним, немов підкреслюючи свій протестний дух. (Дух, який може нести зміни, але не факт, що позитивні). Тим цікавіше та іронічніше завершення його шляху, коли хлопці полишають бюст у дівчини, що спить з усима без розбору.

Історії як такої в романі нема, а під кінець виявляється, що навіть головна зав'язка в результаті зовсім не важлива.

Ну й назва роману, як підказка до розуміння тексту. Жадан, немов степан галябарда з радіо, що переповідає своїми словами неправильний переклад біографії Дейва Гаа��а. Вплітаючи туди свій погляд, свої враження та все гіперболізуючи.
Profile Image for Dorin.
320 reviews103 followers
March 19, 2024
Jadan, autorul și naratorul, ne prezintă un grup de prieteni, pe la 19 ani, din Harkiv, cel mai important oraș din estul Ucrainei. Este 1993 și acești tineri s-au născut și trăit în URSS, iar acum se află într-o țară diferită, Ucraina, cu granițe proprii, sfâșiată între un capitalism violent, încă prost înțeles și gestionat, și lumea vechilor cutume. Timp de câteva zile urmăm acești tineri în plimbările lor de colo-colo, în căutare unui țel, mereu beți sau cu sticlele de votcă și coniac în buzunare. N-au nicio perspectivă, niciun viitor. Duc o existență de pe o zi pe alta.

Peripețiile lor sunt amuzante. Râzi cu hohote pe alocuri. Unele dialoguri sunt absolut fantastice. Dar viața lor este și tragică, tinerii aceștia fiind reprezentații unei lumi care se dezintegrează, în care totul pare de vânzare, în care totul poate fi furat și se fură, în care starea de spirit obișnuită e confuzia, domolită cu alcool în cantități industriale, în care personajele secundare sunt milițienii violenți, drogații, alcoolicii, naționaliștii, vechii comuniști, corupții.

În unele momente, printre aburi de alcool și fum de iarbă, naratorul intră și în meditații mai profunde, demonstrând că sub fațada nepăsării, acești tineri poate și-ar dori mai mult, și-ar dori poate să scape din mlaștina în care se află, vedem că au avut și ei dorințe, iluzii și că au crezut în promisiuni. Doar că de fiecare dată când încearcă să se ridice, există ceva care să-i culce înapoi la pământ.
[…] noi pur și simplu cădem în tot felul de gropi, mă înțelegeți la ce mă refer? din ce în ce mai des, iar aceste gropi devin tot mai multe, nu mai sunt în stare să ies din ele, ele mă aspiră, iar eu cad în ele din ce în ce mai dureros, mă înțelegeți despre ce vă povestesc eu aici? parcă totul e normal, noi stăm aici și ascultăm emisiunea dumneavoastră idioată, i-am ascultat chiar și pe milițiștii dumneavoastră...
— Ce milițiști? nu înțelese prezentatorul.
— Nu contează, am spus eu, dar nu asta-i problema, știți? faza e că oricum asta nu se va termina cu bine, eu pur și simplu nu pot să-mi imaginez nimic bun acolo, în viitor, pur și simplu acolo nu poate exista nimic mai bun, căci dacă acel ceva, bun, nu a existat în trecut, de ce ar trebui să apară în viitor, spuneți-mi, de ce? el pur și simplu nu poate exista acolo, noi pur și simplu înaintăm pe dibuite, la fel ca peștii batoidea electrici sub apă, dar fără să credem, de fapt, că trebuie să înaintăm undeva cu adevărat.


_______________________________

— Spuneți-mi, voi chiar beți vodcă și fumați iarbă?
— Păi, da, am spus eu nesigur.
— Serios?
— Da.
— Dar eu, spuse el trist, nu am reușit niciodată să le fac pe amândouă. Ori vodcă, ori iarbă, înțelegeți?
— Important e să te obișnuiești, am spus eu.
— Bine, dar cum vă simțiți?
— Cum ne simțim? am întrebat eu.
— Exact, cum vă simțiți?
— Știi, am spus eu, mă simt ca un râu.
— Ca un râu?
— Da, ca un râu care curge împotriva propriului curs.


_______________________________

— De unde ai cărțile astea?
— Pe asta, care-i despre bombe, am luat-o de la Ceapai. Avea un teanc întreg. Iar pe cea despre Isus am primit-o de la Kakao.
— Și de unde are Kakao asemenea cărți? am întrebat eu.
— Păi el, spuse Vasea, umblă cu mormonii. Deși nu, nu cu mormonii, ci cu ăștia, cum le zice, cu baptiștii.
— Dar care-i diferența?
— Mormonii pot avea mai multe soții.
— Asta nu-i pentru Kakao, am spus eu. El e un muist în toată regula.
— Da, aprobă Vasea, unul în toată regula.


_______________________________

[…] acum și aici, la 19 ani, pe o bancă fără speranță, știu în ce o să cred peste 10 ani, și, de asemenea, știu în ce nu o să cred, cred că în acest caz nu se vor schimba prea multe la mine, există lucruri care nu se schimbă, probabil tocmai ele au legătură cu credința. Eu nu cred în memorie, eu nu cred în viitor, eu nu cred în providență, eu nu cred în ceruri, eu nu cred în îngeri, eu nu cred în iubire, nici măcar în sex nu cred – sexul te face singur și fără apărare, eu nu cred în prieteni, eu nu cred în politică, eu nu cred în civilizație, ei bine, iar dacă nu iau lucrurile atât de global – eu nu cred în biserică, eu nu cred în dreptate socială, eu nu cred în revoluție, eu nu cred în căsătorie, eu nu cred în homosexualitate, eu nu cred în constituție, eu nu cred în infailibilitatea papei de la Roma, chiar dacă cineva îmi va demonstra că papa este infailibil, oricum nu o să-l cred, nu o s-o fac din principiu.

_______________________________

4,5/5
Profile Image for Virga.
241 reviews67 followers
November 1, 2022
Kartais baisiai nusibosdavo. Geria, galvoja, kur kur dar gauti išgert, kur čia nueiti/ nuvažiuoti, kur gauti pinigų, etc. Šiaip tas jaunimo subkultūrinis dugnas buvo vienodas visoj sovietų sąjungoj, ir viskas, kas rašoma, labai matyta ir atpažįstama - taigi egzotikos jokios. Bet kažkaip sugebėta parašyti taip gerai, kad vis tiek mėgavausi.

Mėgavausi trimis dalykais: 1) pagavau kažkokį pažįstamą ir labai savą veikėjų linksmumą ir liūdnumą tuo pat metu (kažkokį egzistencinį ir paradoksaliai smagų nekvailų ir neagresyvių valkatų nevilties būvį), 2) nėra jokio moralo ir jokio galiausiai "išėjimo" iš to "purvo" į "šviesą" ir į tikrą visuomenę (nes jokios tikros nebuvo sovietų laikais), 3) pasakojimo stilius yra neįtikėtinai geras - lengvas, smagus ir gilus tuo pat metu. Toks, kokio neišmoksi ir neįgysi - kažkoks, kaip sakoma, duotas.
Profile Image for Ruslana Bookslover.
163 reviews32 followers
April 14, 2023
проковтнула цю історію швидко і з такою легкістю, що навіть здивувалась.
ранній доробок Жадана(власне, перший його опублікований роман) полонив мене.
так, герої тут не найприємніші, наче наглухо видбиті, ще й алкаші до того ж, але це не викликає відразу, не відбиває бажання читати, не знаю, навпаки, вони доволі зрозумілі у контексті тих самих лихих 90-х, такі самі занедбані, загублені і відірвані від життя.
мені дуже імпонує строкатий стиль текстів Жадана, ну а гумор, моментами чорний настільки, що в очах темніє, — це щось! і так в тему, так іронічно і з підйобом, вибачте за матюки.
а, ну і матюків тут достобіса, але куди вже без них.
Profile Image for Martha.
93 reviews18 followers
August 22, 2022
Mu lemmikkoht oli see kus ta rääkis depeche mode'ist
Profile Image for Lauren Dostal.
203 reviews18 followers
April 12, 2016
The more I think about this book, the more I like it. I picked it up because the opening pages I read sounded so iconically Ukrainian that it made me miss living there. The rest of the book did not dissapoint. On the surface, this is a story of a group of Ukrainian teens in the early 90's living alone and drinking their way through life. Beyond that is a wonderfully (if tragically) rendered portrait of a nation in crisis following the Soviet Union.

The narrative presents as a rotation of the circular, meaningless actions of the friends in their attempts to survive. For example, they steal 3 bottles of congniac only to have the bottles stolen from them. They work an elaborate scheme to buy cheap vodka, sell it back at inflated prices, and use the money to buy more vodka.

My favorite parts of this book were Zhadan's breaks into more philosophical musings (usually presented under a cloud of drugs and alcohol) about the state of his country and the lives they all live. It is as if he wants to show warmth to something, to feel comforted by some small morsel he finds, so he keeps flipping over rocks, searching, unable to break himself out of his own well-carved rut.

"I'm not ashamed of my acts although there were no acts as such, there was only a moving forward through tight hard air, an effort to squeeze forward through it, to squeeze forward a bit more, a few more millimeters, without any goal, without any desire, without any doubt, without any faith in success."
Profile Image for Helin Puksand.
1,001 reviews45 followers
July 15, 2022
Kes pole veel seda raamatut lugenud, siis mõni sõna tutvustuseks. Tegevuspaik on 90ndate Ukraina linn Harkiv. Kirjeldatakse kolme noore mehe elust paari päeva. Tegelikult tuleb lisaks neile kolmele - minajutustajale, Kommunisti-Vasjale ja Koer Pavlovile - veel mitmeid värvikaid tegelasi. Ma ei saa öelda, et tegelased oleks mulle eriti sümpaatsed olnud, kuna peamiselt tegelesid nad joomise ja mingite ainete tarbimisega. Samas oli raamat humoorikas ja vähemalt mulle tuli silme ette Harkiv ja tolleaegne eluolu. Eks sarnane elu oli ka meil siin Eestis, ehkki vast mõnevõrra varem. Näiteks meenus mulle, kuidas isegi sattusin kunagi Ameerika usumehe jutlusele, kuigi oma arust läksime Tõnis Mäe kontserdile. Johnson-ja-Johnsoni jutluse tõlge oli raamatu üks värvikamaid kohti, mis oli tõeliselt naljakas. Küllap selliseid tõlkijaid oli ka meil, sest 90ndatel ei osatud veel nii hästi inglise keelt.
Raamatu põhjal ei tasu muidugi ukrainlaste kohta järeldusi teha. Eks selliseid noori on ju igal pool. Siiski tasub raamat pihku pista noortele meestele, kellele meeldib ka Palahniuki "Kaklusklubi".
Loodan südamest, et see jube sõda saab varsti läbi ja et tavapärane elu taastub nin Vasjad, Koer Pavlovid, Karboraatorid, Marusjad ja teised saavad naasta oma igapäevase elu juurde.
Profile Image for Yulia Kryval.
137 reviews11 followers
December 14, 2023
особисто для мене ніщо так не романтизує і не полегшує тяжкість, бруд і блуд 90х, як тексти Жадана.

«…і я так собі думаю, що ось і дембелі, і помаранчеві мужики, і мокрі дерева, і холодні потоки - у всьому цьому нібито нічого й немає, ну, нормальні мужики, нормальні дембеля, потоки нормальні, але, разом із тим, я сиджу зараз тут - на цьому вокзалі, поруч із незнайомим мені інвалідом, слухаю гівняче, в принцині, ретро, але є в цьому щось правильне, саме так все й має бути, і вилучи звідси зараз потоки, чи вилучи звідси помаранчевих мужиків - все відразу зникне, радість і спокій тримаються саме на великому логічному поєднанні тисячі нікому не потрібних, аномальних шизофренічних штук, які, сполучившись у щось єдине, дають тобі, врешті-решт, повне уявлення про те, що таке щастя, що таке життя, і головне - що таке смерть.»
Profile Image for Ugnė.
667 reviews157 followers
January 25, 2018
Ne pats lengviausiais kūrinys jau vien dėl personažų išgerto vadiaros ir kito alkoholio kiekio. Laikmetis tas pats kaip Pietinia kronikas aprašytas, tačiau akcentai visai kitur sudėlioti ir šitai buvo įdomu. Tačiau iš esmės knyga apie tai, kaip prisilupę draugeliai dar vieno draugo ieškojo, kas šiaip jau ir nėra taip jau įdomu.
Profile Image for Ingrid.
368 reviews12 followers
May 2, 2022
Kohutavalt maniakaalne raamat. Kogu aeg on kõik heeblid põhjas - inimesed on täis igasugust kraami ja viivad ellu igasuguseid ideid, mis pähe tulevad. Vahel lihtsalt kirjeldavad, mis toimub või mis pähe kargab, ja see on kah maniakaalne. Veenvalt.

Ja siis järsku on paaril korral vaikus ja 4-5 rida midagi täiesti lüürilist ja mõtlikku ja täpset.

Et siis kohe jälle sama hooga uuesti valu anda ja edasi panna.
Profile Image for Antonia.
295 reviews90 followers
May 31, 2022
Имам слабост към истории от 90-те, особено ако идват от бившите съветски републики или сателитните на СССР държави. Началото на предоха, когато светът е тотално увиснал, когато подземния свят разширява дейността си, когато наркотиците, алкохолът, пънкът и марковите маратонки превземат уличната култура. Това е роман за онзи особен вид безделници, които 90-те години бяха пуснали в масово производство.
Всички герои на Жадан, независимо гражданската си принадлежност, са белязани от несигурността на времето и битуват в един пропукващ се на повърхноста анархизъм. Безметежността е химера, която дори не пресича съзнанието.
Това не е роман, който ще промени или обогати живота ви, но пък е от тези книги, които добре пресъздават обърнатия хастар на пост-комунистическата реалност.

Серхий Жадан е най-разпознаваемото име в съвременната украинска литература. Поет, есеист, писател и преводач. Освен това е роден в Донбас и е политически активист и тотален бунтар -- главата му беше разбита с бейзболна бухалка през 2014 година, когато отказа да целуне руското знаме.
Profile Image for Andrei.
213 reviews2 followers
March 3, 2021
Mida raamatut. Ida-Euroopa "Trainspotting", Ukraina Bukowski, puhas koleeriline rock'n'roll. Keskmes kolme noore sõbra seiklused 1993. aasta Harkivis, kus otsitakse pealtnäha kadunud neljandat kamraadi. Tegemist on siiski suuresti näitega, kuidas kirjutada ilma selge loo, loogika ja suunata, aga ajastu- ja meeleseisundipildina võrratult. Sarnaste alkaššide eluviisi on kujutatud küllalt mujalgi, kuid Žadani ladus, elurõõmus ja hinnangutevaba stiil annab toimuvale ainulaadselt unenäolise voo. Mitu proloogi ja mitu epiloogi, kellaajalised dateeringud, sage kirjavahemärkide puudumine, läbiv eneseirooniline lõõp. Lõhkeainete manuaali täismahus trükk, koormateviisi kanepit ja kangemaid drooge, veel rohkem alkoholi, kirjud tegelased ja postsovjetliku karuperse trööstitus. Korraga sügavalt masendav ja hüsteeriliselt vaimukas lugemine. Prosto super. 4.5/5
Profile Image for Настасія Євдокимова.
115 reviews703 followers
February 19, 2022
Роман 2004 року. Я його читала у 16 і тоді я була захоплена, це було «вау», мені здавалося, що це щось про моїх однолітків, щось про наш час і наші проблеми. Усе, що я пам’ятала про цей текст, розбилося об доросле і раціональне прочитання.

Троє друзів їдуть шукати Сашу Карбюратора, щоби повідомити про смерть вітчима. Кожен знаходить свій шлях, бо саме так має статися, бо інакше статися просто не могло. Чи є у них віра, надія, чи живе любов? Мабуть, ні. Це безтямні молодики ще не виросли, вони не мислять виваженими категоріями, бо цих категорій для них не існує. Але може у 19 так і треба. Жадан любить своїх героїв, для мене ж вони маргінали, які не скоро стануть дорослими і, можливо, ніколи не будуть щасливими.
Profile Image for Kajar Kase.
17 reviews4 followers
January 6, 2020
Muidugi kui teil pole plaanis sõita Harkovisse, siis on selle ramatu lugemisest ehk vähe kasu ja tegelikult ka kui sinna sõita ei saa teada muud, kui et näe, siin majas elas Marusju. Aga raamat oli nagu Trainspotting, kui selle tegevus toimuks 93nda aasta Harkovis. Selles mõttes seisundiromaan, et võib võtta suvalise koha pealt kätte ja otseselt ei pea lõpuni lugema.
Profile Image for Andrei.
213 reviews2 followers
April 22, 2022
Ukraina "Trainspotting". Jätkuvalt traagiline, hüsteeriliselt naljakas ja briljantne. 5/5
Profile Image for Lubomír Tichý.
378 reviews58 followers
July 15, 2024
"i když o žádné skutky jako takové tu vlastně nešlo, spíš o plahočení prostupným a řezavým vzduchem, snahu protlačit se ještě o kousek, ještě o pár milimetrů, bez jakéhokoliv cíle, bez jakéhokoliv přání, bez jakýchkoliv pochyb, bez jakékoliv naděje na úspěch."

Tato pasáž z pásma vypravěče mi připadá být výstižná pro celkový náboj knihy, s tím paradoxem, že děj je rámován cílem, který se zdá být vzhledem k naladění účastníků putování celkem ambiciózní. Hledání "ztraceného kamaráda" sice představuje určitý styčný bod pro působení specifické skupinky charkovských pozdních náctiletých, motivace však není vyloženě intenzivní, čemuž odpovídá i dějová struktura, která je rozředěna vším možným. Postavy se motají v polokrachlých továrnách, příměstských vlakových spojích a na fotbalových stadionech, na nichž jde o všechno, jen ne o fotbal; potkávají provinční dialektiky, vysoce postavené dívky se zájmem v nízkých patrech, středověké dealery a děti přežívající ve vlacích. Rok 1993, přišel nový režim a zůstaly staré, již ošuntělé vesty. Je to trochu drsné a trochu lážo plážo, i mohutné obtíže jako by nakonec byly překonány určitým lokálním know-how, případně lhostejností.

Myslím, že účinek knihy tkví i ve velmi funkčním vypravěčském naladění. Na jednu stranu budí dojem dokumentu, na druhou stranu je neustále zdůrazňována zprostředkovanost – vypravěč zaujímá řadu rétorických poloh, od ledabylé ironie přes neukočírovanou vervu ("proč o tom vlastně mluvím") až po nenadálé nespisovné úvahy. Postoj "nad věcí" je však po prvních pár úvodech (jsou čtyři, stejně jako epilogy) trochu sražen tím, že se vypravěč stává přímým účastníkem, takže se z komentátora stává spíše určitý intimní zpravodaj, který ke svému okruhu přistupuje se zvláštní aurou kamarádství – nejedná se o žádnou "bromance", je to zvláštní, nijak vznešenými idejemi semknuté spojenectví, které je ale neustále utužováno potřebou mluvy (a potřebou s někým sdílet stejnou láhev). Zároveň dává vyvstat nečekaným podobnostem s jinými sociálními typy, ať už jsou to prostitutky nebo půlnoční tramvajáci. V knize je i nádherný moment z "nesmírné logické jednoty drobností" pociťované na malém nádraží po potkání invalidy, který pouští z gramofonu retro, které "v zásadě stojí za hovno" – i tak jako by se v této chvíli vyjevilo všechno nevyslovené spiklenectví různorodé trojice.

Dialogy – nesmírně životné, jejich vtip se zjevuje nezávisle na vědomí mluvících (výslovný "smích" se snad neobjeví po žádné replice – "Jo, a Trockij byl basketbalista. Hrál za Pracovní zálohy.")
Kompozice – mazec, výborně fungují hlavně vložené texty (kniha od "doněckého kontrolního výboru", který v sobě mísí poťouchlou návodnost, urputnou vážnost a ironickou frázovitost) a pasáže reprodukující tlumočnické nesoulady (vystoupení pochybného kazatele a pořad se studií od BBC), které paradoxně odkrývají skutečnou podstatu věcí a kulturní propast mezi nově "osvobozeným" východním prostorem a dlouhodobě "svobodným" prostorem anglosaským.

5:30
Na konečné bychom rádi našli aspoň nějakou lavičku, kde by se dalo přečkat pár hodin do příštího vlaku, jenže se tu konečně objeví ti kluci, co se vrací z vojny, a taky houbaři. Všechny lavice v čekárně jsou obsazeny nějakými podezřelými existencemi. Vyjdeme proto na jediné zdejší nástupiště, které nádražní tlampače z nějaké důvodu pateticky označují za první, jako by tu snad někde bylo i druhé. Nějakých sto metrů od nádraží je vidět vysokou lávku pro pěší, vypínající se nad celým panoramatem. "Pěkný," řeknu, "tak asi půjdeme na most, tady se stejně nikde nedá spát." Stoupáme po kovových schodech a prohlížíme si nádraží, nekonečná rozvětvení kolejnic, nákladní vagóny tísnící se jeden vedle druhého, cisterny, štěrk, semafory, stromy, mlhu, nádražní budovy, všechno možné, nemáme se o čem bavit, takže tam sedíme obklopeni mlhou a mraky, pomalu pijeme studenou minerálku a prohlížíme si všechnu tu zmrzačenou železniční infrastrukturu.

(s. 206)
Profile Image for alicja.
57 reviews
January 20, 2024
Klękajcie narody

„Wiedziałem, że mógłbym się urodzić w innym kraju, znacznie gorszym, na przykład z ostrzejszym klimatem czy autorytarną formą rządów, gdzie przy władzy byłyby nie po prostu pojeby, jak w moim kraju, ale jakieś przymulone pojeby, które przekazywałyby władzę w spadku swoim dzieciom wraz z zewnętrznym zadłużeniem i wewnętrzną pomroką.”
Displaying 1 - 30 of 195 reviews

Can't find what you're looking for?

Get help and learn more about the design.