What do you think?
Rate this book
Listopád
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak?
Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého?
Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají.
Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.
Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého?
Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají.
Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.
300 pages, Hardcover
First published April 15, 2021
139 people are currently reading
2251 people want to read
About the author
Alena Mornštajnová
39 books677 followersAlena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 386 reviews
April 15, 2021
Když už máte pocit, že vás Alena Mornštajnová svou další knihou až tolik nepřekvapí, přijde s alternativní českou historií. Myslím, že tímto jen podtrhla své postavení mezi nejlepšími českými spisovatelkami. Její novinka Listopád ukazuje, jak bychom žili, kdyby demonstrace v listopadu 1989 dopadly jinak. Oceňuju, že se autorka zbytečně dlouho nevěnovala tomu, co bylo předtím — to buď už známe nebo si o tom můžeme přečíst v jiných knihách. To, co se skutečně před rokem 1989 dělo, pouze shrnula na několika stranách a pak na to přirozeně navázala ve smyšlené části. Neblahý vývoj polistopadové situace sledujeme zejména pohledem ženy a dívky, díky jejichž vyprávění je Listopád mrazivé čtení, ze kterého je vám místy až nevolno.
Velká část příběhu se odehrává ve vězení nebo ve speciálním domově mládeže, ve kterém od devadesátých let vyrůstala nová, bezchybná generace naplňující představu pravého socialistického člověka. Jako čtenáři jsme však poměrně dlouho odtrženi od toho, co se děje venku. Jsme tak poněkud ochuzeni a domýšlíme si, jak to vypadá mimo zmíněné zdi, především skrz postřehy a domněnky dívek či žen. Na jednu stranu stejně jako ony nevíme, jak přesně se společenská situace vyvíjí, ale na druhou stranu je to škoda, protože právě to nás na alternativní historii zajímá. Mornštajnová to však ve druhé části knihy jako by pochopila a mnohem častěji popisuje, jak takový český komunismus ve 21. století vypadá. Listopád je velmi dobře napsanou knihou, a to je ve spojení s opravdu chytře vymyšleným dějem literární radost.
Na závěr si dovolím jednu citaci: „Mladá generace, doposud jen pohrdavě shlížející na strach svých rodičů a prarodičů, kterým měla za zlé, že se nechali zatáhnout do sítě socialismu a zbaběle v ní setrvávali, jednou provždy pochopila, na jakých základech funguje diktatura,“ říká v knize jedna z postav. A právě proto bych Listopád rád viděl v povinné školní četbě, protože svým líčením socialistického teroru by možná i v některých případech mohl nahradit kapitoly v učebnicích.
Velká část příběhu se odehrává ve vězení nebo ve speciálním domově mládeže, ve kterém od devadesátých let vyrůstala nová, bezchybná generace naplňující představu pravého socialistického člověka. Jako čtenáři jsme však poměrně dlouho odtrženi od toho, co se děje venku. Jsme tak poněkud ochuzeni a domýšlíme si, jak to vypadá mimo zmíněné zdi, především skrz postřehy a domněnky dívek či žen. Na jednu stranu stejně jako ony nevíme, jak přesně se společenská situace vyvíjí, ale na druhou stranu je to škoda, protože právě to nás na alternativní historii zajímá. Mornštajnová to však ve druhé části knihy jako by pochopila a mnohem častěji popisuje, jak takový český komunismus ve 21. století vypadá. Listopád je velmi dobře napsanou knihou, a to je ve spojení s opravdu chytře vymyšleným dějem literární radost.
Na závěr si dovolím jednu citaci: „Mladá generace, doposud jen pohrdavě shlížející na strach svých rodičů a prarodičů, kterým měla za zlé, že se nechali zatáhnout do sítě socialismu a zbaběle v ní setrvávali, jednou provždy pochopila, na jakých základech funguje diktatura,“ říká v knize jedna z postav. A právě proto bych Listopád rád viděl v povinné školní četbě, protože svým líčením socialistického teroru by možná i v některých případech mohl nahradit kapitoly v učebnicích.
April 26, 2021
Číst Alenu Mornštajnovou se už pomalu rovná tomu pořídit si nejnovější iPhone nebo značkový batoh. Svým způsobem to je totiž přihlášení se k určitému statusu, společenské třídě. Silně přeháním, jistě, ale rozhodně to je naše nejprodávanější současná autorka a tomu zákonitě odpovídá i ohlas na čtenářských fórech. Listopád, letošní novinka Aleny Mornštajnové ale tomuto očekávání nevychází vstříc. Autorka se rozhodla, že trochu rozčeří stojaté vody a napíše příběh, který to bude mít u svých čtenářů těžší než její předešlé knihy.
Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie příběhu sleduje Magdalenu – dívku, která byla v útlém věku umístěna do dětského domova, protože se jí, aspoň podle oficiálního výkladu, rodiče zřekli. Tento ústav není jen skladištěm odložených dětí, abych byl cynický. Režim malé děti indoktrinuje komunistickou vírou a do hlav malých nešťastníků zasévá oddanost. Z Magdaleny tak vyroste oddaná soudružka, opora vojenského režimu.
Tím, že si pro kostru příběhu Mornštajnová vybrala silně politické téma (některé recenze to dokonce označily za literární aktivismus), mírně řečeno riskuje. Protože se najde dost čtenářů, kteří nebudou souhlasit s její interpretací alternativního vývoje po listopadu 1989. Ale pokud chtěla Mornštajnová rozčeřit vody, vybrala si skvělé téma. Mohla nabídnout další hezké čtení plné jímavých osudů a hlazení po čtenářově srsti, takže za odvahu, se kterou do psaní této knihy, šla ji můžeme přidělit pár bodů k dobru.
Jak je ze stručného představení děje zřejmé, opět máme co do činění se silnými ženskými hrdinkami. Stalo se z toho už poznávací znamení knih Aleny Mornštajnové. Děj se odvíjí právě od žen a pokud je v knize nějaká silnější mužská postava, tak je vlastně chápána jako opora ženského protějšku. Kniha má čtenářsky vlídných cca 300 stran, takže prostoru na rozvíjení jejich charakterů moc není. Může nás to mrzet a vlastně to osobně mrzí i mě. Obě ústřední ženské postavy – Marie a Magdalena – si zaslouží svůj vlastní příběh, svou vlastní knihu. Vzhledem k tomu, že příběh pokrývá relativně dlouhou dobu 30 let děje, tak četba místy připomíná jízdu v rychlíku. Nedávný úspěch Šikmého kostela ukázal, že i v této rychlé době tady existuje prostor pro rozmáhlé psaní, a to je vlastně jediná výtka, kterou ke knize mám.
Listopád můžeme chápat jako vztyčený prst. Vztyčený prst, který nám říká: Myslíte si, že hodnoty, které dnes máme za samozřejmé jsou tak automatické? Stačilo málo, a v roce 1989 to mohlo dopadnout jinak a my jsme mohli žít v úplně jiném světě. Mechanismus udržení moci, který Alena Mornštajnová popisuje, totiž na první pohled vypadá velmi střídmě a uvěřitelně. Jsem zvědavý, co by na tuto část knihy řekl historik a doufám, že se nějaké historické reflexe dočkáme. Ale i bez ní to na půdě románového světa funguje znamenitě. Z knihy jde chlad, šedavá nálada, která nás donutí se zamyslet nad tím, co máme a co nám tak trochu spadlo do klína.
Další otázka knihy je neméně magická: Jak je snadné akceptovat, že přijdete o dítě? Jaké je to vyrůstat s tím, že neznáte své rodiče, svou matku a otce? A především: Co se všechno musí stát, abyste otevřeli oči a uvědomili si, v jakém světě vlastně žijete? Také tyto otázky kniha otevírá a bohužel na ně nachází jen stručné odpovědi. Souvisí to už s tím, co jsem psal: Střídmý rozsah knihy nepřeje zkoumání do hloubky. Může to být škoda, ale je to daň za čtenářskou atraktivitu této knihy.
Tu atraktivitu ji také dodává to, co Alena Mornštajnová umí snad nejlépe: Kniha je tak čtivá, jak to od ní čekáte. Ze svého standardu úspěšná autorka neslevila ani o milimetr a čtenář dostává přesně to, co očekává. Je to kniha, u které budete horečně obracet jednu stránku za druhou a nedáte si pokoj, dokud ji nedočtete. A na konci vás bude mrzet, že nebyla ještě delší. Bude se vám těžko loučit s postavami, budete těžko a neradi opouštět jejich svět a osudy.
Listopád je ideální kniha pro tuto sezónu. Nenáročné čtení, které vás nenechá v klidu a které do vás zaseje otázky, na které budete chtít odpověď. Umím si představit, že úspěch této knihy bude stejně obrovský, jako úspěch předchozích knih Aleny Mornštajnové.
A právem, protože Alena Mornštajnová se nebojí a otevírá těžké téma, které si takovou knihu zaslouží.
Hodnocení: 9/10
Vyprávění začíná v listopadu 1989, kdy v Československu probíhá studentské povstání. Jedna z hlavních hrdinek knihy, Marie, chodí se svým manželem na demonstrace v malém městě Meziříčí, které je obvyklou kulisou Mornštajnových knih. Oproti skutečnému vývoji se ale v knize podaří režimu revoluci potlačit, a to dost brutálně, radikálně a osudově. Odpůrci režimu jsou buď mrtví nebo ve vězení, a to včetně těch, co chodili demonstrovat; Marii nevyjímaje. Druhá linie příběhu sleduje Magdalenu – dívku, která byla v útlém věku umístěna do dětského domova, protože se jí, aspoň podle oficiálního výkladu, rodiče zřekli. Tento ústav není jen skladištěm odložených dětí, abych byl cynický. Režim malé děti indoktrinuje komunistickou vírou a do hlav malých nešťastníků zasévá oddanost. Z Magdaleny tak vyroste oddaná soudružka, opora vojenského režimu.
Tím, že si pro kostru příběhu Mornštajnová vybrala silně politické téma (některé recenze to dokonce označily za literární aktivismus), mírně řečeno riskuje. Protože se najde dost čtenářů, kteří nebudou souhlasit s její interpretací alternativního vývoje po listopadu 1989. Ale pokud chtěla Mornštajnová rozčeřit vody, vybrala si skvělé téma. Mohla nabídnout další hezké čtení plné jímavých osudů a hlazení po čtenářově srsti, takže za odvahu, se kterou do psaní této knihy, šla ji můžeme přidělit pár bodů k dobru.
Jak je ze stručného představení děje zřejmé, opět máme co do činění se silnými ženskými hrdinkami. Stalo se z toho už poznávací znamení knih Aleny Mornštajnové. Děj se odvíjí právě od žen a pokud je v knize nějaká silnější mužská postava, tak je vlastně chápána jako opora ženského protějšku. Kniha má čtenářsky vlídných cca 300 stran, takže prostoru na rozvíjení jejich charakterů moc není. Může nás to mrzet a vlastně to osobně mrzí i mě. Obě ústřední ženské postavy – Marie a Magdalena – si zaslouží svůj vlastní příběh, svou vlastní knihu. Vzhledem k tomu, že příběh pokrývá relativně dlouhou dobu 30 let děje, tak četba místy připomíná jízdu v rychlíku. Nedávný úspěch Šikmého kostela ukázal, že i v této rychlé době tady existuje prostor pro rozmáhlé psaní, a to je vlastně jediná výtka, kterou ke knize mám.
Listopád můžeme chápat jako vztyčený prst. Vztyčený prst, který nám říká: Myslíte si, že hodnoty, které dnes máme za samozřejmé jsou tak automatické? Stačilo málo, a v roce 1989 to mohlo dopadnout jinak a my jsme mohli žít v úplně jiném světě. Mechanismus udržení moci, který Alena Mornštajnová popisuje, totiž na první pohled vypadá velmi střídmě a uvěřitelně. Jsem zvědavý, co by na tuto část knihy řekl historik a doufám, že se nějaké historické reflexe dočkáme. Ale i bez ní to na půdě románového světa funguje znamenitě. Z knihy jde chlad, šedavá nálada, která nás donutí se zamyslet nad tím, co máme a co nám tak trochu spadlo do klína.
Další otázka knihy je neméně magická: Jak je snadné akceptovat, že přijdete o dítě? Jaké je to vyrůstat s tím, že neznáte své rodiče, svou matku a otce? A především: Co se všechno musí stát, abyste otevřeli oči a uvědomili si, v jakém světě vlastně žijete? Také tyto otázky kniha otevírá a bohužel na ně nachází jen stručné odpovědi. Souvisí to už s tím, co jsem psal: Střídmý rozsah knihy nepřeje zkoumání do hloubky. Může to být škoda, ale je to daň za čtenářskou atraktivitu této knihy.
Tu atraktivitu ji také dodává to, co Alena Mornštajnová umí snad nejlépe: Kniha je tak čtivá, jak to od ní čekáte. Ze svého standardu úspěšná autorka neslevila ani o milimetr a čtenář dostává přesně to, co očekává. Je to kniha, u které budete horečně obracet jednu stránku za druhou a nedáte si pokoj, dokud ji nedočtete. A na konci vás bude mrzet, že nebyla ještě delší. Bude se vám těžko loučit s postavami, budete těžko a neradi opouštět jejich svět a osudy.
Listopád je ideální kniha pro tuto sezónu. Nenáročné čtení, které vás nenechá v klidu a které do vás zaseje otázky, na které budete chtít odpověď. Umím si představit, že úspěch této knihy bude stejně obrovský, jako úspěch předchozích knih Aleny Mornštajnové.
A právem, protože Alena Mornštajnová se nebojí a otevírá těžké téma, které si takovou knihu zaslouží.
Hodnocení: 9/10
October 28, 2021
Literárna odpoveď a odkaz pre všetkých, ktorí vzdychajú za starými dobrými časmi, za spravodlivosťou, ktorá vraj bola v minulosti, rovnosťou a prácou pre všetkých, za lacnými dovolenkami na podnikových chatách, za mliekom so smradľavého sáčka za dve koruny. Pre všetkých, ktorí si túto knihu nikdy neprečítajú.
Keď budem nabudúce uvažovať čo všetko by sa mohlo stať v alternalívnych dejinách môjho vlastného života, keď budem uvažovať čo by bolo keby ... keby sa bol zvrtol tam či onam a urobila by som iné rozhodnutia nesmiem do tohto zamyslenia zabudnúť vkomponovať čo by bolo keby som nebola slobodná tak, ako dnes.
V knihe mi chýbala viacrozmernosť postáv, možnosť nahliadnuť viac do ich mysle, do ich túžob a pocitov. Napriek tomu, Mornštajnová vytvorila dielo, ktoré je 30 rokov po Nežnej revolúcii pripomienkou, čo sme dostali, s čím tak trocha nevieme dodnes narábať a čo nám otvára dvere k možnosti myslieť, konať, vzdelávať sa, cestoval, veriť, frflať, nadávať, smiať sa a čítať si čo chceme a od koho chceme.
Dostali sme dar- možnosť výberu.
Ak si na čítanie vyberiete román Aleny Mornštajnovej, uvedomte si, že či sa vám páči, alebo nie, či máte k nemu tie či oné výhrady, pred 30 rokmi by ste ho v ruke nedržali. Pretože by sme sa za ním museli prekopávať ako Maja, Zbyšek a Klárka. Či už fyzicky, alebo niekde hlboko vo svojom vnútri.
Vďaka svojej čitateľskej základni autorka témou a spracovaním zachytáva množstvo čitateľov, pre ktorých pripravila dielo, o ktorom môžeme diskutovať a polemizovať donekonečna.
K tejto téme odporúčam aj knihu Pavla Rankova Legenda o jazyku, ktorá je literárne spracovaná možno o pár centimetrov vyššie.
Keď budem nabudúce uvažovať čo všetko by sa mohlo stať v alternalívnych dejinách môjho vlastného života, keď budem uvažovať čo by bolo keby ... keby sa bol zvrtol tam či onam a urobila by som iné rozhodnutia nesmiem do tohto zamyslenia zabudnúť vkomponovať čo by bolo keby som nebola slobodná tak, ako dnes.
V knihe mi chýbala viacrozmernosť postáv, možnosť nahliadnuť viac do ich mysle, do ich túžob a pocitov. Napriek tomu, Mornštajnová vytvorila dielo, ktoré je 30 rokov po Nežnej revolúcii pripomienkou, čo sme dostali, s čím tak trocha nevieme dodnes narábať a čo nám otvára dvere k možnosti myslieť, konať, vzdelávať sa, cestoval, veriť, frflať, nadávať, smiať sa a čítať si čo chceme a od koho chceme.
Dostali sme dar- možnosť výberu.
Ak si na čítanie vyberiete román Aleny Mornštajnovej, uvedomte si, že či sa vám páči, alebo nie, či máte k nemu tie či oné výhrady, pred 30 rokmi by ste ho v ruke nedržali. Pretože by sme sa za ním museli prekopávať ako Maja, Zbyšek a Klárka. Či už fyzicky, alebo niekde hlboko vo svojom vnútri.
Vďaka svojej čitateľskej základni autorka témou a spracovaním zachytáva množstvo čitateľov, pre ktorých pripravila dielo, o ktorom môžeme diskutovať a polemizovať donekonečna.
K tejto téme odporúčam aj knihu Pavla Rankova Legenda o jazyku, ktorá je literárne spracovaná možno o pár centimetrov vyššie.
May 29, 2021
Na knihách Aleny Mornštajnové mě vždycky facinovala její schopnost vyprávět příběhy lidí. Co mě tady ale zklamalo, bylo to, že nakonec člověk dostane jen otázky. Z autorčiných knih nikdy nemám pocit, že by gradovaly nebo se měnila dynamika příběhu (a nevadí mi to), ale zklamalo mě, že příběh nijak neskončil. Ani životní osudy postav ne...
Vlastně vůbec nevím, jak knihu hodnotit - nápad fascinující, styl psaní bezkonkurenční, ale něco mi tu chybělo.
Jen teda doufám, že si tuhle knihu přečte co nejvíc lidí. Aby si uvědomili, co máme.
3,5/5*
Vlastně vůbec nevím, jak knihu hodnotit - nápad fascinující, styl psaní bezkonkurenční, ale něco mi tu chybělo.
Jen teda doufám, že si tuhle knihu přečte co nejvíc lidí. Aby si uvědomili, co máme.
3,5/5*
April 22, 2021
Mraziva úzkosť.... ten pocit máte minimálne od polovice fikčného príbehu tejto knihy....toto som naozaj nečakala!!!!
June 9, 2021
Téma silná, ale spracovanie strašne prvoplánové. Obišlo to moje logické obvody, obišlo to i moju dušu a zaútočilo rovno na prvú signálnu. Áno, plakala som, ale bol to plač analogický smiechu štekleného človeka. Proste nemôžete si pomôcť, plačete a plačete, aj keď viete, že autorka vám len brnká na city.
A ako pokus o alternatívnu históriu to nefunguje už vôbec, do dvoch tretín dianie ani nie je ukotvené v čase alebo priestore, a ani potom reálie nie sú založené na uveriteľnej extrapolácii, je to len popis generickej diktatúry, aj to dosť povrchný, lebo v detailoch jej to predsa nesedí.
A ako pokus o alternatívnu históriu to nefunguje už vôbec, do dvoch tretín dianie ani nie je ukotvené v čase alebo priestore, a ani potom reálie nie sú založené na uveriteľnej extrapolácii, je to len popis generickej diktatúry, aj to dosť povrchný, lebo v detailoch jej to predsa nesedí.
December 30, 2022
Mornšajnové mainstreamové psaní funguje skvěle, když dělá to, co umí nejlépe, t. j. při líčení tragických osudů (ženských) postav. Dětinskost, povrchnost, banalita a celková přehnanost alternativních dějin v jejím podání je spíše úsměvná až rušivá, chybí tomu imaginace a hravost, ale též hloubka a promyšlenost. Stejný příběh zasazený jen do minulosti by ve výsledku působil mnohem lépe.
Když opomeneme cringe setting, tak to vůbec není špatná kniha. Najdeme tu témata rodiny a tradice, různé podoby boje s nesvobodou či překonávání extrémních situací od vězení po dětství ve státní instituci. Problém nastává, když zničehonic přichází naprosto bizarní vsuvka o tom, že hrdinka na těláku nerada hrála v týmu, protože tím ztrácela svou jedinečnost, a že sny vznikají ze zahálky; nebo se rovnou odkazuje na Velkého bratra. Patetické vypravěčské popisy "černých opeřenců, co přiletěli z východu, stejně jako prokletí, které zasypalo polovinu Evropy" znějí trapně a nepřesvědčivě. Třešničkou je pak cenzurování slova "Ježíšek" v jednom z dopisů z vězení.
.
Když opomeneme cringe setting, tak to vůbec není špatná kniha. Najdeme tu témata rodiny a tradice, různé podoby boje s nesvobodou či překonávání extrémních situací od vězení po dětství ve státní instituci. Problém nastává, když zničehonic přichází naprosto bizarní vsuvka o tom, že hrdinka na těláku nerada hrála v týmu, protože tím ztrácela svou jedinečnost, a že sny vznikají ze zahálky; nebo se rovnou odkazuje na Velkého bratra. Patetické vypravěčské popisy "černých opeřenců, co přiletěli z východu, stejně jako prokletí, které zasypalo polovinu Evropy" znějí trapně a nepřesvědčivě. Třešničkou je pak cenzurování slova "Ježíšek" v jednom z dopisů z vězení.
.
July 18, 2022
Was wäre, wenn der Putsch des russischen Militärs 1991 nicht gescheitert wäre…? Diese Frage stellt sich meine tschechische Lieblingsautorin Alena Mornštajnová in ihrer Alternativwelt, in der ihr neuester Roman spielt. Was wäre, wenn Boris Jelzin das Militär nicht entmachtet hätte und Glasnost und Perestroika bereits im Keim erstickt worden wären? Welche Auswirkungen hätte dies auf die Staaten des Warschauer Paktes, insbesondere die Tschechoslowakei gehabt? Wie wären dort die Freiheitsbestrebungen von 1989 unterdrückt worden und wie hätten sich die Staaten in Folge entwickelt?
Das von der Autorin konzipierte Alternativuniversum tötet jeden Funken Hoffnung der Bevölkerung auf freie Meinungsäußerung und persönliche Entfaltung, Reisefreiheit und politische Mitbestimmung. Die Tschechoslowakei wird durch die erfolgreiche Konterrevolution des Militärs in den tiefsten Kommunismus zurückkatapultiert. Eine deckungsgleiche Analogie der Geschichte zur Revolution im Jahr 1968 findet aber nicht statt, denn die Verantwortlichen der Restauration des Stalinismus haben aus den Fehlern der Vergangenheit gelernt und knüppeln das Volk nieder: mit Morden, Standgerichten, breit angelegten Verhaftungswellen und jahrzehntelangen Internierungen in Straflagern von allen, die sich während Glasnost und Perestrojka irgendwie nur ein bisschen exponiert haben.
Quer durch alle Bevölkerungsschichten wird jegliche freie Meinungsäußerung schon im Vorfeld unterminiert. Denunziation ist nicht nur geduldet oder erwünscht, sie ist unbedingt erforderlich, um nicht selbst verhaftet zu werden. Angst und Schrecken wird überall verbreitet. Alle Kinder nicht streng kommunistischer Eltern werden vom Militär mit Gewalt aus den Familien genommen, zur Zwangsadoption freigegeben und in von der Umwelt abgeschotteten Umerziehungslagern als zukünftige Elite des Staates linientreu gehirngewaschen. Somit soll die Zwangsrestauration des Regimes ohne Widerspruch und jeglicher Gedanken an Veränderung über Generationen installiert werden.
Im Gegensatz zu anderen Autoren, wie zum Beispiel Sibylle Berg, vermag Mornštajnová solche politischen Szenarien und in dem Fall alternative osteuropäische Dystopien aber nicht nur konsistent und logisch nachvollziehbar zu konzipieren, sondern die Welten ausnehmend grandios auch mit persönlichen und familiären Schicksalen zu verknüpfen und diese in Form von persönlichen Dramen auch erlebbar und mit Gefühl an die Leserschaft ranzubringen.
Wie immer bei der Autorin steht im Zentrum des Geschehens eine recht gewöhnliche mährische Familie, die durch die Politik regelrecht zermalmt wird. Die junge Schwesternschülerin Marie wird für ihr Engagement bei den Demonstrationen 1989 zu zwanzig Jahren Gefängnis verurteilt. Ihr geliebter Mann ist verschollen, wahrscheinlich erschossen. Die Kinder waren während der Verhaftung bei den Großeltern. Maries Exmann nimmt den gemeinsamen Sohn zu seinem gesetzlich festgelegten Besuchswochenende mit und flüchtet mit ihm einfach in den Westen. Dieser Umstand macht Marie und ihre Familie noch verdächtiger, die Soldaten holen anschließend die vierjährige Tochter Magdalena ab und stecken sie in solch eine Umerziehungsanstalt, in der die Kinder auf Staatslinie gebracht werden. Maries Eltern trauen sich aber dies nicht einmal zu gestehen, denn sie wollen den Lebensmut der inhaftierten Marie nicht völlig brechen.
In zwei Handlungssträngen wird die Geschichte von Maries Familie und das Schicksal von Magda, Maries Tochter geschildert. Im Heim wird den zwangsadoptieren Kindern eingeredet, dass ihre Eltern sich gar nicht für sie interessieren, sie haben sie angeblich einfach so im Stich gelassen. Das baut natürlich Hassgefühle auf, die die Erzieherinnen geschickt nutzen, um die entwurzelten verzweifelten Mädchen zu manipulieren. Das Setting in der Umerziehungsanstalt, die Instrumente der Manipulation und der Gehirnwäsche seitens der Erzieherinnen erinnern irgendwie ein bisschen an Ishiguros Alles was wir geben mussten.
Nach vielen Jahren, weit über die zwanzigjährige Gefängnisstrafe hinaus, noch immer vom Staat bevormundet und bespitzelt, hat sich die gebrochene Marie mit ihrem Schicksal arrangiert. Sie muckt nicht mehr auf, hat die Suche nach der Tochter und ihrem verschollenen Mann endlich aufgegeben und sich in einem völlig neuen Leben eingerichtet. In dieser Situation trifft sie auf die wütende, fast schon hasserfüllte, sich ungeliebt und im Stich gelassen gefühlte Tochter Magdalena. Das geht leider gar nicht gut aus. Das Ende dieser Tragödie ist so niederschmetternd und lässt wirklich keinen Funken Hoffnung übrig.
Die Tonalität der Geschichte ist auch das Einzige, was mir persönlich nicht ganz so gut gefallen hat. So viel Verzweiflung, so viel Unglück und ohne wirklich persönliches Verschulden verpasste Chancen haben mich regelrecht fertig gemacht und zu Tränen gerührt. Das von Mornštajnová für ihre ProtagonistInnen ausgedachte Schicksal lässt sogar den guten alten Hiob fast wie einen relativen Glückspilz erscheinen. Sprachlich ist der Roman großartig. Gratulation auch an die Übersetzerin, die übrigens vom Verlag immer ganz prominent gleich unter der Autorin ebenso erwähnt wird.
Fazit: Grandioser Roman, in der für die Autorin üblichen Qualität. Kommunismus vernichtet Menschen und Familien restlos. Achtung Triggerwarnung, diese Geschichte verdient die Bezeichnung Tragödie wirklich. Hier wird ein furchtbares Schicksal realistisch geschildert, ohne zu übertrieben oder kitschig zu sein. Taschentücher bereithalten – gilt in dem Fall sogar für die Hartgesottenen.
Das von der Autorin konzipierte Alternativuniversum tötet jeden Funken Hoffnung der Bevölkerung auf freie Meinungsäußerung und persönliche Entfaltung, Reisefreiheit und politische Mitbestimmung. Die Tschechoslowakei wird durch die erfolgreiche Konterrevolution des Militärs in den tiefsten Kommunismus zurückkatapultiert. Eine deckungsgleiche Analogie der Geschichte zur Revolution im Jahr 1968 findet aber nicht statt, denn die Verantwortlichen der Restauration des Stalinismus haben aus den Fehlern der Vergangenheit gelernt und knüppeln das Volk nieder: mit Morden, Standgerichten, breit angelegten Verhaftungswellen und jahrzehntelangen Internierungen in Straflagern von allen, die sich während Glasnost und Perestrojka irgendwie nur ein bisschen exponiert haben.
Quer durch alle Bevölkerungsschichten wird jegliche freie Meinungsäußerung schon im Vorfeld unterminiert. Denunziation ist nicht nur geduldet oder erwünscht, sie ist unbedingt erforderlich, um nicht selbst verhaftet zu werden. Angst und Schrecken wird überall verbreitet. Alle Kinder nicht streng kommunistischer Eltern werden vom Militär mit Gewalt aus den Familien genommen, zur Zwangsadoption freigegeben und in von der Umwelt abgeschotteten Umerziehungslagern als zukünftige Elite des Staates linientreu gehirngewaschen. Somit soll die Zwangsrestauration des Regimes ohne Widerspruch und jeglicher Gedanken an Veränderung über Generationen installiert werden.
Im Gegensatz zu anderen Autoren, wie zum Beispiel Sibylle Berg, vermag Mornštajnová solche politischen Szenarien und in dem Fall alternative osteuropäische Dystopien aber nicht nur konsistent und logisch nachvollziehbar zu konzipieren, sondern die Welten ausnehmend grandios auch mit persönlichen und familiären Schicksalen zu verknüpfen und diese in Form von persönlichen Dramen auch erlebbar und mit Gefühl an die Leserschaft ranzubringen.
Wie immer bei der Autorin steht im Zentrum des Geschehens eine recht gewöhnliche mährische Familie, die durch die Politik regelrecht zermalmt wird. Die junge Schwesternschülerin Marie wird für ihr Engagement bei den Demonstrationen 1989 zu zwanzig Jahren Gefängnis verurteilt. Ihr geliebter Mann ist verschollen, wahrscheinlich erschossen. Die Kinder waren während der Verhaftung bei den Großeltern. Maries Exmann nimmt den gemeinsamen Sohn zu seinem gesetzlich festgelegten Besuchswochenende mit und flüchtet mit ihm einfach in den Westen. Dieser Umstand macht Marie und ihre Familie noch verdächtiger, die Soldaten holen anschließend die vierjährige Tochter Magdalena ab und stecken sie in solch eine Umerziehungsanstalt, in der die Kinder auf Staatslinie gebracht werden. Maries Eltern trauen sich aber dies nicht einmal zu gestehen, denn sie wollen den Lebensmut der inhaftierten Marie nicht völlig brechen.
In zwei Handlungssträngen wird die Geschichte von Maries Familie und das Schicksal von Magda, Maries Tochter geschildert. Im Heim wird den zwangsadoptieren Kindern eingeredet, dass ihre Eltern sich gar nicht für sie interessieren, sie haben sie angeblich einfach so im Stich gelassen. Das baut natürlich Hassgefühle auf, die die Erzieherinnen geschickt nutzen, um die entwurzelten verzweifelten Mädchen zu manipulieren. Das Setting in der Umerziehungsanstalt, die Instrumente der Manipulation und der Gehirnwäsche seitens der Erzieherinnen erinnern irgendwie ein bisschen an Ishiguros Alles was wir geben mussten.
Nach vielen Jahren, weit über die zwanzigjährige Gefängnisstrafe hinaus, noch immer vom Staat bevormundet und bespitzelt, hat sich die gebrochene Marie mit ihrem Schicksal arrangiert. Sie muckt nicht mehr auf, hat die Suche nach der Tochter und ihrem verschollenen Mann endlich aufgegeben und sich in einem völlig neuen Leben eingerichtet. In dieser Situation trifft sie auf die wütende, fast schon hasserfüllte, sich ungeliebt und im Stich gelassen gefühlte Tochter Magdalena. Das geht leider gar nicht gut aus. Das Ende dieser Tragödie ist so niederschmetternd und lässt wirklich keinen Funken Hoffnung übrig.
Die Tonalität der Geschichte ist auch das Einzige, was mir persönlich nicht ganz so gut gefallen hat. So viel Verzweiflung, so viel Unglück und ohne wirklich persönliches Verschulden verpasste Chancen haben mich regelrecht fertig gemacht und zu Tränen gerührt. Das von Mornštajnová für ihre ProtagonistInnen ausgedachte Schicksal lässt sogar den guten alten Hiob fast wie einen relativen Glückspilz erscheinen. Sprachlich ist der Roman großartig. Gratulation auch an die Übersetzerin, die übrigens vom Verlag immer ganz prominent gleich unter der Autorin ebenso erwähnt wird.
Fazit: Grandioser Roman, in der für die Autorin üblichen Qualität. Kommunismus vernichtet Menschen und Familien restlos. Achtung Triggerwarnung, diese Geschichte verdient die Bezeichnung Tragödie wirklich. Hier wird ein furchtbares Schicksal realistisch geschildert, ohne zu übertrieben oder kitschig zu sein. Taschentücher bereithalten – gilt in dem Fall sogar für die Hartgesottenen.
January 22, 2024
4.5
Autorica Alena Mornštajnová mi je svojim romanom „Hana“ dala (za sada) najdraži roman smješten u razdoblje Drugog svjetskog rata.
Njezin roman „Tihe godine“ mi još uvijek „bježi“, ali zato sam od njezinog najnovijeg prevedenog romana „Studeni“ očekivala jako puno. Ne volim očekivanja i o radnji nisam htjela ništa znati kako si ih ne bih stvarala, ali ona divno piše i pripovijedanjem stvara opipljivu atmosferu pa nisam mogla sumnjati u kvalitetu.
Kao i kod „Hane“, trebalo mi je malo vremena da me knjiga „uzme“. Ovdje se to dogodilo kada nam počne pripovijedati drugi narator. Da, imamo dvije priče, odvojene godinama i imenima kako se ne bismo bunili i uz te se podatke jako lijepo plovi kroz njihove živote. Teške sudbine su i ovdje, ali bez obzira na to one su tu da bismo dobili likove s iskonskim i najdubljim svojim ja. Užitak je čitati i otkrivati što ih sve čeka.
Mogu reći da autorica ima umijeće pripovijedanja koje se na prvu čini vrlo jednostavno, i djeluje lako, ali mekoća, tempo i tok koji nam daje otkrivaju da je njezin stil sve samo ne običan. Kada nam priča Marie i kada nam priča Magdalena razlika je očita i tako jasna da sam imala točno takav osjećaj, da nam pripovijedaju dvije žene.
Mladi bračni par uhićen je zbog sudjelovanja u prosvjedima protiv režima. Djeca im ostaju bez roditelja; otac nestaje bez traga, a majka je osuđena na dvadesetogodišnju robiju. U drugoj priči imamo djevojčicu koja završava u domu za djecu, strogoj ustanovi zatvorenog tipa u kojoj se odgajaju novi komunistički kadrovi. Ništa nije temeljeno na istinitim događajima, a sve je toliko stvarno.
To su te sudbine koje im kroje živote. Kako? Predlažem da provjerite sami. Posebna je ovo knjiga i onima koji vole drame i obiteljske priče bit će poslastica. Meni je bila! I zapišite si i ostala njezina dva prevedena naslova ako ih već niste čitali jer ćete htjeti i tamo vidjeti što je Alena Mornštajnová pripremila.
„Mirne dane, koji se ne urezuju u sjećanje, najviše volim. Oni znače da je sve u redu.“
Autorica Alena Mornštajnová mi je svojim romanom „Hana“ dala (za sada) najdraži roman smješten u razdoblje Drugog svjetskog rata.
Njezin roman „Tihe godine“ mi još uvijek „bježi“, ali zato sam od njezinog najnovijeg prevedenog romana „Studeni“ očekivala jako puno. Ne volim očekivanja i o radnji nisam htjela ništa znati kako si ih ne bih stvarala, ali ona divno piše i pripovijedanjem stvara opipljivu atmosferu pa nisam mogla sumnjati u kvalitetu.
Kao i kod „Hane“, trebalo mi je malo vremena da me knjiga „uzme“. Ovdje se to dogodilo kada nam počne pripovijedati drugi narator. Da, imamo dvije priče, odvojene godinama i imenima kako se ne bismo bunili i uz te se podatke jako lijepo plovi kroz njihove živote. Teške sudbine su i ovdje, ali bez obzira na to one su tu da bismo dobili likove s iskonskim i najdubljim svojim ja. Užitak je čitati i otkrivati što ih sve čeka.
Mogu reći da autorica ima umijeće pripovijedanja koje se na prvu čini vrlo jednostavno, i djeluje lako, ali mekoća, tempo i tok koji nam daje otkrivaju da je njezin stil sve samo ne običan. Kada nam priča Marie i kada nam priča Magdalena razlika je očita i tako jasna da sam imala točno takav osjećaj, da nam pripovijedaju dvije žene.
Mladi bračni par uhićen je zbog sudjelovanja u prosvjedima protiv režima. Djeca im ostaju bez roditelja; otac nestaje bez traga, a majka je osuđena na dvadesetogodišnju robiju. U drugoj priči imamo djevojčicu koja završava u domu za djecu, strogoj ustanovi zatvorenog tipa u kojoj se odgajaju novi komunistički kadrovi. Ništa nije temeljeno na istinitim događajima, a sve je toliko stvarno.
To su te sudbine koje im kroje živote. Kako? Predlažem da provjerite sami. Posebna je ovo knjiga i onima koji vole drame i obiteljske priče bit će poslastica. Meni je bila! I zapišite si i ostala njezina dva prevedena naslova ako ih već niste čitali jer ćete htjeti i tamo vidjeti što je Alena Mornštajnová pripremila.
„Mirne dane, koji se ne urezuju u sjećanje, najviše volim. Oni znače da je sve u redu.“
June 5, 2021
Bohužiaľ, tesne pred Listopádom som prečítala Príbeh služobníčky, a keď tieto dve knihy porovnám, nemôžem dať Mornštajnovej viac ako dve a pol hviezdy.
Zatiaľ čo Atwood sa podarilo prostredníctvom jednej rozprávačky plasticky a dôveryhodne vykresliť celú alternatívnu realitu, Mornštajnová si vybrala jednoduchú vyšlapanú cestičku a na akékoľvek opisy spoločnosti rezignovala. Jej postavy - žena vo väzení a chovankyňa detského domova - sú od spoločnosti izolované, a tak sa nič zaujímavé nedozvieme. A príbehov ľudí vo väzení už bolo napísaných dosť, aj oveľa lepších.
Na konci knihy sa autorka tento deficit snažila trochu dohnať, ale pôsobilo to umelo, nerealisticky, násilne. Nestačí dvakrát spomenúť internet a mobily.
Socializmus sme tu mali 40 rokov a spätne sa môže celá tá doba javiť ako jeden šedivý monolit, ale spoločnosť menila a rozvíjala, a menil sa aj socializmus. Stalinizmus 50. rokov bol iný ako uvoľnenie, ktoré nastalo v rokoch šesťdesiatych, normalizácia 70. rokov bola iná ako glasnosť a perestrojka rokov osemdesiatych.
Mornštajnovej príbeh sa odohráva v rozpätí 30 rokov, od 1989 do 2019, ale žiadne pohyby spoločnosti ani systému tam nevidíme. Žiadne alternatívne dejiny tu v podstate neexistujú, naozaj sa za tých 30 rokov nestalo nič významné, čo by ovplyvnilo aj osudy jej postáv? Ani len nové technológie s ničím nepohli? A ako to vlastne režim ustál ekonomicky? Ako mohli v 89 pozatýkať a uväzniť také veľké množstvo ľudí? Autorka nič nespomína, nevieme, kto vládol, ako vyzeral zvyšok Európy, sveta. Kľudne mohla radšej celý príbeh zasadiť do 50. rokov 20. storočia a pôsobilo by to uveriteľnejšie.
Mornštajnová vsadila zase na istotu a jadrom príbehu je rodinná dráma, nešťastné osudy, hra na city. Pri Hane som to žrala, v Tichých rokoch ešte tiež, ale už som tam videla náznaky repetitívnosti a po ďalšej autorkinej knihe som už nesiahla. Až pokým neprišiel Listopád, ktorý mal byť iný, ako predchádzajúce knihy. Ale bohužiaľ, je to zase stará známa obohraná platňa, a v istých momentoch to už hraničilo s citovým vydieraním čitateľa.
Myslím, že po ďalšej knihe od autorky už nesiahnem.
Zatiaľ čo Atwood sa podarilo prostredníctvom jednej rozprávačky plasticky a dôveryhodne vykresliť celú alternatívnu realitu, Mornštajnová si vybrala jednoduchú vyšlapanú cestičku a na akékoľvek opisy spoločnosti rezignovala. Jej postavy - žena vo väzení a chovankyňa detského domova - sú od spoločnosti izolované, a tak sa nič zaujímavé nedozvieme. A príbehov ľudí vo väzení už bolo napísaných dosť, aj oveľa lepších.
Na konci knihy sa autorka tento deficit snažila trochu dohnať, ale pôsobilo to umelo, nerealisticky, násilne. Nestačí dvakrát spomenúť internet a mobily.
Socializmus sme tu mali 40 rokov a spätne sa môže celá tá doba javiť ako jeden šedivý monolit, ale spoločnosť menila a rozvíjala, a menil sa aj socializmus. Stalinizmus 50. rokov bol iný ako uvoľnenie, ktoré nastalo v rokoch šesťdesiatych, normalizácia 70. rokov bola iná ako glasnosť a perestrojka rokov osemdesiatych.
Mornštajnovej príbeh sa odohráva v rozpätí 30 rokov, od 1989 do 2019, ale žiadne pohyby spoločnosti ani systému tam nevidíme. Žiadne alternatívne dejiny tu v podstate neexistujú, naozaj sa za tých 30 rokov nestalo nič významné, čo by ovplyvnilo aj osudy jej postáv? Ani len nové technológie s ničím nepohli? A ako to vlastne režim ustál ekonomicky? Ako mohli v 89 pozatýkať a uväzniť také veľké množstvo ľudí? Autorka nič nespomína, nevieme, kto vládol, ako vyzeral zvyšok Európy, sveta. Kľudne mohla radšej celý príbeh zasadiť do 50. rokov 20. storočia a pôsobilo by to uveriteľnejšie.
Mornštajnová vsadila zase na istotu a jadrom príbehu je rodinná dráma, nešťastné osudy, hra na city. Pri Hane som to žrala, v Tichých rokoch ešte tiež, ale už som tam videla náznaky repetitívnosti a po ďalšej autorkinej knihe som už nesiahla. Až pokým neprišiel Listopád, ktorý mal byť iný, ako predchádzajúce knihy. Ale bohužiaľ, je to zase stará známa obohraná platňa, a v istých momentoch to už hraničilo s citovým vydieraním čitateľa.
Myslím, že po ďalšej knihe od autorky už nesiahnem.
June 8, 2021
Moje první Mornštajnová! A chápu nadšení, které tahle spisovatelka ve čtenářích vyvolává, psát umí rozhodně velmi dobře. Příběh je svižný, stránky se otáčejí sami, hltáte písmeno za písmenem a než se vzpamatujete, jste na konci. Listopád jsem si chtěla přečíst, protože mě zaujal námět. Celá ta představa nepovedené revoluce z 89 je mrazivá, způsob, kterým ho Mornštajnová podává, trochu zavání Příběhem služebnice, ale rozhodně to nemyslím tak, že by ho vykrádala. Čtivost je skvělá věc, ale někdy jsem měla pocit, že je to na úkor příběhu samotného. Chtěla jsem vědět víc, ale to na prostoru těch 300 stránek zkrátka nebylo možné obsáhnout.
November 20, 2021
Pocuvala som audioverziu vdaka ceskemu rozhlasu. Vyborne obsadenie "citacov" vzdy posunie latku knihy vyssie. Inak priemerna knizka, repetitivnost motivov, slov, viet, udalosti...ma este autorka v talone nieco nove, co by mohla ponuknut...? Som rada, ze som mala moznost si ju vypocut popri inych beznych cinnostiach a nemusela som stracat cas citanim. Tema knihy zaujala, no tam to skoncilo.
April 26, 2021
Toto je úplne iná Mornštajnová na akú sme zvyknutí. To ma ako prvé napadlo, keď som mala prečítanú zhruba prvú polovicu jej poslednej knihy. Miestami ma bolelo brucho, často som sa bála, predstavovala som si Maju aj Magdu, ktoré sú hlavné hrdinky románu.
„Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.“
Mornštajnová ponúka alternatívnu históriu, ktorá sa odohráva po potlačení revolúcie v novembri 1989. Názov jej románu je ale dvojzmyselný a podľa mňa geniálny. Odkazuje na dve roviny príbehu, ktoré sa na môj vkus pretnú príliš skoro. Akoby sa postavy nestihli dostatočne rozvíjať. Na rozdiel od Hany alebo Bohdany v Tichých rokoch sú rezignované. Len vedľajšia postava Jana v skrytosti prejavuje vzdor, no namiesto sympatii som nad ňou len krútila očami. Pri Maji aj Magde mi chýba hĺbka, aj keď ich motiváciám rozumiem. Mornštajnová sa však zameriava viac na dej, vykresľuje atmosféru strachu a mizérie, svet pretvárky a poníženia a tiež režim, ktorý funguje na základe klamstiev, podozrievania a straty bezpečia.
Listopád nie je zlá kniha, ale nedokázala som sa s postavami vžiť, podporovať ich alebo s nimi nesúhlasiť. Akoby len prešli okolo mňa. Napriek tomu Listopád odporúčam, ponúka totiž výborný príbeh bez prvoplánových vsuviek a klišé.
„Život není to, co chceme, ale to co máme. Tak jednoduché to je.“
„Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.“
Mornštajnová ponúka alternatívnu históriu, ktorá sa odohráva po potlačení revolúcie v novembri 1989. Názov jej románu je ale dvojzmyselný a podľa mňa geniálny. Odkazuje na dve roviny príbehu, ktoré sa na môj vkus pretnú príliš skoro. Akoby sa postavy nestihli dostatočne rozvíjať. Na rozdiel od Hany alebo Bohdany v Tichých rokoch sú rezignované. Len vedľajšia postava Jana v skrytosti prejavuje vzdor, no namiesto sympatii som nad ňou len krútila očami. Pri Maji aj Magde mi chýba hĺbka, aj keď ich motiváciám rozumiem. Mornštajnová sa však zameriava viac na dej, vykresľuje atmosféru strachu a mizérie, svet pretvárky a poníženia a tiež režim, ktorý funguje na základe klamstiev, podozrievania a straty bezpečia.
Listopád nie je zlá kniha, ale nedokázala som sa s postavami vžiť, podporovať ich alebo s nimi nesúhlasiť. Akoby len prešli okolo mňa. Napriek tomu Listopád odporúčam, ponúka totiž výborný príbeh bez prvoplánových vsuviek a klišé.
„Život není to, co chceme, ale to co máme. Tak jednoduché to je.“
July 30, 2024
Страхотна е Морнщайнова! Прочетох всичките й книги, преведени на български, и "Ноември" затвърждава впечатленията ми.
November 17, 2025
Tvorba Aleny Mornštajnovej ma nikdy nelákala, podľa mňa by nebola pre mňa. S výnimkou tejto, tá znela výborne a chystala som sa na ňu pár rokov. Nakoniec som si jej čítanie načasovala úplne geniálne a dočítala práve 17. novembra.
Ako by to vyzeralo, keby Nežná revolúcia dopadla inak? Keby vyhral socializmus a my sme žili pod týmto režimom doteraz a stále boli trestaní za ten deň?
Presne tie otázky zodpovedá autorka v tejto knihe, ktorá je predstavou našej alternatívnej histórie.
Priznám sa, že ja som tento deň nikdy moc neoceňovala. Narodila som sa 8 rokov po Nežnej revolúcii a pre mňa to vždy bol abstraktný kus histórie, vďaka ktorému som mala jeden voľný deň.
Až touto knihou som si uvedomila, že to, čo som celý život brala ako samozrejmosť a nikdy som sa nad tým nepozastavovala, mohlo dopadnúť úplne inak.
Ak sa vám páčili knihy ako Konec civilizace, 1984 či Fahrenheit 451, mohli by ste oceniť aj túto. Odporúčam, veľmi zaujímavé čítanie, ktoré vás rozhodne prinúti premýšľať.
Ako by to vyzeralo, keby Nežná revolúcia dopadla inak? Keby vyhral socializmus a my sme žili pod týmto režimom doteraz a stále boli trestaní za ten deň?
Presne tie otázky zodpovedá autorka v tejto knihe, ktorá je predstavou našej alternatívnej histórie.
Priznám sa, že ja som tento deň nikdy moc neoceňovala. Narodila som sa 8 rokov po Nežnej revolúcii a pre mňa to vždy bol abstraktný kus histórie, vďaka ktorému som mala jeden voľný deň.
Až touto knihou som si uvedomila, že to, čo som celý život brala ako samozrejmosť a nikdy som sa nad tým nepozastavovala, mohlo dopadnúť úplne inak.
Ak sa vám páčili knihy ako Konec civilizace, 1984 či Fahrenheit 451, mohli by ste oceniť aj túto. Odporúčam, veľmi zaujímavé čítanie, ktoré vás rozhodne prinúti premýšľať.
June 26, 2025
Emocionalno, brutalno.
June 4, 2021
Literárne vycibrené dielo, samotná téma ma až tak nechytila. Áno, je mrazivé čítať, ako by to tu mohlo vyzerať, ak by sa November 89 nepodaril, ale z tohto pohľadu nedochádza k žiadnym zaujímavým pohľadom. Zaujala ma práve časť zo sirotinca, tam trafila Mornštajnová po hlavičke, lebo to je práve niečo, čo si neviem predstaviť. Záver je však náhly a pre mňa aj prvoplánový.
May 16, 2021
No dlouho jsem uvažovala, kolik tomu dám. Ale mně se ta kniha doopravdy nelíbila. Funěla jsem a frflala jsem u toho nehorázně. A ano, asi si připadám jako dinosaurus.. i já si na tu dobu živě pamatuji :-D.
Jako celkem mě to štve, ale knihy od Mornštajnové mají sestupnou tendenci.
Listopád mi přijde jako těžká agitka, ale vytvořená přesně naopak. Navíc je hodně naivní, nedotažená a je tam spousta chyb a nelogičností. Jako paradox... Zrovna jsem četla příběh o Růženě Vackové z Meziříčí odsouzené na 22 let a byla tam 16 let... nějak moc podobné.
Autorka to postavila na vachrlatém základě. Ok beru, že to mohlo dopadnout jinak, ale..
17 listopad 89 bylo mínus 5, kdo by v takovém počasí maloval? Vždyť to neuschne?
Těsně před porodem v bytě dělá takové věci... je ideální cesta do porodnice.
Za další v té době ještě v té době pracovali.
Z jedné strany se bojí v prodejně a z druhé strany se chytnou na provokatéra? Když vezmu v potaz, že tam leze jako matka před porodem?
Najednou měli napíchlý telefon? Hotový klondajk. Kdy to stihli. Ze dne na den. Do týdne už je lapli.
Na náměstí jich bylo pár... a už je našli?
Pokud by všechny lidi z těch protestů svezli do tělocvičen a já nevím kam... kam by je dali, kdo by pracoval?
Rodiče žili v pohodě?
Syn?
Atd. atd. atd. nemluvě, že nedotažené info bylo i o věznicích, výchovných ústavech.
Lidi jsou černobílí.
Ti v těch pozicích byli úchylové a všechno je bavilo, nemohli mít strach a dělat to ze strachu, protože režim... atd.
Tolik vojáků? Českých? A když ruských, jaktože mluvili česky... a když ruských, proč je prostě nešupli do vagónů a neodeslali na Sibiř?
Z jedné strany vše zamrzlo v roce 89 tedy žádný vývoj techniky a nic... a najednou se tam objevil mobil jako naprostá normálka. Vzhledem k vykreslování toho, jak moc zůstali pozadu...
Bylo tam toho moooc.
Bylo to manipulativní a i když se to snažilo hrát na realitu, tak nereálné, protože to nebylo dotažené. Stačilo by se podívat, co udělalo Rusko s ruskými státy. Co dělá teď. Přečíst si knihy z historie, kdy vlítli do Litvy, Běloruska. Co dělají v Tatarstánu a třeba i na úplném východě.
Více věci propracovat po technické stránce. Když už mám problém a nejde vývoj dopředu. Tak nemůže jít dopředu na druhém místě, tedy dít se jakoby se nic nestalo.
Navíc i to smýšlení... vzali čtyřletou holčičku a zpracovávali ji v děcáku, převychovávali. To dítě ale myslelo dospěle a mělo smýšlení jako kdyby iks bambilion let žilo jako svobodné a tedy to znalo...
V reálu, nikdo svobodu neznal. Ani ta matka, protože všichni žili v komunismu.
Prostě ta kniha je neskutečně uspěchaná. Je čtivá, je emotivní. Na city hraje ohromně, ale problém s psychologií jsem u autorky kritizovala i v předešlých dílech. Fakt by stálo za to se s určitými věcmi poradit.
Omlouvám se všem, kteří k této knize vzhlíží a jsou nadšení... já nejsem.
V reálu.. pokud chcete vidět, jak by to dopadlo, kdyby.. tak se stačí podívat, jak to aktuálně probíhá v Rusku a těch státečkách, které jsou pod nimi. Tam to totiž tak nějak je. Mno...
Jako celkem mě to štve, ale knihy od Mornštajnové mají sestupnou tendenci.
Listopád mi přijde jako těžká agitka, ale vytvořená přesně naopak. Navíc je hodně naivní, nedotažená a je tam spousta chyb a nelogičností. Jako paradox... Zrovna jsem četla příběh o Růženě Vackové z Meziříčí odsouzené na 22 let a byla tam 16 let... nějak moc podobné.
Autorka to postavila na vachrlatém základě. Ok beru, že to mohlo dopadnout jinak, ale..
17 listopad 89 bylo mínus 5, kdo by v takovém počasí maloval? Vždyť to neuschne?
Těsně před porodem v bytě dělá takové věci... je ideální cesta do porodnice.
Za další v té době ještě v té době pracovali.
Z jedné strany se bojí v prodejně a z druhé strany se chytnou na provokatéra? Když vezmu v potaz, že tam leze jako matka před porodem?
Najednou měli napíchlý telefon? Hotový klondajk. Kdy to stihli. Ze dne na den. Do týdne už je lapli.
Na náměstí jich bylo pár... a už je našli?
Pokud by všechny lidi z těch protestů svezli do tělocvičen a já nevím kam... kam by je dali, kdo by pracoval?
Rodiče žili v pohodě?
Syn?
Atd. atd. atd. nemluvě, že nedotažené info bylo i o věznicích, výchovných ústavech.
Lidi jsou černobílí.
Ti v těch pozicích byli úchylové a všechno je bavilo, nemohli mít strach a dělat to ze strachu, protože režim... atd.
Tolik vojáků? Českých? A když ruských, jaktože mluvili česky... a když ruských, proč je prostě nešupli do vagónů a neodeslali na Sibiř?
Z jedné strany vše zamrzlo v roce 89 tedy žádný vývoj techniky a nic... a najednou se tam objevil mobil jako naprostá normálka. Vzhledem k vykreslování toho, jak moc zůstali pozadu...
Bylo tam toho moooc.
Bylo to manipulativní a i když se to snažilo hrát na realitu, tak nereálné, protože to nebylo dotažené. Stačilo by se podívat, co udělalo Rusko s ruskými státy. Co dělá teď. Přečíst si knihy z historie, kdy vlítli do Litvy, Běloruska. Co dělají v Tatarstánu a třeba i na úplném východě.
Více věci propracovat po technické stránce. Když už mám problém a nejde vývoj dopředu. Tak nemůže jít dopředu na druhém místě, tedy dít se jakoby se nic nestalo.
Navíc i to smýšlení... vzali čtyřletou holčičku a zpracovávali ji v děcáku, převychovávali. To dítě ale myslelo dospěle a mělo smýšlení jako kdyby iks bambilion let žilo jako svobodné a tedy to znalo...
V reálu, nikdo svobodu neznal. Ani ta matka, protože všichni žili v komunismu.
Prostě ta kniha je neskutečně uspěchaná. Je čtivá, je emotivní. Na city hraje ohromně, ale problém s psychologií jsem u autorky kritizovala i v předešlých dílech. Fakt by stálo za to se s určitými věcmi poradit.
Omlouvám se všem, kteří k této knize vzhlíží a jsou nadšení... já nejsem.
V reálu.. pokud chcete vidět, jak by to dopadlo, kdyby.. tak se stačí podívat, jak to aktuálně probíhá v Rusku a těch státečkách, které jsou pod nimi. Tam to totiž tak nějak je. Mno...
September 1, 2025
Алена Морнщайнова в „Ноември“ си представя един друг свят- какво би станало, ако Нежната революция през 1989 г. не бе довела до свобода, а до още по-тежки репресии. Главната героиня, Мария Хайна, е млада жена, която вместо да заживее в свободна Чехословакия, бива хвърлена в затвора и отделена от семейството си. Най-голямата и болка е раздялата с децата, а единственото, което поддържа жива надеждата и, са писмата, които получава.
Романът е едновременно политическа алтернатива и дълбоко лична история. Морнщайнова показва как решенията на властта пречупват човешките съдби, но също така какво е да носиш надежда в един свят, където свободата е само спомен. Атмосферата е мрачна, напрегната и изпълнена с усещане за „неслучилата се реалност“.За свят, който изглежда близо, но и страшно далеч от нашия.
Ако предпочитате алтернативни сценарии и се питате „Ами ако…?“ , тогава „Ноември“ ще ви хареса. Тя е динамична в емоционалния смисъл, защото създава цял паралелен свят и държи напрежението живо: какво ще стане с героинята, ще успее ли някога да се върне към семейството си, как изглежда животът, когато свободата е изгубена.
Стилът на Алена Морнщайнова ми допада- плавен, близък до човека, с усещане за психологическа дълбочина.
Но тази книга ми вървеше бавно и трудно, може би защото не ми се връщаше в този период.
Ако трябва да сравня с другата нейната книга, която съм чела- "Хана"(която много ми хареса) мога да кажа, че докато „Хана“ се базира на реални събития от миналото, то „Ноември“ тръгва от въпроса „Ами ако?“ и изгражда паралелна история.
В „Хана“ основното е вината, загубата и паметта, а в „Ноември“ акцентът е върху надеждата и оцеляването въпреки несправедливостта.
И в двете книги жените са центърът на историята. Но докато Хана олицетворява мълчанието и тежестта на миналото, Мария е символ на непримиримостта и стремежа към бъдеще, което може би никога няма да настъпи.
Романът е едновременно политическа алтернатива и дълбоко лична история. Морнщайнова показва как решенията на властта пречупват човешките съдби, но също така какво е да носиш надежда в един свят, където свободата е само спомен. Атмосферата е мрачна, напрегната и изпълнена с усещане за „неслучилата се реалност“.За свят, който изглежда близо, но и страшно далеч от нашия.
Ако предпочитате алтернативни сценарии и се питате „Ами ако…?“ , тогава „Ноември“ ще ви хареса. Тя е динамична в емоционалния смисъл, защото създава цял паралелен свят и държи напрежението живо: какво ще стане с героинята, ще успее ли някога да се върне към семейството си, как изглежда животът, когато свободата е изгубена.
Стилът на Алена Морнщайнова ми допада- плавен, близък до човека, с усещане за психологическа дълбочина.
Но тази книга ми вървеше бавно и трудно, може би защото не ми се връщаше в този период.
Ако трябва да сравня с другата нейната книга, която съм чела- "Хана"(която много ми хареса) мога да кажа, че докато „Хана“ се базира на реални събития от миналото, то „Ноември“ тръгва от въпроса „Ами ако?“ и изгражда паралелна история.
В „Хана“ основното е вината, загубата и паметта, а в „Ноември“ акцентът е върху надеждата и оцеляването въпреки несправедливостта.
И в двете книги жените са центърът на историята. Но докато Хана олицетворява мълчанието и тежестта на миналото, Мария е символ на непримиримостта и стремежа към бъдеще, което може би никога няма да настъпи.
August 18, 2021
Alena Mornštajnová je v dobrém slova smyslu spisovatelkou pro masy. Listopád byl mou čtvrtou čtenou (rovná se poslouchanou) knihou a sama sebe jsem překvapila, když jsem se do ní vůbec pustila, neboť zkrátka nejsem autorčinou fanynkou (pominu-li Hanu, ze které jsem si sedla kdysi na zadek, ale bůhví, jaké pocity bych z ní měla dneska). Zkusme si to shrnout – její knihy se dobře čtou, její knihy jsou celkem dobře vykonstruované, její knihy jsou řemeslně celkem dobře zvládnuté. ALE a to je opravdu velké – jsou taky prvoplánově líbivé, „šokují“ na sílu (prosím vás, že vás ten závěrečný zvrat vážně nepřekvapil), nejsou stylisticky ničím výrazné, jsou šablonovité a tentokrát si tedy neodpustím zkritizovat i naprostou plochost postav a velmi výrazné dějové díry. Sice jsem komunismus nezažila, ale nejsem si úplně jistá, že kdyby nepadl, vypadala by situace takhle vyhroceně. Spíš se mi zdá, že to autorka použila schválně, aby mohla čtenáře zanechat patřičně hlavou kroutícího, nebo je to možná jen apel na to, dávat si pozor kam směřuje naše současná politická situace… Ať tak či tak já sama jsem zaražená tím, že tuhle knihu tolik lidí adoruje. Poslouchala jsem ji jako audioknihu – v naraci se střídá Eva Elsnerová s Veronikou Khek Kubařovou a několik málo pasáží (konkrétně dopisy z vězení určené dceři) čte také Vilma Cibulková. Audiokniha je kvalitně zpracovaná, jak už u OneHotBook bývá zvykem, prvně zmiňovaná mi sice hlasově moc neseděla, ale krásně mi to vynahradila Veronika, jejíž hlas mám moc ráda.
April 18, 2021
Alena Mornstajnova opäť raz vytvorila jeden úžasný (našťastie) fiktívny príbeh. Vytvorila svet po roku '89, v ktorom by nechcel pokračovať snáď nikto z nás. Neustály strach, zákaz vychádzania, dlhé rady v obchodoch a nekonečné donasanie na iných. Ďakujem neprosím. Mornstajnova nastavila spoločnosti zrkadlo a podarilo sa jej bravúrne opísať atmosféru života v socializme, kde zasadila príbeh Márie (ktorá si odpykáva svoj trest vo väzení, za účasť na demonštráciách) a Magdy, ktorá vyrastá v detskom domove. V jednom bode sa tieto dva príbehy pretnu a Vám západnú na miesto všetky chýbajúce časti v príbehu. Príbeh má veľmi pochmúrnu atmosféru, ktorá plynie celým dejom až ku koncu - kedy obidve postavy dosiahnu zadosťučinenie.
Som veľmi spokojná, teším sa na ďalšie autorkine knihy.
Som veľmi spokojná, teším sa na ďalšie autorkine knihy.
December 22, 2024
"Той нямаше да разбере, че разочарованието ми е още по-голямо, заради това, че вярвах в социализма така, както децата вярват в родителите си. Дори и те обаче, на определена възраст, започват да осъзнават, че родителите им могат и да грешат, и все пак продължават да търсят опора в тях и да се радват на обичта им. Нас, своите възпитаници, санаториумът ни изстреля от свят на ясно дефинирани правила и твърда вяра в една действителност, напълно различна от онази, в която ни убеждаваха учителите и възпитателите ни, а в същото време от нас се очакваше, че с раменете си ние всеотдайно ще крепим системата така здраво, както Атлас крепи небето... "
March 10, 2023
Jako já nevim, já chápu, že je to asi celkem čtivý, ale já fakt nemám ráda, když něco takhle jednoduše útočí na čtenářovy emoce. A on to Listopád dělá. A asi mě to tolik nepřekvapilo, jako třeba to, jak strašně je to banální a hlavně - černobílý! Fanoušci Milionu chvilek by asi měli radost, chápu, liberální pravice má u nás silnou základnu, takže příběh založený na dichotomii bubák socialismus a sláva svobodě v kapitalismu s kapkou sentimentu tu uhodí na hodně strun. Ale i když pominu tohle, on ani ten příběh sám o sobě nefunguje. Téma alternativní historie může být fajn, ale potřebuje inovaci, a ne zopakovat normalizaci, trochu tomu přidat grády a šoupnout tam pár současných reálií, jo a nesmíme zapomenout na trochu tý orwellovštiny (Velký bratr, lol). Zdálo se mi, že se to snaží tvářit jako umělecká literatura (minimálně formálně - střídání časových linií, vypravěčů i forem vyprávění), ale selhává to, nejvíc na samotným vyznění, který je hrozně moralistní (midcult jak poleno). Fakt ne-e. (A vážně jsem to nečetla, jen abych to mohla shodit, normálně bych to prostě nechala minout, stejně jako většinu dalších současných autorek, ale četla jsem to na seminář, heh.)
June 3, 2021
Rozhodla som sa knihu neporovnavat s ostatnymi Mornstajnovej dielami...
Kniha je smutny pribeh, ktory trebe precitat... netreba zabudat, ze taketo pribehy sa este stale niekde odohravaju
Kniha je smutny pribeh, ktory trebe precitat... netreba zabudat, ze taketo pribehy sa este stale niekde odohravaju
January 20, 2023
Alternatívny historický román o tom, ako by to mohlo vyzerať, keby Nežná revolúcia v novembri 1989 bola potlačená a socializmus by pokračoval a ukázal neľudskú tvár. Niekto knihe vyčítal ploché postavy. Áno, je ich tu len pár, no ale hlboké ponory do ich duší nenájdeme. Možno na to nie je priestor, ale na vykreslenie situácie stačia. Doba, kedy hovoriť jedno a myslieť si iné, znamenalo žit v neustálom strehu a strachu, občan sa musel zbaviť individuality a podrobiť straníckej hierarchii, služba štátu bola nad všetko. Neustála kontrola - od rodiny, susedov, spolupracovníkov, veď kto neudával, nemal výhody... A tie sa hodili pri postupe v zamestnaní, žiadosti o byt, auto, či dovolenku a na vycestovanie, či umiestnení na školu, u detí sa dohliadalo sa na triedny pôvod rodiny, ich väzby na západ, snaha utiecť, atď., veď na každého sa niečo nájde. Totalitné zriadenie pripomína podobné režimy ako boli vo fašistickom Nemecku, Sovietskom Zväze, alebo Severnej Kórei a podobne; zatýkanie, udávanie, väzenie, prevýchova osirelých detí v duchu poplatnej doby je asi všade rovnaké. Niektoré časti boli tak reálne... Kto si pamätá to pracné oškrabávanie tapiet z panelu, prilepených neskutočne odolným lepidlom, paneláky s blatovými chodníkmi okolo, stavebným odpadom, betónmi a roxormi namiesto preliezok, lebo sa muselo stavať a bývať, no úprava okolia bola až na koniec, tvorba násteniek, tie nekonečné rady a čakanie... mňa tá doba len okrajovo minula, ako dieťa som vnímala len časť, ale tiež som bola súčasťou (iskry a pionieri, spartakiáda, atď.), ale spomienkový optimizmus nezdieľam. O knihe sa dá dlho rozprávať a polemizovať, či je to spracovanie dôkladné, alebo by to chcelo hlbšie analýzy. Popisuje cca 30 rokov a týka sa viacerých rodín, takže má tendenciu byť kronikou osudov na malom priestore a možno niečo pôsobí nedotiahnuto, miestami je to ale ubíjajúce, šedivé, že mi to stačilo aj v tejto podobe. A hlavne si treba uvedomiť, že pred '89 by takáto kniha nevyšla a o slobode ako ju poznáme dnes, by sme len snívali.
April 18, 2021
Napriek tomu, že hype okolo kníh Aleny Mornštajnovej ma zasiahol oveľa neskôr než ostatných, k jej knihám som si za rok stihol vytvoriť veľmi blízky vzťah. O to väčšie boli moje očakávania, keď som sa dozvedel, že nás na jar 2021 čaká nová publikácia s pútavým názvom Listopád.
Možno preháňam, ale je to moja najobľúbenejšia mornštajnovka. Spája to, čo sme si u autorky obľúbili, s niečím čerstvým a novátorským. V knihe Listopád sa dozvieme, ako by svet mohol vyzerať, ak by bola revolúcia v roku 1989 násilne potlačená a oslobodzujúca zmena režimu by nikdy nenastala.
Úmysel autorky pre napísanie tejto knihy samozrejme nepoznám, ale pre mňa je príbeh autorkinou reakciou na nepochopiteľne vzrastajúcu nostalgiu po tejto temnej ére československej histórie. Ako je možné ľuďom s týmto presvedčením ukázať, čomu sme sa vďaka odvážnym Čechom a Slovákom vyhli? No predsa kvalitným príbehom.
Príbehom, v ktorom sa vďaka Mornštajnovej nepopierateľnému talentu ocitáme v koži dvoch protagonistiek. Ich život je uviaznutý v neúprosných chápadlách komunistických štruktúr. Maju pri živote udržiava spomienka na minulosť a oklieštená sloboda, o ktorú prišla. Magda je plodom dômyselne koncipovanej komunistickej výchovy, ktorá na režim pozerá s neochvejným obdivom, rešpektom a pocitom istoty.
Práve na príklade Magdy autorka opisuje život ľudí, ktorí vyrástli v totalitarizme a nikdy sa im nenaskytla možnosť okúsiť nič iné. Nemajú po čom túžiť, nemajú spomienky na lepšiu a krajšiu minulosť. O to šokujúcejšie je, že na komunizmus s láskou spomínajú i ľudia, ktorí ho vlastne nikdy nezažili.
Ani ja som komunizmus našťastie nezažil. Z príbehov mojich rodičov, z prednášok učiteľov, z kníh historikov, sociológov a spisovateľov je však zrejmé, že je to doba, za ktorou je nutné urobiť hrubú čiaru a vynaložiť všetko úsilie, aby sa toto bezbrehé bezprávie v našej krajine už nikdy nezopakovalo.
Verím, že sa vyskytne zástanca komunizmu či akéhokoľvek iného totalitného režimu, ktorý sa ku knihe hoci aj náhodou dostane a príbeh ho zasiahne. Ak sa nájde čo i len jeden takýto človek, tak vydanie tejto knihy malo oveľa väčší zmysel, než si my, nadšení knihomoľovia a knihomoľky, uvedomujeme.
Možno preháňam, ale je to moja najobľúbenejšia mornštajnovka. Spája to, čo sme si u autorky obľúbili, s niečím čerstvým a novátorským. V knihe Listopád sa dozvieme, ako by svet mohol vyzerať, ak by bola revolúcia v roku 1989 násilne potlačená a oslobodzujúca zmena režimu by nikdy nenastala.
Úmysel autorky pre napísanie tejto knihy samozrejme nepoznám, ale pre mňa je príbeh autorkinou reakciou na nepochopiteľne vzrastajúcu nostalgiu po tejto temnej ére československej histórie. Ako je možné ľuďom s týmto presvedčením ukázať, čomu sme sa vďaka odvážnym Čechom a Slovákom vyhli? No predsa kvalitným príbehom.
Príbehom, v ktorom sa vďaka Mornštajnovej nepopierateľnému talentu ocitáme v koži dvoch protagonistiek. Ich život je uviaznutý v neúprosných chápadlách komunistických štruktúr. Maju pri živote udržiava spomienka na minulosť a oklieštená sloboda, o ktorú prišla. Magda je plodom dômyselne koncipovanej komunistickej výchovy, ktorá na režim pozerá s neochvejným obdivom, rešpektom a pocitom istoty.
Práve na príklade Magdy autorka opisuje život ľudí, ktorí vyrástli v totalitarizme a nikdy sa im nenaskytla možnosť okúsiť nič iné. Nemajú po čom túžiť, nemajú spomienky na lepšiu a krajšiu minulosť. O to šokujúcejšie je, že na komunizmus s láskou spomínajú i ľudia, ktorí ho vlastne nikdy nezažili.
Ani ja som komunizmus našťastie nezažil. Z príbehov mojich rodičov, z prednášok učiteľov, z kníh historikov, sociológov a spisovateľov je však zrejmé, že je to doba, za ktorou je nutné urobiť hrubú čiaru a vynaložiť všetko úsilie, aby sa toto bezbrehé bezprávie v našej krajine už nikdy nezopakovalo.
Verím, že sa vyskytne zástanca komunizmu či akéhokoľvek iného totalitného režimu, ktorý sa ku knihe hoci aj náhodou dostane a príbeh ho zasiahne. Ak sa nájde čo i len jeden takýto človek, tak vydanie tejto knihy malo oveľa väčší zmysel, než si my, nadšení knihomoľovia a knihomoľky, uvedomujeme.
April 18, 2021
⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️
Jaké by to bylo, kdyby nenastala Sametová revoluce?
🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁
Nová kniha od paní Mornštajnové přichází s až dystopickým scénářem - pracuje s teorií, jaké by to bylo, kdyby neproběhla listopadová revoluce a nadále vzkvétal socialismus. Příběh sledujeme skrze dvě hlavní hrdinky - Marii, která je kvůli účasti na demostraci zavřená do vězení, a Magdu, chovankyni ústavu pro "odložené" děti, z nichž se stát snaží vychovat "správné" socialisty.
Kniha předkládá znepokojivý obraz nejen toho, co by mohlo být, ale i toho, co se jinde děje. Jen vzpomeňme třeba na Čínu a Severní Koreu. Vidina rovnosti se přetavila v neúprosnou diktaturu a honbu za mocí. Vznikl svět, kde si ani rodinní příslušníci nemohou důvěřovat. Lidé beze stop mizí. Rodinám jsou násilně odebírány děti. Každý čeká na příležitost se skrze vaši chybu proplazit nahoru. Úsvit komunismu.
Ano, krutý svět diktatury, kde jsou lidé jen ovce, hlídané produkty státu, fantazie je zahálkou, za své názory mohou být na spoustu let uvězněni, zastřeleni nebo nadobro zmizet.
Autorka knihu napsala na popud svého dojmu, že si možná někteří lidé dostatečně neváží naší demokracie, čemuž opravdu fandím. Vnímám to stejně a občas by některým lidem "budíček" nezaškodil.
Příběh skončil tak, jak jsem předpokládala a s otázkami, které si čtenář musí zodpovědět sám. Dílo se mi moc líbilo a autorka odvážným tématem nešlápla vedle. Citím, že Listopád bude jednou z nejoblíbenějších "Mornštajnovek" .
Jaké by to bylo, kdyby nenastala Sametová revoluce?
🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁🍁
Nová kniha od paní Mornštajnové přichází s až dystopickým scénářem - pracuje s teorií, jaké by to bylo, kdyby neproběhla listopadová revoluce a nadále vzkvétal socialismus. Příběh sledujeme skrze dvě hlavní hrdinky - Marii, která je kvůli účasti na demostraci zavřená do vězení, a Magdu, chovankyni ústavu pro "odložené" děti, z nichž se stát snaží vychovat "správné" socialisty.
Kniha předkládá znepokojivý obraz nejen toho, co by mohlo být, ale i toho, co se jinde děje. Jen vzpomeňme třeba na Čínu a Severní Koreu. Vidina rovnosti se přetavila v neúprosnou diktaturu a honbu za mocí. Vznikl svět, kde si ani rodinní příslušníci nemohou důvěřovat. Lidé beze stop mizí. Rodinám jsou násilně odebírány děti. Každý čeká na příležitost se skrze vaši chybu proplazit nahoru. Úsvit komunismu.
Ano, krutý svět diktatury, kde jsou lidé jen ovce, hlídané produkty státu, fantazie je zahálkou, za své názory mohou být na spoustu let uvězněni, zastřeleni nebo nadobro zmizet.
Autorka knihu napsala na popud svého dojmu, že si možná někteří lidé dostatečně neváží naší demokracie, čemuž opravdu fandím. Vnímám to stejně a občas by některým lidem "budíček" nezaškodil.
Příběh skončil tak, jak jsem předpokládala a s otázkami, které si čtenář musí zodpovědět sám. Dílo se mi moc líbilo a autorka odvážným tématem nešlápla vedle. Citím, že Listopád bude jednou z nejoblíbenějších "Mornštajnovek" .
April 26, 2021
Bol to veľmi zaujímavý nápad, aj príbeh, aj postavy, hlavne Magdalena, Marie bola trošíčku predvídateľná. Aj ma to zaujalo, konečne nejaká kniha, do ktorej som sa pustila so záujmom od začiatku do konca. Problém bol, že to kĺzalo akoby strašne po povrchu, žiadna zaujímavejšia hĺbka príbehu ani postáv.
A ďalší problém bol, že som tomu nejak nemohla uveriť. Nie príbehu postáv, ale tomu zvratu v 89. Je taká teória, volá sa to suspension of disbelief, podľa ktorej si nemôžete užiť príbeh a ponoriť sa do neho, kým mu úplne neuveríte, teda kým nepotlačíte prirodzenú potrebu skepsy a zvyšky kritického myslenia, že toto je vlastne nereálne. Dobrí autori vedia napísať príbeh tak, že to urobíte s radosťou a nezamýšľate sa nad tým, že toto sa vlastne nemohlo stať. Ale Mornštajnová tak nejak bruslila okolo vysvetlenia, že ako sa to vlastne zvrátilo do vojenského prevratu (!) v našom holubičom národe, že som mala problém tomu uveriť.
Každopádne, príjemná a zaujímavá kniha.
A ďalší problém bol, že som tomu nejak nemohla uveriť. Nie príbehu postáv, ale tomu zvratu v 89. Je taká teória, volá sa to suspension of disbelief, podľa ktorej si nemôžete užiť príbeh a ponoriť sa do neho, kým mu úplne neuveríte, teda kým nepotlačíte prirodzenú potrebu skepsy a zvyšky kritického myslenia, že toto je vlastne nereálne. Dobrí autori vedia napísať príbeh tak, že to urobíte s radosťou a nezamýšľate sa nad tým, že toto sa vlastne nemohlo stať. Ale Mornštajnová tak nejak bruslila okolo vysvetlenia, že ako sa to vlastne zvrátilo do vojenského prevratu (!) v našom holubičom národe, že som mala problém tomu uveriť.
Každopádne, príjemná a zaujímavá kniha.
November 26, 2021
Toto bolo slabšie. Hoci námet je sľubný, je rozvinutý pomerne predvídateľným a prvoplánovým spôsobom. Asi najzaujímavejšia je línia odohrávajúca sa v sirotinci, ale aj to bola v niečom len taká slabšia Atwoodová.
Neurazilo, nenadchlo.
Vypočuté na pokračovanie na Vltave.
Neurazilo, nenadchlo.
Vypočuté na pokračovanie na Vltave.
Displaying 1 - 30 of 386 reviews