Jakub 's Reviews > Kde život náš je v půli se svou poutí

Kde život náš je v půli se svou poutí by Josef Jedlička
Rate this book
Clear rating

by
42057671
's review

it was amazing

Jak jsme vloni slavili sto let republiky, tak na Vltavě vybírali lidé od fochu to nejlepší matro, co zlaté české ručičky vykutali ve výtvarném umění, hudbě, esejích, poezii. Vždycky deset kousků. Docela logicky samí staří známí.

V próze to je takřka základkový přehled. Devět klasiků: Kundera, Škvorecký, Vančura, Hrabal, Deml, Čapek, Vaculík a Zábrana, a pak to desáté, o kterém jsem neslyšel, dokud jsem nedostal jeho knihu od jednoho budoucího učitele / literárního vědce přímo do ruky.

Josef Fakin Jedlička. BUM.

Pan Josef Jedlička vydal dvě prózy, psal eseje, po emigraci v roce 68 byl publicistou ve Svobodné Evropě v Německu. V Československu nemohl po většinu svého života vydávat. Jeho první soubor esejů o literatuře České typy vyšel až rok po jeho smrti, tedy v roce 1992. Typy jsou mimochodem součástí esejistického kánonu ve zmíněném výběru Vltavy. Chcu.

O moc více z rychlého googlení nevytřískáte, což je docela pozoruhodné: jeho próza-montáž Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) je neskutečná raketa, jejíž let nad rodným padesátkovým Litvínov a vůbec nad celým moderním a už-vlastně-ne-modernizační-a-už-vůbec-ne-avantgardní projektem známým jako budování komunismu v Československu svou dobu osvětluje v bezpredentní míře, na jakkoliv malém prostoru se pohybuje. Jsem nadšený a to jsem ani nečetl Danta, na jehož první verš odkazuje název knihy. Jedlička našel výjimečné ekvilibrium štiplavosti, každodennosti, závažnosti, pochybnosti, výkřiků o lásce, úspornosti, všeho.

Kolem fabriky a na okrajích propastí povrchových dolů stojí barákové ubikace. Baráky tu zbyly ještě po německých kóncentračních táborech. Okolo padesátého roku některé vrátili původnímu účelu a jiné upravili pro brigádníky i pro rodinné bydlení. Dvě a dvě místnosti spojili společnou předsíňkou, provedli dezinfekci a dispenzaraci pohlavních chorob. Mnoho brigádníků se oženilo a rodinný život začal determinovat formy společenských vztahů.


Podcast Vinohradská 12 dělá moc hezkou věc: rozhovory prokládá archivními zvuky dejme tomu politiků, jejichž jména na rozdíl od rozhlasu neohlašuje: prostě je tam plácnou a ono to funguje, protože hlas je nejlepším osvěžením paměti, takže bum, 90s s Klausem jsou náhle tady. Jedlička dělá něco podobného: akorát si ve své montáži musí vystačit s literami a ještě předat paměť doby, kterou nepamatuju ani přes historky.

Daří se mu to neskutečně: na pár řádcích bez jakéhokoliv uvození, kontextu nebo čehokoliv podobného vystřílí situace tak tíživě konkrétní, že si div nezačnete balit modráky na směnu do Stalinových závodů, které poháněly socialismus v Litvínově. Tam Kde život náš mezi léty 54 a 57 Jedlička napsal. Většina fragmentů je z té doby, občas si ale samozřejmě odskočí k jeho milovanému Kafkovi nebo únorovému Klementovi.

A já mlčím, s úzkostí se odvraceje od myšlenky na nejúděsnější příběh, který znám, ten deníkový záznam Kafkův o dvou osamělých dětech, které vstoupily do velkého kufru, zaklaply za sebou víko a udusily se.
Gottwald tedy pronesl svou řeč a teď v sílícím dešti mýtu vyráží poslední bojová hesla vstříc jásajícím davům, jimiž už zajisté od toho dne mlčky prošla smrt k tomuto deštivému dni reality vyššího řádu.


Takhle třaskavých je všech 115 stran. Tu si Jedlička vezme dělníka, tu řidiče či důchodkyni, jejich promluvu zkondenzuje jak Salko, aby nechal s docela nenápadnou civilností řvát rozpor mezi reálně nuzným životem a už docela znavenými záchvěvy budovatelské nadšení. To už si ale mikroskopický pozorovatel zpravující o makru zase všiml něčeho jiného.

Jeho postřehy přitom mají sílu až haškovských úderů. V nich ale vedle pečlivě vyměřené dávky cynismu a absurdna navíc fučí nepříjemně studený průvan, který profukuje škvírami v nově postavené chloubě. Tou je litvínovský Kolektivním dům, kde žil až do emigrace.

Staří lidé většinou vymírají. Jejich srdce nesnese stoupání do devátého a jedenáctého patra, když nejedou výtahy. Hned prvé jaro zemřel na odpočívadle mezi čtvrtým a pátým patrem starý inženýr a krátce na to odvezli s infarktem i jeho paní, což bylo ostatně chápáno jako osudový akt třídní spravedlnosti, neboť byt, který obývali, byl pro dva bezdětné manžele nadměrný.


Profesně etnograf litvínovského muzea ale nenapsal jen dobovou etnografii, do knihy vpletl taky nespočet kulturních mrknutí, kdy o většině nejspíše ani netuším. Snad nejsilnější jsou ale nakonec záznamy nejistých pocitů muže, jehož život je v půli se svou poutí, která se odehrává v době přesycené extrémy. V tu chvíli jsme až na poli poetickém, jakkoliv je u Jedličkově montáže pokus o kategorizaci zbytečný. Vůbec celé dělení je pochybné, Jedličku je potřeba zhltnout celého, ostatně tam není slovo navíc, tak co o tom psát.

Všem se vede dobře. Socialismus zvýšil životní úroveň pracujících. Školník denně vymetá dvě tři koruny v desetnících. Na maso stojí fronty, lidové komise kontrolují jídelníček dětských zařízení, a chléb už se dávno nekřižuje, protože přestal být božím darem.

1 like · flag

Sign into Goodreads to see if any of your friends have read Kde život náš je v půli se svou poutí.
Sign In »

Reading Progress

Started Reading
September 8, 2019 – Shelved
September 8, 2019 – Finished Reading

No comments have been added yet.