Každá civilizace věřila, že jednou přijde její konec – vrátí se bohové a všechno se rozpadne v prach. Tenhle strach zůstává i v dnešním člověku, a možná proto po celém světě patří knihy s tématem apokalypsy a života po ní už desítky let mezi nejúspěšnější. A je jasné, že tahle antologie se mezi ně zařadí, protože v ní najdete přední české autory fantastického žánru, kteří se vydali vstříc invazím mimozemšťanů, zmutovaným virům, zdrcujícím válkám či klimatickým změnám. Jan Kotouč přináší prequel ke své populární sérii o alternativních dějinách českých zemí, Dalibor Vácha vám ukáže, jak by vypadala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do USA, Petra Lukačovičová vás přenese do občanské války v Praze, Míla Linc vám představí hrůzy morové rány, Petr Stančík nabídne až detektivní historku ze světa, kde se biologická i robotická evoluce údajně ignorují, František Kotleta vás zase přesvědčí, že s invazí mimozemšťanů se dá bojovat jenom pořádnou dávkou humoru, šílenství a… Nechte se překvapit, protože to zdaleka není všechno! Zkrátka a dobře, apokalypsa ještě nikdy nebyla tak barevná jako v téhle antologii!
Narodil se v listopadu roku 1979. V podstatě celé dětství strávil na Opavsku. Vystudoval zde Obchodní akademii v Opavě a dále pokračoval ve studiích na Slezské univerzitě v Opavě.
Mezi roky 2003 až 2017 působil jako redaktor v mnoha redakcích různých mediálních domů (Borgis - Právo, Mediacop - Týden a Instikt, Ambit Media - Fresh marketing, Economia - Hospodářské noviny, Empresa Media - Instinkt, publicistika TV Barrandov, Mafra - Mediahub.cz)
Od roku 2017 je spisovatelem na volné noze. Působí též jako externí vyučující na Slezské univerzitě v Opavě.
Původně psal povídky a knihy pod vlastním jménem. Postupně začal většinu své tvorby vydávat pod pseudonymem František Kotleta.
Když člověk otevře antologii povídek od různých autorů, tak nějak očekává, že kvalita bude kolísavá. Že najde pár povídek dobrých, pár špatných, většinu průměrných, a když bude mít štěstí, objeví i nějakou výbornou. Musím říct, že tahle antologie mě překvapila. Našla jsem sice jednu výbornou povídku (Dlouhá noc na Japetu od Julie Novákové) a jednu průměrnou (Čtyři králové od Petry Lukačovičové), ale ten zbytek, to byl odpad. Všudypřítomná misogynie zažraná do podvědomí autorů tak hluboce, že vybublávala všude a pořád; ženy jako oběti nebo jako odměny pro hlavní hrdiny, ženy jako záporačky (ale bohužel bez nějaké zajímavé agendy, vždy jen jako prostředek, jak vyzdvihnout hlavního hrdinu), ženy jako comic relief, ale nikdy ženy jako lidi. Říkám si, že jsem asi už moc stará na to číst podobně klišovité a nudné zápletky, a nechápu, proč jsem to vlastně vůbec dočetla. Mám doma půjčenou ještě jednu antologii z této serie, ale tu vrátím s omluvou, že nervy mám jen jedny. Mrzí mě jen to, že jsem se po dlouhé době odhodlala zkusit českou fantastiku místo zahraniční, a odnáším si z ní pocit, že tuzemští autoři poněkud zaspali dobu. Asi tak o 30 let.
Jako u každé povídkové sbírky je klasikou, že obsahuje jak výborné, tak slabší kousky. Záleží na vkusu čtenáře :) Nicméně Ve stínu apokalypsy převažovaly hlavně ty skvělé. Líbí se mi, jak každý autor pojal téma apokalypsy svým vlastním způsobem. S pár autory jsem se i několikrát setkala a o to si čtení jejich výtvorů užívám. Další zajímavé autory jsem díky téhle sbírce objevila a těším se, až se začtu do jejich další tvorby... A obálka je boží :)
V roce 2017 editoři Leoš Kyša a Boris Hokr přinesli světu antologii Ve stínu Říše, která byla dobře přijata čtenářsky i recenzentsky. I proto se nejspíše mateřské nakladatelství Epocha rozhodlo projekt posunout dále novou antologií nazvanou Ve stínu apokalypsy stejných editorů, která vyšla na konci roku 2018, aby se nepochybně stala častým vánočním dárkem. Kvalita každé antologie stojí hlavně na editorech, neboť to jsou oni, kdo vybírají autory a kdo by měl povídky redakčně zpracovat, proto je antologie právem i spoludílem obou editorů, nejen jednotlivých autorů povídek. Je třeba říci, že kvalita povídek je silně nevyvážená (snad odráží rozdílné vkusy obou editorů?) a osciluje výrazně oběma směry. Kniha je vybavena relativně skromnou předmluvou a medailonky autorů, každý z autorů svou povídku uvádí stručným textem. Kniha je rozdělena formálně na dvě části: zatímco v první části jsou povídky, které se odehrávají přímo za kataklyzmatu, v druhé by měly být ty odehrávající se ve světě, kdy se prach katastrofy již usadil a nějak funguje nový svět – toto dělení ale není vždy důsledné a některé povídky by stejně dobře mohly být přesunuty do jiné sekce, než ve které jsou. K jednotlivým povídkám: dílo Devět životů Markéty Klobasové je, jak sama říká, ze světa katastrofy, která již proběhla, totiž z Velké války a následné epidemie španělské chřipky, v zásadě tedy není v tématu, jak by se dalo očekávat. Má atmosféru působivě tísnivou, je snad až škoda zavádět egyptské motivy do evropské války, mohlo se vystačit s evropským motivem, smrtících bůžků a kultů má Evropa na rozdávání. Škoda také, že do role kurýra německé armády neobsadila toho nejslavnějšího, který se silně autorsky podílel na rozpoutání toho dalšího kataklysmatu v řadě. I druhá povídka Pro pár krys šel bych světa kraj Martina D. Antonína není pravým příběhem z prostředí zuřícího konce světa, ale spíše povídkou o tom, jak hrdina s velkým H může tento konec nechtěně vyvolat jen tím, že se začne chovat jako člověk. Je psána v odlehčeném tónu zkušenou rukou a snad ta kapka humoru odlehčuje jinak nesnesitelnou velikost Hrdiny a vypravěče v jedné osobě, které je v jiných povídkách v antologii často nesnesitelná. Pravé prostředí tragické světové katastrofy vlastně přináší až povídka Křižáci jdou do nebe Míly Lince z paralelního středověkého světa zachváceného děsivým morem a invazí „čertů“. Povídka má atmosféru, ale až příliš přetížená motivy, které se na krátké ploše nedají plně využít, jsou vhodnější pro román. Jedna z nejzajímavějších povídek je nazvána Muž, který psal dopisy Dalibora Váchy a také se vymyká z běžného chápání apokalypsy, ač musíme přiznat, že představa ČSLA okupující Washington je vpravdě sama o sobě děsivá. Povídka má atmosféru zmaru dobře prokreslenou a je příjemně čtivá. Zákon smyčky Oskara Fuchse je povídkou, která je do kataklysmatického světa zasazena tak volně, že v ní vlastně ani být nemusela, spíš byla do něj přenesena, aby splňovala tematické zadání antologie. Hustokulhánkovský hrdina/vypravěč čelí domorové kletbě v Grónsku a povídka tím hustokulhánkováním trpí, ač jinak je napsána svižně a motiv pronásledovatele a smyčky je využit výborně. Mluvíme-li o kulhánkování jako o technickém termínu pro jistý druh stylu či snad celého žánru, pak Kód Zeta Františka Kotlety, který prapor tohoto žánru zvedl poté, co Kulhánek sám odložil pero, je typické dílo žánru, naštěstí odlehčené humorem, takže krutohusťárna je snesitelná a pointa zábavná. Pravda, recenzentovi tuckerizace autorových přátel nepřipadá tolik zábavná jako jemu, ale to už je na vkusu autora i čtenáře. Poslední povídkou první části je Nemesis Romana Bureše, opět vybavená neprůstřelným kulhánkovským hrdinou/vypravěčem, hustým a nelidským v každém smyslu tohoto slova. To Čtyři Králové Petry Lukačovičové jsou sice akční procházkou postkatastrofickou Prahou, která tvoří zajímavé prostředí, zato její hrdinové jsou značně schematičtí a proto i nepříliš nezajímaví. Zvláštní výjimku v antologii tvoří povídka Po Velké bouři Jana Kotouče, která patří k jeho cyklu z paralelního světa. Výjimečnost ale není zde pozitivním prvkem: povídka trpí vrozenou vadou výstavby, u zkušeného autora zarážející, kdy totiž nejdříve sleduje jednoho hrdinu, budoucího českého krále, načež přepne na jinou postavu, totiž myslivce Dalibora Šára, který se ve zbytku děje váhavě stane prvním vojevůdcem obrozené monarchie. Co je ale závažnější: Dalibor Šár je přímou kopií postavy Richarda Sharpa ze série románů (a seriálu podle nich) Bernarda Cornwella, dobře českému čtenáři známému, což se projevuje nejen ve jménu postavy, a jejím charakteru ale v obsáhlém citování Sharpových myšlenek. Popravdě takový postup více než epigonstvím zavání prostým vykrádáním a je na pováženou, že taková povídka byla vůbec přijata. Dlouhá noc na Japetu Julie Novákové je komorním příběhem z vesmíru, který má vzdálené kataklysma jen jako pozadí k zdůvodnění dvou časově od sebe dlouho oddělených kosmických expedic, je psána velmi zručně a patří mezi to nejlepší, co antologie nabízí. To Střep Petra Schinka si jistě najde nadšené čtenáře, ale to nezakryje fakt, že povídka má dalšího neprůstřelného kulhánkovského nelidského hrdinu/vypravěče a je napsána tak, aby bylo co nejhustší a nejtemnější, obé se povedlo na úrovni melasy. Povídka je zručně napsaná, ale jde o banální střílečku à la Doom blahé paměti a Fallout paměti nedávné, čtenářům, kterým se tento styl líbí, jistě potěší, ostatním se uleví, když ji dočtou. Hltač kostí Haniny Veselé je postapokalyptickou povídkou, která víc než dějem zaujme panoptikem/bestiářem, kterými je prostředí vybaveno, než dějem samým. Jedním z vrcholů sbírky je naopak Caput Mortuum Petra Stančíka, už protože se odehrává v postapokalyptických Čechách a děj zaujme kombinací realističnosti a absurdní nadsázky. Hlavní hrdina je z rodu hard-boiled detektivů, ale na rozdíl od většiny drsňáckých hrdinů v antologii je osobou s lidským charakterem. Barva smrti Davida Šenka má zajímavý typ kataklysmatu (ač ne nepodobným tomu ze Smrti trávy Johna Christophera), děj sám je ale spíše tradiční banální quest a epilog povídce spíše uškodil než jí prospěl. Sliby se maj plnit Kristýny Sněgoňové je další ukázkou toho, jak je možné napsat příběh z drsného a syrového světa, jehož hrdinou není nelidský kulhánkovský hustohrdina. Povídka má výtečnou atmosféru zmaru a je dobrým aktšlusem celé antologie. V souhrnu snad jen několik poznámek: je zajímavé, kolik autorů vlastně téma světové katastrofy obešlo, nebo je na ně naroubováno jen velmi volně. Pozoruhodné také je, kolik českých autorů je v zajetí „Kulhánkovy kletby“ exaltovaného nelidského pseudodrsňáctví a galerie zbytného hnusu. Autorům je třeba připomenout, že Mike Hammer Mickeyho Spillanea je sice asi větší tvrďák než Phil Marlowe Raymonda Chandlera, ale zato o dvě patra nižší literatura, čehož si všimne každý čtenář obou. Kouzlo Marlowovo totiž je jako ořech: v tvrdé slupce je pořád vřelý člověk, pokud přefouknete slupku, nenaroste ven, ale dovnitř a nakonec je jen tvrdá slupka a prázdnota. Proto funguje hrdina Stančíkův a nefungují hrdinové Schinkovi a Bureše. Jak řečeno výše, antologie je vždy ošidné zboží. V případě Apokalypsy se patrně již nepovedlo dosáhnout laťky předchozí antologie (to ať si posoudí čtenář sám), nicméně stojí za přečtení a leckteří autoři za další sledování.
Kdy by neměl rád povídky Apokalypsové :) různorodá směsice nápadů okořeněná místy humorem a originalitou. Kniha rozdělena do dvou částí - Před (a během) Osudného okamžiku a Po Osudném okamžiku. Je zajímavé, že pár povídek má dosah i do alternativy - příběh za doby Karla IV. či Osudový okamžik v roce 1848..., popřípadě do vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo se z Osudového okamžiku pomalu vzpamatovalo a znovu dobývá vesmír. Více než velká spokojenost a je zbytečné chválit tu či onu povídku...každý si prostě najde tu svou, rozmilou a ničící :)
Další povídková antologie z dílny dua Hork/Kyša baví. Povídky jsou vyvážené, u mě se většina pohybuje na rozmezí tří a čtyř hvězdiček z pěti. Rozhodně bych chtěl vyzdvihnout povídku "Nemesis" od Romana Bureše, která je jednoznačně největší ozdobou této antologie a svou atmosférou s přehledem a definitivně drtí všechny ostatní povídky a to včetně té Kotletovy. Že Roman Bureš umí a je čerstvým větrem v české fantastice, už dokázal svou trilogií "Propast času", kterou také vřele doporučuji přečíst.
Na začátek upozornim, že jsem četl pouze povídku od Kotlety. Za tímto účelem jsem také knihu kupoval. Nebudu tedy hodnotit knihu jako celek, ale pouze tuto povídku. A z tohoto důvodu nebudu dávat žádné hvězdičky. Kotleta má svůj styl. Někdy šílený, někdy nechutný a někdy takový, jaká je tato povídka. Celé to na mě působilo zvláštně. Hlavní hrdina byl naprosto někdo jiný než na co jsem si u Franty zvykl. Na druhou stranu bylo zajímavé jak si s tím zkusil pohrát. V úvodu Franta zmiňuje, že povídku nosí v hlavě už deset let. Moc rád by jsem si přečetl celou knihu, ale raději z pohledu generála.
Jedna z lepších antologií. Potěší rozletem nápadů a žánrovými variacemi. Jako vždycky, některé jsou lepší a jiné horší. Fakt jsem se smála u Darionovy povídky, fakt jsem se bála u povídky Kristýny Sněgoňové, fakt jsem si užila Kotoučovu povídku, dobří byli i Čtyři králové (i když rozuzlení bych asi volila jiné), určitě zmíním Nemesis (mrazila) a Zákon smyčky (supr nápad i provedení).
Ve Stínu Apokalypsy je sbírka povídek českých autorů v post-apokalyptickém prostředí. Je další zajímavá sonda do aktuální české autorské scény ve fantastice (předchozí sbírka byla Ve stínu říše). Asi nejlepší povídkou je dle mě Střep od Petra Schinka. Je to perfektní jízda plná červů pojídající penisy a akčních scén.
Další sbírka povídek, tentokrát na téma apokalypsy. Některé povídky se mi líbily víc, asi nejlepší mi přišly ty od Františka Kotlety, Jana Kotouče a Kristýny Sněgoňové. Ovšem nepřišlo mi že by některá z těch dalších byla nějak vyloženě slabá. Celkově mám z téhle sbírky dobrý pocit, že je tu několik velice slibných autorů.
Hodně vyvážená kvalita povídek. Dobré je, že tahle sbírka pro mě funguje tak jak má - tedy jako představovačka autorů, které jsem dlouho nečetl, nebo je neznal...
Devět životů / Markéta Klobasová *** Pro pár krys šel bych světa kraj / Martin D. Antonín **** Křižáci jdou do nebe / Míla Linc *** Muž, který psal dopisy / Dalibor Vácha **** Zákon smyčky / Oskar Fuchs **** Kód Zeta / František Kotleta ***** Nemesis / Roman Bureš ***** Čtyři Králové / Petra Lukačovičová **** Po Velké bouři / Jan Kotouč ***** Dlouhá noc na Japetu / Julie Nováková *** Střep / Petr Schink ** Hltač kostí / Hanina Veselá *** Caput Mortuum / Petr Stančík ***** Barva smrti / David Šenk *** Sliby se maj plnit / Kristýna Sněgoňová ***
Jako každá sbírka povídek i tahle má střídavou kvalitu. Jenže ne mezi lepšími a horšími texty, spíš mezi dobrými a ještě lepšími. Kód Zeta - pobavil. Hltač kostí - připomněl mi Stahovače, neotřelé prostředí a postava Dragy mi taky byla sympatická. Po Velké bouři - národní obrození hned získalo lepší zvuk Pro pár krys šel bych světa kraj - nezřízené pochechtávání ve dvě ráno nemá moje kočka ráda. No co, já se bavila. Královsky. Ostatní, které jsem nejmenovala, nejsou o nic horší. Tyhle jsou zkrátka mí favorité.
This entire review has been hidden because of spoilers.