Identity

by Milan Kundera

There are situations in which we fail for a moment to recognize the person we are with, in which the identity of the other is erased while we simultaneously doubt our own. This also happens with couples--indeed, above all with couples, because lovers fear more than anything else "losing sight" of that loved one.

With stunning artfulness in expanding and playing variations on the meaningful moment, Milan Kundera has made this situation--and the vague sense of panic it inspires--the very fabric of his novel. Here brevity goes hand in hand with intensity, and a moment of bewilderment marks the start of a labyrinthine journey during which the reader repeatedly crosses the border between the real and the unreal, between what occurs in the world outside, and what the mind creates in its solitude.

Of all contemporary writers, only Kundera can transform such a hidden and disconcerting perception into the material for a novel, one of his finest, most painful, and most enlightening. Which, surprisingly, turns out to be a love story.

Genres: Fiction, Novels, Czech Literature, Literature, Classics, Philosophy, France

176 pages, Paperback

First published October 29, 1997

About the author

Milan Kundera (1 April 1929 – 11 July 2023) was a Czech and French novelist. He went into exile in France in 1975, acquiring citizenship in 1981. His Czechoslovak citizenship was revoked in 1979, but he was granted Czech citizenship in 2019.

Kundera wrote in Czech and French. He revises the French translations of all his books; people therefore consider these original works as not translations. He is best known for his novels, including The Joke (1967), The Book of Laughter and Forgetting (1979), and The Unbearable Lightness of Being (1984), all of which exhibit his extreme though often comical skepticism.

Reviews

[Lukáš Palán]

Bon žur literární rodino.

Vzal jsem do ruky ruky další knihu od českého croissantu Kundery a příště bych asi vzal do ruky raději kaktus nebo mrtvou krysu.

V téhle polévce písmen se vyskytují dvě bagety, Jean-Marc a Šantal. Jelikož jsou francouzáci, a ještě k tomu v knize, uvažují samozřejmě stylem, který je neslučitelný se životem. To jest, že zpochybňují vše, co zpochybnit jde, jen aby mohli dumat nad tím, co je život. Takhle si já připadám pouze na záchodě.

Hned z kraje začne dostávát Šantal dopisy od anonymního voejůra a jelikož má v hlavě kebludnu, hned si myslí, že je to buď soused a nebo bezdomovec. Od koho to je je naprosto bublifuk, protože Šantalin mozek se promění v centrifugu a začne valit těžké filozofické bagety. Jean-Marc mezitím chodí domů a do práce, ale jelikož je taky bageta a to ještě kunderovská, začne taky přemýšlet a když dva francouzi přemýšlí, to vždycky skončí buď revolucí nebo rozchodem. A tak se oba dva najednou chtějí rozejít, aniž by měli důvod. Šantal to vyřeší tím, že vodjede do Londýna, kde se jí zdá, že omylem došla na gangbang party, ale ono ne! Kniha totiž končí klasickým "Bobby byl celou dobu ve sprše" twistem - to když kundera vysype z rukávu odstavec: zdálo se mi to? Je to sen. Ale čí? Můj? Jean-Marca? A kdy se nám to začalo zdát? Nic z toho se nestalo!

Proboha.

4/10

[Michaela]

jokes on me, jelikož jsem to podle goodreads už někdy četla anglicky a v českým překladu to byl úplně jiný zážitek – asi konkrétně jména Chantal a Jean-Marc mají v češtině určitou "románovost", která v angličtině tak nebije do očí

...každopádně si asi někdy chci přečíst originál?

[Karolína]

Číst Kunderu jako teenager byla hrozná frajeřina, protože se pak člověk mohl cítit jako hyper-intelektuál, kdo ví, co je "dobrá" literatura a ví něco víc. Jeho knížky se totiž dobře čtou, míchají literaturu s filozofickými úvahami a tak působí "intelektuálně" (ať už to znamená cokoliv). Čím víc jsem toho za posledních 10 let přečetla, došlo mi, že Kundera je senzace v kontextu své doby, života a kariéry, v rámci světové literatury ale tenhle názor může trochu pokulhávat. Pokud bych měla definovat jeden společný rys všech jeho děl, bude to pravděpodobně černobílé dělení světa na muže a ženy, kteří jsou strašně odlišní a nedokážou se dostat z norem, které jim předepisuje jejich mužství a ženství. S čímž prostě nesouzním. Nepochybuju nad tím, že je výborný spisovatel, na svou dobu toho dokázal spoustu, každopádně mi osobně vadí nadřazenost, kterou šíří svým šovinismem, arogancí, vztahem k rodnému jazyku a posunem názoru po emigraci. Ale což, Roland Barthes přeci hlásá the death of the author.

Neuvěřitelně dobrá pro mě ale byla práce překladatelky - Totožnost byla původně napsána ve francouzštině a při čtení se kniha velmi jasně liší od knih napsaných v češtině, bez toho, aby bylo poznat, že to je překlad. Klobouk dolů. Anna Kareninová v poznámce překladatelky píše: "[V Totožnosti] jsem se začínala navíc setkávat s obraty a slovy, jež se v jeho českých knihách nevyskytují a bylo třeba je v duchu spisovatelovy češtiny nově vytvořit. Objevovala jsem českou poetiku Milana Kundery vtělenou do francouzského románu: obohacenou skrze francouzštinu a přitom stále navázanou na jeho české dílo." Schopnost převést takový text do češtiny, aby byl koherentní s předchozím dílem, ale aby bylo jasné, že se nejedná o originální český text - neskutečná práce.

[lukas vydra]

Jednoznačně nejslabší dílo Milana Kundery, které mě ze začátku nebavilo, ale ke konci už jsem tušil, že nemohu dát méně než 4 hvězdy. Tím nechci říct, že by třetí dějství této novely dílo jakkoli spasilo, možná naopak - 'možná to celé byl sen' je taktika, kterou jsem zkoušel při slohových pracích už na základní škole, ale spíš mě nějak prostě dohnala sentimentalita. Přemýšlím nad tím, zda bych toto dílo neocenil více, kdyby nebylo dílem Milana Kundery. Značně se vymezuje jeho standardní tvorbě, a to snad každou vlastností která charakterizuje literární dílo. Co musím jednoznačně ocenit je překlad Anny Kareniny, je opravdu výbornou překladatelkou a jsem rád, že jsem měl tu čest ji potkat naživo. Bohužel jsem toho času nebyl vlastníkem jí přeloženého románu a regionální knihovna nebrala karty, tudíž nedisponuji podepsanou kopií knihy (podepisují vůbec překladatelé své překlady?)
PS: Fakt existence románu, kde na oko Kundera hraje do snové tématiky alespoň hmotně opodstatnil předmět Snového výkladu Milana Kundery, který již několikátým rokem vyučuje pan docent a kunderolog Češka na FHS UK.

[Matěj Kolář]

Setkal jsem se s názorem, že Kundera nepíše nic jiného než červenou knihovnu pro intelektuály… Jestli to nějaká jeho kniha splňuje, tak možná tato. Možná taky ne. Každopádně zatím jeho nejslabší počin.

[Anna]

3,5/5
Na první pohled snový román o jednom vztahu, na druhý pohled tak trochu povídání o menopauze. Na Kunderu mi to přišlo téměř nezvykle laskavé vůči ženské postavě.
Moc jsem si užívala zachycení prchavých momentů nedorozumění a jemných nuancí úzkosti v mezilidských interakcích, to mi přišlo hezky ze života. A některé pasáže byly fakt humorné.
Body dolů za random ranty pana markeťáka o trockismu a o životě.

[neli ❤︎]

Míla se opět předvedl, krása!

[Matouš]

Sametová revoluce otevírala možnost návratu Milana Kundery do české kultury i vlasti, ale právě v této době se spisovatel rozhodl, že musí češtinu i českou tématiku definitivně opustit. Jelikož byl Kundera po ruské invazi zbaven českého publika, snažil se najít jazyk, ve kterém by mohly mít jeho romány definitivní podobu a byly by z ní překládány do dalších jazyků. Kolem roku 1985 se pustil do revize všech francouzských překladů svých knih a dle jeho slov jí věnoval tolik energie, kolik by ho stálo napsání dvou nových románů. Nesmrtelnost (1990) byl poslední román, který napsal Kundera česky, ačkoliv vyšel nejprve ve francouzštině. Současně jde o první román, ve kterém se česká tematika neobjevuje. Kundera v tomto díle jednoznačně vystoupal na svůj románový i filozofický vrchol. V doslovu autor vysvětluje, proč dal přednost revizi Nesmrtelnosti, před dřívějšími romány. Jelikož Milanu Kunderovi jde zejména o poetiku románu, chtěl zpřístupnit čtenáři právě onen poslední román, neboť v něm se mu podařilo důsledněji uskutečnit jistou románovou poetiku, kterou sleduje již od Žertu. V dalších románech, napsaných pouze ve francouzštině, Kundera znovu varioval některá svá základní témata, ale rozvíjel i nová. V Totožnosti (L'Identité, 1998) se vrací k tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie. Ve vyprávění se střídají stárnoucí milenci Jean-Marc a Chantal. Jejich příběh ovšem neobsahuje žádnou definici nebo jasný popis toho, co lze identitou rozumět. Spíše vypovídá o dvou lidech a jejich vztahu, který je zpochybněn, jak bývá u Kundery obvyklé. Chantal začne dostávat anonymní milostné dopisy, které ji vždy potěší. Když ale zjistí, kdo je jejich autorem, cítí se podvedená. Chce uniknout každodennosti vztahu tím, že se přidá k výletu svých kolegů do Londýna. Tam je však opustí, aby se vydala hledat svého starého známého. Za poněkud nejasných okolností se dostává na sexuální party, ze které ji nakonec zachrání Jean‑Marc. Tato „záchrana“ je pro Chantal zároveň i něčím jiným, ale neslušelo by se zde zápletku románu vyzradit. Těžištěm románu je Chantalina věta „Muži se za mnou již neohlížejí.“ Kolem ní autor s neustávající vypravěčskou meditací nad poetikou románu rozvíjí příběh o víceznačností lásky, voyerismu a žárlivosti. Tento román lze číst v kontrastu k povídce Falešný autostop, kde je obdobná vyprávěcí situace i tematická výstavba. Románová struktura Totožnosti není tak komplikovaná jako v Nesmrtelnosti. Kundera však opět využívá perspektiv svých postav k různému nahlížení na odehrávající se situace. Často je tedy ta samá příhoda popsána nejen z pohledu Chantal, ale též z pohledu Jeana-Marca. Dílo nebylo autorem přeloženo do češtiny. Je tedy dostupné pouze ve francouzském originále nebo cizojazyčném překladu. O nevyžádaném a nelegálně zveřejněném českém překladu lze říci slovy Milana Uhdeho jediné: „Jde o krádež, o pokračování komunistického myšlení, které de facto popírá soukromé vlastnictví.“ Ve své disertační práci (Irritation als narratives Prinzip. Untersuchungen zur Rezeptionssteuerung in den Romanen Milan Kunderas) se Totožností zabývala Dr. Doris Boden. Text byl přeložen do češtiny pro časopis Slovo a smysl.

[Dymbula]

To nadšení z Žertu a Směšných lásek mi vyprchalo.

[Jarmik001]

Ne, že bych cíleně vyhledával všechny Kundery, ale když někde na nějakého narazím, většinou ho zakoupím. Nejinak to bylo i teď, když vyšel oficiální překlad Totožnosti.
Román je o dvou starších lidech, možná lidech středního věku. Věk není nikde zmíněn. Podle děje však se jedná lidi kolem padesátky. Muž je o 4 roky mladší. Každý už má v životě za sebou nejednu životní zkušenost, která ho nějak formovala. Zdá se, že oba konečně našli lásku, štěstí a životní stabilitu. Zároveň se ale zdá, že na prahu stáří každý ještě od života něco čeká. Žena například zjišťuje, že se za ní už muži neotáčejí. Muž se diví, vždyť on je miluje, tak proč jí záleží na názoru druhých. Oba si projdou obdobím bolestného nedorozumění a odcizení.
Nakonec ale přicházejí na to, že prožít spolu konec života nebude vůbec špatný nápad.

[yo JP]

Protočit oči v sloup po dočtení poslední stránky (románu) se zaklapnutím knihy asi není nejlepší znamením. 'Totožnost' definitivně nezapadá mezi Kunderovy nejlepší práce, ale pořád má v sobě jakýsi typický tématický okruh, tentokrát sdostatek matoucí, nechávajíc skoro až dickovsky tápat postavy v jejich vlastních realitách a identitách (konec především)... téma se opět snaží něco specifického vyjádřit a 'L'identité' tak není pouhým typickým román(k)em. Je to definitivně pořád Kundera, ač citelně slabší a vyčpělejší (a nemyslím si, že je to tématem, náladou, postavami), ve svém pozdním francouzském období, kde se tentokrát snaží překombinovat to, překvapit, nenechat čtenáře vědět, na čem je. Chantal, která přišla o dítě, se rozvedla s manželem, jehož rodina a on po ní chtěli "další dítě, aby zapomněla" a pak se dala dohromady s Jeanem-Marcem, který je jí posedlý, ale ona je k němu současně částečně jaksi odtažitá, doléhá na ni věk, menopauza, touha být sexuálně chtěná jinými, jak říká, že "muži už se za ní neotáčí". Dvojice postav je spojujícím prvkem, jak kapitoly ping-pongují mezi oběma perspektivami, ale jakoby obě postavy šly jaksi mimo sebe, jsou spolu, ale nejsou, což je velmi tradiční vztahová politika (ale na druhou stranu, zrovna jsem narazil na článek, kde vědci konečně definitivně prokázali, že přátelství mezi mužem a ženou je nemožné, takže je to asi fér)... ostatně možná to se děje ve spoustě vztahů, jen spousta předstírání, simulakra, nemusíte to být ani vy, co je s tím druhým, jen když to dostatečně "předstírá" nebo "budí ten dojem". Ačkoliv je Chantal jaksi "mimo", zasněná ve svých trápeních, její pozornost zpět přivede stalker, který ji začne sledovat a psát dopisy, popisovat její život z jeho (jiné) perspektivy. To ji přinutí najít svoji "červenou košilku" a znovuobjevené laškování (když si myslí, že při milování s Jeanem-Marcem ji stalker sleduje) a košilka, zmačkaná v rohu po milování, stejně jako její znovuobjevené červenání se, stydlivost, které se jí v dospělosti poprvé vrací od dob jejího mládí, jakoby byly jakýmsi svého druhu znovuzrozením nebo návratem. Nicméně velmi brzy se v příběhu vyjeví, že autorem je (nejspíš) sám Jean-Marc, který píše dopisy, aby v Chantal probudil dojem, že je chtěná... chce ji tímto probudit. Chantal si dopisy schovává, ale neřekne mu o ničem. A pak jí dojde, že je (nejspíš) píše J-M a současně, že si podřezala větev, protože nesdílí tuhle intimní informaci, nicméně v tomhle vztahu má Chantal navrch (páku) a tak Chantal, která má svoji konformitu v rukou, přiměje nějak vydestilovat, že co Jean-Marc udělal bylo vlastně špatně a proti ní a jejím postojům, proti jejímu šuplíku s podprsenkami, kde si dopisy schovává a proti bytu, kam nikdo nesmí a kde si ani "dítě nesmí vzít jablko a musí jej vrátit do misky" (tohle často ženy dělají, když něco nechápou, soustředí se na ten nejhorší možný prvek, i když se jim snažíte pomoct, ve výsledku "narušujete její soukromí" ale to už je vypíchnuto v samotném textu; pro ženy je důležitější, jak to děláte (mile, vstřícně) a to že jim třeba lžete, nebo lhaním ubližujete je až druhá věc, protože nepociťují následky okamžitě, de facto nestojí o vaši pomoc, pokud nerozumí tomu, že to je to o co se snažíte), takže se na truc rozhodne fakeovat, že odjíždí do Londýna (ale neodjíždí a ani tam nechce), což je kód mezí ní a J-M pro to, že tam půjde nezřízeně píchat s jakýmsi promiskuitním známým (a asi jeho gimpama v dungeonu) a jelikož je ona v domácnosti ta, co vlastní byt a má větší příjem, logicky nemůže milence respektovat, je pro ni pouze, dnešními slovy, SIMP a tak JM vykázán odchází, ale pak zjišťuje, že bez ní nemůže být a text končí v dost tripózním závěru, kde obě postavy "možná existují a možná ne", ztracení ve své identitě, či předstírání, co je co, kdo je co, kdo je kdo, snažíc se k sobě navrátit a pak být de facto vegetativní simulakra. Vyvolalo to ve mně hodně prázdný dojem... o nenaplněnosti dnešních přetvařujících se vztahových tahanic, které díky své neautenticitě často končí v téhle slepé prázdné uličce, kde nikdo nemá pravdu, protože oba lžou. Ale zároveň mi přišlo, že jako romanopisec se tu s tím Kundera popasoval trochu jako někdo, kdo chtěl prostě vydat román, jako někdo kdo spěchá, když potřebuje uvařit polívku, i když neměl nic napsáno a tak jen lehce roztáhl dobrý námět, co by byl ok, jako povídka, oškrábal zeleninu, zahustil to trochu bramborovým škrobem, aby se neřeklo, bujón... a prostě, už to definitivně není "ono", ale díky tomuhle textu si zase asi přečtu Cyrana z Bergeracu, takže za tenhle impuls díky, protože nedávno jsem viděl rozhovor s Hofmannem, který postavu Cyrana hraje už velmi dlouho v divadle a to už je "dva ze dvou"... a jo, Tři mušketýři definitivně stavěli přátelství nade vše (jak je zde zmíněno, že "Přátelství je problém mužů." ne žen, "žádné povolání ho spontánně nepřitahuje" (s tím se dokážu identifikovat, zTotožnit), "Mlčení žádná láska nepřežije"). Strana 75, odstavec o intimním tajemství je asi odstavec, co mě zaujal nejvíc. A strana 87 "...jedno z tajemství života ženy, každé ženy, tahle noční promiskuita, která zpochybňuje všechny sliby věrnosti, veškerou čistotu, veškerou nevinnost." Doslov Kareninové jsem si dal, ale jak ona sama uvádí, citujíc Čechova, nadbytek překladatelských poznámek je útokem na čtenářovu samostatnost a tak to drží ve velmi skromném a decentním duchu (zajímavý je info, že Kundera chtěl svoje francouzské romány publikovat "proti proudu času", v opačném pořadí)... a proto dostáváme hned za ní dalších patnáct stran k natažení téhle publikace od Jakuba Češky, který, jsem si jist, mi zase vysvětlí, v čem je tenhle text geniální a proč mu nerozumím. 6/10

[Ondřej Plachý]

Kundera zemřel a já si náhodou stáhnul tuto povídku. A byla to strašná nuda.

Pseudofilozofické kecy o tom, jak stárnoucí žena, která přišla o dítě, prochází krizí a snaží se z ní dostat prostřednictvím nápadů, které není schopna pořádně zrealizovat. Na druhé straně příběhu stojí její mladší manžel, který ale prochází absolutní existenciální nejistotou o sobě samém.

Jako ten potenciál tam samozřejmě je - autor dobře provádí čtenáře vnitřním dialogem obou hlavních postav. Ale vlastně i to je ten problém - to nekonečné klebetání o sobě a svých problémech je vlastně hrozná nuda. Ano, dává nám to nějaký vhled, ale ten vhled je možná lepší nemít.

[Dana Filipová]

Prý francouzská románová řada nedosahuje kvalit té české. Ale kdež! Kundera je strohý, každé slovo váží a nic tam není navíc, ale o to je to možná i silnější. Je to ďábelsky promyšlené, geniálně napsané a… vroucně melancholické. Podle mě jeden z “nejsmutnějších” Kunderů. Krásně smutných! Chantal je pro mě další Agnes (miluju jeho ženské hrdinky). Kundera zkoumá a románově hněte všechna svoje velká témata. Tam, kde skončily Monology, začíná Totožnost… Nemůžu se dočkat Pomalosti!

[eRco]

“Jestliže muž píše dopisy ženě, připravuje si půdu, na nějž později přistane, aby jí svedl.

A jestliže tá žena drží dopisy v tajnosti, chce aby její dnešní diskrétnosť chránila zítřejší dobrodružství.

A jestliže si je navíc schováva, pak je připravena chápat to budoucí dobrodružství jako lásku.”

[Kateřina]

3,5

Ale podtrhávala jsem dost.

“Dvě bytosti, které se miluji, samy, odloučeny od světa, to je moc krásné. Ale čím by živily své rozmluvy ve dvou? Jakkoli je svět hoden opovržení, ti dva ho potřebuji, aby spolu mohli mluvit.”

[Baru]

Křehkost vztahů na kterou poukazuje Kundera skrz introspekci hlavních postav mě stresuje a vždycky mě vyvede z mé naivní představy o lásce (to se mi nelíbí).
Je to matoucí a občas mě autor štve (-1 hvězda).

[Hana]

Totožnost je minimalistická a snová novela, která místo úvah (jak Kunderovo ,,české'' dílo) pracuje s filozofií skrze motivy a postupy postav; přináší hodnotnou perspektivu o stárnutí a proměně identity, ale strohost knihy podle mě občas ubírá na její síle.

[Marion]

jak řekla spolužačka, “jsem přesvědčena, že Kundera není schopnej napsat dobrou prózu” a já k tomu dodám, že je to proto, že out of nowhere už na DRUHÉ STRÁNCE řeší sex, a proto, že reálně každá jeho ženská postava je definice “woman written by a man”

[Darek Chaloupka]

Totožnost se mi velmi líbila. Je to první z jeho francouzských románů, co jsem četl. Vždycky jsem unešen, když nevím, na čí straně jsem. Chantal, Jean-Marc. Nevím, kdo měl pravdu. Pravda je asi trochu ironicky provokativní slovo, but you know what i mean. Kundera se čte dobře, v jakékoliv podobě.

[Marek Botha]

Nad svými pocity nemáme vůbec žádnou kontrolu.

[Marie Faturova]

podivný text, který stále typický pro Kunderu, nicméně buď se přežil nebo mě to přestalo bavit. jako úplně špatné to není, ale tak nějak umělé... stereotypní....

[Plamena]

Zajímavě vystavěné napětí a postavy, se kterými se člověk dokáže ztotožnit, následované nejasným koncem.

[Martin Kornel]

Kniha o lásce, sbližování, vzdalování, stárnutí a osamění.

Co zaujalo mne:
- aluze na “Falešný autostop”
- “Ó ne, mlčení žádná láska nepřežije.” (s. 60)