Kniha Igora Lukeše, profesora Bostonské univerzity, se zabývá dramatem československého státu v nejistém prostoru mezi Východem a Západem od konce první světové války až do Mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně sleduje počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důraz klade na dosud neznámé aspekty československo-sovětského spojenectví od poloviny třicátých let. Líčí nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruským přístupem, apatickým postojem Západu, nacistickým ohrožením a tlakem komunismu. Zabývá se mimo jiné Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, československou reakcí na anšlus Rakouska, příčinou částečné mobilizace v květnu 1938, a především vyvrcholením československo-německé krize v září 1938. Hlavní důraz přitom klade na tragickou postavu Edvarda Beneše. Lukešovo líčení, které nepostrádá živost a dramatickou gradaci, je založeno na pečlivém studiu archivních historických pramenů, zpřístupněných počátkem devadesátých let, a vedle množství dosud neznámých faktů přináší rovněž nový pohled na řadu otázek dané tematiky, ať už jde o osobnost Edvarda Beneše, ochotu Sovětského svazu vojensky zasáhnout ve prospěch Československa, úlohu Kominterny či západní politiku appeasementu. Práce vychází v novém vydání u příležitosti osmdesátého výročí mnichovských událostí.
Za současné politické situace je tohle hodně aktuální, a bohužel také hodně nepříjemné, čtení. Při úvodních kapitolách jsem si říkala, zda jsme vůbec schopni se poučit ze svých historických chyb, a když se podívám kolem sebe, tak mám stále sílící pocit, že ve většině bohužel nikoliv. Ale o to víc je třeba proti této ztrátě paměti bojovat, a právě knihy jako tato to umí skvěle. Kniha se věnuje časovému rozpětí 1918 - 1938 a primárně se zaměřuje na vztahy Edvarda Beneše, potažmo Československa, a Sovětského svazu. Právě to okouzlení Beneše Sovětským svazem, jeho snaha vyvést ho z politické izolace a někdy až nesoudná víra v sovětské sliby, nás ve třicátých letech ocejchovalo jako bolševickou zemi a zapříčinilo to naši pozdější izolaci a kdo ví, jak by to v roce 1938 dopadlo, kdyby tohoto cejchu nebylo (ale třeba by se nezměnilo vůbec nic). Právě tohle mi hodně připomnělo aktuální českou situaci - opět máme prezidenta, který nás svými sympatiemi pro nedemokratický režim v Rusku dostává na okraj civilizované společnosti. Naštěstí nemá takové pravomoci jako Beneš, ale i tak je třeba si neustále připomínat, že podruhé do stejné stoky vstoupit opravdu nechceme. Kniha se obšírně věnuje i krizi z roku 1938 - nejen Mnichovu, ale i celému roku 1938. Hodně zajímavá je část o květnu 1938, československé částečné mobilizaci a dezinformaci, která ji způsobila, a která s největší pravděpodobností pocházela od Sovětů. Ale i přístup Francie, a především Británie byl v roce 1938 hodně za hranicí korektní diplomacie a pak se nelze Benešovi divit, že po válce propagoval třetí cestu. Vždy jsem Beneše vnímala spíše jako negativní postavu, proto mě docela překvapil autorův spíše kladný postoj, byť samozřejmě s řadou výhrad. Určitě ale vím, že tohle nebude poslední kniha k dané tématice - chystám se na toho údajně heretického Tesaře (Mnichovský komplex) a určitě na některou ze zahraničních monografií o Mnichovu. A také už se musím konečně pustit do toho Churchilla (The Second World War) :-)
Kontext: Pana profesora Lukeše znám z DVTV a v kontextu jeho poslední české knihy (Československo nad propastí) jsem se dostala i k tomuto staršímu titulu.
První věta: "Edvard Beneš (1884-1948) patřil k předním evropským politikům své doby a ve třicátých a čtyřicátých letech sehrál významnou roli v československo-německém dramatu."
Poslední věta: "Jen málokterý z politiků mohl o sobě prohlásit, že už ve třicátých letech - ač zrazen a osamocen - dokázal varovat svět a předvídat budoucí zkázu jakékoli formy totalitarismu. To Edvard Beneš mohl plným právem."