Answer to Job

C. G. Jung Obra Completa #11d

by C.G. Jung, R.F.C. Hull (Translator)

Jung has never pursued the "psychology of religion" apart from general psychology. The unique importance of his work lies rather in his discovery and treatment of religious, or potentially religious, factors in his investigation into the unconscious as a whole and in his general therapeutic practice. In Answer to Job, first published in Zurich in 1952, Jung employs the familiar language of theological discourse. Such terms as "God," "wisdom," and "evil" are the touchstones of his argument. And yet, Answer to Job, perhaps Jung's most controversial work, is not an essay in theology as much as it is an examination of the symbolic role that theological concepts play in a person's psychic life.

Genres: Psychology, Philosophy, Religion, Nonfiction, Theology, Spirituality, Christianity

121 pages, Paperback

First published January 1, 1952

About the author

Carl Gustav Jung (/jʊŋ/; German: [ˈkarl ˈɡʊstaf jʊŋ]), often referred to as C. G. Jung, was a Swiss psychiatrist and psychotherapist who founded analytical psychology. Jung proposed and developed the concepts of extraversion and introversion; archetypes, and the collective unconscious. His work has been influential in psychiatry and in the study of religion, philosophy, archeology, anthropology, literature, and related fields. He was a prolific writer, many of whose works were not published until after his death.

The central concept of analytical psychology is individuation—the psychological process of integrating the opposites, including the conscious with the unconscious, while still maintaining their relative autonomy. Jung considered individuation to be the central process of human development.

Jung created some of the best known psychological concepts, including the archetype, the collective unconscious, the complex, and synchronicity. The Myers-Briggs Type Indicator (MBTI), a popular psychometric instrument, has been developed from Jung's theory of psychological types.

Though he was a practising clinician and considered himself to be a scientist, much of his life's work was spent exploring tangential areas such as Eastern and Western philosophy, alchemy, astrology, and sociology, as well as literature and the arts. Jung's interest in philosophy and the occult led many to view him as a mystic, although his ambition was to be seen as a man of science. His influence on popular psychology, the "psychologization of religion", spirituality and the New Age movement has been immense.

Reviews

[yo JP]

Jung je gangster. Osobně si ty jeho diktáty užívám. Je to jako kdyby nakráčel do budovy, přistoupil k nejvyššímu představenému arcidiecéze a dal mu čelo. A zatímco se dotyčný svíjí na zemi v krvi, Jung vysvětluje proč formou rap songu. Jeho samotný postoj "z pozice laika", jak říká, ale staví křesťanství, myšlenku Boha, pod neuvěřitelný zatěžkávací test, protože Jungova inteligence vskutku je až děsivá. Svým způsobem si myslím, že tahle kniha dobře zhodnocuje křesťanský dogmatismus a slepé přijímání myšlenek (což je to, co mě od víry s jinak sympatickými základy a morálkou vždy odrazovalo). Jungovo "kritického myšlení tázajícího se člověka" vyžaduje vaše plné soustředění a trpělivost a zaujetí pro to, co čtete... je to sice obtížné ale zároveň sdostatek srozumitelné a přístupné. A ještě jedna věc: než se pustíte do téhle publikace, doporučil bych si přečíst Knihu Jóbovu a Zjevení Janovo.

[Rosopsida]

Koho nedojímají liturgie a katedrály a varhany a babiččin křížek na krku a přísliby laskavosti? Ta nezdolná lidská víra v dobro? Člověk se pak z vnitřního pnutí pustí do Bible a hned tak na třetí stránce si říká wtf co je totok za typka. Když vševědoucí a všemohoucí bytost káže tolika ctnostem, aby je o pár stránek dál sama porušila. Když mezi Starým a Novým zákonem projde tak dramatickou osobnostní proměnou, že se přeci nemůže jednat o stejnou entitu? O stejného Boha?

Jung se s touhle božskou morální nekonsistencí obdivuhodně vypořádává, ačkoliv je při čtení zapotřebí nemalá dávka mentální akrobacie.

Otázka, zda Bůh vůbec existuje, není pro něj žádným dilematem. Lidská duše si Boha vytvořila, Bůh tedy je. Minimálně jako projev kolektivního nevědomí – našich tužeb, strachů a nejvroucnějších ideálů. Mění se tak, jak se měníme my; štěpí se tak, jak se štěpíme my.

»To, že na nás Božství působí, můžeme zjistit jen prostřednictvím psýché, přičemž ale nejsme s to rozlišit, zda tyto vlivy přicházejí od Boha, nebo z nevědomí, to znamená, že se nedá zjistit, zda Božství a nevědomí jsou dvě rozdílné veličiny.«

Raný abrahámský Bůh byl vášnivý a protikladný. Nevyhýbal se krutým činům, jako je usmrcení prvorozeného dítěte, »ačkoli jeho vševědoucnost a jeho všemohoucnost takových postupů vůbec neměla zapotřebí.« A Izraelitům jeho nevyzpytatelnost kupodivu vůbec nevadila. Snad protože se ještě neobraceli výhradně na rozum, tak jak to dnes máme tendenci dělat my? Proto se Job neostýchal od Boha očekávat pomoc proti Bohu.

Vyrovnání se s protiklady je zásadní podmínkou individuace, jejich propojení však nelze provést logicky a jsme tak odkázání na symboly. Zatímco Jahve ještě v plně monoteistickém pojetí obsahuje dobro i zlo (které je místy personifikované satanem, hadem apod.), křesťanství nabírá dualistické podoby, když se Ježíš stává výlučně dobrým a protipól je vypuzen jako konsekvence lidské svobodné vůle (ačkoliv to mohl být právě Bůh, který mohl člověka lépe vytvořit "k obrazu svému"). V důsledku tak vyvstává obtížně řešitelný "problém zla", nicméně Jung píše, že výlučná božská dobrota byla nutným předpokladem, aby tehdejší náboženství přežilo – tedy aby tehdejší společnost zcela nezavrhla iracionální aspekty lidství. »To by znamenalo disociaci mezi vědomím a nevědomím, tedy nepřirozený, respektive patologický stav, takzvanou „ztrátu duše“, kterou je člověk odpradávna ohrožován. Ocitá se neustále a ve vzrůstající míře v nebezpečí, že bude ignorovat iracionální danosti a potřeby své psýché a namlouvat si, že všechno zvládne vůlí a rozumem[.]«

Jung věřil, že náboženské systémy a symboly jsou živé a měly by reagovat na měnící se společenské podmínky. A pokud toho nejsou schopny, stávají se dogmatem odcizeným od skutečných potřeb lidí. Jako jedno z nevyslyšených potřeb moderního člověka Jung například považoval absenci ženského prvku v institucionalizovaném náboženství: »Už drahný čas se mohlo vědět, že v masách žije trvale hluboká touha, aby orodovnice a přímluvkyně konečně zaujala své místo u Svaté Trojice a byla přijata jako Královna nebes a Nevěsta na nebeském dvoře.«

Mně tohle čtení přineslo spoustu nových nápadů, jak na křesťanství nahlížet, a upředlo pár vláken pojících moje porozumění východního a západního pojetí božství. Rozumově se mi to jeví skoro jako marné a časem plýtvající úsilí, nicméně zrovna se mi vybavily již dávno nekorektní, hrabalovská slova pana přednosty: Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá…

[Edna Nová]

Uf.. Nebylo to jednoduché čtení, což jsem ani nepředpokládala. Docela by mě zajímalo, co by na knihu řekl teolog, ale pravděpodobně by jen pokrčil rameny.
Jung “medituje” nad Bohem, jeho rozpory. Postupuje od Jóba, kterému dává zásadní význam, až po Zjevení Janovo v Novém zákoně. Sděluje svůj názor na poslední dogma o Marii.
Časem bych si knihu mohla přečíst znova. Po dlouhé době něco s tématem SZ a NZ.

[Michal]

Nesnadné čtení, ale nadmíru zajímavé. Nějak jsem se obtížně srovnával s tou úvodní náloží, kterou od Carla schytal Hospodin, ale pak mi došlo, že stejně Joba čtu s light optikou teologie jeho přátel. To Carl ne. Ten je neúprosný. Trochu pochybnosti mám nad tím, s jakou snadností míchá různé tradice, ale kolektivní nevědomí to asi vidí jinak. Velmi oslovující myšlenka pro mě je ta, že úkolem života je sladit racionální a iracionální části duše. Ne podmanit jednu druhou. A víra je v tom zásadní pomocí. Překvapilo mě jak moc křesťanská ta kniha je.