Žítkovské bohyně

by Kateřina Tučková

Brožované vydání dalšího románu Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele — její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Genres: Fiction, Historical Fiction, Czech Literature, Fantasy, Historical, Contemporary, Audiobook

456 pages, Paperback

First published March 12, 2012

About the author

Kateřina Tučková (nar. 1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (2006), v roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu Magnesia Litera 2010 – Knižní klub Cena čtenářů a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a krásné literatury se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (2008).

Reviews

[د.سيد (نصر برشومي) · Rating 5 out of 5]

رواية معادلة لدرجة دكتوراه بمرتبة الشرف الأولى
لم لا... والرواية تجربة معرفية
رحلة إدراك
الرحلة
صعبة هي يا صديقي
الرحلة ليست فردية وإن كانت
ليست لحظة صافية
ليست نقاء لم يختلط بالغبار
ليست شراعا منسابا في جريان الوقت وذاكرة الآخرين الذين يلقوننا من سلم الخدم ليتأنقوا استعدادا لخداع غيرنا في مقاطعات الطموح رغبة في نشوة تسلط تداري عجز الروح
الرحلة كبد وعناء
والحقائق مغلفة بإحكام في رقائق صخرية يجيد تعبئتها تجار الأ وهام...
حتى أصحاب الألقاب العلمية المتدثرين بالأرواب...
المستندين لأبواب الأكاديمية...
المتجملين بديكور المراجع...
محاصرون في حجرات ضيقة...
والرواية...
تكتب كاترينا توتشكوفا عن البحث...
بطلتها تنقب عن تاريخ نساء عائلة موصومة بالسحر والجنون...
نساء جيتكوفا يتوارثن خبرات محلية في حل المشاكل...
ولعنة تتابعه وتلقى بهن في السجون والمصحات...
تارة باسم العداء للاشتراكية واستغلال ثروة الشعوب... فهن يستعملن الأعشاب...
وتارة لأنهن ضد العلم بمفهومه الرأسمالي المؤسسي الاقتصادي...
تبحث بطلة ساحرات جيتكوفا عن الأمهات والخالات والجدات عبر أجيال...
وتكتشف أن هناك من سمم حياتهن وسمعتهن...
قادها البحث لمراجع العلماء وملفات القضايا وزيارة العجائز...
أخذت تمضي بين المرويات المتناثرة والمبتورة...
الكاذبة الموتورة...
المسترسلة والمبتورة...
المباحة والممنوعة...
لكي يصل الذهن إلى حقيقة علمية في رسالة جامعية...
لكنها فضلت أن يصل الحدس لإدراك شعوري في رواية...
الرواية هي الوجه الإبداعي الحر للتحقيق والبحث العلمي والتاريخ... تحتاج لجهد معرفي لا يقل بحال من الأحوال عن مراجع موسوعة محيطة بكثير من المعارف والثقافات...
هكذا قدمت كاترشينا توتشكوفا سردياتها المشحونة بالخبرات التاريخية لمنطقة لم تستكشف في السرديات العربية.
رواية ساحرات جيتكوفا نموذج لتيار التاريخية الجديدة التي تستكشف ما أهمله المؤرخون لأنه لا يخضع لمعلومات تم التوقيع عليها من المتصارعين على فرض النفوذ.
كم من الناس راحت ضحايا نزوات الحمقى وغباء الجهلاء، منهم نساء تلك المنطقة الغارقة بين السحر والعلم والأيدي لوجيا، معذرة معظم مناطق العالم كذلك، طبقات جيولوجية تنضح بالأنثروبولوجيا السحيقة التي يوظفها كل لأغراضه، المبدع ليس بعيدا عن اللعبة فله أوراقه أيضا، وهي جميلة وعميقة مثل أوراق كاترينا توتشكوفا، التي سردت نموذجا للبحث عن الحقيقة بالعلم والفن والوثائق المتخيلة.
إن رحلة استقصاء الحقائق من متردم الوهم هي قضية السرد اليوم.
تحية للمترجمة إيمان إسماعيل سلاسة قلمها وتماهيها مع صوت المرأة الأخرى ومحاولتها تنويع الأسلوب بما يناسب المحتوى السردي المنصب في شكل خاص داخل الرواية وسعيها لرصد الكم المعرفي في العمل.
وخلاصة القول في الرواية أنها عمل جاد مرهق للكاتبة التي تسير على طريق التفوق بما تبذله من متابعة بحثية لموضوعها وتنويعات في الشكل السردي

[Magrat Ajostiernos · Rating 3 out of 5]

Madre mía este libro es super extraño. Hay cosas que me han encantado y otras con las que no he conectado para nada...
Yo pensaba que conoceríamos la vida de varias diosas de los Cárpatos Blancos (curanderas, herboristas... ¡brujas!), pero en realidad vamos a seguir la investigación de Dora, la última de la estirpe (y que no ha heredado sus poderes ni ejercido como diosa) sobre el pasado de su tía.
El libro, que está escrito de una manera muy amena y directa es verdad que choca frontalmente con la cantidad de informes que la propia Dora va encontrando y que ahondan en la figura de las diosas. Estas partes, especialmente al principio, llegaron a hacérseme un poco pesadas, pero rápidamente la historia vuelve a coger ritmo.
El tema es que es un libro que va de maldiciones, investigaciones y oscuros giros del destino, mientras que yo me esperaba costumbrismo y folklore. Hay algo de esto, pero no mucho. Como digo, lo principal son las pesquisas de Dora y cómo va descubriendo el pasado de su propia familia que se ve enredada en las investigaciones tanto de nazis como de los comunistas.
En general es un libro que me ha gustado y especialmente me ha sorprendido mucho, porque para nada esperaba que fuera a tomar los derroteros que tomó... pero al mismo tiempo es tan trágico todo en él que me resultó un "poco DEMASIADO" para mi gusto.
Aún así, una lectura original y sorprendente que creo que voy a estar una buena temporada rumiando, lo cual es más que positivo.

[Tahani Shihab · Rating 4 out of 5]

“حتى ذلك الذي يستقرئ الغيب، لا يستطيع الفكاك من أقداره!”.
كاترشينا توتشكوفا.

[Baba Yaga Reads · Rating 4 out of 5]

Streghe queer, folklore slavo, società matriarcali dimenticate dalla storia europea, il tutto—incredibilmente—basato su una storia vera.

Devo dire altro?

[Tomáš Fojtik · Rating 5 out of 5]

Je to teprve pár týdnů, co jsem se dozvěděl, že mají vyjít Žítkovské bohyně – kniha mladé (jen o půl roku starší než jsem já!) autorky Katky Tučkové. Kdysi jsem četl její Vyhnání Gerty Schnirch, ale nedočetl a vůbec si už nepamatuju proč – proč na mne ta kniha neudělala žádný dojem. Když jsem dostal Bohyně do ruky, povzdechl jsem si. Přes čtyři sta stran. Ale pustil jsem se do čtení – a doufal jsem, že to přežiju ve zdraví.

Prvních pár stránek jsem si moc neužíval. Vlastně mě to ani nebavilo. Možná jsem to četl ve špatnou dobu, možná jsem měl myšlenky v místě, které čtení neprospívalo. Myslel jsem na lidi, kteří odcházejí z mého života, byl jsem smutný za mou milovanou tetu, která umírala v nemocnici – prostě myšlenek, které čtení nepomáhaly, bylo až moc.

Pak se ale příběh rozběhl, stejně jako Dora z příběhu běhala po kopanických stráních. Rozběhl se rychle a svou intenzitou, půvabem a zajímavostí probudil můj čtenářský zájem. Začal jsem hltat rozplétající se klubko osudů žítkovských léčitelek a vědem, které se pro jejich “bohování” říkalo “Žítkovské bohyně”. Ani jsem si neuvědomil, kolik je hodin, seděl jsem v kavárně nad capuccinem, které se dávno nedalo pít, ale já četl a četl.

Autorka – Kateřina Tučková – několik let pracovala na tom, aby románu dala silný faktografický základ. Studovala zdroje a rozjela se do míst, kde se příběh odehrával a kde dodnes žijí lidé, kteří žítkovské bohyně pamatují. Sbírala příběhy a nasávala atmosféru – a vytvořila román, který je stejně tak obrovský, jako je něžný. Obrovský ve významu, který má: píše o vymřelé tradici, která se stovky let předávala z matek na dcery, aby ve druhé polovině 20. století dočista zemřela. Píše o tom, jak se na bohyně v minulosti pořáda



ly “hony na čarodějnice” – častěji motivovaní spíše osobními důvody, než ideologií a vírou. A něžný je román tím, jak vykresluje své ženské hrdinky – jako ženy silné i křehké zároveň. Paradoxně pro mě nebyla nejzajímavější postavou bohyně Surmena, kolem které se to celé motá, ale vypravěčka Dora a její osobní tajemství, její osobní život. Objevuje své pouto k dávné tradici, navzdory tomu, že se v ní rozhodla nepokračovat a vlastně tak stála u konce kopanického bohování.

Psal jsem o tom, že kniha má silný faktografický základ. Těch teoretických pasáží tam je hodně – hlavně se mi zdálo, že především na začátku druhé poloviny přebírají vládu nad příběhem. Téma je zajímavé a tak vás nudit nebude, ale kdo je lačný po příběhu, musí si od něj na chvíli odpočinout. Tato “akademičnost”, jak se to dá nazvat, je akorát tak na hranici, aby příběhu nepřekážela.

Je ale potřeba, aby v této recenzi zazněla silná slova. Už několik let jsem se nesetkal s českou knihou, která by na mne zapůsobila tak silně, jako Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Jejich atmosféra se (ale to je díky prostředí, ve kterém se odehrávají) blíží knize Želary Květy Legátové a věřte mi, že vás pohltí stejně tak, jako mě. Kateřina Tučková napsala obrovskou knihu – ne rozsahem a významem, ale silou svého příběhu. Vynáší na světlo Boží postupně zapomínaný folklor, umrtvělou tradici, která sama o sobě může být dost silná na román. Když k tomu přidáme další prvky příběhu, máme před sebou jednu z nejlepších knih, která u nás vyšla za posledních několik let. Kateřina Tučková je mladá autorka, ale napsala obrovský román hodný velkých jmen dějin česko-slovenské literatury.

Je to zážitek, který byste si neměli nechat ujít.

[Kristi Lamont · Rating 3 out of 5]

Whoo, boy. LOTS of stuff going on in my brain about The Last Goddess; had to sleep on it before attempting to put pen to paper, so to speak.

First of all, this was a _very_ grim book. The thought that is stuck in my mind is, "Man's inhumanity to man." (Man being non-gender specific, in this instance.)

Second, it was a very interesting and well-written book.....for the most part. Somewhere toward the end things got somewhat convoluted-y (a pet peeve), so much so that I went back and reread the last few chapters again this morning to make sure I wasn't mis-remembering things. Nope. Kateřina Tučková didn't present things in as straightforward a manner as she had in previous sections of the book. So, I was left wondering about why certain people had it out for certain of the goddesses; what all really was going on with those Third Reichers; who murdered a primary character and why; and what the family lineage of the last researcher really was.

I dunno, maybe if I could have read this in Czech it would have made more sense? Or, maybe it wasn't all supposed to make sense, because of the mind games the State Police played on people, and because of the mysteries inherent in the universe?

I went looking for reviews that might help me understand more, but couldn't find any. In English, at least. Help me out if you can!

PS
Got this as my "free" Amazon Kindle read for April yesterday. This is going to sound weird [even for me], but I decided to go ahead and read it insteading of continuing on with my Swedish police procedural binge because somebody in the neighborhood was pressure washing their driveway and the noise was SO MADDENING that I didn't think I would be able to focus on a hard copy book. Also, I've read some pretty lame free Kindle books over the past years, so didn't have high expectations for The Last Goddess. Figured hey, I'll start this, go back and forth between it and social media and word games, won't get my feelings hurt if it's weak sauce and I want to walk away from it.

Well, it was most definitely _not_ weak sauce. In fact, were it not for my issues with those final chapters, I would've given it 4 stars.

PPS
I would not recommend this book to anyone who is not already interested both in the ancient traditions of female healers _and_ in what life was like in a Soviet Socialist Republic satellite country. I am, so it was right up my proverbial alley.

[Kate · Rating 4 out of 5]

I bought this book as I thought it'd be about the White Carpathians and herbalism. It's.. well.. not really at all. However, it had me hooked from the start till the end. It's a strange book, I've never read anything like it. On one hand, it's very history and research based for a novel, which makes it really believable and old-lady-talk based and set in very calming environments which makes it rather comforting; on the other hand it covers topics such as dark magic, murders and persecutions and keeps you on the edge of your seat. The author sews these conflicting threads together and into an original, perfectly balanced, interesting tapestry that gives you a feeling not dissimilar to that you might get when walking through a forest at night - surreally real, soothing, exciting and a bit scary. A treat.

[Kyriaki · Rating 3 out of 5]

Δυστυχώς 2,5*

Με το που είδα το εν λόγω βιβλίο ομολογώ πως αμέσως μου κέντρισε το ενδιαφέρον. Έμοιαζε αρκετά με κάτι που θα μου άρεσε, κάτι που μάλλον ανέβασε τις προσδοκίες μου πιο πάνω από ότι θα έπρεπε.
Ξεκίνησε καλά αλλά στην πορεία χάλασε...
Μπορεί να είχε ενδιαφέρον σαν ιστορία αλλά αρκετές φορές με κούραζε και έπιανα τον εαυτό μου να βαριέται. Εκεί που πήγαινε να αποκτήσει ξανά ενδιαφέρον λίγο παρακάτω ξαναέπεφταν οι ρυθμοί. Οι αρχειακές αναφορές δε και τα αποσπάσματα από διάφορα έγγραφα που παρεμβάλλονταν δεν βοηθούσαν, μάλλον είχαν αντίθετα αποτελέσματα, ενώ ώρες ώρες θύμιζε περισσότερο την εξιστόρηση της έρευνας που έκανε η συγγραφέας παρά μυθιστόρημα.

Έθιγε κάποια ωραία θέματα, κυρίως για τη δύναμη της πίστης και την επιρροή της πάνω στους ανθρώπους ενώ προσπάθησε να παίξει και με το τι είναι πραγματικό και τι όχι, αλλά κατά τη γνώμη μου απέτυχε παταγωδώς θυμίζοντάς μου κάτι ταχυδακτυλουργούς/δήθεν μάγους που αντί να σε διασκεδάζουν προσπαθούν (αποτυχημένα) να σε “σοκάρουν” με τα δήθεν μαγικά τους.

Αναπόφευκτα επίσης, μάλλον λόγω θέματος, μερικές φορές μου έρχονταν στο μυαλό οι Καλοί της Hannah Kent, αλλά κατ' εμέ ούτε κατά διάνυα δεν νομίζω πως μπορεί να τους φτάσει το συγκεκριμένο.

Δεν ήταν κακό υποθέτω,αλλά δεν ήταν αυτό που εγώ ήθελα να διαβάσω.
Κρίμα, γιατί είχε προοπτικές...

[Patrizia · Rating 4 out of 5]

Il fascino di questa storia, annunciato dal titolo e dalla copertina di Keller, colpisce a effetto ritardato. Un mondo scomparso, che a lungo è sopravvissuto accanto a quello “normale” e per un po’ anche a dispetto di un regime che non favoriva certo fede e credenze popolari.
Le dee erano guaritrici, conoscevano l’animo umano e cercavano di aggredire la causa interiore del male, non solo i sintomi. Il loro dono si trasmetteva da madre a figlia. Il loro ultimo domicilio conosciuto era un villaggio nei Carpazi, un olimpo contadino in cui affluivano persone da diverse parti del paese.
Dora, ultima discendente di una famiglia di dee, cerca di ricostruirne la storia risalendo ai tempi della caccia alla streghe. I livelli stilistici del racconto sono diversi: documenti, ricerche storiche e ricordi si alternano e si intrecciano in una ricerca etnografica dietro cui si cela la necessità di recuperare la propria identità, negata e fraintesa.

[Tonkica · Rating 4 out of 5]

3.5

Dora Idesová posljednja je od boginja sa Žítkove i ovo je njezina priča. Govori se da u tim osamljenim selima na obroncima šume Bijelih Karpata žive žene koje su uspjele sačuvati drevna znanja što smo ih mi ostali zaboravili te da ih prenose s koljena na koljeno usprkos režimima i vojskama, mržnji i strahu, povijesti. Zovu ih boginjama jer poznaju način da se obrate Bogu i zamole ga za pomoć. Dora je znanstvenica i budućnost ne želi čitati iz kapi voska, kako to čini njezina tetka Surmena, ali želi znati prošlost svoje obitelji, a možda i svoju budućnost…

Cijeli osvrt pronađite ovdje: https://knjige-u-svom-filmu.webador.c...

[Diletta · Rating 5 out of 5]

Quelle Lolly Willowes vibes in un romanzo che dietro ha sicuramente un lavoro allucinante. Il bello di L'eredità delle dee non è solo che parla di streghe, miti, che crea praticamente un giallo (praticamente un thriller a un certo punto) perfetto e funzionante, ma è che non tralascia nemmeno una briciola di tutta la struttura mitologica, il folklore e i rituali che stanno dietro alle bohyne. È un romanzo squisitamente (avverbio non lanciato per caso) complesso e grazie Kateřina Tučková per aver reso giustizia, profondità e un contesto ben costruito alle streghe.

[Melina · Rating 5 out of 5]

4,5 αστέρια, το καλύτερο βιβλίο της χρονιάς ως τώρα είναι κάτι ανάμεσα σε μυθιστόρημα, χρονικό και μελέτη για τις θεές της Ζιτκοβα, φτωχές αγραμματες γυναίκες των Καρπαθίων της Τσεχίας που φημίζονταν για τις ικανότητές τους ως μαντισσες και θεραπεύτριες. Η αφηγήτρια, απόγονος μιας μακριας σειράς τέτοιων γυναικών, αφού χάνει τους γονείς της, μεγαλώνει μαζί με τον καθυστερημένο αδελφό της με τη θεία της γνωστή θεά της περιοχής ώσπου κι αυτή συλλαμβανεται από το καθεστώς για υπονομευση του συστήματος και κλείνεται σε ψυχιατρείο όπου και πεθαίνει. Χρόνια μετά ενήλικη πια και με σκοτεινές μνήμες από το ίδρυμα όπου βρέθηκε μετά τη σύλληψη της θείας προσπαθεί να μάθει την ιστορία της οικογένειας της και τις συνθήκες σύλληψης και θανάτου της θείας της αλλά και την αλήθεια για την κουλτούρα των θεών της Ζιτκοβα και των πρακτικών τους ερευνοντας τα ανοιχτά πλέον αρχεία της κομμουνιστικης Τσεχίας στα πλαίσια της διατριβής της. Το βιβλίο που βασίζεται σε αληθινά στοιχεία, οι θεές της Ζιτκοβα πράγματι υπήρξαν, μπλέκει οργανικά την πραγματικότητα με τη μυθοπλασία και είναι τόσο ενδιαφέρον και καλογραμμένο που παρόλο τον όγκο του δεν θέλεις να τελειωσει.

[Ellis ♥ · Rating 4 out of 5]

Carpazi Bianchi, Dora Idešová è l'ultima discendente delle dee di Zítková.
Quando, finalmente, vengono resi pubblici gli archivi della polizia segreta e può accedervi, la nostra protagonista inizierà una vera e propria investigazione che la condurrà inesorabilmente verso nuove consapevolezze.

[…] cominciò a emergere davanti ai suoi occhi quale fosse il suo vero ruolo e capì cosa le si richiedeva, in che modo poteva contribuire. Lei, che sola si trovava al confine di quei mondi separati, con un piede nella scienza e l’altro radicato profondamente nella sostanza della vita delle dee. Il suo scopo, si disse, era scoprire i destini di tutte le donne della sua stirpe, far emergere le loro storie dall’oscurità del passato e, soprattutto, informare il mondo dell’eccezionalità della loro arte, che i nemici, per secoli, avevano cercato di estirpare da Kopanice. Il suo compito era impedire che il loro lascito svanisse.

Ciò che muove la sua sete di conoscenza è principalmente redigere – in veste di etnografa - una tesi storiografica sulle cosiddette dee-guaritrici del patrimonio intellettuale cecoslovacco, ma a ogni documento verranno alla luce ombre sul suo passato e verità taciute e quando, tra le pagine, scorgerà il nome della tanto adorata zia Surmena, il nuovo obiettivo diventerà ricostruire cosa le accadde quando, per cause di forza maggiore, vennero separate.

Storia, folklore e finzione narrativa si mescolano dando vita a un romanzo sui generis, un'archeologia di fonti che andrà a influenzare la struttura stessa del libro che vede un alternarsi di parti romanzate e di dossier relativi all’indagine.
Non sapevo niente dei processi alle streghe in Moravia e Repubblica Ceca durante l'Inquisizione né di come, durante la Seconda Guerra Mondiale, l’esistenza di queste ultime avesse acceso l’interesse dei nazisti per attestare alcune teorie legate alla supremazia della razza ariana. Kateřina Tučková mostra quanto sia stato crudele e deleterio il comunismo, distruggendo tutto ciò che non si conformava alla visione del sistema socialista. Una lunga sequela di donne che hanno combattuto coraggiosamente contro i pregiudizi, le superstizioni e le maldicenze andando incontro a un destino di morte violenta.

L’autrice ci trasporta in un mondo perduto dalla cultura spirituale endemica, c'è un'autenticità quasi crudele nel ricostruire questa sorta di coscienza collettiva che affonda le radici in un quid di ancestrale.

A lettura ultimata ho osservato la copertina con occhi nuovi: il fiore che vi campeggia potrebbe simboleggiare quel passato sepolto che fa capolino per poi germogliare, grazie al lavoro infaticabile di Dora e alla sua ricerca di verità. Il romanzo ha una potenza espressiva icastica data anche dal modo in cui atmosfera e tensione si accrescono progressivamente man mano che i segreti riaffiorano.
Kateřina Tučková si conferma essere una grandissima sondatrice dell'animo femminile e regala ai lettori un memoir profondo.

Il frutto del suo lavoro ha raggiunto un notevole successo - oltre a essere pluripremiato a livello internazionale - e spero presto di poter leggere altro di suo.

[Iveta · Rating 5 out of 5]

Ke knížce mě přivedla spíše zvědavost a doporučení, která jsem slýchala ze všech stran. Před tím jsem od Kateřiny Tučkové nic nečetla, takže jsem absolutně netušila, s čím se budu potýkat. Nebudu říkat, že mě kniha chytla hned od první strany. Chvíli to trvalo, než jsem se do příběhu dostala, ale zhruba po padesáti stranách jsem už byla natolik vtažená s takovou intenzitou, kterou jsem zpočátku opravdu nečekala.

Popis bádání v archivech a pročítání si strohým úřednickým jazykem psané zprávy StB, které ničily životy mnoha lidem, byl stejně silný zážitek jako rozplétání osudu žitkovských "bohyň" samotnou Dorou. Neuvěřitelně pevně vybudované faktografické zázemí románu dodává naprosto živoucí sílu, která mnohdy děsí tím spíš, že skutečně vychází z reálných příběhů a hranice mezi fikcí a historickou zkušeností se často prolínají a stírají.

Žítkovské bohyně jsou silným čtením z několika důvodů. Jednak proto, že odhalují část lidové kultury, o které nemá většina lidí ani ponětí, dále se po svém vypořádává s minulostí a především odhaluje lidskou kluzkost, kterou demonstruje na donašečích, kteří neomylně proplouvají režimem (či spíše režimy) a mění strany podle toho, jak je to zrovna výhodné. Lidská zloba, závist a nepřejícnost patří mezi hlavní hybatele tohoto příběhu, ale své místo tady má i láska, laskavost a touha ochraňovat své blízké.

Žítkovské bohyně jsou pro mě jednou z nejvýraznějších knih, které jsem letos přečetla a rozhodně už zůstanou na předních místech v mém žebříčku. Jako další plus v nich vidím to, že se vyplatí důvěřovat českým autorům. V podstatě novodobou českou literaturu vůbec nesleduji a začínám mít pocit, že přicházím o skvělé zážitky.

[Ugnė · Rating 4 out of 5]

Paskaičiusi prie miegą kaip mažas vaikas bijodavau užmigti ir džiaugiausi, kad gyvenu mieste, nes kur nors kaime/gamtoj neištverčiau, viskas girdėtųsi/vaidentųsi, kamuotų košmarai arba nemiegočiau iš viso.

Knyga ir baisi, ir nebaisi. T.y., visai suprantu tuos ir tas, kam pasirodys nuobodoka - vidutinio amžiaus mokslininkė etnografė tyrinėja savo krašto žiniuonių - dievotojų - tradicijas ir istoriją, o iš tiesų tai bando suprasti, kas atsitiko jos šeimai ir kodėl. Istorija šokinėja čia praeitin, čia ateitin, čia į archyvus, čia į pasakojimus, čia į šios dienos mintis, ir pan. Žodžiu, nebūtinai atrodys kaip kažkas išskirtinio.

Iš kitos pusės, tai pasakojimas apie įtikėjimą ir galią, pavydą ir kerštą, tradicijų saugojimą ir niekinimą, šeimos paslaptis ir buvimą kitokia, ko nei prašei, nei nori. Baisiausia, kad čia ne fantasy ir ne maginis realizmas, knyga visiškai normalus romanas, ir būtent todėl tame normalume prasimušančios sudėtingos patirtys tikrai primena vaikystės istorijas apie kažkuo keistus žmones ir vietas, kur geriau nelįsti.

[Hannah · Rating 1 out of 5]

DNF at 13%. I got sick of trying to piece together the plot by reading government reports. A few were fine (especially as a way for the reader to discover things alongside the main character), but it became interminable; when I realized I was mentally flinching every time I saw one on the page, I remembered that life is too short to read crummy books. It’s a shame, as the plot summary sounds right up my alley. Alas!

[Anna · Rating 5 out of 5]

To jedna z najlepszych książek, jakie kiedykolwiek przeczytałam. Poruszająca, głęboka, szczera i zaskakująca. Powieść, która zaprasza w podróż wgłąb siebie i w Białe Karpaty, która wymaga poświęcenia uwagi i gotowości na powolne odkrywanie kolejnych warstw tej historii.

W centrum opowieści stoi Dora Idesová - ostatnia potomkini bogiń, czyli kobiet, które znały się na ziołach, potrafiły leczyć, przepowiadać przyszłość i kierować pogodą. Jednym słowem znały się na bogowaniu. Dora straciła bardzo wcześnie matkę, a opieką nad nią i jej bratem przejęła ciotka - bogini Surmenova. Dziewczyna jednak nie została boginią, napisała za to poprawną ideologicznie pracę magisterską o tym fenomenie. Temat ten jednak nadal ją głęboko porusza i po upadku komunizmu i otwarciu archiwów zaczyna prowadzić szeroko zakrojone badania, docierając do najstarszych dokumentów dotyczących bogiń oraz do akt służb bezpieczeństwa, które na inwigilację powyższych kładły szczególny nacisk. Prowadząc kwerendę oraz rozmawiając z najstarszymi mieszkankami, Dora odkrywa także prawdę o sobie - o swoim dziedzictwie, o klątwie i nieszczęśliwych zbiegach okoliczności, które znacząco wpłynęły na jej los.

Ta prawda zmusza kobietę do pracy nad sobą, do odnalezienia swojego przeznaczenia, zdecydowania czy jest potomkinią bogiń, czy jej zadaniem jest zachowanie pamięci o nich. Czeka ją przepracowanie trudnego dzieciństwa - ojciec zamordował matkę i odsiaduje wieloletnią karę więzienia, a także opieka nad chorym na zespół Aperta bratem i odszukanie własnej seksualności. Te wszystkie problemy pojawiają się mimochodem, w tle opowieści o wielkich boginiach, są jednak jej podsumowaniem, smutną konkluzją. Ogrom tematów poruszonych przez autorkę jest jednak tak wielki, że jestem pewna, że każdego czytelnika może poruszyć inna kwestia - działania SS czy czeskich służb bezpieczeństwa, donosicielstwo, komunistyczne ośrodki opiekuńcze, ludzka zawiść, życie w odległych górskich ostępach, tradycje, mit czarownicy itd.

Ciąg dalszy: https://przeczytalamksiazke.blogspot....

[lise.charmel · Rating 3 out of 5]

Opera che ricostruisce (romanzandola) la storia delle dee: guaritrici-indovine che hanno vissuto nell’area de Carpazi bianchi tramandando il loro sapere nei secoli di madre in figlia.
Col crollo del regime comunista la protagonista Dora (figlia è nipote di dee, cresciuta con la zia Surmena, una dea potente e stimata) accede finalmente agli archivi per scoprire perché la zia fu perseguitata durante il comunismo.
Scoprirà così anche segreti di famiglia e non, il coinvolgimento del nazismo nelle vicende della zona e la fonte delle persecuzioni.
Il romanzo è stato piuttosto coinvolgente nella prima parte, nonostante il massiccio inserimento dei documenti d’archivio (noiosissimi), ma proseguendo ho trovato tutto sempre più pretestuoso e “sgonfio”. Il finale poi non l’ho compreso, cosa voleva significare?

[Holka z Moravy · Rating 3 out of 5]

Z knihy mám strašně rozporuplné pocity. Kateřina Tučková rozhodně odvedla neskutečnou práci, když sbírala podklady pro knihu a představila světu bohyně, o kterých by se, ruku na srdce, většina z nás jinak nikdy nedozvěděla. Mě kniha dostala až do Žítkové a tamního muzea (doporučuji velice velmi).

Nicméně kniha se mi nečetla úplně nejlíp. Jednak mě strašně, ale fakt strašně nebavily spisy/reporty – a že jich tam bylo. 🫠 A jelikož byly fiktivní, klidně jich mohlo být míň.

Románová část byla zase moc zajímavá a čtivá. Dost se tedy měnilo tempo příběhu. A nakonec mně osobně vadil mišmaš skutečných jmen a fiktivních příběhů. Nevěděla jsem, co je pravda a co ne. To tak bylo asi schválně, ale mně to prostě nesedlo. Víc bych ocenila buď knihu se skutečnými příběhy bohyní ze Žítkové (což ale chápu, že by se jim nemuselo líbit), anebo komplet fiktivní román s touto tematikou.

Knihu bych každopádně doporučila, protože jsem díky ní a díky autorce objevila něco (a někoho) doslova magického. A za to děkuju.

[Petra Miocic Mandic · Rating 3 out of 5]

https://procitajto.com/2016/08/23/bog...

Uloga je književnosti, ponekad, dati glas utišanima, pravo obespravljenima, prostor izguranima ili marginaliziranima i uvjerljivom, u stvarnosti utemeljenom pričom ispuniti povijesne praznine. Kako bi ta uloga bila ostvarena, granice književnosti postaju protočnije i ona dopušta ulazak drugim narativnim diskursima, progovara i njihovim glasom. No kako bi književnost ostala književnost nikada ne smije dopustiti da taj drugi glas prevlada i nadjača njenu melodioznost. Stapajući se s drugim, književnost ne smije zaboraviti ono što jest. Dajući glas drugima, ne smije utišati svoj.


Pišući o društvu okupljenom pod nazivom Sjena noći, u istoimenoj, drugoj knjizi All Souls trilogije, američka književnica i povjesničarka Deborah Harkness naišla je na ime Matthewa Roydena, člana društva čije je postojanje povijest u potpunosti zanemarila. Ona mu je stoga, kao ispriku, udahnula život postavivši ga na središnje mjesto u svojoj priči. Na jednak je način, iste te 2012. godine u Češkoj mlada književnica i povjesničarka umjetnosti Katerina Tučkova pri istraživanju sudbina Boginja sa Žitkove najveću pozornost posvetila iscrtavanju one koja zapravo i nije bila boginjom, Dori Idesovoj, posljednjoj pripadnici stare, poznate i vrlo moćne loze čarobnica iz zaseoka na Bijelim Karpatima čije su pretkinje proricale budućnost, uništavale ili spašavale, ovisno o odabranoj strani. No vlastitu sudbinu, svom daru unatoč, nisu mogle predvidjeti i nadolazeće ih zlo, njihovim činima toliko puta od drugih otjerano, nije zaobišlo.

Čovjek ne može živjeti bez praznovjerja, ne ako je neznalica i kukavica, ističe Tučkova na jednom mjestu u romanu. Otkriva li time i razlog nemoći boginja spram ovladavanja vlastitom sudbinom? Je li i njima, kao i Dori, nedostajalo povjerenja u moć bogovanja i je li nada doista ono ključno što je vjeru njihovih sumještana održavalo snažnom, u priči Boginja manje je bitno. Ona se usredotočuje na istraživanje znanstvenice Dore Idesove, etnologinje zaposlene na Institutu za etnologiju i folkloristiku u Brnu, odlučne u namjeri da tradiciji što ju je već dvaput izdala, jednom je odbacivši kao ideju i drugi je put pretvorivši u suhoparan, posve nezanimljiv doprinos znanstvenom narativu, pri trećem pokušaju posveti zasluženu pozornost i plodove svog istraživanja pretoči u knjigu čiji će tekst biti vrijedan doprinos, kako znanstvenom, tako i mitološkom aspektu proučavanja ove ženske religije. Staza do cilja, trošne kolibe na Kopanicama, vodi Doru, a s njom i čitatelja, kroz stotine stranica arhivskog materijala raspoređenog po češkim i slovačkim baštinskim institucijama, vraća je u daleku prošlost i pruža pogled iz drugog ugla na događaje iz one nedavne.

Slažući komadiće slagalice čiji su glavni motiv boginje, Dora spaja krhotine vlastitog napuklog ja i otkriva mračne, od nje dobro skrivene fragmente obiteljske povijesti, a autorica kroz te dvije priče prikazuje svu surovost bivanja drugačijim u totalitarnim režimima kakvi su se, u nacističkom i komunističkom obličju, izmjenjivali na graničnom češko-slovačkom području. Nije, zapravo, važno jesu li te žene bile boginje, vještice, čarobnice ili tek žene bez zaštite u čijem je smjeru uperen pravi prst. Važno je bilo što su se drznule, svojim malim, gotovo beznačajnim subverzivnim djelovanjem na geografski vrlo skučenom teritoriju ogriješiti o dominantnu kulturu i time, na različite načine izazvati gnjev prevladavajućih.

Promatran kao etnografska studija značajnog dijela češkog, pa i slavenskog folklora i kao kritika svakog totalitarnog režima i svakog protupravnog oduzimanja slobode, bila ona sloboda kretanja, govora ili mišljenja, ovaj je tekst važan doprinos ne samo češkoj nacionalnoj već i europskoj književnosti. No premda u sebi sadrži elemente mnogih književnih žanrova i isprepliće povijesno s trilerskim, političkim i psihološkim, nije uspio postati roman u svoj punini značenja te riječi. Napisat ću roman, otkrila je Tučkova, prema vlastitim riječima, jednoj od posljednjih preživjelih suvremenica boginja. To ne mora biti loše, barem će ljudi sve bolje razumjeti, odgovorila joj je Alžbeta Baglarova.

Čitatelji će, možda, po završetku povijesno-geografskog puta po području negdašnje Moravske, bolje poznavati u knjizi opisan element češke narodne tradicije. Pozorniji će čitatelj i bolje razumjeti, ne samo događaje u Češkoj već i u ostalim zemljama jednakih ratnih i poratnih priča. No teško će biti zajedno s Dorom proživjeti priču boginja i stopiti se s tekstom. Dora je, istražujući, često zapinjala na birokratskim zaprekama. Na isti je način ovaj tekst zapeo u tunelu između znanstvene studije i romana. Praznine su, svakako, ispunjene, glasovima je dodijeljena boja, no namjesto melodije, stvaraju kakofoniju. A čitatelj? Baš kao i, mjestimice, Dora među policama arhiva, ostaje izgubljen u pokušaju srastanja i upisivanja svog osobnog, nepripadajućeg i drugačijeg.

[Inese Okonova · Rating 5 out of 5]

Ja "Jumavas" mērķis bija pēc iespējas sarežģīt šīs grāmatas nonākšanu īstā lasītāja rokās, tad vāka izvēle ar teikumu par "sievietes dvēseli un maģiju" ir perfekta. Tāpēc pateicos tikai laimīgam gadījumam, ka izlasīju "Domuzīmē" rakstu par čehu literatūras tulkojumu vilni un tad jau arī atsauksmes par šo grāmatu šeit pat GR.

Tiešām laba grāmata par Morāvijas nostūra Karpatu "dievietēm", kuru darbošanās šķiet visai līdzīga mūsu pašu Zilākalna Martai, uz sarežģītā Austrumeiropas vēstures fona, turklāt arī pats grāmatas sižets un forma, imitējot un daļēji arī līdzinoties pētījumam, uzrakstīta saistoši un tulkota labā latviešu valodā. Jāatzīst, ka bija grūti nolikt malā.

[Markéta Forejtová · Rating 4 out of 5]

Jazykově, tematicky a historicky za mě velmi povedená knížka, ale to jsem tak nějak čekala. Co jsem nečekala, bylo měnilcí se tempo. Mám pocit, že většinu informací jsem dostala v první třetině, a pak jsme vlastně moc nevěděla, kam kniha směřuje, než jsem za další třetinu dostala tu jednu klíčovou informaci, pak zas chvíli nic, a pak nastal urychlený konec 😅 Vlastně přemýšlím, jestli byspisy s trochu jiným zpracováním nefungovaly samostatně, bez hlavní hrdinky, která jimi listuje. Každopádně jsem ráda, že jsem knihu četla, a určitě bych ji doporučila dál.
4/5*

[Hymerka · Rating 3 out of 5]

Ця книга починається з жахливої сімейної трагедії: батько-алкоголік убиває дружину сокирою. Для когось це замітка в кримінальній хроніці, а для двох новоспечених сиріт — дівчинки Дори і неповносправного хлопчика Яцька — це не лише страшне горе, а й початок нового етапу життя. Тепер вони будуть мешкати разом зі своєю немолодою тіткою Терезією Сурменовою, або ж просто Сурменою, професія якої "боговання". Так називали у цій місцевості те, чим зазвичай займають сільські знахарки — ворожіння, альтернативна медицина, непрофесійна психологічна допомога. Вважалося, що ці жінки є такими собі посередницями, які передають прохання до Бога, тому сам процес отримав назву "боговання", а жінок-медіумів стали називати "богинями". Сурмена є спадкоємицею довгої вервечки цих "богинь". Її вихованка Дора, підрісши, вирішує присвятити своє життя дослідженню етнографії, а саме феномену житковських богинь, які нібито володіли містичними силами. От, власне, за ходом її розвідки ми й спостерігаємо на сторінках цього роману-бестселера. У запилюжених архівах Дора докопується аж до середньовічних справ про "відьомство", але найбільше її, звісно, цікавлять жінки зі свого роду і їхні "колєжанки" з рідних місць. Доля Сурмени, яка народилася на початку XX століття, просто не могла бути легкою, адже їй, як і всім іншим з її покоління, довелося пережити війну, під час якої вона стала об'єктом уважного спостереження і дослідження, і тяжкі повоєнні роки, адже сільські "забобони" не були любі соціалістичній країні, тож, на жаль, їй не довелося жити довго і щасливо.

Сама я дуже скептично ставлюся до всіх цих сільських знахарок, які маніпулюють людьми, які звертаються до них з відчаю. Але Сурмена, як персонажка, на щастя, зображена людиною зі здоровим глуздом і цілком раціональним ставленням до власних здібностей:

"— Коли вже зважилися приїхати аж сюди, до невідомої баби, що за бозна-якими чутками може помогти, — то, значить, добре попосиділи маком. А може, я їхня остання надія? Вони йдуть сюди й бояться, бо сумніваються, але надія їх сюди тягне. І щоб ти знала, часто-густо це такі люди, у яких не на тілі біда, а на душі. А таким найбільше помага, коли перестають себе мучити дурними питаннями: зможу чи не зможу їм допомогти... Знаєш, як їм відляже від серця, коли вже з порогу вони повірять, що маю чудодійну силу? Та й їм не треба ще раз виливати мені душу про свої негаразди. Кажуть, що віра зцілює. А вони вірять, що допоможу, тому все й виповнюється. Зрозуміла? Це не обман, а мудра допомога."

Те ж саме стосується і "родинного прокляття", історію якого Сурмена ретельно приховувала від власної небоги. Адже, не складно здогадатися, що як людину переконати в силі прокляття, то вона всі свої дрібні і великі нещастя спихатиме на "пороблено".

Загалом цікавий задум, але я очікувала більшого від цього роману.

От вам цікавинка на прощання: чеською побажання удачі звучить як "Zlom vas!", що означає "Зламай шию!". =)

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 5 out of 5]

Úvodní třetina knihy pro mě byla emocionální bombou, během 150 stran se Kateřině podařilo mě hned dvakrát rozbrečet. Proces se Surmenou a popis Jakoubka mi daly prostě zabrat. Pak bohužel nastala trošku pomalejší druhá třetina, která je sice zajímavá a oceňuji, kolik autorka vložila do rukopisu píle, nicméně s nábojem předchozí části se nedá rovnat. Finiš knihy ovšem opět nabírá spád a taky docela nečekaný směr a úplný závěr mě dostal do kolen.
Poslouchala jsem audioknihu neskutečně skvěle namluvenou mojí oblíbenkyní Terezou Bebarovou, které sekundoval (taky skvělý) Miroslav Táborský, a poslední minuty jsem úplně hltala. Poslední kapitolu jsem si dokonce pustila dvakrát, protože jsem nebyla schopná uvěřit tomu, že mě Tučková tak utřela :D
Zvuková stránka je vůbec výborná - kromě dvou předních narátorů, se můžete těšit na speciální efekty v případě čtení archivních spisů a dopisů a houslové předěly jednotlivých částí.
Vynikající záležitost! Těším se na Gertu!

[Veronika Pizano · Rating 5 out of 5]

V poslednej dobe mám šťastie na knihy, v ktorých je čiastočnou téma mágia. Žitkovské bohyne spadajú práve do tejto témy, kde sa história prepája s príbehmi fiktívnymi aj takými, ktoré sú založené sa reálnych osobách. Kniha má veľmi dobrú a svižnú formu, kde sa príbeh mieša so správami ŠTB. Vykreslenie histórie rodiny a najmä jej ženskej línie cez jedno storočie má vždy čo ponúknuť, lebo nám jednak ukazuje, že v minulosti vôbec nebolo tak dobre, ako niektorí radi spomínajú, ale tiež to, že v spoločnosti a vo vzťahoch stále existujú tie isté stereotypy.

[Vojtěch · Rating 5 out of 5]

Je to spíš na 4,5 hvězdy, ale tady neváhám přiklonit se k pěti. Lidi tahle kniha buďto uchvátí, nebo ji nebudou moci přijít na jméno. Kniha totiž není přímo pro každého, ale i tak si myslím, že dokáže zaujmout docela velkou masu lidí. Tučková píše skvěle a v audiu s hlasem Terezy Bebarové a Miroslava Táborského, to byl velký zážitek :)

[Michal · Rating 5 out of 5]

Tuto knihu mi vela ludi odporucalo ale nikdy sa mi do nej nechcelo. V nedelu som ju znudeny vytiahol z policky a od prvej strany do poslednej ma rozsekalo. Ma to vsetko:
- perfektne napisana a cita sa sama
- kopanice, historia, dejiny, nackovia, stb, komunisti, carodejnice, kriminalka, psychiatria, magia, tazke osudy, slivovica, pomsta, zmysel zivota …

mnam

[Vishy · Rating 5 out of 5]

After reading one Kateřina Tučková, I decided to read another 😊 It was 'The Last Goddess'.

Dora is researching on her family's past. At the same time she is also researching on female healers from her hometown, who were traditionally persecuted as witches in previous centuries, but who were called 'goddesses' in her hometown. These two areas of research intertwine, of course – what is the fun otherwise – because we discover that Dora's aunt who brought her up, her mother who died when she was young, her grandmother and her female ancestors all formed a long line of 'goddesses', who were healers, who were persecuted. As Dora delves more into her family history, she discovers many secrets, some surprising and some unpleasant, and from the pages of her family's history there arises a mysterious character who seems to have played a major part in persecuting her family members. The identity of this person and the secrets that are revealed and the way Dora's family story intertwines with her country's history forms the rest of the book.

'The Last Goddess' is a very different book compared to 'Gerta' because it delves into female healers, witchcraft, witch trials. But it has one common thing with 'Gerta'. It brings to light a little known facet of Czech history. I was surprised that much of the book was based on facts, and the author has done her research well. That makes the book even more fascinating. The women characters in the book are all fascinating, even one of the characters who practises dark magic. The ending of the story was surprising and heartbreaking – I didn't see that coming.

I enjoyed reading 'The Last Goddess'. Kateřina Tučková has written one more novel in Czech. I hope it gets translated into English soon. I can't wait to read it.

I'll leave you with one of my favourite passages from the book.

"...the people of Kopanice held on to the notion that they were exceptional because they lived in an exceptional setting. Dora would have liked to begin here in the writing of her dissertation. But of course, it was nonsense to open an academic work with an essay on a mountainous landscape whose slopes were covered with forests of Carpathian beech and oak, their trunks too broad to put one’s arms around, where the hillsides were dotted with narrow tilled fields and squat little cottages and meadows that, in summer, were aglitter with rare orchids and anemones. An academic work cannot begin with a description of a fresh summer day in the mountains that gives way in a moment to winds and storms that swathe the ridges in dark, impenetrable clouds, nor with one of a hard winter when the hills are whipped with snowy gusts more reminiscent of Siberia than southern Moravia. The pages of such a work cannot describe the huge round moon and the shreds of night sky between the tips of the serried hills, nor can it observe that on a cloudless night, the hillside paths are seen almost as clearly as in daytime; that when at such a moment you stand on the crest of a hill at the threshold of your cottage, you might believe yourself in heaven, the whole world open beneath your feet; and that the lights of cottages scattered across the hillside opposite wink at you, as do those of Hrozenkov from a hollow between hills, like a babe in its cradle. Everyone knows of everyone else, regardless of the distance between them. They are alone, yet together. That would have been a proper beginning for her dissertation, showing how magical Kopanice in the White Carpathians was and that only in such a place could something as special as the goddesses originate and develop. In an academic work bound by strict rules in which aesthetics counted for naught, there was no place for it, however."

Have you read 'The Last Goddess'? What do you think about it?

[Diana · Rating 3 out of 5]

Žítkovské bohyně bola kniha z českej beletrie, ktorá ma prilákala názvom a ohlasmi. Zaujala ma však menej, ako som som dúfala. Tentokrát mi okrem iného nesadla forma. Autorka zvolila román prepojiť s historickými aj fiktívnymi dokumentmi v podobe štúdií, článkov, správ a pod. Aj keď ma to zo začiatku bavilo, po prvej tretine som úplne strácala záujem tieto dokumenty čítať. Naozaj som nemala v románe náladu čítať trojstranový extrakt z diplomovky, keď už vlastnú diplomovku sa mi nechcelo čítať, aby som ju mohla po sebe opraviť. Jazykom ma tiež autorka nezaujala, možno som bola presýtená tou prevažujúcou literatúrou faktu.

Ďalšia vec, ktorá mi nesadla bola okrem formy aj obsah. Ak by mi niekto príbeh Bohýň povedal, určite by som uznala, že je to veľmi zaujímavé a bolo by skvelé prečítať si o tom knihu, no autorka informácie trúsila a podávala spôsobom, vďaka ktorému som od toho chcela viac. Ako keby sme celý čas čakali na nejaké veľké odhalenie a tajomstvo, ktoré sa podľa mňa nakoniec ani nevyplatilo a mne sa nedočkalo zadosťučinenia. Posledné kapitoly boli dokonca pomaly rekapitulácie zisteného, čo záujmu tiež neprospelo. K počudovaniu najlepšia kapitola zo všetkého bol samotný epilóg, ktorý obsahoval všetko potrebné, čo sa čitateľ z tejto 450-stranovej knihy mohol dozvedieť.

Aj keď som bola dosť sklamaná v niektorých ohľadoch, nebolo to pre mňa až také veľké utrpenie čítať. Téma ma rozhodne zaujala, no spracovanie a forma mne osobne nesadla, čo však neznamená, že tento román nie je výnimočný. Určite odporúčam všetkým, ktorí ju na poličke českej beletrie neobjavili a zaujíma ich bylinkárstvo, ťažký osud rodiny/generácie či dokonca aj dejiny Československa.

[Dana · Rating 3 out of 5]

Zanimljiv istorijski roman o specifičnom rukavcu istorije Češke, ali bi se lako mogle naći i paralele sa Balkanom jer mi imamo mnogo sličnih ćoškova u kojima se mešaju prastari običaji, narodna verovanja, praznoverje i vera, pa kad se ukrsti sa tokom događaja iz "spoljnog sveta" svašta je moguće. Mnogo je zaista interesantne dokumentacije iščitano i autorka se veoma potrudila da sve uklopi, međutim, vidi se da je u pitanju nevičan pisac jer su šavovi oštri između dokumenata i toga što želi da kaže, mnogo mnogo je podataka, imena, koja samo to ostaju, pa čak i glavna junakinja je vođena samo svojom sudbinom i svojim istraživanjem - ništa o njoj zapravo ne znamo kao o ličnosti.
Ipak, veoma mi je drago što sam je pročitala i nije zalud utrošeno vreme.