Kde život náš je v půli se svou poutí

by Josef Jedlička

Kde život náš je v půli se svou poutí je úvodním veršem z "Pekla" Danteho Božské komedie, název se tak již v úvodu staví do trpkého kontrastu k československé realitě 50. let. Autobiografická próza Josefa Jedličky je svědectvím člověka o současnosti zítřků, který svými břitkými pozorovacími schopnostmi odhaluje tragikomický svět stalinské éry. Jednotlivé epizody každodennosti i dějinných zvratů do sebe postupně zapadají a tvoří osobitou koláž, ve které se vzájemně prostupují časová pásma a roviny – vzájemně koexistují dobové záznamy (vystoupení Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí), ale také střípky ze života autora (přestěhování do Litvínova, život v koldomě ad.) nebo meditativní úvahy. Svědectví doby je podtrženo poetickým jazykem, který nepostrádá drsnou a aktuální věcnost – dosud platné spojitosti a vztahy se přeměňují, čímž se otevírá prostor volným asociacím i svébytné ironii. Jde tak o filozofickou reflexi prostoupenou literárními reminiscencemi a asociacemi, která navazuje na literární tradice předešlých desetiletí.

Genres: Czech Literature, History, Classics, School

160 pages, Hardcover

First published January 1, 1966

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

Edit: žádnej, stále banger, stále zapomenutý klenot české literatury.

Absolutní pinákl a tak mnohovrstevnatá záležitost, že psát o ní znamená automaticky pouze něco vypíchnout. Tady se přeřazuje z dob, „kdy ještě většina lidé nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem“, do obnažujících se dob padesátých let, od nuzného Žižkova po popelavý Litvínov, od básnických virtuozit po syrovou mluvu ubikace. Hlava nehlava, syžet nesyžet – ale není to jen tak ledabylý proud vědomí nebo tak něco, naopak pečlivě zkomponovaná polyfonní próza, jejíž fragmentárnost evokuje skutečnost téměř každé doby po světových válkách: nepřehlednou a nejednoznačnou. Už nelze jen tak vyprávět, už je třeba podat svědectví.

„ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem“ – tímto souvětím novela začíná a ihned se naznačuje, že reflexe procesu psaní zde jde ruku v ruce sebereflexi/bilanci životní situace. Psaní figuruje jako způsob záznamu existence, jako možnost uchovat paměť, případně také jako způsob k nalezení životnému směru, když je vypravěč zaseknut v půli se svou poutí. „Zde vše jest naprosto a bez omezení“, píše Jedlička a naznačuje tím možná, že v období rozběsněných a vymknutých padesátých let lze najít útočiště a svobodný prostor akorát tak na kusu papíru, a tvoří tím opozici k napjatému veřejnému prostoru, kde je podezřelý i nepříliš zřetelný úsměv. A v neposlední řadě zde literatura hraje roli v nespočtu intertextových odkazů – od již titulního Danta přes teoreticky spřízněného Šklovského po máchovské a biblické aluze v každodenních a bizarních situacích. A opět – čtenář se snad nemůže chytnout všeho, autor někdy poměrně nápadně naznačuje, na co naráží, jindy však jen nevtíravě cituje a nepochybuji, že mi mnoho odkazů uniklo. To ale vzhledem k bohatství rovin nikterak nevadí.

Prostorově se kniha točí kolem deformované krajiny severních Čech, konkrétně kolem Litvínova, úplně nejkonkrétněji kolem Kolektivního domu, symbolu socialistické naděje a budovatelství. Toto působiště, kam se dostalo s rozdílnou motivací tisíce lidí, však nemá téměř žádné generační základy. Vlivem nacistického teroru a následného hromadného budování dochází k vymýcení podlaží, k odsunu Němců i zvěře („dávno už se odtud odstěhovali ptáci a nad mrtvým motýlem, kterého sem občas zavane vítr, stojí děti v němém úžasu“), zpočátku opakující se motiv divokého králíka je smeten, historie se už vyhrabává jen s trčícími kostmi z úrodné půdy a nenápadnými dozvuky: „Děti tam loví plankton pro zlaté akvarijní rybky a občas vyhrabou nevybuchlou bombu.“ Lidé si slibují nový začátek a hýří nadšením, ale záhy se ukazuje, že kulisy se od dob protektorátu příliš nezměnily: „znovu byl závod obehnán ostnatým drátem a znovu byly na jeho obvodu postaveny dřevěné hlídkové věže (…)“ Vše zahaluje popílek, vše načichává svítiplynem, ráno průhledy do mlhy a na narvané trolejbusy, které míří na směnu do chemických závodů.

Počáteční „hype“ a vyhlížení šťastných zítřků se mění v ovzduší sešlosti, nefunkčnosti a bídy. Utopie mládí taje ve každodennosti dospělosti a ideál naráží na realitu: „(…) skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot, a na místě projektované knihovny zřídili novou stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny.“ Hesla nenaplňují potenciál, už zbyly jen „ztracená slova solidarity“. Vznešené chvíle, při nichž se mísí rádobyvysoké s nízkým (výročí hlásané rozhlasem narušeno incidentem s pračkou), vyznívají už spíš trapně než pateticky. Suverenitu socialistického zřízení podrývají obrazy mladíků na internátu, kteří tuší bezperspektivnost, i promluvy prokecávajících se lidových vypravěčů. Kritika zřízení zde není vykonávána nějakým nadřazeným Božím okem, ale zezdola, z konkrétních prožitků všedního života.

S tíhou a vědomím marasmu promlouvá vysoce subjektivizovaný vypravěč, který po únorovém nadšení brzy prozřel a nyní svědčí o událostech již bez iluzí. I přes naléhavost se však vyvarovává explicitnímu hodnocení, budovatelskou rétoriku podrývá spíš ironií a svoji neduživou životní situaci reflektuje s hořkostí. Neustále se zde oslovuje jakýsi neviditelný adresát – někdy dávné lásky, jindy syn, jindy snad dochází pouze k sebeoslovení. Toto obracení se chvíli jeví jako snaha svěřit se někomu, kdo by souzněl, koho by osud zavanul podobně, jindy spíš jako vymezení, jako odříznutí se od rétoriky davů. Vypravěč podává svědectví o dalších postavách, ale nikdo jiný o něm nesvědčí, figuruje jen jako odposlouchávač a posluchač, ani podobně osamělým osobám (smířená Hermína S., jíž přicházejí telefonáty pouze omylem) se však nedokáže přiblížit. Vstřebává neustálý tlak – a to jak ten vnější, který je způsobován třeba sousedstvím s bývalým policistou, nedovírajícími se dveřmi i dotírajícími normami a příkazy („Také jsem si zvykl chodit i potmě s tváří bodrou a usměvavou, protože člověk si nikdy nemůže být jist, nebude-li náhle jeho portrét vyříznut ze tmy kuželem kapesní baterky.“), shrnutý opakujícím se motivem „obležení“, tak ten vnitřní – pochybnosti o svém osudu, vědomí ztraceného času, konfrontace s předchozím naivním vnímáním.

Navzdory dominantnímu řízení prózy vypravěčem se jeho nejosobnější prožitky textem spíše jen míhají, i přes to, že je součástí tohoto vykloubeného světa, spíš nahlíží do soukromých (a hranice mezi soukromým a veřejným je zde stejně často smývaná, např. teatrální soudní zkoumání manželského rozvratu způsobeného) událostí spoluobyvatel. Náhled je to trudný, tragikomický a jen málokdy katarzní – poměry jako by posilňovaly neschopnost se naplno přiblížit v partnerských vztazích, odcizenost, frustraci. Nenaplňují se vlastní ambice ani očekávání kladená na druhého (bizarní scéna s pračkou), mladistvé vztahy dostávají jakýsi groteskně mytický nádech (Dafnis a Chloe). Svět se soustředí na vše hmatatelné, a tak se vytrácí jakékoliv prahnutí po duchovním přesahu, po něčem, co by narušilo stereotypní ráz maloměstských životů a konzum.

Banální chvíle se v novele spojují se světovými událostmi, což jako by přehazovalo váhu z jedné na druhou: „Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza.“ Vůbec fungování času je specifické a jeho plynutí je absolutně v moci vypravěče: ten jej přetváří ve flexibilní skutečnost, linearita je tu tam, navazuje se nikoliv chronologicky, ale na základě asociací. Maďarské revoluční události se vlévají mezi všední cestu litvínovského zaměstnance, sen prosakuje realitou. Osobní čas předkládaný v knize má sice vypravěč pod kontrolou, ale zároveň si uvědomuje dunící blízkost smrti, třebaže ji komunistická společnost odsunula na samý okraj (postava bývalého majitele pohřebnictví, který se dostává do paradoxní situace potřebnosti a odsunutí). „Stárnu s epochou“, píše vypravěč a je zjevné, že plíživosti smrti se nelze vyhnout, ani když se potuluje hřbitovem ve snaze „vstoupit do času, který není jeho“.

Hlásané výborné zítřky a naděje budoucnosti dosahují v době, kdy je část Litvínova de facto vyloučenou lokalitou a stupňuje se tam sociální napětí, ještě větší hořkosti než v Jedličkově ironickém reflektování. I to svědčí o tom, že se nejedná o knihu pevně fixovanou na určité období, ale o nadčasový text o životní rozklíženosti, osudovosti, deziluzi či neodlučitelnému spojení času-jednotlivce a času dějin.

Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. A náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců. Obnažen tiskne ten motiv prapůvodní sladký obrys kraje. A kaluže marně civí jak generální pauzy. Pak se vše sráží v nepřehlednou a tísnivou kakofonii, zachraňovanou jen o vlas kolektivním lidským pulzem tympánů.

(s. 38)

[Jakub · Rating 5 out of 5]

Jak jsme vloni slavili sto let republiky, tak na Vltavě vybírali lidé od fochu to nejlepší matro, co zlaté české ručičky vykutali ve výtvarném umění, hudbě, esejích, poezii. Vždycky deset kousků. Docela logicky samí staří známí.

V próze to je takřka základkový přehled. Devět klasiků: Kundera, Škvorecký, Vančura, Hrabal, Deml, Čapek, Vaculík a Zábrana, a pak to desáté, o kterém jsem neslyšel, dokud jsem nedostal jeho knihu od jednoho budoucího učitele / literárního vědce přímo do ruky.

Josef Fakin Jedlička. BUM.

Pan Josef Jedlička vydal dvě prózy, psal eseje, po emigraci v roce 68 byl publicistou ve Svobodné Evropě v Německu. V Československu nemohl po většinu svého života vydávat. Jeho první soubor esejů o literatuře České typy vyšel až rok po jeho smrti, tedy v roce 1992. Typy jsou mimochodem součástí esejistického kánonu ve zmíněném výběru Vltavy. Chcu.

O moc více z rychlého googlení nevytřískáte, což je docela pozoruhodné: jeho próza-montáž Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) je neskutečná raketa, jejíž let nad rodným padesátkovým Litvínov a vůbec nad celým moderním a už-vlastně-ne-modernizační-a-už-vůbec-ne-avantgardní projektem známým jako budování komunismu v Československu svou dobu osvětluje v bezprecedentní míře, na jakkoliv malém prostoru se pohybuje. Jsem nadšený a to jsem ani nečetl Danta, na jehož první verš odkazuje název knihy. Jedlička našel výjimečné ekvilibrium štiplavosti, každodennosti, závažnosti, pochybnosti, výkřiků o lásce, úspornosti, všeho.

Kolem fabriky a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých kóncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrátili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodinné bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzaraci pohlavních chorob. Mnoho brigádníků se oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů.

Podcast Vinohradská 12 dělá moc hezkou věc: rozhovory prokládá archivními zvuky dejme tomu politiků, jejichž jména na rozdíl od rozhlasu neohlašuje: prostě je tam plácnou a ono to funguje, protože hlas je nejlepším osvěžením paměti, takže bum, 90s s Klausem jsou náhle tady. Jedlička dělá něco podobného: akorát si ve své montáži musí vystačit s literami a ještě předat paměť doby, kterou nepamatuju ani přes historky.

Daří se mu to neskutečně: na pár řádcích bez jakéhokoliv uvození, kontextu nebo čehokoliv podobného vystřílí situace tak tíživě konkrétní, že si div nezačnete balit modráky na směnu do Stalinových závodů, které poháněly socialismus v Litvínově. Tam Kde život náš mezi léty 54 a 57 Jedlička napsal. Většina fragmentů je z té doby, občas si ale samozřejmě odskočí k jeho milovanému Kafkovi nebo únorovému Klementovi.

A já mlčím, s úzkostí se odvraceje od myšlenky na nejúděsnější příběh, který znám, ten deníkový záznam Kafkův o dvou osamělých dětech, které vstoupily do velkého kufru, zaklaply za sebou víko a udusily se.
Gottwald tedy pronesl svou řeč a teď v sílícím dešti mýtu vyráží poslední bojová hesla vstříc jásajícím davům, jimiž už zajisté od toho dne mlčky prošla smrt k tomuto deštivému dni reality vyššího řádu.

Takhle třaskavých je všech 115 stran. Tu si Jedlička vezme dělníka, tu řidiče či důchodkyni, jejich promluvu zkondenzuje jak Salko, aby nechal s docela nenápadnou civilností řvát rozpor mezi reálně nuzným životem a už docela znavenými záchvěvy budovatelské nadšení. To už si ale mikroskopický pozorovatel zpravující o makru zase všiml něčeho jiného.

Jeho postřehy přitom mají sílu až haškovských úderů. V nich ale vedle pečlivě vyměřené dávky cynismu a absurdna navíc fučí nepříjemně studený průvan, který profukuje škvírami v nově postavené chloubě. Tou je litvínovský Kolektivním dům, kde žil až do emigrace.

Staří lidé většinou vymírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy. Hned prvé jaro zemřel na odpočívadle mezi čtvrtým a pátým patrem starý inženýr a krátce na to odvezli s infarktem i jeho paní, což bylo ostatně chápáno jako osudový akt třídní spravedlnosti, neboť byt, který obývali, byl pro dva bezdětné manžele nadměrný.

Profesně etnograf litvínovského muzea ale nenapsal jen dobovou etnografii, do knihy vpletl taky nespočet kulturních mrknutí, kdy o většině nejspíše ani netuším. Snad nejsilnější jsou ale nakonec záznamy nejistých pocitů muže, jehož život je v půli se svou poutí, která se odehrává v době přesycené extrémy. V tu chvíli jsme až na poli poetickém, jakkoliv je u Jedličkově montáže pokus o kategorizaci zbytečný. Vůbec celé dělení je pochybné, Jedličku je potřeba zhltnout celého, ostatně tam není slovo navíc, tak co o tom psát.

Všem se vede dobře. Socialismus zvýšil životní úroveň pracujících. Školník denně vymetá dvě tři koruny v desetnících. Na maso stojí fronty, lidové komise kontrolují jídelníček dětských zařízení, a chléb už se dávno nekřižuje, protože přestal být božím darem.

[sara i guess · Rating 5 out of 5]

pred začatím čítania som do ruky chytila ceruzu - nech si podčiarknem pekné myšlienky. po pár stranách som musela ceruzu odložiť, pretože som podčiarkovala celé stránky. táto knižka ma našla presne v bode života, kedy som ju naozaj potrebovala. jedno z najkrajších tohtoročných čítaní!

[Freckles · Rating 4 out of 5]

Nějak se mi to hodně líbilo. Nedokážu přesně říct proč, prostě to tak cítím... :)

[Malcolm · Rating 4 out of 5]

As is the case in much of the rest of the former Soviet bloc, post-war Czechoslovakia’s actually existing socialism (AES) was not such a barrel of laughs – a lot of which might have been to do with being post-war, not AES itself, but we can’t really separate the two. Some, after all, would argue that it was the state of being post-war that brought about the condition of AES; others, perhaps less sympathetic might be more inclined to use the increasingly common language of the ‘putsch’ as installing the Czech Communist Party as the local managers of AES. Either way, the conditions on the ground were the same.

It is these ‘conditions on the ground’ that shape Josef Jedlička’s unsettling novel of life in Litvínov during the 1950s, with some flashbacks to earlier times. It’s an episodic novel with at times long philosophically and politically bleak musings on life in the collective house (the Koldum built in 1949/50) interspersed with moments of comic excess, of domestic conflict and of community tension: there is, for instance, a repeated motif of a washing machine as a marker of status and of specifically masculinised knowledge. It is hard not to see this location of the story in a specific and well-known building often marked as the epitome of collective life as contributing to ‘frosty’ official response to the novel: it was not published in any form in Czech until the Prague Spring of 1968, 11 years after it was finished – and even then not in full until after the fall of the Soviet aligned state in 1993.

Jedlička makes good use of a range of genre throughout the text – the already mentioned philosophical and comic novel forms, but there are also elements of journalism, of autobiography and of memoir all of which add up to present the former Party member Jedlička’s view of AES as close to anti-human. This is not an explicitly anti-communist rant; Jedlička was too savvy a writer for that, but perhaps given his sympathies it is very much a critique of AES woven through with melancholia and a sense of sadness at the reality that came of the dream. All this means it’s not an easy read – but it is a great read and well worth the effort.

On top of that, it is in the Karolinium Press Modern Czech Classics series and as with most of the others in that list elegantly and beautifully presented; it is also the most ‘serious’ in that list I have read so far – much as I enjoy the comic novels that have dominated this series thus far, may there be more of these challenging novels as well.

[Frantisek Formanek · Rating 5 out of 5]

Čirá krása.
Mnohovrstevná jednohubka, spíš delikátní chlebíček se sladce pikantní křenovo-jablečnou pastou posypaný sirnatým popílkem a nasáklý krví dělníků z litvínovské rafinerie. Jedlička knihu protkal literárními a historickými samply, pomrkává a testuje čtenáře; tu a tam se chytám a mám radost, že „vím“, jako když se z textu náhle vynoří lautréamontovské setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole, aby stejně náhle zmizelo, ale z velké části jsem spíš ohromen a „humbled“ šíří i hloubkou autorova rozhledu. Miluju to jen-tak-mimochodem flexení.
Co mě zaujalo velmi byl až gotický leitmotiv Jedličky sedícího v chladné kostře Kolektivního domu a reflektujícího léta strávená na Žižkově a v Litvínově. Vzletně lyrické momenty se tu střídají se surovým naturalismem poúnorových let - vzpomínky všední ale obalené patinou zázračnosti života bez zbytečného sentimentu. Michal Nanoru před mnoha lety v časopisu Živel recenzoval Topolovy Noční práce a poznamenal že, „tohle je jiná balada než sentimentální blábolení se slinou v koutku nějakých Vieweghů a Jarchovských.“ Myslím, že právě tohle platí i pro Kde život náš.
Jedlička ve svém krátkém díle s hustotou neutronové hvězdy nedává vydechnout a zve čtenáře k opakovaným návštěvám. Tak na brzkou shledanou.

[Karla Huebner]

This was an interesting, atmospheric read, a stream-of-consciousness-like sort of rumination on life during the early years of postwar Czechoslovak Communism. It wasn't always easy to follow, but I think that readers with a reasonable knowledge (need not be a deep one) of postwar Czechoslovakia will find it rewarding, as will other readers willing to engage with a book written in this manner. The illustrations are an added benefit and are evocative and well suited to the text. It is good to see this series of translated Czech classics expanding in diverse directions.

[Ondřej]

Kde život náš je v půli se svou poutí,
mně bylo procházet tak temným lesem,
že nemohl jsem cestu uhodnouti.
Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
probloudil ten hvozd divý, pustý, tmavý,
že dosud na to vzpomínám jen s děsem.
Ani snad smrt tak hořce neotráví.

(Božská komedie)

[Patrick · Rating 4 out of 5]

This is an impressionistic account of disillusionment with Communism, written in the 1950s by one who had been a true believer at the time of the Communist coup in Czechoslovakia, "Victorious February" 1948. Jedlicka depicts the closing down of minds and opportunities, the degradation of work and speech, the betrayal of human potential and decency. Though many of his references may be obscure to a 21st century reader in English, his disgust and sadness come through, ably translated by Alex Zucker.

[Bětka · Rating 1 out of 5]

Tohle mě teda úplně minulo, myslím, že za celý semestr se mi to z toho, co jsme četli, líbilo nejmíň...

[Ellie Beranová · Rating 5 out of 5]

Jako kuchat se nožem do břicha. Silný a bolestivý čtení. Vedle knížek od Fukse je to pro mě jedna z nejlepších českých knih 20. století. Nechápu, že je tak málo známá.