What do you think?
Rate this book
Чешки съновник
Романът "Чешки съновник" от Лудвик Вацулик е средищно за чешката проза от втората половина на XX в. произведение. За първи път е публикуван в нелегално самиздатско издание през 1981 г., през 1983 г. излиза в знаменитото емигрантско издателство 68´ Publishers в Торонто, а първото официално издание в родината му се осъществява през 1990 г.
Написана под формата на дневник, книгата проследява една година от живота на своя герой, чийто прототип е самият автор, и пресъздава обществената ситуация в Чехословакия от края на 70-те години на миналия век, както и атмосферата в дисидентската литературна общност. Макар да съдържа множество реални факти, а героите му да са действителни личности, "Чешки съновник" не е документална книга, а многопластов художествен разказ за опита на личността и обществото с тоталитарната власт.
Съчетавайки автобиографизъм и художествена измислица, достоверност и въображение, фактология и фикция, Лудвик Вацулик създава един от най-оригиналните опити с жанра на романа в родната си литература от последните десетилетия на миналия век.
Прозаик, публицист и общественик, Лудвик Вацулик (1926 - 2015) е един от най-значимите автори на съвременната чешка литература. Той е основна фигура в дисидентските литературни кръгове през 70-те и 80-те години на миналия век, основател на легендарната самиздатска поредица Petlice ("Мандало"). Вацулик е автор на знаменития манифест "2000 думи", публикуван през лятото на 1968 г., станал известен като манифеста на Пражката пролет.
Написана под формата на дневник, книгата проследява една година от живота на своя герой, чийто прототип е самият автор, и пресъздава обществената ситуация в Чехословакия от края на 70-те години на миналия век, както и атмосферата в дисидентската литературна общност. Макар да съдържа множество реални факти, а героите му да са действителни личности, "Чешки съновник" не е документална книга, а многопластов художествен разказ за опита на личността и обществото с тоталитарната власт.
Съчетавайки автобиографизъм и художествена измислица, достоверност и въображение, фактология и фикция, Лудвик Вацулик създава един от най-оригиналните опити с жанра на романа в родната си литература от последните десетилетия на миналия век.
Прозаик, публицист и общественик, Лудвик Вацулик (1926 - 2015) е един от най-значимите автори на съвременната чешка литература. Той е основна фигура в дисидентските литературни кръгове през 70-те и 80-те години на миналия век, основател на легендарната самиздатска поредица Petlice ("Мандало"). Вацулик е автор на знаменития манифест "2000 думи", публикуван през лятото на 1968 г., станал известен като манифеста на Пражката пролет.
500 pages, Paperback
First published January 1, 1981
18 people are currently reading
230 people want to read
About the author
Ludvík Vaculík
50 books30 followersLudvík Vaculík was a Czech writer and journalist. He was born in Brumov, Moravian Wallachia. A prominent samizdat writer, he was best known as the author of the "Two Thousand Words" manifesto of June 1968.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 16 of 16 reviews
December 30, 2018
"Ten Vaculík mi neměl umřít," říkal mi děda, když jsem mu z knihovny odcizoval Český snář. Po přečtení chápu a souhlasím.
February 21, 2019
Fascinující, jak dokáže být Vaculík upřímný k sobě a ke svému okolí. Hrůzostrašné, když si člověk představí, že by takoví byli všichni.
February 5, 2020
The basis of A Czech Dreambook is a journal running from 22 January 1979 until 2 February 1980, and which was revised in the months following that period. We are advised to treat the work as some sort of hybrid diary cum novel. I admire the two Vaculik novels I have read, and approached this work with goodwill, prepared to allow it to find its own form. But whatever the author hoped it might become, whatever therapeutic service it may have provided him, it remains a loosely fictionalized, rather incoherent journal.
While I can more or less agree with Ladislav Klima, quoted on 23 February 1979, that “only an artistic pygmy respects reality”, it has to be said that “reality” has its own weight, its own gravity, and it is not always wise to ignore such freight. All the “characters” in this work are presented depictions of “real” people ― souls who perhaps deserved rather more courtesy and respect than they are sometimes accorded. If you change the character, actions and words of people – then change the names. Take this sort of thing too far and you arrive at questions of integrity, of slander.
Perhaps the book’s most interesting material is the “account of the mechanics of running an underground publishing operation”. Padlock Editions produced over 350 titles in typed samizdat editions during the 1970s and ‘80s, and the day-to-day, hard slog of surreptitiously editing, typing, binding and running about to distribute these books is fascinating.
In the Afterword it is suggested that footnotes or a glossary would have disrupted our reading. What nonsense! Instead, we are left to see what Google may or may not throw up about the players in Vaculik’s drama.
The book’s attempt to find a new “reality” rests upon the merging of draft and revision, of past and future. There is a blurring of the line between dream and reality, between reality and fantasy; and there is also a necessary fudging of events and words “to protect the innocent” in a situation where secret police intervention was an ever-present threat. But even with the best intentions, “banality transformed into fantasy” is just as likely to produce little more than banal fantasy. No matter how Vaculik and his apologists desire this work to transcend “reality”, it has its paws stuck in the Tar Baby, as entangled as poor ol’ Br’er Rabbit.
While I can more or less agree with Ladislav Klima, quoted on 23 February 1979, that “only an artistic pygmy respects reality”, it has to be said that “reality” has its own weight, its own gravity, and it is not always wise to ignore such freight. All the “characters” in this work are presented depictions of “real” people ― souls who perhaps deserved rather more courtesy and respect than they are sometimes accorded. If you change the character, actions and words of people – then change the names. Take this sort of thing too far and you arrive at questions of integrity, of slander.
Perhaps the book’s most interesting material is the “account of the mechanics of running an underground publishing operation”. Padlock Editions produced over 350 titles in typed samizdat editions during the 1970s and ‘80s, and the day-to-day, hard slog of surreptitiously editing, typing, binding and running about to distribute these books is fascinating.
In the Afterword it is suggested that footnotes or a glossary would have disrupted our reading. What nonsense! Instead, we are left to see what Google may or may not throw up about the players in Vaculik’s drama.
The book’s attempt to find a new “reality” rests upon the merging of draft and revision, of past and future. There is a blurring of the line between dream and reality, between reality and fantasy; and there is also a necessary fudging of events and words “to protect the innocent” in a situation where secret police intervention was an ever-present threat. But even with the best intentions, “banality transformed into fantasy” is just as likely to produce little more than banal fantasy. No matter how Vaculik and his apologists desire this work to transcend “reality”, it has its paws stuck in the Tar Baby, as entangled as poor ol’ Br’er Rabbit.
January 28, 2024
Nějakou dobu jsem knihu chtěl odložit, protože se mi zdála ukrutně nezáživná – co si budeme povídat, detaily literárního provozu jsou asi to nejnudnější možné téma a zpočátku jich tam bylo opravdu hodně, nebo jsem měl aspoň ten pocit. Pořád se balily a posílaly knihy, nosily se texty na přepis, redigovaly se texty ostatních, procházely se poznámky k textům vlastním a podobně.
Postupně jsem ale pochopil, že kniha je silná právě onou obyčejností. Hrdina (záměrně nepíšu Vaculík, protože netuším, co je pravda, co je trochu „přizdobené“ a co si autor prostě vymyslel) nic nepodává jako drama, spíš jen tak existuje a s tísnivým a podivně strnulým prostředím se vyrovnává po svém. Občas zmíní, že komunisté někoho týrali, jeho vlastní výslechy však až na výjimky působí jako přátelské hovory s lehce zaostalými fanoušky, kteří ho chtějí po dobrém přemluvit, aby si některé věci nechal pro sebe. Na vydírání či výhružky dochází výjimečně a nezdá se, že by si z nich protagonista něco dělal. Podobně tlumeně působí vztahy se ženami. Hrdinovo manželství je zjevně za zenitem, manželka mu dokonce napíše, že cítí, že už ji „těžce snáší ve všech formách“. On sám vystupuje jako sukničkář, kolem něhož se točí řada žen, flirtuje s nimi ovšem zpravidla jaksi tvrdě, možná až nepřátelsky. Dál než ke slovům se nikdy nedostane, ač se zdá, že některé z nich možná jsou nebo byly jeho milenkami. Stejné je to i s přáteli a známými, kteří postupně prchají za hranice – žádná přehnaná lítost, žádné srdceryvné scény, XY prostě odjel a už se nevrátí, hotovo.
Vyzdvihl bych vylíčení tehdejšího tuzemského literárního prostředí – to je na jedné straně velmi specifické, občasnou malostí a směšností ovšem člověku silně připomene to současné. Některé věci se zkrátka nemění.
„Ty jak píšeš,“ zeptala se.
„Furt dopředu,“ řekl jsem. „A budu už muset zahájit povolovací řízení s lidmi, o nichž píšu. Taky s tebou.“
„Probůh!“ zvolala spisovně, „ty o mně píšeš co?“
„No všecko.“
„Ale já nechci, aby tam bylo něco choulostivého!“
„Kde by se to taky vzalo, prosím tě! Místo choulostivého jsou tam vždycky tři tečky.“
„Protivo! Vždyť nedošlo k žádným třem tečkám!“
„Já vím, ale bez tří teček ti lidé dneska neuvěří nic. Řeknou si: proč za ní šel?“
Postupně jsem ale pochopil, že kniha je silná právě onou obyčejností. Hrdina (záměrně nepíšu Vaculík, protože netuším, co je pravda, co je trochu „přizdobené“ a co si autor prostě vymyslel) nic nepodává jako drama, spíš jen tak existuje a s tísnivým a podivně strnulým prostředím se vyrovnává po svém. Občas zmíní, že komunisté někoho týrali, jeho vlastní výslechy však až na výjimky působí jako přátelské hovory s lehce zaostalými fanoušky, kteří ho chtějí po dobrém přemluvit, aby si některé věci nechal pro sebe. Na vydírání či výhružky dochází výjimečně a nezdá se, že by si z nich protagonista něco dělal. Podobně tlumeně působí vztahy se ženami. Hrdinovo manželství je zjevně za zenitem, manželka mu dokonce napíše, že cítí, že už ji „těžce snáší ve všech formách“. On sám vystupuje jako sukničkář, kolem něhož se točí řada žen, flirtuje s nimi ovšem zpravidla jaksi tvrdě, možná až nepřátelsky. Dál než ke slovům se nikdy nedostane, ač se zdá, že některé z nich možná jsou nebo byly jeho milenkami. Stejné je to i s přáteli a známými, kteří postupně prchají za hranice – žádná přehnaná lítost, žádné srdceryvné scény, XY prostě odjel a už se nevrátí, hotovo.
Vyzdvihl bych vylíčení tehdejšího tuzemského literárního prostředí – to je na jedné straně velmi specifické, občasnou malostí a směšností ovšem člověku silně připomene to současné. Některé věci se zkrátka nemění.
„Ty jak píšeš,“ zeptala se.
„Furt dopředu,“ řekl jsem. „A budu už muset zahájit povolovací řízení s lidmi, o nichž píšu. Taky s tebou.“
„Probůh!“ zvolala spisovně, „ty o mně píšeš co?“
„No všecko.“
„Ale já nechci, aby tam bylo něco choulostivého!“
„Kde by se to taky vzalo, prosím tě! Místo choulostivého jsou tam vždycky tři tečky.“
„Protivo! Vždyť nedošlo k žádným třem tečkám!“
„Já vím, ale bez tří teček ti lidé dneska neuvěří nic. Řeknou si: proč za ní šel?“
May 14, 2020
Takýto mail som napísal známym v júli 2019, teda v čase, keď som bol vo Vancouveri:
Do Kanady som si zobral knihu Český snář od Ludvíka Vaculíka. Viacmenej ide o jeho denník z roku 1979. Vzal som si tú knihu aj preto, aby som absolvoval také dobrodružstvo: totižto snažím sa ho dobehnúť a následne čítať deň za dňom zarovno s ním, porovnávajúc jeho situáciu s tou mojou (presne po 40 rokoch).
A tak pomaličky čítam, pričom stále nie som v stave, aby som vnímal niečo dejové, reflexívny Vaculík je veľmi vhodný do skytrainu (najlepšie po práci, ráno to veľmi nejde). Ide o dosť ťažké čítanie, a to aj pre človeka, ktorý trochu pozná kontext. Vaculík sa náročne zamýšľa nad kdečím: stretáva sa s mnohými ľuďmi (disidentmi ale aj nedisidentmi), rediguje samizdaty, hovorí o rodinnom živote, ale aj o frajerke, sem-tam si na čosi zašlé spomenie, skrátka všehochuť, a dosť často banálna.
Momentálne som sa prepracoval na koniec apríla a zo zápisu s názvom Středa 25. dubna na mňa zasvietila takáto fajn pasáž: "Jistě bych měl zapsat o některých starších událostech co nejvíc, dokud si vubec něco pamatuju. Je mi to ale protivné. Když vám lupne v kotníku a ten pak při chuzi bolí, najdete si zpusob chuze, při nemž se bolestivá poloha jaksi obejde, a někdy ani nemusíte kulhat. Za čas, až sa bolest ztratí, začne vám noha sama šlapat normálně, ani nevíte odkdy. Když omylem nebo zkusmo šlápnu do některých událostí svého života, cítím, že ještě furt bolí. Tak toho nechávam a pěkně zapomínám. Jednou se k nim rád možná vrátím a nebude mi dělat potíže pěkně si je znovu vymyslit. To pak jsou pravé memoáry."
Nuž, Vaculík to píše nielen pôsobivo, ale podla mňa aj pravdivo, aj keď nechcem sa hneď nasilu pechoriť do nejakých paralel s našimi životmi.
p.s. Ono sa to pri nezdá, ale tá čeština je pri prepise dosť zapeklitá. Až som musel zväčšiť písmo :)
Do Kanady som si zobral knihu Český snář od Ludvíka Vaculíka. Viacmenej ide o jeho denník z roku 1979. Vzal som si tú knihu aj preto, aby som absolvoval také dobrodružstvo: totižto snažím sa ho dobehnúť a následne čítať deň za dňom zarovno s ním, porovnávajúc jeho situáciu s tou mojou (presne po 40 rokoch).
A tak pomaličky čítam, pričom stále nie som v stave, aby som vnímal niečo dejové, reflexívny Vaculík je veľmi vhodný do skytrainu (najlepšie po práci, ráno to veľmi nejde). Ide o dosť ťažké čítanie, a to aj pre človeka, ktorý trochu pozná kontext. Vaculík sa náročne zamýšľa nad kdečím: stretáva sa s mnohými ľuďmi (disidentmi ale aj nedisidentmi), rediguje samizdaty, hovorí o rodinnom živote, ale aj o frajerke, sem-tam si na čosi zašlé spomenie, skrátka všehochuť, a dosť často banálna.
Momentálne som sa prepracoval na koniec apríla a zo zápisu s názvom Středa 25. dubna na mňa zasvietila takáto fajn pasáž: "Jistě bych měl zapsat o některých starších událostech co nejvíc, dokud si vubec něco pamatuju. Je mi to ale protivné. Když vám lupne v kotníku a ten pak při chuzi bolí, najdete si zpusob chuze, při nemž se bolestivá poloha jaksi obejde, a někdy ani nemusíte kulhat. Za čas, až sa bolest ztratí, začne vám noha sama šlapat normálně, ani nevíte odkdy. Když omylem nebo zkusmo šlápnu do některých událostí svého života, cítím, že ještě furt bolí. Tak toho nechávam a pěkně zapomínám. Jednou se k nim rád možná vrátím a nebude mi dělat potíže pěkně si je znovu vymyslit. To pak jsou pravé memoáry."
Nuž, Vaculík to píše nielen pôsobivo, ale podla mňa aj pravdivo, aj keď nechcem sa hneď nasilu pechoriť do nejakých paralel s našimi životmi.
p.s. Ono sa to pri nezdá, ale tá čeština je pri prepise dosť zapeklitá. Až som musel zväčšiť písmo :)
May 12, 2018
Časem proměnlivá. V závěru cituje Vaculík Kunderova slova z rozhovoru pro neměcké noviny: "V tom je český osud zrcadlem obecně lidského osudu, v němž největší nespravedlností není násilí, nýbrž zapomenutí." Proti tomu se asi bojuje denníky, psaním o sobě. Asi na sté stránce jsem si říkal, že to není špatné, kdyby tam nebylo pořád tolik rozpomínek na sny z předešlých nocí, asi v půlce, nekecám, jsem si uvědomil, že se kniha jmenuje Český snář. Zavádí. Tak jako sám autor, který si sem-tam do svého života něco přimyslí a sem-tam to je i poznat. Píše méně narcistně než je třeba dnes zvykem, začleňuje do textu také perspektivy jiných lidí, metatextově poukazuje na povahu denníku vydaného v podobě knihy různými hrami s chronologií (+) a místy odpudivě umělým jazykem kdesi od Valašska či jak si to vlastě idealizuje (-). V době psaní bylo zajisté nejsilnější devizou dokumentaristické zachycení života českého disentu a pak ještě dvě-tři dekády to bylo nejpřesvědčivějším prodejním marketingovým krokem pro generaci, v níž ještě tepala adorace bojovníků proti totalitě (jakkoli pochybných a spochybnitelných). Dnes nevím. Mnozí jsou mrtví, zbylí mají jiné starosti. Zapomenutí se jim asi nevyhne, zejména těm problémovějším, ke kterým Vaculík patří. A pak zbude z knihy sotva několik vět a slov. Těžko tisíc.
December 30, 2024
"Vrtělo mi to v nocí hlavou a říkal jsem si, jak se už opravdu proti člověku, což jsem já, bouří jeho biologie s neurologií."
Jest to swego rodzaju "Projekt PRAWDA" roku 1979 - czasu schyłku socjalizmu. Mniej mnie interesują sympatie pisarza, który był znany ze swej niewierności żonie, a czego on w tym tekście wcale nie ukrywa. Skupiam się na atmosferze opozycji czeskiej i na specyficznie czeskim odbiciu spraw międzynarodowych, jak na przykład wizycie papieża JPII w USA, do czego komentarz autor słyszał we wrześniu tegoż roku w Głosie Ameryki. (...)
Cała opinia na stronie: https://nakanapie.pl/ksiazka/cesky-snar
Jest to swego rodzaju "Projekt PRAWDA" roku 1979 - czasu schyłku socjalizmu. Mniej mnie interesują sympatie pisarza, który był znany ze swej niewierności żonie, a czego on w tym tekście wcale nie ukrywa. Skupiam się na atmosferze opozycji czeskiej i na specyficznie czeskim odbiciu spraw międzynarodowych, jak na przykład wizycie papieża JPII w USA, do czego komentarz autor słyszał we wrześniu tegoż roku w Głosie Ameryki. (...)
Cała opinia na stronie: https://nakanapie.pl/ksiazka/cesky-snar
March 25, 2020
AUDIO
Vlastně jsem ráda, že jsem si to pustila jako nahrávku a nečetla to jako knížku, protože by mi asi potom bylo líto času. Hodnota toho pak spočívá výhradně v autentickékm zaznamenání disidentského prostředí a každodenosti konce 70.let, půtky a osobní anti/sympatie mezi jednotilvými disidenty, což vlastně pro mě bylo nejzajímavější, že disidentská komunita nebyla vůbec tak jednotná, jak se asi mojí generaci může zdát.
Vlastně jsem ráda, že jsem si to pustila jako nahrávku a nečetla to jako knížku, protože by mi asi potom bylo líto času. Hodnota toho pak spočívá výhradně v autentickékm zaznamenání disidentského prostředí a každodenosti konce 70.let, půtky a osobní anti/sympatie mezi jednotilvými disidenty, což vlastně pro mě bylo nejzajímavější, že disidentská komunita nebyla vůbec tak jednotná, jak se asi mojí generaci může zdát.
This entire review has been hidden because of spoilers.
December 23, 2019
Tak tohle nebyl příjemný zážitek... Chápu jistý přínos dané formy (přiblížení doby, každodennosti disidentů), přesto (!!) to s přehledem mohlo být tak třikrát kratší. Vážně. Já osobně už nedávala posledních 400 stran. Někdy to bylo tak nudné, že jsem si chtěla trhat vlasy.
.... Navíc, s panem Vaculíkem bychom nebyli kamarádi.
.... Navíc, s panem Vaculíkem bychom nebyli kamarádi.
June 20, 2019
Dílo rozsáhlé, rozhodně ne na jedno zhltnutí, ale velmi dobře zde deníkovou formou Vaculík vykresluje dobu normalizace. Najednou už to není jen několik poznámek ve školních sešitech, ale je to zhmotnělé.
January 27, 2019
Přestože téma mi je velmi sympatické, tak podání formou deníku mi vůbec nevyhovovalo. Často se zabředávalo do popisu denních rutin, které by mohly být přeskočeny a upřednostněny například výslechy.
April 15, 2019
Neobvyklé. Je škoda, že jsem musela knihu přečíst docela rychle, ráda bych s ní strávila delší čas. A nořila se hlouběji a hlouběji.
January 23, 2021
A unique form for a unique writer…! Cover under the diary shape is this unique novelisation of a writers year under the Communist Regimen in the former Czechoslovakia…!
February 5, 2023
A long and painful book about "normalization" times in Czech Republic, view from the inside. Works ideally to explain westeners, what is happening and how it feels inside Belarus nowadays.
Read
February 28, 2024DNF, tohle mě fakt nebavilo
June 11, 2017
NEDOČTENO
Jedná se o Vaculíkovi zápisky deníkovou formou. Na knize se mi moc líbí:
1) jak v ní autor provádí určitý stručný rozbor různých literárních počinů. Jednak jsem se tak dozvěděla o spoustě autorů a děl, o kterých jsem neměla ani tušení, druhak mi tyto rozbory trochu přiblížili, z jakého úhlu (úplně jiného než je můj) spisovatelé, recenzetni anebo třeba editoři nahlížejí na literární počiny a jakým způsobem tyto pak třeba i mohou ovlivňovat jejich vlastní tvorbu,
2) jak autor přibližuje společenské dění na sklonku 70. let v socialistickém Československu, a to zejména složitou činnost ilegálních "nakladatelství" a osudy chartistů a exilantů
3) autorova otevřenost.
Proč jsem knihu nedočetla?
Nedovedla jsem se do ní ponořit natolik, aby mne k sobě upoutala od začátku až do konce. Několikrát jsem se k ní vracela a čtení to bylo vždy příjemné. Je možné, že se k ní i nadále vracet budu. Celkově mne však kniha zkrátka nelákala natolik, abych ji měla potřebu pravidelně otevírat znovu a znovu.
Jedná se o Vaculíkovi zápisky deníkovou formou. Na knize se mi moc líbí:
1) jak v ní autor provádí určitý stručný rozbor různých literárních počinů. Jednak jsem se tak dozvěděla o spoustě autorů a děl, o kterých jsem neměla ani tušení, druhak mi tyto rozbory trochu přiblížili, z jakého úhlu (úplně jiného než je můj) spisovatelé, recenzetni anebo třeba editoři nahlížejí na literární počiny a jakým způsobem tyto pak třeba i mohou ovlivňovat jejich vlastní tvorbu,
2) jak autor přibližuje společenské dění na sklonku 70. let v socialistickém Československu, a to zejména složitou činnost ilegálních "nakladatelství" a osudy chartistů a exilantů
3) autorova otevřenost.
Proč jsem knihu nedočetla?
Nedovedla jsem se do ní ponořit natolik, aby mne k sobě upoutala od začátku až do konce. Několikrát jsem se k ní vracela a čtení to bylo vždy příjemné. Je možné, že se k ní i nadále vracet budu. Celkově mne však kniha zkrátka nelákala natolik, abych ji měla potřebu pravidelně otevírat znovu a znovu.
Displaying 1 - 16 of 16 reviews